Národní shromáždění československé 1918 – 1920

l. Cejchovní úředníci podali si již v červenci 1914 žádosti k ministerstvu veřejných prací ve Vídni o započítání přesloužených let, podle § 57. odst. 6. služební pragmatiky. Ale tyto žádosti nebyly dodnes jmenovaným ministerstvem, vlastně normální cejchovní komisí ve Vídni, do Prahy zaslány, ač prý, podle doslechu, jsou již vyřízeny a leží u onoho úřadu i s příslušnými výpočty. Tím byli dotčení úředníci poškozeni, neboť jednak mnozí by byli dosáhli vyšších stupnic platových a zároveň by tím obdrželi i vyšší drahotní přídavek; takto byly jim však tyto příjmy po celou dobu války zadrženy. Rovněž žádosti, podané roku 1914 podle § 2. nařízení veškerého ministerstva z 25. ledna 1915 ř. z. č. 15 o zakoupení a započítám let, strávených v pomocné službě státní, dosud vyřízeny nebyly.

2. Rovněž tak likvidace za úřední cesty cejchovních úředníků, předložené roku 1918, které byly příslušnými úřady v Čechách již přezkoušeny a normální komisí ve Vídni k poukázání výplaty částek zaslány. Jde většinou o likvidaci úředníků, kteří mají v této době nesnesitelné drahoty většinou 396-600 K ročního platu. Úředníci musili si výdaje úředních cest z tohoto hubeného platu hraditi a teď jsou jim normální komisí ve Vídni skoro zúmyslně zadržovány, neboť tato komise na urgence v této žádosti vůbec neodpovídá.

3. Jest žádoucno, aby ministerstvo veřejných prací v Praze zakročilo u normální cejchovní komise ve Vídni, po případě cestou diplomatickou, aby žádosti ony byly i s příslušnými výpočty, jakož i všechny likvidace ústřednímu inspektorátu pro službu cejchovní v Praze zaslány a zde neprodleně zadržené platy úřednictvu poukázány.

Rovněž i likvidace, poslední dobou předkládané, nejsou poukazovány k výplatě, a to z toho důvodu, že československý ústřední inspektorát pro službu cejchovní v Praze, který zřízen byl na místě normální cejchovní komise ve Vídni, nebyl dosud zplna ustaven a potřebným úřednictvem jak technickým, tak účetním opatřen.

4. Podepsaní poukazují na neurovnané poměry cejchovního úřednictva vůbec, především pak na bědné poměry smluvních cejchovních úředníkův.

Není stavu, který by byl tak špatně za svou odpovědnou práci odměňován, jako jsou až dosud tito úředníci, kteří mají ročně 396 až 600 K a v několika málo případech 1000 K, tedy měsíčně 33 až 83 K.

Při stanovení drahotního přídavku uznala vídeňská vláda, neřídíc se zásadami humanity, že úředníci s příjmem do 600 K nemají nároku na drahotní přídavek.

Teprve oni, kteří mají 600 K dostávají drahotní přídavek 158 až 280 K ročně, tedy 13 až 23 K měsíčně.

Při tom budiž podotčeno, že tito úředníci, jako nedefinitivní, nemají žádného přídavku na byt a také žádného náležitého zaopatření pensijního.

Smluvní úředníci byli sice čas od času jmenováni definitivními v XI. tř. hodnostní, ale jmenování toto dělo se individuálně a nebyl brán pří tom zřetel ani na služební dobu, ani na předběžné vzdělání.

A tak stali se definitivními v XI. třídě hodnostní úředníci po šestileté době služební s nižším předběžným vzděláním, kdežto úředníci s týmž vzděláním s 20, 30 i víceletou služební dobou a pak úředníci s úplným středoškolským vzděláním s několikaletou služební dobou dosud definitivními se nestali.

Poměry tyto jsou nemožné a na dnešní dobu přímo neuvěřitelné.

Jako malá ukázka uvedena jsou zde některá data. Tak cejchovní úředník:

5. Jednou z příčin, proč takové nesnesitelné poměry mohly u cejchovnictví býti, jest to, že jsou dosud ve službě úředníci, kteří nechtějí, přes to, že mají přeslouženo, jíti do pense a tím pro mladší úřednictvo postup, po př. lépe placená místa, uvolniti. Nejen však, že mají přeslouženo, nýbrž i většina těchto přesloužilců jest ve věku, který vylučuje správné vykonávání úřadu, a jen u cejchovnictví výminečně bylo takové přesluhování trpěno, ačkoli u jiných úřadů státních zásadně tací přesloužilci byli jak proto, aby bylo zlepšeno postavení ostatního úřednictva, tak pro vykonávání úřadu samého, nechtěli-li dobrovolně, dáváni do pense.

Tak na příklad cejchovní úředník:

Nejvíce však do očí bije případ u cejchovního úřadu v Praze, kde cejchovní inspektor O. Lešer, který jest stár 68 let, slouží 43. rok a cejchovní Wimmer, který jest stár 66 let, slouží 34. rok.

U tohoto úřadu jsou zaměstnáni služebně úředníci s úplným technickým a středoškolským vzděláním, a tito mladší úředníci, kteří ve skutečnosti musí práce za tyto staré úředníky konati, nemohli a nemohou zlepšiti své postavení jediné proto, že prvý, ač slouží 43. rok a jest 68 let stár, (případ, který není dnes v žádném úřadě) a druhý, který jest 66 let stár a slouží 34 rokův a který nemůže a nekoná práce úřední v plném rozsahu, vymlouvaje se na svoji chorobu a stáří, nechtějí jíti do pense.

Případy tyto budí ovšem roztrpčení u cejchovního úřednictva, obzvláště, když vidí, že podobných úředníků u jiných úřadů již dávno není.

Poměry cejchovních úředníků lze zlepšiti jen takovým způsobem, když smluvní úřednicí, kteří vesměs dnes již slouží déle pěti roků, budou jmenováni definitivními a když úředníci, kteří mají přeslouženo, po případě jsou starší než 65 let, dáni budou do pense.

Pro informaci pak o dalších stížnostech a přáních cejchovního úřednictva přiložen jest pamětní spis Svazu úředníků cejchovních v republice československé.

Podepsaní se táží:

1. Jsou panu ministru tyto nemožné poměry cejchovního úřednictva známy.

2. Jaké kroky hodlá pan ministr učiniti k nápravě těchto ojedinělých poměrů.