Oprávněnost a proveditelnost tohoto návrhu
dlužno posuzovati s dvou podstatně různých
hledisek, totiž ryze politického a právnického
(ústavně-právního).
Ústavní výbor uznal jednomyslně, že
otázku řešiti lze Národnímu shromáždění
toliko s hlediska právnického a dospěl k
názoru, že navrhované právní
závory není možno stanoviti.
Důvody, které jej k tomu vedly, jsou tyto:
Každý svrchovaný a samostatný
stát má nezbytně třeba svrchovaného
zákonodárného činitele, t. j. orgánu
nadaného zásadně neomezenou příslušností
zákonodárnou. Sám názor navrhovatelů
vychází z tohoto stanoviska, pokud žádá,
aby Národní shromáždění
na základě své svrchované příslušnosti
(t. zv. kompetenční kompetenci) omezilo si do budoucnosti
tuto příslušnost. Došlo-li by k tomuto
kroku, šlo by o vázanost zákonodárného
sboru sama sebou. Nehledíc k tomu, že tato vázanost
může býti tímtéž zákonodárným
sborem následkem jeho nepopíratelné svrchovanosti
kdykoliv opačným usnesením opět zrušena
(čímž praktický význam její
valně se sníží), nastal by jí
zmíněný již důsledek, že
svrchovaný a samostatný stát neměl
by po dobu vlastní vázanosti svého jediného
zákonodárného sboru žádného
zákonodárného orgánu s plnou zákonodárnou
kompetencí, tedy zřejmá anomalie s hlediska
ústavně právního. Dlužno též
uvážiti, že nynějšímu Národnímu
shromáždění právě s hlediska
ústavně právního nelze nijak vytýkati
neústavnost (snad proto, že nebylo zvoleno přímými
volbami), vycházíme-li ovšem právnicky
z ústavotvorného aktu revolučního
převratu ze dne 28. října 1918; nechceme-li
však vzcházeti z tohoto aktu, pak bude i kterýkoliv
následující zákonodárný
sbor (třeba byl zvolen přímými volbami)
jeviti se naprosto neústavním, poněvadž
i on veškerou svou ústavní relevanci vyvozovati
bude ze zákonodárného počinu nynějšího
shromáždění, pokud se týče
z ústavotvorného aktu ze dne 28. října
m. r. Praví-li proto navrhovatelé ve svém
odůvodnění, že "nikoho ze členů
Národního shromáždění
nemá a nesmí stihnouti výtka, že také
bez mandátu, jedině volbou oprávněných
občanů uděleného, zadával
právům jejich jakýmkoliv způsobem",
pak nutno se stanoviska ryze ústavního uvážiti,
že toho času žádných "oprávněných
občanů" v onom smyslu není a nemůže
býti, poněvadž občani tito veškerou
svou oprávněnost (tedy též své
volební právo do budoucího zákonodárného
sboru) odvozovati budou od ústavotvorného počinu
nynějšího Národního shromáždění.
Nepopíratelné (a též návrhem
nepopírané) právo nynějšího
Národního shromáždění,
dáti státu první ústavu, z níž
veškerý ostatní právní řád
bude vyvozovati svou právní platnost, je tak veliké
a důležité, že u srovnání
s ním mizí veškeré ostatní jeho
kompetence, které chce návrh zásadně
omeziti.
Není tedy ani theoreticky možno ani prakticky doporučitelno
pokusiti se o zásadní vymezení zákonodárné
kompetence nynějšího Národního
shromáždění, neboť otázka,
má-li či může-li toto shromáždění
vyříditi ten onen zákonodárný
podnět, vyšlý buď z jeho středu
nebo z vlády, není otázkou ústavně
právní, nýbrž spíše otázkou
parlamentární taktiky a politického taktu
(vůči obyvatelstvu). A tu ovšem má i
nynější Národní shromáždění
ve všech jednotlivých případech plnou
volnost, zkoumati ony podněty nejen po stránce čistě
věcné, nýbrž také s hlediska
zmíněné taktiky, a odmítnouti je po
případě i z důvodu posledního.
Nelze konečně také přehlédnouti,
že podrobné praktické provedení návrhu
pánů navrhovatelů bylo by značně
obtížné. Chtějíce zásadně
omeziti zákonodárnou příslušnost
Národního shromáždění
tak, aby bylo příslušno "přinésti
státu československému plnou a celou ústavu
a volební řády do sněmu a korporací
veřejných (poslednější však
jen potud, pokud s ústavou státu jsou spjaty
nebo ji podmiňují)", mají páni
navrhovatelé patrně za to, že pojem "ústavy"
jest jasně ohraničený a jednoznačný.
Tomu však ve skutečnosti tak není. Ani v theorii
státoprávní nepanuje jednotnost o něm,
tak že každý má o tomto pojmu jinou představu
a všichni shodují se v nejlepším případě
jen v tom, že "ústavou" dlužno rozuměti
jakési zásadní základy celého
právního řádu. V jednotlivých
případech nastává však nezbytně
spor o tom, dlužno-li tu onu normu (na př. zákon
upravující zásadní poměr státu
k církvím) pokládati ještě za
součástku ústavy čili nic. A nyní
dlužno se tázati, kdo by v takových sporných
případech, které jistě ve velkém
počtu by nastaly, kdyby došlo k zákonu omezujícímu
příslušnost Národního shromáždění
ve smyslu pánů navrhovatelů, měl rozhodovati
o tom, hodí-li se ten onen návrh (poslanců,
vlády, stran) svým obsahem k tomu, aby dán
byl na denní pořad v plenu? Snad předseda
sněmovny nebo schůzka klubovních předsedů?
Toto řešení bylo by zajisté pro plenum
nesnesitelné, poněvadž by se jím stavěl
předseda sněmovny, pokud se týče schůze
klubovních předsedů nad samou sněmovnu.
Nezbývalo by tudíž než nechati opět
sněmovnu samu rozhodnouti o sporném případu,
čímž přiblížili bychom se
opět ve značné míře stavu nyní
platnému: neboť i bez zákona pány navrhovateli
zamýšleného může sněmovna
již nyní kdykoliv odmítnouti zákonodárný
podnět nejen proto, že jej má za věcně
nevhodný, nýbrž též z čistě
politických důvodů a úvah,
že nynější dobu a nynější
zákonodárný sbor nepokládá
za vhodného činitele, aby ten onen návrh
(osnovu) učinil zákonem.
Ústavní výbor nijak nepodceňoval
zásadní důležitost podnětu pánů
navrhovatelů, ani motivů jejich. Z důvodů
zde vyložených není však s to doporučiti
jej Národnímu shromáždění.
Výbor ústavní navrhuje:
Národní shromáždění nechť
vezme tuto zprávu na vědomí.