Národní shromáždění československé 1918 – 1920

jímž se upravuje státní daň a přirážková základna u daní reálních.

Státní daň pozemková zvyšuje se na 22·7% čistého katastrálního výnosu zjištěného ve smyslu zákona ze dne 24. května 1869 č. 88 ř. z. a dle zákona ze dne 12.července 1896 č. 121 ř. z.

Sazby státní daně domovní třídní a daně činžovní dle tarifu daně domovní třídní vyměřované (§ 5. lit. a zák. ze dne 9. února 1882 č. 17 ř. z.) zvyšují se na obnos původních sazeb v tomto zákoně uvedených.

Srážka v § 3 č. 3 zák. ze dne 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. zmíněná zůstává v platnosti.

U budov, domovní dani činžovní podléhajících, které nespadají pod zákon v odst. 3. tohoto zákona uvedeném, snižuje se základna přirážková na obnos daně státní; přirážky samosprávných svazků k domovní dani činžovní nesmí však, zejména následkem tohoto snížení základny přirážkové, býti zvyšovány.

Válečná přirážka k dani pozemkové cís. nařízením ze dne 28. srpna 1916 č. 280 ř. z. zavedená počítá se ze zvýšené daně státní.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1919.

Provedením zákona tohoto pověřuje se ministr financí.

Berní reformou z roku 1896 povoleny byly u reálních daní (pozemkové a domovní) slevy, které zákonem ze dne 23. ledna 1914 č. 14 ř. z. (§ 3) byly tím způsobem definitivně upraveny, že započteny byly do sazby berní, tak že o obnos jejich sazby berní byly sníženy.

Toto snížení platilo však a platí pouze pro předpis daně státní; pro přirážky zůstala netknuta dřívější vyšší základna.

Od té doby platí v této formě známá duplicita předpisu: jednoho (nižšího) pro obor daně státní, druhého (vyššího) jako základu pro přirážky.

Nynější stav zákonný jest tento:

Dan pozemková předpisuje se nyní co státní daň 19·3%, co přirážková základna 22·7% čistého katastrálního výnosu (100/85 čili částkou o 15/85 vyšší).

Vzhledem k zákonu o novostavbách atd. ze dne 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. dlužno rozeznávati t. zv. staré a nové budovy (§ 1. odst. 1 cit. zák.) podle toho, kdy se stavbou bylo započato, zdali před 1. lednem 1912 anebo po 31. prosinci 1911.

Výše uvedené snížení sazby berní z roku 1914 vztahuje se u této daně pouze na t. zv. domy staré, které podléhají sazbám upraveným v zákoně ze dne 9. února 1882 č. 17 ř. z.; 5% daň z výnosu budov osvobozených této kategorie (§ 7. cit. zák. z r. 1882) byla ze snížení výslovně vyloučena (§ 3. odst. 1. cit. z. z r. 1914).

Naproti tomu snížení sazby berní bylo a priori bezpředmětným (§ 23. odst. 2. cit. zák. z roku 1911) u budov, které podléhají tarifu příl. A, B nebo C zák. ze dne 28. pros. 1911 č. 242 ř. z. čili u t. zv. domů nových, poněvadž u budov této kategorie v sazbách 19, 17, 15% resp. 15, 13·5, 12% byla sleva 12·5% již v sazbách samotných kalkulována; totéž platí u domů této kategorie i o činžovní dani na 5% po dobu snížení daňového dle § 4., čís. 2. lit. a) a § 28. cit. z. z r. 1911 snížené.

U domů t. zv. starých obnáší snížení 12·5% čili 1/8, takže berní sazby netto t. j. po odečtení paušálového procenta na útraty udržovací a amortisační obnášejí 19 5/6 pro města a místa, uvedená v seznamu A) k zákonu ze dne 9. února 1882 č. 17 ř. z. a 12 1/4% pro všechna ostatní místa, pokud v seznamu A) uvedena nejsou.

Základna přirážková jest pak o 1/7 vyšší než berní sazba netto a obnáší tudíž 22 2/3 resp. 14%.

Rozlišování t. zv. starých a nových budov dle cit. zák. z r. 1911 má u této daně potud význam, že se sice následkem cit. zák. z r. 1914 u obou kategorií budov tarifní sazba dle cit. zák. z r. 1882 ve všech XVI. třídách třídního tarifu, do kterého se budovy dle počtu obytných místnosti zařaďují, o 12·5% snížila, že však u t. zv. nových domů odpočítává se ještě další srážka 20 resp. 10% (§ 3. č. 3. cit. z. z r. 1911), která však zde dále nepadá v úvahu.

Bližší přehled nových sazeb tarifních pro obojí kategorii budov vyhlášen byl nař. min. fin. ze dne 10. srpna 1914 čís. 218 ř. z.

