Říšským zákonem ze dne 3. června
1901, čís. 62, stanoveno, že části
správních přebytků hromadných
sirotčích pokladen v Čechách, na Moravě,
ve Slezsku, Hor. a Dol. Rakousích, v Solnohradsku a v Haliči
zřízených, odváděti mají
percentuální kvotu v letech 1901 až včetně
1910 každého roku v úhrnu svých správních
přebytků vsak do konce druhého předchozího
roku, příslušným zemím.
Percentuální výměra této kvoty
vypočítává se tím způsobem,
že béře se za základ úroková
míra u sirotčí pokladny výkazového
roku platná, o 1/10% zmenšená. Z částky
takto vypočítané odečtou se ještě
2% režijního příspěvku. Peněz
takto vypočítaných a zemím přidělených
upotřebiti se má k ošetřování
a vychovávání chudých sirotků,
jakož i zanedbaných neb opuštěných
dítek, při čemž budiž přednost
dána sirotkům po osobách, které ve
válce neb při výkonu branné služby
o život přišli. Shora řečený
zákon prodloužen byl zákonem ze dne 14. prosince
1917, čís. 489 do konce roku 1917 a od té
doby platnost jeho prodloužena nebyla, pročež
již přebytku z r. 1916 nemohlo býti použito.
Z těchto důvodů sociálně politický
výbor navrhuje schválení doplněného
vládního návrhu v tomto znění:
Platnost zákona ze dne 3. června 1901 čís.
62 ř. z. o upotřebení části
správních přebytků hromadných
sirotcích pokladen prodlužuje se do 31. prosince 1918,
pokud se týče Čech, Moravy a Slezska.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení.
Ministrům, práv, vnitra, soc. péče
a financí se ukládá, aby zákon tento
provedli.