Poznámky všeobecné. Původní
osnova vládní upravovala dvě v podstatě
rozličné otázky, ač to z titulu osnovy
nevyplývalo: jednak přejímání
bývalých rakouských a jiných úředníků,
jednak právo vlády propustiti je ze svých
služeb. První tři paragrafy jednaly o přejímání,
čtvrtý o propuštění. První
věta tohoto paragrafu zněla: "Vláda
má právo do jednoho roku ode dne vyhlášení
tohoto zákona propustiti bez jakýchkoli nároků,
nebo do výslužby dáti úředníky
a zřízence státní, třeba slib
vykonali".
Právní řád nové republiky přijal
beze sporu základní zásadu právní
kontinuity s dřívějším právním
řádem ve všech oněch oborech, jichž
nedotkla se přímo revoluce. Z toho plyne beze všeho,
že stát československý pokládá
se v přemnohých směrech za právního
nástupce dřívějšího státu,
zejména pokud jde o právní závazky.
Je tedy přirozeno, že i v právním poměru
státních zaměstnanců nastoupila -
aspoň v pravidelných případech - republika
na místo dřívějšího zaměstnavatele.
Poněvadž však přece jde o záměnu
subjektů v tomto poměru, ukázala se nutnost,
aby u každého jednotlivého zaměstnance
záměna ta stvrzena byla formálním
aktem (převzetím a slibem), čímž
zejména má býti zaměstnanci poskytnuto
příležitosti, aby slavnostním způsobem
dal na jevo své svobodné rozhodnutí, že
záměnu uznává, t. j. že na dále
bude novému státu věren a plniti své
úřední povinnosti k němu.
Uznává-li se takto v zásadě kontinuita
právní a z ní plynoucí povinnost státu,
převzíti státní zaměstnance
bývalých vlád, nebylo na druhé straně
možno, nepřipustiti z tohoto pravidla výjimky
ve prospěch nové republiky, která jinak byla
by nucena převzíti od svého předchůdce
veškerý balast úřednický, ne
snad jen nepotřebný, nýbrž přímo
nebezpečný a škodlivý. Tomu čeliti
měl § 4. původní osnovy vládní.
Avšak ústavnímu výboru zdála
se jeho stilisace příliš povšechnou, ba
někdy nedostatečnou, a proto zájmům
úřednictva nad míru nebezpečnou. Nařízení
tohoto paragrafu zasáhlo by co nejhlouběji do existenčních
poměrův úřednictva: nikdo neměl
by jistoty, bude-li míti zajištěnou existenci.
Nelze též přehlížeti nebezpečí,
že onoho nařízení bude po případě
zneužito z nejrůznějších důvodů
(na př. stranicko-politických). Ústavní
výbor přiklonil se tudíž k názoru
referentovu, že otázka propouštění
vyžaduje mnohem důkladnějšího,
podrobnějšího a opatrnějšího
řešení, než stalo se řečeným
§ 4. původní vládní osnovy. Proto
přijal návrh referentův, aby právo
vlády, propouštěti úředníky
a zřízence, upraveno bylo zákonem zvláštním,
při čemž bude na vládě, aby předložila,
hledíc ke skutečným potřebám
služby, novou a podrobnější osnovu. Osnova
zákona o přejímání úředníkův
a zřízenců nestrpí však odkladů,
neboť jest naprosto nezbytno, aby poměr státního
úřednictva k novému zaměstnavateli
byl co nejdříve formálně ustálen.
Vysvětlivky k jednotlivým paragrafům.
K § 1. Podle původní osnovy mělo
býti převzetí zaměstnance způsobeno
již pouhým přihlášením
ke slibu. Podle návrhu ústavního výboru
způsobí je skutečné vykonání
slibu, jež přihlášení předchází.
Původní osnova vztahovala se na veškeré
území státu československého,
návrh ústavního výboru vylučuje
Slovensko, poněvadž tam dosud panují mimořádné
poměry, a neodporučovalo by se tudíž
vsahovati tímto všeobecným zákonem do
mimořádných opatření splnomocněného
zástupce vlády na Slovensku. Osnova ústavního
výboru jedná výslovně též
o úřednících a zřízencích
fondovních, kdežto původní osnova
mluvila (mimo státní úředníky
a zřízence) toliko o úřednících
a zřízencích státních podniků.
Povinnost složiti slib vztahuje však návrh ústavního
výboru, pokud jde o zřízence, toliko
na trvale ustanovené zaměstnance, vylučuje
tudíž veškeré jen dočasně
(přechodně) zaměstnané osoby,
jako diurnisty a pod. U úředníků nečiní
se však tohoto rozdílu.
Původní osnova stanovila slib ústní.
Osnova výboru navrhuje slib písemný,
poněvadž tím uspoří se mnoho
času, nákladů (cesty k nadřízeným
úřadům atd.) a zbytečných formalit.
