Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Bývalý rakouský stát, jakož i dřívější zemská správa nestaraly se valně o existenci našich mrzáků, pročež se u nás ujalo jich několik lidumilů, kteří založily v r. 1908 "Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků."

Tento spolek založil v roce 1913 v Praze VI-13 "Jedličkův ústav pro zmrzačelé," pojmenovaný po velezasloužilém předsedovi prof. MUDru Jedličkovi.

Později však přeměněno bylo znění firmy na "Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáků v království českém v Praze." V roce 1913 měl tento ústav 12 chovanců, dětí-mrzáčků.

Když však v r. 1914 počala válka rozhodl zmíněný spolek ujmouti se vojínů-invalidů. Zřídil tedy "Školu pro vojíny-invalidy," jejímž účelem jest:

1. lékařsky doléčiti invalidu dle možnosti a opatřiti mu nejvhodnější náhradu za chybějící úd - prothesu -- neb jiný přístroj dle potřeby;

2. uvědomiti invalidu, že jest ještě schopen práce výdělečné a že nemusí tudíž spoléhati pouze na invalidní rentu;

3. v případech, kdy invalida nemůže zastávati své dřívější postavení nutno mu ve škole vyhledati nové zaměstnání, přiměřené jeho stavu, při čemž se béře zřetel na podmínky osobní i sociální každého jednotlivce.

Tato škola byla jediná svého druhu v bývalém mocnářství a poněvadž invalidů velmi rychle přibývalo, musela býti stále rozšiřována a přizpůsobovati se potřebám nových invalidů. Zaměstnání invalidů v této škole jest dvojí:

a) návštěva kursů vzdělavacích,

b) práce ve cvičných dílnách.

Kursy vzdělavací jsou tyto:

1. škola pro analfabety

2. škola jednorukých

3. elementární kurs obchodní

4. kurs psaní na stroji

5. kurs němčiny.

Cvičné dílny pak jsou následující:

V těchto dílnách doléčují se invalidi vhodně volenými pracemi neb cvičí se pracovati s umělými údy ve svých dřívějších neb nově volených řemeslech.

Nejdůležitější z těchto dílen jsou dílny orthopedické, v nichž vyrábějí se prothesy, umělé údy a orthopedické přístroje.

Od 1. ledna do 30. listopadu 1918 bylo v těchto dílnách vyrobeno:

3913 kusů prothes nohou, rukou a jiných přístrojů a 2443 párů bot.

Vedle toho opraveno:

2221 kusů prothes a různých přístrojů a 2286 párů bot.

Zkoušek provedeno: 9575.

Celkem návštěv: 22.278.

Z těchto čísel jest viděti, že dílny tyto jsou velmi pilně zaměstnány již nyní.

Základem nynějšího ústavu byl dům v Praze VI-13 zvaný "Polsko," zakoupený za K 130.000, částku to vypůjčenou nezúročitelně ze zemského sirotčího fondu.

Poněvadž invalidů stále přibývalo, bylo nutno ústav rozšířiti a byly proto přistaveny na dvoře orthopedické dílny.

Za nedlouho pak byl zakoupen a adaptován pro cvičné dílny činžovní dům na Pankráci a v dubnu 1916 přistavěny u domu "Polsko" nově veliké dílny.

Veškeré toto rozšíření vyžadovalo statisícových nákladů, na které přispěly subvencemi:

ministerstvo války,

ministerstvo vnitra,

zemský fond invalidní,

zemská pomocná úřadovna válečná,

obchodní a živnostenská komora,

král. hlav. město Praha,

okresní a obecní zastupitelstva,

více však než dvě třetiny nákladu uhraženo bylo z dobrovolných příspěvků a darů.

Škola pro vojíny-invalidy spojena byla s reservní nemocnicí čís. 3 a jejími pobočkami v Nuslích, Vršovicích a v Sokolovně v Praze II., kdež měla umístěné přidělené jí invalidy. Představenstvo pražského sanatoria dalo škole k disposici sály operační a potřebná léčebná oddělení, což bylo pro ústav velkou úsporou.

Až dosud byla péče o mrzáky ponechána dobrovolné dobročinnosti veřejné.

Dle zkušenosti v cizině měly by však péči o mrzáky vzíti na sebe jednotlivé státy.

