K veřejnému vyhlášení nově
vydávaných právních nařízení
v československém státě jest určena
»Sbírky zákonů a nařízení
státu československého.«
Do Sbírky zákonů a nařízení
se zařaďují:
a) zákony,
b) státní smlouvy,
c) nařízení, vydávaná
ústředními úřady státními,
pokud obsahují obecně závazná pravidla
právní nebo pokud takovéto jejich vyhlášení
zákon nařizuje,
d) nařízení zemských úřadů
za stejných podmínek.
Zařadění do sbírky nevylučuje
jinakého ještě vyhlášení
(v úředních listech, veřejnými
vývěskami a pod.), které se snad ze zvláštních
důvodů doporučuje.
Vedle českého znění, které
jest původní, vychází Sbírka
zákonů a nařízení také
v úředním překladu slovenském
a německém.
Sbírka zákonů a nařízení
vydává se v postupně číslovaných
částkách, z nichž každá
obsahuje v čele označení dne, kdy bylo rozesláno
české její znění; tento den
platí za den vyhlášení.
Jednotlivé vyhlášky ve sbírce se opatřují
běžnými čísly, jejichž řada
se uzavírá koncem každého kalendářního
roku.
Pokud v zákoně nebo nařízení
není nic jiného stanoveno, počíná
se jeho účinnost 30 dnů po vyhlášení
(§ 3. odst. 2.) a vztahuje se na celý obvod státu
československého.
Redakce Sbírky zákonů a nařízení
přísluší ministerstvu vnitra, které
opatřuje samo zařadění veškerých
vyhlášek, pro sbírku určených,
a přijímá za tím účelem
jejích text od zúčastněných
ostatních ministerstev. Jemu náleží
také vydati podrobnější ustanovení
o dodávání sbírky úřadům
státním a jinakým, o podmínkách
odběru, jakož i o tom, kde Sbírka zákonů
a nařízení má býti vyložena
k veřejnému nahlédnutí.
Zásilky »Sbírky zákonů a nařízení
státu československého« jsou prosty
poštovného.
Obce jsou povinny opatřiti si za cenu, ministerstvem stanovenou
aspoň jeden výtisk sbírky.
Zákon tento vstupuje v platnost dnem vyhlášení.
Současně pozbývá platnosti zákon
ze dne 2. listopadu 1918, čís. 1. sb. z. a nař.
st. českoslov.
Provésti tento zákon náleží ministerstvu
vnitra.
Zákon o vyhlašování zákonů
a nařízeni ze dne 2. listopadu 1918, č. 1.
sb. z. nevyhovuje požadavkům, které nutno klásti
co do definitivní úpravy tohoto předmětu.
Nejen že nedává odpovědi na některé
otázky, které v souvislosti s touto materií
se vyskytují, nýbrž kusou stilisací
vede mnohdy k výkladu jistě nezamyšlenému,
ano protismyslnému.
Tak na př. dosavadní nařízení
(zákon ze dne 10. června 1869, č. 113 ř.
z. a příslušné zemské zákony)
nařizovala formální publikaci v říšském
neb zemském zákoníku vedle zákonů
pouze pro nařízení úřadů
ústředních a zemských, kdežto
pro nařízení nižších kategorií
úřadů okresních, obecních výborů
platila jen zásada publikace materiální,
t. j. stačilo, když nařízení
bylo jakýmkoliv způsobem uvedeno v obecnou známost.
Zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 1. sb. z. nechtěl
patrně spokojiti se s převzetím dosavadních
nařízení nýbrž volil úpravu
novou, provedl to však způsobem naprosto nezdařilým.
Tak pouhý výraz »nařízení«
bez dalšího omezení v § 1. má za
následek, že dnes vlastně žádné
nařízení obecního výboru nebo
jiného podřízeného úřadu
neplatí, není-li pojato do sbírky. V §
2. zřejmě byla vynechána slova »a nařízení«,
ježto za nynější stilisace by 30 denní
vacatio legis platila jen pro zákony, nikoli pro jiné
vyhlášky atd.
Aby tyto závady se zrušily, podává ministerstvo
vnitra osnovu nového zákona, který snaží
se dáti vhodnou odpověď ke všem příslušným
otázkám.
Nařízení § 2. lit. d) je nezbytné
jako prozatímní východisko ze situace, vzniklé
zánikem zemských zákoníků,
a dalším úřadováním zemských
vlád.
Ustanovení § 5. odst. 3. odpovídá dosavadnímu
stavu, který zabezpečoval nutné rozšíření
zákoníka po venkově.