Nad to zdál se ústavnímu výboru písemný
slib (vlastnoručním podpisem slibujícího
stvrzený) větší a pevnější
zárukou než slib ústní. Vyhovuje požadavkům
přítomné doby, zvolil ústavní
výbor formu slibu místo přísahy. Znění
slibu bylo při srovnání se zněním
vládní osnovy zjednodušeno: obsahuje jednak
povšechný slib věrnosti státu (jako
povinnost obecně státoobčanskou), jednak
slib zachovávati zákony a plniti úřední
povinnosti. Bylo zvoleno takové znění, aby
hodilo se též na soudce.
Poslední věta § 1. zmocňuje vládu,
aby stanovila, kdy měsíční lhůta,
v odstavci prvém stanovená se začíná.
Podle toho má tudíž vláda i možnost
přihlížejíc k rozličným
potřebám, stanoviti počátek oné
lhůty pro jednotlivé kategorie zaměstnanců
různě.
Osnova vztahuje se zásadně toliko na zaměstnance
státní. Tím nemá býti
řečeno, že nebude nutno učiniti zvláštní
opatření o ostatních veřejných
úřednících a zřízencích
(zemských, obecních a pod.). Nedoporučovalo
se však vydávati jednotný zákon pro
veškeré veřejné zaměstnance
vůbec.
K § 2. "Nepřekonatelnou překážkou"
jest na př., je-li úředník nebo zřízenec
na území, jež dosud nepodléhá
vládě československé. V případech,
v nichž nastává zánik služebního
poměru proto, že nebyl slib složen, nestane se
tak nikdy pouhým uplynutím lhůty (měsíční),
nýbrž bude vždy třeba zvláštního
úředního rozhodnutí o tom.
K § 3. Jelikož slibovati budou úředníci
a zřízenci nejrůznějších
kategorií (od nejvyšších až k nejnižším),
bylo by třeba upraviti bližší modality,
jak slib jest konati (na př. jakým způsobem
ověřiti podpis zaměstnance na příslušné
listině, jak upraviti formuláře slibu atd.),
tak, aby všem těmto jednotlivým případům
hověly. Tento důvod, jakož i úvaha,
že jde o pouhou formalitu podřízenějšího
významu, přiměly ústavní výbor
k tomu, že odkázal její úpravu provozovacímu
nařízení vládnímu.
K § 4. Ústavní výbor byl si dobře
vědom, že ustanovení tohoto paragrafu nemá
přímého významu právnického,
poněvadž vše záleží na obsahu
budoucího zákona. Přece měl však
za to, že nutno pojmouti do zákona takové nařízení
o přejímání úředníkův
a zřízencův, a to proto, aby tito zaměstnanci
věděli již nyní, že ani ústavní
výbor (tento jednomyslně) ani vláda ani Národní
shromáždění nehodlají přejíti
mlčením to, co jednotliví zaměstnanci
státní za politické persekuce spáchali
- namnoze z důvodu osobního prospěchářství
- na potlačovaném národě českém.
Aby však velké většině zaměstnanců,
kteří se neprohřešili, bylo již
nyní jasno, že vládě bude dáno
právo, zhostiti se podobných osob, jen v případech
naprosto nutných a jasně prokázaných,
pojat byl jednak do § 4. passus: "ve výjimečných
případech", jednak právo to bylo časově
omezeno.
Všichni státní úředníci
a trvale ustanovení zřízenci bývalého
státu rakouského a mocnářství
rakousko-uherského, jakož i podnikův a fondů
těchto států, pokud v den vyhlášení
tohoto zákona při státních úřadech,
podnicích, nebo fondech, v obvodech československé
republiky, vyjma Slovensko, jinou vládou, než vládou
republiky Československé, byli ustanoveni, zůstávají
nadále státními zaměstnanci československé
republiky, přihlásí-li se a vykonají-li
nařízený slib do měsíce.
Slib ten koná se písemně a zní:
"Slibuji věrnost republice československé.
Slibuji, že budu zachovávati všecky její
zákony a všechny své služební povinnosti
věrně a svědomitě plniti."
Den, kdy měsíční lhůta, v odstavci
prvém stanovená, se začíná,
stanoví se nařízením.
Kdo se včas, ač-li není překážky
nepřekonatelné, nepřihlásí
a nesloží slibu, pozbývá svého
místa a všech nároků na plat a výslužné
pro sebe a svou rodinu.
Podrobnější ustanovení o tom, jak slib
jest vykonati, stanoví nařízení.
Zvláštním zákonem upraví se právo
vlády ve výjimečných případech
propustiti ze služby do jednoho roku, od platnosti zákona
počítajíc, jednotlivé zaměstnance,
pokud byli ve službě již před 28. říjnem
1918 i z jiných důvodů, než stanoví
služební pragmatika.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem vyhlášení.