Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Z politického osamostatnění československého národu nebyly doposud zavedeny hlavní hospodářské důsledky: osamostatnění celní a s ním ruku v ruce jdoucí osamostatnění měnové. Vládní návrh směřuje především k tomu, aby byl proveden důsledek první, osamostatnění celní. Území československého státu má tvořiti samostatné celní území s právem podrobiti zboží dovážené, vyvážené a provážené celnímu řízení. Teprve tím se umožňuje československému státu prováděti samostatnou politiku hospodářskou. Uskutečnění tohoto postulátu dojde zajisté všeobecného souhlasu. Praktické jeho provedení bude ovšem vyžadovati organisace pohraniční stráže a celních úřadů na hranicích státu československého proti státům vzniklým na půdě bývalého Rakousko-Uherska, poněvadž proti říši Německé jsme celní službu už organisovanou převzali.

Jelikož byl celý právní řád bývalého Rak.- Uherska převzat a zachován v platnosti, platí pro naše celní území celní řád z r. 1835 a platné celní sazby. Pro válku zrušeny byly obchodní smlouvy mezi státy ententy a Rak.- Uherskem a proti těmto státům nabyl platnosti autonomní celní tarif z r. 1906. Naproti tomu zachovány byly v platnosti obchodní smlouvy s neutrálními státy a zeměmi čtyřspolku. Československý stát stal se spojencem ententy a nemůže tudíž v celních sazbách poskytovati větších výhod neutrální cizině a zvláště zemím bývalého Rak.-Uherska nežli spojeneckým zemím ententy. Už svým vznikem a připojením k ententě zrušil československý stát smluvní poměr k zemím čtyřspolku. Než ani k neutrální cizině nelze zachovati platných úmluv bývalého Rak.-Uherska, nemá-li jim býti zajištěno výhodnější postavení nežli zemím ententy. Poněvadž pak nemůže československý stát jako nový právní subjekt prostě jednostranně obnoviti smluv sjednaných a válkou přerušených mezi Rak.-Uherskem a ententou, nezbývá než vůči veškeré celní cizině se postaviti na stanovisko autonomního celního tarifu z r. 1906 do té doby, než-li budou s jednotlivými státy ujednány nové obchodní smlouvy. Poněvadž by mohl býti spor o tom, jaké celní sazby vlastně proti různým zemím platí, pokládal finanční výbor za nutno zásadu tuto výslovně do zákona pojati. Naproti tomu nepokládal finanční výbor za nutno pojmouti do zákona popis hranic státu.

Má-li býti platný autonomní celní tarif z r. 1906 základem pro vyměřování cla na hranicích státu, nesmí proto býti tento tarif nepružným. Přítomná doba právě vyžaduje, aby vláda mohla celním tarifem pružně disponovati za různými hospodářsko-politickými účely. Především v tom směru, aby slevovala clo úplně nebo částečně při dovozu zboží nezbytného, které by se clem zdražovalo na úkor celku. Zájem národohospodářský musí tu předcházeti zákon fiskální. Zásadu tuto vyslovenou v §u 3. osnovy dal finanční výbor do popředí před ustanovením § 2. osnovy jako důležitější obecnější.

§ 2. osnovy dává právo vládě disponovati clem k účelům valutárním. Vláda chce při placení cla získati cizozemské valuty, ať už z ciziny, nebo z tuzemska a to podle osnovy peníze měny frankové. Podle § 2. osnovy má tudíž býti zmocněna stanoviti, že celní sazby některých, zvláště luxusních druhů zboží, znějící v tarifu na koruny mají na dále zníti stejnou částkou na franky a clo že musí v tomto případě býti výlučně placeno zlatými nebo papírovými penězi frankové měny.

Po návrhu referentově modifikoval finanční výbor tato ustanovení v těchto směrech:

1. Vládní osnova mluví všeobecně o měně frankové. Tím by mohla býti míněna měna latinské unie, pokud její jednotka nese v jednotlivých státech jméno franku, tedy ve Švýcarsku a ve Francii. Pokud byla v míru ve všech státech latinské unie měna zlatá, nebylo žádného rozdílu mezi frankovou měnou švýcarskou a francouzskou. Dnes tomu je jinak. Nemáme žádné všeobecné měny frankové, nýbrž pouze měnu francouzskou a švýcarskou, mezi nimiž je značný rozdíl kursový. Nelze proto všeobecně říci, že se clo má v daném případě platiti ve měně frankové, nýbrž nutno říci ve které. Z hospodářských i politických důvodů se doporučuje stanoviti k tomu konci frank francouzský.

2. Vládní osnova stanoví, že má plátce povinnost platiti buď zlatými nebo papírovými franky. Ustanovení, že lze platiti zlatými franky elective, jest illusorní, pokud bude míti zlatý frank proti stříbrnému ažio, a proto postradatelné.