Tak na př. zatížení domovní daně třídní jeví se v nižších třídách tarifních (až do 5 obytných místností) následovně:

Úkolem osnovy této jest, odstraniti výše uvedený rozdíl mezi předpisem daně státní a předpisem přirážkové základny, jakož i zavésti v obojím směru ciferně jednotný základ předpisovací; poněvadž hospodářství autonomních svazků v míře dalekosáhlé nesnese súžení základny přirážkové, nutno naopak dosavadní sazby daně státní, pokud proti tomu zvláštních důvodů nestává, zvýšiti na úroveň nynější základny přirážkové.

Vláda - vyhražujíc si podrobnější přezkoumání daní reálních a jich případnou reformu v souvislosti s celým systemem přirážkovým pro dobu pozdější - pokládá nápravu v této otázce za nutnou reformu dneška.

Není třeba podrobněji dovozovati, jaká suma práce a jaká ztráta času spojena jest s dvojím výpočtem povinností berních u tisíce a tisíce poplatníků: požadavek zjednodušení a zlevnění správy finanční jest příliš jasný a spravedlivý, než aby nebyla uchopena první příležitost, vyhověti dávnému požadavku praxe: jest na bíledni, že o zjednodušení správy nelze vážně mluviti, dokud nebudou zjednodušeny platné předpisy.

V důsledcích svých znamená ovšem návrh vládní zvýšení daně státní, a sice takové, že slevy, které svého času v r. 1896 byly poskytnuty, nyní se opět ve prospěch státu zrušují: neméně doznati dlužno, že zvýšení toto pokud se jedná o daň pozemkovou a domovní daň třídní, postihne v prvé řadě kruhy zemědělské a bytovou potřebu hlavně na venkově.

Finanční efekt navrhovaného zvýšení státní daně odhadnouti možno dle dat, které svého času za rok 1912 byly uveřejněny, přibližně asi takto:

1. U daně pozemkové obnosem přes 5,000.000 K; pro r. 1919 nebude asi soudě dle známých dat ohledně Čech valného rozdílu.

2. U daně domovní třídní (bez ohledu na daň ideální) obnosem přes 500.000 K; pro rok 1919 bude obnos tento soudě dle známých dat ohledně Čech poněkud větší.

Vláda jest po zralé úvaze toho názoru že navrhované zvýšení státní daně v poměrech, jak se během let vyvinuly, jest více než odůvodněno.

Co se pozemkové daně týče, jest všeobecně známo, že katastrální výnos tak, jak byl z průměrných výnosů doby dávno minulé odhadem zjištěn, dávno již neodpovídá skutečnému výnosu katastrálnímu, že daň pozemková, nehledě k jisté omezené revisi z r. 1896 (zák. ze dne 12. července 1896 č. 121 ř. z.) ustrnula a že nestoupá se stoupající výnosností pozemků.

Percentuelní poměr daně pozemkové (incl. obnosu z titulů živelních škod odepsaného) k příjmu (brutto) z pozemků příjmovou daní zdaněného klesl, - dovoleno-li použíti statistických dat, týkajících se ovšem všech zemí bývalého Rakouska - za dobu od r. 1898 do roku 1913 ze 26·14% na 12·20%; možno za to míti, že totéž platí i pro země naše.

Válkou se poměr resp. nepoměr výnosnosti k výši daně ještě více posunul, uváží-li se, jak zvýšených cen docílily výrobky zemědělské.

Tak na př. zdaněn byl daní příjmovou příjem (brutto) z pozemků r. 1913 obnosem 481 mil. korun a ve válce obnosem 925 mil. korun; příjem z pozemků činil v r. 1913 7·20% a ve válce 13·10% celého zdaněného příjmu.

Ovšem cís. nař. ze dne 28. srpna 1916 č. 2 80 ř. z. (čl. I. § 1) zavedena byla 80ti% válečná přirážka k dani pozemkové; naproti tomu nesmí se zapomínati, že účelem přirážky válečné jest, na daném základě vzhledem ke zvýšené potřebě veřejné vyzískati vyšší výnosy z titulu daně, kdežto zde se jedná o zvýšení základu samotného, který již v dobách míru nevyhovoval, a tím méně v době nynější vyhovuje.

Také daň z válečných zisků není důvodem contra, neboť předmět její, totiž zdanění zvýšení ziskových vedle běžné daně, jest podstatně odlišný.

Co se týká daně domovní třídní, nescházelo, jak známo, v době minulé na akcích, které směřovaly k tomu, aby břímě daňové nejmenším poplatníkům (dvou nejnižších tříd tarifních s jednou resp. dvěma obytnými místnostmi) bylo v té neb oné formě ulehčeno. Naproti tomu nelze zneuznati, že již sazby přirážkové základny (viz výše uvedenou tabulku), neřku-li sazby daně státní samy sebou namnoze nepatrné dnešní době nikterak nevyhovují a že domovní daň třídní jakožto venkovská daň z bydlení z válečné přirážky byla vyjmuta.

