Podle usnesení Národního shromáždění,
nařizuje se takto:
Kdo míní přesídliti do obvodu některé
obce, která byla zmocněna k zabírání
bytů podle nařízení ze dne 23. ledna
1919 čís. 38. sb. zák. a naříz.
státu československého, nebo do bytového
obvodu, zřízeného podle téhož
nařízení, oznam to aspoň měsíc
napřed obecnímu úřadu (společnému
bytovému úřadu).
Přesídlení není dovoleno, pokud obecní
úřad (společný bytový úřad)
nedodal žadateli písemného povolení.
Obecní úřad (společný bytový
úřad) může povolení odepříti,
je-li v obci (bytovém obvodě) nedostatek bytů
a neprokáže-li žadatel nutnost přesídliti
do obce (bytového obvodu).
Proti rozhodnutí obce (společného bytového
úřadu), kterým bylo zakázáno
přesídliti, je dovolena stížnost k politickému
úřadu I. stolice, v jehož obvodě jest
obec (bytový úřad). - Stížnost
jest podati u obecního úřadu (společného
bytového úřadu) v 8 dnech ode dne, kdy bylo
dodáno zamítavé rozhodnutí.
Rozhodnutí politického úřadu I. stolice
je konečné.
Odvolá-li zemský politický úřad
zmocnění, uvedené v článku
I. nařízení ze dne 23. ledna 1919, čís.
38. sb. zák. a naříz. státu československého,
přestává tento zákon pro obec (bytový
obvod) působiti.
Zákon tento nevztahuje se na osoby, které mají
v obci právo domovské, na státní zřízence
a zřízence železniční.
Zákon tento nabývá účinnosti
14 tý den po vyhlášení.
Ministru sociální péče se ukládá,
aby zákon provedl.
Po celou dobu války ustal takřka úplně
ruch stavební. Ani nyní není možno jej
v potřebném rozsahu rozvinouti, poněvadž
jednak nedostává se různých potřebných
materiálií, jednak znemožňují
jej vysoké ceny.
Tím je způsobováno, že nedostává
se obvyklého ročního přírůstku
bytů, naproti tomu nemalé množství bytů
bylo odňato svému účelu jednak tím,
že jich bylo použito za skladiště nebo za
místnosti kancelářské, jednak tím,
že budovy byly ponechány zpustnutí. A když
se tedy počet užitých místností
proti stavu předválečnému nezmenšil,
tedy aspoň se nezvětšil; zvětšil
se však zejména v průmyslových střediscích
a zvláště v Praze počet osob hledajících
byt. Praha, jako hlavní město nového samostatného
státu má pochopitelně velikou přitažlivost,
na kterou není připravena a zařízena.
Nařízení ze dne 23. ledna 1919 čís.
38. sb. zák. a naříz. státu československého
sice vrátí jistý počet bytů
původnímu jejich účelu a opatří
i jinakými oprávněními, danými
obcím a společným bytovým úřadům,
v jistém rozsahu novou příležitost bytovou,
ale sotva ukojí poptávku po bytech úplně,
ponechá-li se každému možnost, aby třeba
zcela zbytečně do většího města,
zejména do Prahy se nastěhoval.
V poslední době zvláště často
se vyskytuje zjev, že lidé, kteří až
dosud bydleli na venkově a za války nabyli většího
jmění, hledí se z venkova přestěhovati
do velkého města a zvláště do
Prahy, jednak chtějíce příjemnějším
způsobem užíti nově nabytého
bohatství, jednak chtějíce se vyhnouti pozornosti
sousedů, kteří znají jejich dřívější
postavení hospodářské a původ
jejich nynějšího majetku. Tito lidé
zhusta zakupují v městech domy a používají
okolnosti, že soudy nevykládají dosti přísně
ustanovení § 7. čís. 5. nařízení
ze dne 17. prosince 1918, čís. 83. sb. zákonů
a naříz. státu československého,
o ochraně nájemců, aby v takto koupených
domech sami se usadili a nájemce vypovídali. Osoby
nově do měst se stěhující způsobují
pak paniku bytovou, které není možno čeliti
normálním způsobem.
Proto vláda pokládá za svoji povinnost, aby
navrhla Národnímu shromáždění
použíti prostředku zcela mimořádného.
Osnova, kterou vláda předkládá, omezuje
značně jedno ze základních práv
státních občanů, právo volně
se stěhovati.
Vláda soudí však, že může
toto omezení doporučiti, poněvadž úplné
využití tohoto práva jednotlivcem je za daných
okolností s to, aby vyvolalo sociální nebezpečí;
za takových poměrů je pak jistě nutno,
aby právo jednotlivcovo ustoupilo zájmu státního
celku. Vláda soudila, že může předložiti
tuto osnovu tím spíše, když v ní
není omezována volnost stěhovati se v případech,
kdy jednotlivec má zájem na použití
práva stěhovacího (§ 3.), nýbrž
když je pouze omezována jeho libovůle, když
chce se přestěhovati, aniž nutnost toho vyžaduje.
Omezení práva stěhovacího jest odůvodněno
ovšem pouze tam, kde jeví se nedostatek bytů.
Proto osnova propůjčuje právo, zakázati
přístup do obce, jen obcím, které
obdržely již zmocnění, aby čelily
nouzi bytové zabírajíce byty. Jakmile se
ukáže, že v obci tísně bytové
již není, ztratí obec právo zabírati
byty a ztrácí tím zároveň právo
zakazovati, aby kdo přesídlil do jejího obvodu.
Osnova budiž přikázána výboru
sociálně - politickému, jemuž
budiž vzhledem k naléhavosti věci dána
14 denní lhůta, aby podal zprávu.