3. Vládní osnova žádá, aby se pro určité druhy zboží platilo clo výlučně ve francích a nepřipouští možnosti zhostiti se též povinnosti zaplacením jeho tolika našimi korunami, kolik stojí frank podle kursu. Vládě totiž neběží o to, aby získala z řečeného cla vyšší příjem, nýbrž aby touto cestou získala zahraniční platidla. Avšak tato pochopitelná snaha mohla by vésti ke zvýšené poptávce po francích, jichž právě u nás ze zahraničních platidel průměrně nejméně obíhá a následek toho by byl další vzestup franku a tomu odpovídající pokles kursu koruny, čímž by se zdražil import jiných druhů zboží. Tento účinek by byl jistě velmi nevítaný, uvážíme-li, že účel ustanovení §u 2. jest právě valutární. Finanční výbor volil tudíž střední cestu. Připustil sice zaplacení frankového cla našimi korunami, avšak v kursu stanoveném ministrem financí, který má možnost stanoviti tento úřední kurs poněkud výše, nežli je kurs na trhu a tím zjednati lákadlo, aby bylo spíše placeno franky nežli korunami v kursu, ale též limitovati případný vzestup franku na trhu pro poptávku ku placeni cla.

4. Ve vládní osnově se konečně pamatuje jen na získání franků. Avšak vláda může míti zájem i na získání jiných cizozemských platidel, a to případně někdy větší, nežli na získání franků. Vyhovuje potřebě, připustil finanční výbor placení korunového cla nejen našimi korunami, nýbrž i cizozemskými platidly jiných států, pokud to ministr financí nařízením připustí a opět podle kursu, který stanoví. Tímto kursem může pak regulovati přítok platidla té které země.

Třetí odstavec §u 2. byl finančním výborem nově stylisován bez věcné změny. Formálně změněna byla i hlava zákona a dodán zmocňovací paragraf.

V souvislosti s projednáváním tohoto zákona bylo ve finančním výboru poukázáno k tomu, že jest dnes faktickým celním orgánem komise pro vývoz a dovoz, která ho nejen reguluje, nýbrž ve formě poplatku za povolení dovozu vybírá vskutku hodnotné clo, činící ¹/₂% hodnoty importovaného zboží. Bude-li se vedle toho vybírati clo na hranicích podle autonomního celního tarifu, bude zboží fakticky vycleno dvakráte. Jelikož poplatek hodnotný vybíraný za povolení dovozu jest dosti značný, doporučovalo by se, aby řízení dovozní a vývozní komise bylo uvedeno v soulad s ustanoveními z tohoto zákona. Tento požadavek byl formulován ve zvláštní resoluci l.

Ve výboru finančním bylo konečně poukázáno k tomu, že jeví-li se potřeba snížiti nebo zrušiti clo při dovozu nezbytného zboží, že by totéž mělo obdobně platiti při poplatku vybíraném dovozní komisí, která taktéž zboží zdražuje a to zejména u statku denní potřeby širokých vrstev, zvláště u potravin. Požadavek tento byl formulován resolucí II.

Finanční výbor navrhuje:

A. Národní shromáždění račiž udělit přiložené osnově zákona ve znění přijatém finančním výborem ústavní sankce.

A. Národní shromáždění račiž přijmouti tyto resoluce:

l. Vláda se vyzývá, aby uvedla řízení dovozní a vývozní v soulad s ustanoveními tohoto zákona.

II. Vláda se vyzývá, aby snížila dovozní poplatek hodnotný při dovozu statků denní potřeby širokých vrstev lidových, zvláště potravin.

Území československého státu tvoří samostatné území celní. Pro toto celní území stanoví se výhradné právo státu československého vybírati celní dávky a podrobovati zboží dovážené, vyvážené a provážené celnímu řízení.

Pro toto celní území platí až nadále celní řád z 11. července 1835 a až do uzavření obchodních smluv autonomní celní tarif z 13. února 1906 ř. z. č. 20.

Ministr financí může v dohodě s ministrem obchodu a zemědělství pro určité druhy zboží nezbytně potřebného clo dočasně snížiti nebo i zrušiti.

Ministr financí může v dohodě s ministrem obchodu a zemědělství stanoviti, že pro určité druhy zboží platné celní sazby, celní přirážky a vážné znějící na koruny zníti mají nadále stejnou částkou na franky měny francouzské.

Cla na franky znějící mohou býti placena též korunami naší měny nebo penězi cizí některé měny připuštěné nařízením ministra financí, avšak podle kursu, který stanoví ministr financí.

Jakým způsobem jest zapravovati clo ve francích při částkách menších, nežli na které zní nejnižší bankovky měny francouské, stanoví ministr financí zvláštním nařízením.

Tímto zmocněním mění se čl. XVII. zákona o celním tarifu z 13. února 1906 ř. z. č. 20. o placení cel zákonnými platidly korunové měny pro případy, které se určí nařízením podle tohoto zmocnění.

Zákon tento nabude účinnosti pátý den po vyhlášení.

Ministru financí se ukládá, aby provedl tento zákon v dohodě s ministrem obchodů a zemědělství.