Zkušenost učí, že rozvoj hmotných
poměrů dělnictva jak zemědělského,
tak průmyslového nedál se a neděje
se stejnoměrně. Není takové stejnoměrnosti
ani ve všech třídách dělnictva
průmyslového ani zemědělského.
Celkem se zlepšení hmotných poměrů
nabývalo jednak uznáním zaměstnavatelů,
jednak mzdovými boji. Výsledek jejich byl tím
lepší pro dělnictvo. čím lépe
bylo k nim vyzbrojeno, v první řadě organisováno.
Poněvadž pak tato výzbroj pro mzdové
boje byla v různých oborech různá,
byl různý také výsledek a tak se stávalo,
že o výši mzdy často nerozhodovala tak
hodnotnost, namáhavost nebo tíha práce jako
spíše připravenost k boji. Tento poměr
se ještě zhoršil za dob války ve mnohých
směrech.
Základem svobodné republiky československé
musí být jednak svoboda, jednak také - a
na to se nesmí zapomínat - sociální
spravedlnost. Nechceme, aby byl nucen dělník toho,
co mu přísluší, domáhati se bojem,
svobodný, v pravdě demokratický stát
musí mu sám, z dobré vůle poskytnout,
čeho je mu třeba, nejen aby byl živ, ale aby
jeho život byl člověka důstojný,
aby se povznesl nejen hmotně, nýbrž i duševně
a mravně.
Co jest dělníku - v nejširším slova
smyslu - poskytnout, musí být za těchto okolností
ne již ponecháno dohodě nebo úmluvě
mezi zaměstnavatelem a zaměstnaným, nýbrž
stanoveno mocí stojící nad oběma.
Řečená dohoda často se stává
diktátem; často nezaměstnaný dělník,
aby měl aspoň něco, musí se spokojit
s podmínkami nejhoršími. Demokracie musí
vyžadovat, aby byly stanoveny každému pracovní
podmínky tak, aby jeho práce mu zaručovala
způsob života, přiměřený
jeho práci i jeho vzdělání, aby mu
stanovila minimální příjem, jinými
slovy minimální mzdu.
Rozumí se, že každý zaměstnavatel
bez rozdílu může a bude platit tuto mzdu jen
potud, pokud odpovídá cena jeho produktů
této mzdě. Kdyby cena prodejní jeho výrobků
byla menší nežli cena výrobní,
nezbylo by mu nežli výrobu zastavit. Stát sebe
sociálnější nemůže žádat
na zaměstnavateli, aby pracoval se ztrátou, poněvadž
konec takové práce by byl zmar závodu a tím
také katastrofa dělnictva tam zaměstnaného.
Stanovení minimální mzdy musí být
tedy spojeno se stanovením minimální ceny
produktů.
Rozumí se samo sebou, že tato minimální
cena produktů musí platit pro všecky produkty
toho druhu, ať vyráběné doma nebo za
hranicemi. Je přece lhostejno pro závod, jenž
má platit minimální mzdy, zda-li mu je prosperita
za jejich platnosti znemožňována tím
či oním. A pravděpodobnost cizozemské
konkurence, vyvážející stůj co
stůj, jen aby zlepšila valutu a uplácela nesmírné
státní dluhy a náhrady, je dnes větší
nežli kdy jindy.
Z toho důvodu musí být celní zákonodárství
upraveno tak, aby nebylo lze prodávat cizí produkty,
při nichž jsou stanoveny minimální mzdy,
v tuzemsku nikdy levněji než jsou minimální
ceny, clo tedy musí činiti plný rozdíl
mezi cenou placenou za dovážený produkt v cizině
a zákonně stanovenou cenou minimální.
Z těchto důvodů navrhujeme:
Vláda se vyzývá, aby neprodleně podala
zákon:
1. jímž se zřizují smíšené
komise, složené stejným dílem ze zaměstnaných
a zaměstnavatelů určitého odboru a
ze zástupců vlády.
2. Tyto komise stanovte vždy na určitou dobu minimální
mzdy a minimální ceny produktů.
3. Clo na dovážené zboží ať
činí rozdíl mezi cenou placenou v cizině
a minimální cenou takto stanovenou.
Po stránce formální navrhujeme, aby návrh
tento byl přikázán výboru sociálně-politickému.
V Praze dne 9. ledna 1919.