Pro jarní a letní dobu každého roku
posunou se všechny veřejné hodiny o hodinu
napřed.
Jarní a letní dobou rozumí se doba mezi 1.
dnem měsíce dubna a 15. dnem měsíce
září.
Budou-li mezinárodní úmluvy o této
věci, zmocňuje se veškeré ministerstvo,
aby nařízením jinak upravilo regulaci hodin
a trvání jarní a letní doby.
Provésti tento zákon, který nabývá
účinnosti dnem vyhlášení, se
ukládá veškerému ministerstvu.
Myšlenka využitkovati v létě slunečního
světla tím, že se posunou hodiny, jest anglická.
V Anglii platí t. zv. Sun-light-bill, posunující
v létě život do oblasti slunečního
světla. Vzor tento byl během války napodoben
i jinde a též u nás.
Rozdělení životních úkonů:
práce, jídla, učení, zábavy
atd., na denní doby jest ustáleno zakořeněným
zvykem, kostrou tohoto rozdělení je zákonná
úprava času různých úkonů:
Hodiny vyučování, hodiny úřední
a pracovní, zavírání krámů,
jízdní řády na drahách atd.
Na tyto nucené časové meze se navazuje soukromé
časové rozdělení životních
úkonů. Zákonné i soukromé
rozdělení časově životních
úkonů u nás jest přizpůsobeno
minimálnímu trván i dne, a tedy zimní
době. Proto není v létě náš
život časově umístěn nejvhodněji.
Počíná se dlouho po východu slunce
a končí se dlouho po jeho západě.
Z toho vyplývá, že by bylo třeba jiného
časového rozdělení v létě
nežli v zimě, abychom v létě co možná
celý život přesunuli ze stínu do slunce.
Jest to v zájmu všeobecného zdraví a
též hospodářské úspory
svítivem.
Nedá se však mysliti, že by si lidé zvykli
měniti své zakořeněné zvyky
každého půl roku. Věc
provedli Angličané neznatelným způsobem
tím, že posunují v létě hodiny
vždy o hodinu napřed. Lidé pak řídící
se při svých životních úkonech
hodinami, řídí se jimi formálně
i dále, avšak vskutku s posunem směrem ke slunečnímu
světlu. Opatření to se za války u
nás plně osvědčilo.
Přirozeno jest, že opatření to má
jiný význam v městě nežli na
venkově. V městě vliv úředních
hodin působí mocněji na soukromé životní
úkony. Na venkově se lidé řídí
vůbec více sluncem nežli hodinami. Úprava
zůstane venkovu více méně lhostejnou,
avšak nelze platnost její z očividných
důvodů obmeziti snad jen na města.
Jest očekávati, že podobné opatření
se stane i v jiných státech, (podle novinářských
zpráv se tak stalo už ve Francii), zvláště
ve státech sousedních. Tu pak by v zájmu
vzájemného styku zvláště železničního
bylo žádoucno, aby úprava byla jednotná
a mezinárodními úmluvami upravena. Pro ten
případ dlužno zmocniti vládu, aby úchylky
normovala nařízením.
Po formální stránce se navrhuje, aby byl
tento návrh přikázán výboru
sociálně-politickému.