Mezi dosud zjištěnými obětmi války
nalézá se jen v Čechách přes
200 úplně slepých vojínů. Kolik
slepců jest na Moravě, Slezsku a Slovensku, nelze
ještě přesně zjistiti; může
se však předpokládati, že poměrně
na československou republiku připadne na 500 slepých
vojínů. Připočte-li se k tomu ještě
počet civilních slepců, jichž jest jen
v Čechách na 4.000, dospějeme tak k počtu,
jehož nikdo netušil.
Všichni ti ubožáci jsou odsouzeni k doživotnímu
věznění v malém prostoru, ve kterém
pracují. Vzhledem k nemožnosti pohybu bez průvodců
po oživených ulicích a na delší
vzdálenosti, jsou slepci nuceni voliti zaměstnání,
které nevyžaduje, aby se vzdalovali z domova. Nalézti
však pro slepce vhodné domácí zaměstnání,
jež by ho uživilo, jest dosti obtížno.
Váleční slepci byli před zraněním
skoro vesměs zaměstnáni mimo domov. Za nynějšího
stavu péče o slepce není možno naše
invalidy vyškoliti v oborech, ve kterých již
pracovali nebo podobných, aby se vyhovělo zásadě,
že invalidé mají býti vráceni
svému původnímu zaměstnání,
pokud ovšem dovolí invalidita. Nelze totiž očekávati,
že každý slepec nalezne ochotného průvodce,
který by ho vodil do práce a z práce i na
potřebné procházky. Pokud možno tuto
překážku odstraniti, bude jasno z dalších
vývodů.
Nedostatek požitku nejčistšího, plynoucího
ze "světla božího", jest na prvý
pohled největším neštěstím,
vzešlým ze ztráty zraku. Než ocenění
toto jest poněkud laické; kdo vynasnažil se
jen trochu vniknouti do vnitřního žití
nevidomých, seznal, že není to nedostatek estetického
požitku zrakového, který je nejvíce
tíží. V prvé chvíli náhlého
oslepnutí jest zajisté dojem tmy, nevidění,
tedy pocit spíše negativní, asi nejvíce
ohromující. Brzy však přistoupí
horšího cosi: hrůza z náhlé opuštěnosti,
ze stavu naprosté nemožnosti svépomoci a z
toho vyplývající úplné odvislosti
na blahovůli, ochotnosti okolí, na dobročinnosti
lidí zdravých ve smyslu nejširším.
Tato závislost, vkládající nejtěžší
pouto na každé hnutí slepcovo, zatlačí
brzy lítost ze ztráty vidění, jakožto
pocitu libého, a v čelo postaví tíseň,
povstalou ze ztracené orientace v prostoru, z nemožnosti
samostatně se pohybovati, konati jakoukoliv práci
tělesnou, krátce, z neschopnosti opatřiti
si věci k žití potřebné.
Guilbeau, v dětství osleplý učitel
nevidomých, vyjadřuje se takto: "Toužíme-li
vroucně po zraku, není to proto, bychom těšiti
se mohli z příjemných tváří,
z rozeznávání barev, ale mnohem spíše
z té příčiny, abychom byli osvobozeni
od tisícerých nástrah, které slepota
všude plodí, na ulici, v domě, při stole.
Chceme uniknouti odvislosti, která při vší
laskavosti nás vždy tíží".
Stesky tyto jsou pádným důvodem pro snahu,
opatřiti slepým co největší stupeň
nezávislosti. Jako nejdůležitější
v péči o slepce budiž konstatováno:
Čím více dovede si slepý sám
pomoci, tím bude spokojenější.
Chceme-li nevidomým co možno nejvíce pomoci
ke kýžené samostatnosti, musíme zkoumati
péči o ně v cizině a nelekati se novinek,
u nás dosud neznámých a z nedostatku zvláštních
vědomostí i na prvý pohled neuvěřitelných.
V zemích kynologicky vyspělých zaveden byl
již výcvik psů jakožto vůdců
slepců. Některá plemena psů vynikají
vlastnostmi, jichž dobře promyšleným výcvikem
lze účelně využitkovati. Myšlenka,
užíti psů jako vůdců slepců,
se v cizině již skutečně osvědčila
a slepci je vítána, neboť jsou tak zbaveni
odvislosti na lidských průvodčích.
Odevzdá-li se slepec vedení psa, neuráží
to nikterak jeho hrdosti, aniž mu připomíná
jeho odvislost na psu, protože pes, i když koná
lidstvu důležité služby, vždy cítí
se jen služebníkem svého pána. Ač
v cizině myšlenka užíti psů jako
průvodčích slepců byla již vyzkoušena
a ve velkém výcvik zaveden, nebylo v bývalém
Rakousku o této novince ani potuchy. Časopis "Dejlův
Obzor" již sice před lety přinášel
zprávy o psech pro slepce, ale na praktické využití
nebylo ani pomyšlení, poněvadž vše
nové musila míti nejdříve Vídeň.