Obzvláště nyní, kdy přibylo tolik mrzáků-invalidů jest nutno shrnouti tyto v jeden celek pod jednotný dozor a jednotné vedení.

Kdyby republika československá vzala za základ ústavy založené a vedené nyní Zemským spolkem pro léčbu a výchovu mrzáků v království českém, jen by tím získala. Tyto ústavy bylo by možno v poměrně krátké době rozšířiti dle potřeby.

Zajištění obživy mrzáků a invalidů jest podmínkou spokojenosti těchto. Invalidi nemohou býti odkázáni pouze na invalidní rentu neb milodary. Musí se někdo postarati o jejich léčení a výchovu, poskytnouti jim možnost, aby se i oni samostatně obživili.

Schopnost výdělku jest velmi často podmíněna u mrzáků včasným ošetřením. Jest tedy nutno, aby mohlo býti rychle postaráno o všecky mrzáky v naší republice. Dnes jest umístěno v ústavu 35 chovanců, leč nevyřízených žádostí za přijetí přes 230.

Invalidů však, jimž nebyla dosud dána možnost výcviku a léčení, jest počet nedozírný. Nebylo by absolutně možno starati se o všechny tyto jednotlivce, kdyby většina jich nebyla vychována na schopné výdělku.

Velmi příznivé výsledky výchovy mrzáků vidíme na př. v královském bavorském ústavu pro výchovu a vzdělání zmrzačelých dětí v Mnichově, kde jeví se 90% příznivých výsledků a pouze 10% chovanců zůstává neschopných výdělku.

V Americe jest nejlépe postaráno o mrzáky, neb jsou tam kromě velkých orthopedických klinik a 5 velkých ústavů 3 státní ústavy se zákonným závazkem přijmouti každé zmrzačelé dítě do léčby a výchovy (New York Staate Hospital v Havertrawu, Minesota Spital v St. Paulu a Children orthopaedie Warr ve Philadelphii).

Naše mladá republika měla by bráti příklad pokroku amerického a zajisté, že vedoucí činitelé dosáhli by plného uznání celého národa, kdyby provedli dílo takové důležitosti jako jest ochrana a pomoc poskytnutá ubohým mrzákům a invalidům.

Výhody, které by plynuly z tohoto převzetí nyní existujícího ústavu státem byly by zajisté velmi brzo viditelné.

Ústav mohl by se dalekosáhle rozšířiti.

Jednotlivé dříve uvedené dílny mohly by zvýšením počtu pracujících invalidů a mrzáků proměněny býti ve výrobní družstva pod ochranou státní.

Výroba mohla by se rozšířiti ještě na nová odvětví, která by se navzájem doplňovala.

Jakou na př. skvělou budoucnost má jen výroba vědeckých učebných pomůcek v nynějším ústavě.

Skoro veškeré pomůcky byly dosud k nám dováženy za drahé peníze z ciziny.

Kdyby založena byla při ústavu ještě knihtiskárna, kde by bylo možno tisknouti školní knihy a jiné pomůcky, znamenalo by to opět zaměstnání velkého počtu invalidů a mrzáků.

Rovněž bylo by možno poměrně levně zaříditi smaltovnu a emailovnu, vzhledem ku značné potřebě nahražování dřívějších německých nápisů českými.

S výrobou chirurgických nástrojů mohlo by se také v brzku začíti.

A tak našlo by se ještě mnoho různých odvětví průmyslu, jež dala by se výhodně zaříditi pro naše mrzáky a invalidy.

Náklady státu, které by byly z počátku spojené s převzetím a rozšiřováním dosud existujícího ústavu, umořovaly by se zajisté velmi rychle a tím spíše, čím větší by byla výdělečná výkonnost a rozsah působnosti mrzáků-invalidů.

Konečný výsledek této práce ve velkém slohu byl by ten, že mrzáci a invalidi nebyli by odkázáni na milost a soucit cizích lidí, ani na almužnu státu, nýbrž sami jako velká organisace pod vedením a ochranou státní pracovali by všichni každý dle svých sil na sebezachování na obživě, výchově a vzdělání sebe i svých spolutrpitelů ano i těch ubohých, kteří výdělku schopni nejsou.

Návrh budiž přikázán k projednání výboru školskému a socialně-politickému.

V Praze 8. prosince 1918.