Otázka zabezpečení válečných
invalidů jest jednou z hlavních otázek sociální
péče. Desítky tisíců obětí
cizí zvůle trpí ztrátou svého
zdraví a tím ztrátou výdělečnosti,
čímž znemožňuje se upevnění
jejich existence a tím i existence postižených
rodin. Jest povinností veřejné péče,
aby rychle postaráno bylo cestou zákonodárnou
o zabezpečení invalidů a jejich rodin.
Návrh členů N. S. Slavíčka
a Skorkovského řeší pouze jednu část
péče o zlepšení existenčních
podmínek invalidů. Podle rozhodnutí ministra
financí invalidé, kteří propuštěni
byli ze svazku vojenského a nastoupili službu jako
občanské osoby u československého
vojenského zemského vojenského velitelství
v Praze jako kancelářští úředníci
nebo ordonance (sluhové), patří pod ustanovení
starého zákona rakouského o státních
zaměstnancích. Tím odpadá možnost,
zlepšiti jejich podmínky existenční.
Invalidé se středoškolským vzděláním,
zaměstnaní kancelářskou prací,
mají měsíčního platu pouhých
200 K; někteří mají buď malou,
nebo nemají vůbec žádné renty.
Nepatrný měsíční plat nestačí
tudíž na zakoupení nejnutnějších
životních potřeb. Tito invalidé žijí
v bídě a jejich rodiny strádají. Jest
tedy návrh odůvodněný. Aby účelně
byly upraveny poměry a odstraněna krutá nespravedlnost,
navrhuje branný výbor:
Slavné Národní shromáždění,
račiž se usnésti:
Vláda vyzývá se, aby učinila opatření
v tomto smyslu: "Invalidé, kteří jsou
ve službách ministerstva Národní obrany
a jemu podřízených vojenských úřadů,
buďtež vyňati z ustanovení starého
rakouského zákona o státních zaměstnancích
a nadále podřízeni ustanovením, platným
pro ostatní pomocné zaměstnance ministerstva
Národní Obrany."