Praha byla vždy poslední v rozpočtu. Avšak
ani oficielní zástupci vídeňští
nevěděli dlouho o této novince. Teprve roku
1918 v kurse pro výcvik válečných
psů ve Vídni bylo ze soukromé iniciativy
cvičeno několik psů, z nichž někteří
měli býti předvedeni na začátku
listopadu komisi, jež měla rozhodnouti o důležitosti
akce. Komise měla jen formální účel,
neboť výsledek výcviku psů rozhodl již
dříve, než se komise o důležitosti
a oprávnění ústavu pro výcvik
psů pro slepce rozhodla. Úspěšný
výcvik psů pro slepce, za dosti nepříznivých
jinak okolností, lze přičísti jen
odborným znalostem cvičitelů a naprosté
nezávislosti na bývalých vojenských
úřadech. Za starého vojensko-rakouského
režimu byl každý pokrok naprosto vyloučen.
Pes, průvodce slepců, má vyhověti
účelu esteticko-psychickému a praktickému.
Má býti stále u svého pána,
aby mu byl věrným společníkem a zbavil
ho pocitu opuštěnosti. Pes je vděčen
za každé vlídné slovo, lichotí
se k svému pánu a poskytuje mu stále příležitosti
k rozptýlení.
Praktickým úkolem psa jest v určitém
okrese voditi svého pána. Pes vede slepce do kanceláře
nebo do dílny. Podle zvyklosti v kraji naučí
se choditi buď po pravé nebo levé straně
chodníku a vyhýbati se buď v pravo nebo v levo.
Cestou vyhýbá se obezřele všem překážkám
na chodníku, stálým i nahodilým, jako
svítilnám, stojanům vodovodů, otevřeným
kanalisačním a sklepním mřížím,
propadlému chodníku a podobným.
Při přechodu jízdní dráhy upozorní
na schod, vyčká až přejede vůz
nebo tramvay a před vstupem na chodník opět
ohlásí schod. Cesty na poštovní úřad,
do trafiky, hostince, na návštěvu k známým,
si pes velice záhy osvojí a stačí
vysloviti pouze přání a pes jde jistě
a neomylně k místu, jež si slepec vyvolil.
Na ulici pozná poštovní schránku, telefonní
budku, lavici atd., jež pro něho jen tehdy existují,
až pán vysloví přání.
Jinak jde vycvičený pes svojí cestou, nevšímaje
si předmětů, u nichž jiní psi
se rádi zastavují. Dostane-li rozkaz jíti
vpřed, jde přesně zvoleným směrem
a pouze na rozkaz v pravo nebo v levo vykoná příslušný
obrat V parku jde jen po cestách a na rozkaz "domů"
najde nejkratší cestu k domovu.
Ztratí-li slepec hůl nebo jiný předmět,
jest pro psa jen potěšením uplatniti svoji
schopnost věci přinášeti. Nemůže-li
pes některý příliš malý
předmět, jako peníz zvednouti, upozorní
štěkotem, kde předmět se nalézá.
Psem vedený slepec pohybuje se na ulici krokem normálních
lidí.
Tyto výsledky moderního výcviku psů,
výcviku úplně bez násilí, možny
jsou ovšem jen při účelně vypěstovaných
psech a za vedení odborníků. Jaký
význam mají tito psi pro slepce, dokáží
dva dopisy slepců.
Poručík Gerling píše: "Vše,
co se Bello v Münsteru naučil, reprodukuje s obdivuhodnou
přesností v nových poměrech. Bez dlouhého
truchlení po starém domově přizpůsobil
se poměrně lehce novému okolí, ač
chůze v křivých ulicích bez chodníků
je nepoměrně obtížnější
než v Münsteru. Velikým nebezpečím
pro slepce jsou okna, otvíraná do ulice. Spletená
síť ulic, hotové bludiště i pro
vidoucího, nepoměrně stěžuje
orientaci psa. Na rozkaz "do parku", toužebně
jím očekávaný, vodí mne denně
do parku, vzdáleného 2 km. Jeho velikou schopnost,
pamatovati si cestu, pozoroval jsem při návštěvě
známé rodiny v městě. Tuto spletitou
cestu nalezl již po druhé úplně sám.
Při spoustě překážek v úzkých
ulicích nestala se mi, díky jeho výcviku,
dosud žádná nepříjemnost nebo
úraz.
V mém příbytku jest mi dobrým společníkem,
zaplašuje pocit samoty a při duševních
depresích brzy mi vrátí vnitřní
rovnováhu. Můj konečný úsudek
o psu jest, že pro mne jest nezbytný. Všem ve
válce osleplým přeji podobného vůdce.
Pak budou z velké části zbaveni nejhorších
následků slepoty, omezení volného
pohybu a odkazu na druhou osobu".
Jiný slepec, kterému pes zahynul, píše:
"Byl mým věrným společníkem;
prokazoval mi dobré služby a svoji povinnost vždy
správně plnil. Pokud jsem ho měl, nepotřeboval
jsem žádného člověka aby mne
vodil. Nyní jeho náhlou smrtí vzata je mi
svoboda. Bez psa nemohu dále býti."
Aby alespoň poněkud zmírněn byl trpký
osud slepců, navrhujeme, aby na vrub státní
zřízen byl ústav pro výcvik psů
pro slepce a poděleni byli vycvičenými
psy slepci vojenští i civilní.
Po stránce formální navrhujeme, aby návrh
tento přikázán byl výboru sociálně
politickému, aby tam byl projednán.