Za těchto okolností jeví se zvýšení státní daně aspoň na úroveň přirážkové základny minimem, které vláda nyní navrhuje.

Předmětem zvláště pečlivé úvahy byla otázka, nemá-li se unifikace sazby státní daně a základny přirážkové vztahovati také na daň činžovní, pokud se jedná o domy, které nespadají pod zákon ze dne 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. t. j. o t. zv. domy staré.

Kategorický požadavek po zjednodušení jakož i požadavek jednotné úpravy u téže daně mluví zde tak, jako tam, proto, aby nejen u t. zv. domů nových, kde státní daň jest současně základnou přirážkovou, nýbrž i u t. zv. domů starých státní daň kryla se se základnou přirážkovou.

Naproti tomu dlužno uvésti, že vzhledem ke zkušenosti, že každé zvýšení veřejných dávek z budov, dani činžovní podléhajících, cestou přesunu postihuje nájemníky, tudíž široké vrstvy obyvatelstva, daň činžovní od delší doby tvoří jakési noli me tangere; zákonodárství posledních let zejména z r. 1911 sleduje zcela patrně tendenci, výhodami berními pro novostavby atd. povšechně, a pro budovy s malými byty zvláště, nominelně značně vyšší daň činžovní poznenáhlu převésti na úroveň nižší; také obava, aby krise bytová ve všech větších městech během války (a zejména nyní) tak citelná, nebyla dále zostřována, vedla k tomu, že činžovní daň vyjmuta byla z válečné přirážky.

Připomenouti dlužno ještě, že by dle předpisů o ochraně nájemníků zvýšení daně opravňovalo majitele domu k přiměřenému zvýšení činže.

Z těchto, po stránce sociální velice závažných důvodů jest vláda toho názoru, aby daň činžovní ohledně t. zv. starých domů z navrhovaného zvýšení daně státní byla vyjmuta.

Tím vznikla by ovšem značná nesrovnalost potud, pokud by právě jen u této kategorie domů různost mezi výší daně státní a základnou přirážkovou opětně byla utvrzena.

V zájmu jednotného uspořádání celé materie navrhuje tudíž vláda, aby naopak základna přirážková přizpůsobena byla dani státní t. j., aby snížena byla do výše této.

Důsledky reformy v tomto směru po stránce finanční nejsou nijak nepatrné; znamenajíť dle předpisu pro r. 1912 (bez ohledu na daň ideální) úbytek skoro 4,000.000 K, dle předpisu pro 1917 asi necelých 5,000.000 K.

V prvé řadě přijde úbytek tento k dobrému majitelům domů.

Jest sice pravda, že dle dosavadních zkušeností nelze očekávati, že by percentuelně poměrně malé zmírnění úhrnného břemene daňového vyvolati mohlo nějaké znatelné snížení činží; snížení přirážkové základny jest tudíž skutečným darem pro držitele domů, pro který do jisté míry mluví obmezení, jež majitelům domů z titulu ochrany nájemníků jsou uložena; na druhé straně však bude snad snížení přirážkové základny tvořiti moment, který by mohl při nynější všeobecné tendenci ke stoupání činží do jisté míry zpětně působiti.

V druhé řadě dotýká se ovšem súžení základny přirážkové přímo kořene nynějšího přirážkového hospodářství svazku autonomních.

Četné akce, které po více let podnikány byly k reformě daně činžovní, vedly k zásadnímu poznatku, že každé snížení činžovní daně - a to jest jeden z předních cílů reformy daně této - jest prakticky bezúčinné a bezúčelné, dokud úbytek u státní daně okamžitě vyvážen býti může přírůstkem na přirážkách, které jako živel čistě labilní mají nepokrytou tendenci ke stálému stoupání.

Jest na snadě, že i tentokráte lze počítati se zvýšením percenta přirážkového, aby svazky autonomní při nejmenším docílily téhož, ba snad i vyššího výnosu na přirážkách.

Aby byla v jistém směru aspoň jakási hranice stanovena, navrhuje vláda - vyhražujíc si v této nanejvýše důležité a dalekosáhlé otázce další návrhy pro dobu pozdější - aby alespoň prozatím bylo stanoveno, že přirážky nesmí býti zvyšovány.

Vzhledem k opatření tomuto odpadá nutnost do osnovy zákona pojati ustanovení obdobné § 1. odst. 2. zákona ze dne 23. července 1912 č. 164 ř. z. týkajícího se t. zv. srážky přirážkové při vyměřování daně činžovní.