Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ve své schůzi, konané dne 18. prosince 1918, projednal ústavní výbor vládní osnovu velmi podrobně. Předně šlo o to, ujasniti si povšechně účel tohoto nového druhu státních funkcionářů. Ústavní výbor uvědomil si, že instituce státních tajemníků souvisí co nejúže s parlamentárním režimem, podle něhož nejvyšší moc výkonná - vláda - jest závislá na zákonodárné moci v několika směrech a to zejména tím, že na křesla ministerská dosazují se podle parlamentárního zvyku výlučně členové parlamentu, tak že výběr odborně schopných mužů jest již tím velmi omezen. Podle zkušenosti rozhoduje pak při výběru přirozeně v první radě stranická příslušnost kandidátova, jeho význam v politické straně, a teprve na druhém místě jeho odborná zdatnost. Dalším následkem parlamentárního režimu jest vratkost vlád, zcela závislých na okamžitých konstelacích politických ve sněmovně a případných krisích parlamentárních. Poněvadž však přece jest ministr i za vlády parlamentární nejen aktivním politikem, nýbrž i náčelníkem rozsáhlého odborného úřadu, trpí touto vratkostí vlád žádoucí kontinuita v úřadování. Neboť žádný, třeba odborně sebe vyškolenější náčelník ministerstva nemůže v krátké poměrně době svého úřadování náležitě ovládnout složitý aparát svého úřadu, a to ani po stránce věcné ani osobní. Jeho časným odchodem dostává se pak nástupce do téže nevítané situace a zájmy odborné služby tím velice trpí.

Na tyto nedostatky parlamentární soustavy bylo poukázáno v ústavním výboru jak referentem, tak i přítomným ministerským předsedou, jenž prohlásil výslovně, že vláda podáním osnovy chtěla právě těmto nedostatkům aspoň částečně odpomoci. Většina ústavního výboru přiklonila se k tomuto názoru a tím bylo v zásadě rozhodnuto, že státní tajemníci mají býti nepolitičtí stálí úředníci, a zároveň odmítnut system, podle něhož i tito funkcionáři mají býti vybíráni s hledisek stranickopolitických, proti tomuto poslednímu systemu bylo v ústavním výboru namítáno, že v podstatě své znamenal by zdvojení ministerských křesel a nikterak by nedosáhl hlavního účelu nové instituce: totiž zvýšení stability odborné správy při neporušené jinak zásadě parlamentní. Účelem zákona je tedy, aby státní tajemníci byli stálými, odborně vzdělanými úředníky ministerskými, kteří by při kabinetních krisích nesdíleli politického osudu svých šéfů.

K jednotlivým paragrafům předlohy dlužno pak poznamenati ještě toto:

Paragrafem prvním má býti zdůrazněno dvojí: jednak že státní tajemník jest povolán říditi veškeré úřední věci dotčeného ministerstva (na rozdíl od sekčních šéfů, jimž přísluší toliko řízení jednotlivých sekcí) a míti je tudíž v patřičném přehledu, že však na druhé straně v této své funkci jest služebně podřízen ministrovi. Z textování §u 1. plyne zcela jasně, že nemohlo ústavnímu výboru jít o to, by vyloučil snad ministra z vrchního vedení odborných úředních věcí ministerstva a učinil z něho pouhou bezvýznamnou politickou firmu. Státní tajemník bude ve všem pouze zástupcem ministrovým a tak bude mu svými věcnými a osobními znalostmi nápomocen při řízení úřadu.

Poslední větou §u 1. byla po přání vlády připuštěna možnost zříditi podle potřeby v tom onom ministerstvu několik státních tajemníků, sobě koordinovaných. Ústavní výbor neměl za prospěšné vyřešiti v této předloze důsledky této možnosti. Bylo k tomu poukázáno, že tím rozpadl by se zevně jednotný ministerský resort na dva nebo více uvnitř samostatných odborů. Vláda se tomuto důsledku nevzpírala.

§ 2., jenž stanoví, že státní tajemník nemůže býti členem zákonodárného sboru, vyvozuje toliko logickou konsekvenci ze zásadního pojetí instituce státních tajemníků v §u 1. Tato konsekvence jest naprosto nutná a nezbytná. Jest sice snad možno míti vůbec pochybnosti o účelnosti celé instituce, jak osnova ji zamýšlí, není ale možno, přijmeme-li ji, vzpírati se nutnému důsledku. Správně bylo ostatně v ústavním výboru k tomu poukazováno, že státní zřízenec, pokud jest členem zákonodárného sboru, má zákonný nárok na dovolenou, a že by tedy státní tajemník, který by byl členem zákonodárného sboru, nemohl nebo aspoň nemusel plnit ony úkoly, pro které právě instituce státních tajemníků má býti zavedena (aby zaručena byla kontinuita a stálost ve vrchním vedení ministerských resortů). Poněvadž pak nikdo nebude proti své svobodné vůli nucen přijmout úřad státního tajemníka, nelze též tvrditi, že by se ustanovením v §u 2. někdo olupovat o pasivní právo volební.

§ 3. je naznačeno, ze státní tajemník jest nejvyšším ministerským úředníkem v dotčeném ministerstvu. Jest zařaděn do nejvyšší hodnostní třídy (III.), poněvadž ministři a ministerský předseda podle úmyslu Národního shromáždění nemají býti pokládáni za státní úředníky, zařaděné v hodnostní třídy, jak tomu bylo v starém Rakousku. Srovn. k tomu ostatně též zákon o platech ministrů, v němž vylučuje se nárok na ministerskou pensi, což nebylo by možné, kdyby ministr byl státním úředníkem jako ostatní. Jelikož pak podle dosud platných nařízení měli úředníci nejvyšších hodnostních tříd (l.-IV.) nikoliv aktivitní přídavky (jako ostatní úředníci nižších tříd hodnostních), nýbrž t. zv. "funkční přídavky", které byly pro každého takového funkcionáře stanoveny zvlášť (pro presidenty nejvyšších soudů, místodržitele, senátní presidenty atd.), bude nutno, aby i pro státní tajemníky republiky československé byl vyměřen funkční přídavek zvlášť.

V každém ministerstvu zřizuje se státní tajemník, který je služebně podřízen ministrovi a vede úřední věci. Z usnesení ministerské rady může býti v některém ministerstvu zřízeno státních tajemníků několik.

Státní tajemník nemůže býti členem zákonodárného sboru.

Tajemníci jsou stálými státními úředníky ve III. hodnostní třídě. Jmenuje je na návrh ministerské rady president republiky.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Veškerému ministerstvu svěřuje se, by zákon tento provedlo.