Bývalým poštovním expeditorům,
adjunktům a oficiantům, kteří podle
zákona o služební pragmatice ze dne 25. ledna
1914 ř. z. č. 15. byli v jiném, do služební
pragmatiky nespadajícím služebním poměru
státním, budiž tato doba po odečtení
šesti let započítána z polovice pro
postup do vyšších příjmů
a to podle § 57. lit. e řečeného zákona
do nejvyšší výměry 4 let.
Bývalá rakouská vláda dala prováděcími
nařízeními ke služební pragmatice
mnohým ustanovením tohoto zákona úplně
protichůdný smysl.
Přímo úzkoprsého výkladu dostalo
se § 57. lit. e, podle něhož může
býti služební doba, nespadající
do tohoto zákona, započítána až
do nejvyšší výměry 4 let do postupu.
Přes četná prohlášení
vládní, že tohoto ustanovení bude použito
v rozsáhlé míře a liberálně,
byla tato doba započítána bývalým
poštovním expeditorům jen tehdy, převyšuje-li
12 let, a to jeden a půl roku až do 15ti let a dva
roky za dobu delší než 15 let.
Tento způsob započítání stal
se podle usnesení ministerstva financí, které
prý tím, jak tvrdilo, vyhovělo stanovisku
ministerstva zeměbrany, podle něhož nemá
býti žádná mimostátní
služba započítána ve vyšší
výměře, než služba vojenská.
Toto stanovisko odpovídá úplně také
i usnesení bývalého státně
zřízeneckého výboru, neboť vojenským
čekatelům započítala se podle §
57. lit. e nařízením bývalého
veškerého ministerstva ze dne 25. ledna 1914 dvě
léta do postupu a pro toto započítání
béře se za podklad pouze 9tiletá vojenská
služba, neboť k 3leté presenční
době nemá se přihlížeti.
Vojenští čekatelé získali by
tudíž ještě půl roku i kdyby se
použilo návrhu svrchu uvedeného.
Podepsaní očekávají proto, že
vláda zhodnotí bývalou expeditorskou službu
poštovní právě tak, jako bývalá
rakouská vláda cenila službu vojenskou.
Návrh budiž k vyřízení přikázán
poštovnímu výboru.
V Praze 17. prosince 1918.