Císař. nařízení ze dne 29.
února 1916 říš. zák. č.
58 se zrušuje a nahrazuje těmito ustanoveními:
Pro služební poměr zaměstnaných,
podléhajících zákonu o obchodních
pomocnících, jakož i pro služební
poměr osob, vykonávajících úkony
podřízené (obchodní sluhové),
kteří dne 25. července 1914 byli již
měsíc v místě a během tohoto
služebního poměru nastoupili vojenskou povinnost,
platí, pokud nevykonávali v tomto služebním
poměru činnosti jen jako vedlejšího
zaměstnání nebo na zkoušku, tato zvláštní
nařízení.
Tato nařízení vztahují se i na zaměstnané,
kteří dne 25. července 1914 nebyli ještě
sice měsíc ve službě, ale jejichž
služební poměr před nastoupením
vojenské služby trval nepřetržitě
jeden rok.
Během vojenské služby zaměstnaného
nelze služební poměr zrušiti výpovědí
ani zaměstnaným, ani zaměstnavatelem. Toto
nařízení nabývá vzhledem k
zaměstnaným, kteří nenastoupili vojenskou
službu na počátku války, platnosti již
dnem, kdy zaměstnaný povolán byl k vojenské
službě, nebo byl uvědoměn, že přibrán
bude ke službám podle zákona o vojenských
úkonech. Předchází-li toto povolání
k vojenské službě odvod nebo přehlídka,
platí zákaz výpovědi již ode
dne, kdy zaměstnaný byl odveden nebo při
přehlídce za schopna uznán.
Výpověď služebního poměru
jest rovněž neplatná, byla-li prohlášena
v době mezi vyhláškou nastávající
přehlídky a dnem, kdy zaměstnaný byl
uznán za schopného.
Zaměstnaný nesmí býti předčasně
propuštěn proto, že pro vojenskou službu
nemůže dostáti svým povinnostem (§
27. odst. 5.) zákona o obchodních pomocnících.
Zaměstnanému nenáleží služné
za dobu, během které pro svou vojenskou službu
nemůže dostáti svým povinnostem, nebylo-li
něco jiného ujednáno. Nárok zaměstnaného
na služné podle § 8. odst. 4. zákona o
obchodních pomocnících není tím
dotčen. Přísluší-li zaměstnanému
podle smlouvy po uplynuti určité doby služebního
poměru větší požitky a jsou tu
ostatní předpoklady tohoto nároku, budiž
mu při súčtování započtena
i vojenská služební doba.
Totéž platí, má-li zaměstnaný
po uplynutí jisté služební doby nárok
na nějaké výslužné od zaměstnavatele.
Neuplynula-li dosud služební doba zaměstnaného,
ujednaná déle než na jeden rok, když započala
jeho vojenská služba, prodlouží se doba
služebního poměru o čas, po který
zaměstnanec pro svou vojenskou povinnost služeb konati
nemohl.
Při opětném nastoupení služby
zvýší se služné zaměstnaného,
kterého požíval v době, kdy nastoupil
vojenskou službu, takto:
o 150 procent, když nastoupil vojenskou službu před
1. červencem 1915.
o 120 procent, když nastoupil vojenskou službu mezi
1. červencem 1915 a 1. červencem 1916,
o 100 procent, když nastoupil vojenskou službu mezi
1. červencem 1916 a 1. červencem 1917.
o 75 procent, když nastoupil vojenskou službu mezi 1.
červencem 1917 a 1. červencem 1918. Na snížení
služného, provedeného během války,
nebéře se při tomto výpočtu
zřetele.
Jako nejvyšší hranice. jež dosažena
býti může zvýšením služného,
nařízeným podle odstavce 1. tohoto paragrafu.
stanoví se peníz K 1.500 měsíčně.
Zaměstnaným, když podle § 3., odstavec
2. mají nárok na zařadění do
vyšší třídy služného,
náleží též mimořádné
přídavky, přiměřené
této třídě. Nejvyšší
hranice nevztahuje se na zaměstnané podle §
3., odstavec 2. Nedosáhne-li však služné,
vyměřené podle vyšší stupnice
s mimořádnými přídavky, výše
v odstavci 1. naznačené, může žádati
zaměstnaný zvýšení jeho až
k této výši.
Zaměstnaný je povinen po skončení
vojenské služby opět nastoupiti své
místo. Nestane-li se tak do 30 dnů. pokládá
se za vystouplého.
Nemůže-li zaměstnaný po skončení
vojenské služby odůvodněně a
bez vlastního zavinění nastoupiti práci
anebo je-li neschopen vykonávati přislíbenou
a okolnostem přiměřenou službu, budiž
mu služné podle § 5. stanovené vypláceno
po 4 měsíce. Při smlouvách s delší
výpovědní lhůtou nabývá
služební poměr opět účinku,
jakmile je zaměstnaný opět schopen nastoupiti
své místo. Stejně platí ustanovení
§ 4.
Není-li neschopnost k práci následkem vojenské
služby, zůstanou zaměstnanému zachovány
nároky podle § 8. odstavec 1. zákona o obchodních
pomocnících, nehledě ke zrušení
služebního poměru (§ 6.).
Při náhradě smluveného odškodného
za výpovědní lhůtu podle § 7.
nebo podle § 13., odstavec 2. může býti
zaměstnanému místo ujednaných naturálních
požitků poskytnuta náhrada peněžní,
jež se řídí podle výdajů,
přiměřených k živobytí
zaměstnaného.
Osobám. povolaným k vojenské službě
rovnají se:
1. osoby, přibrané ke službám podle
§ 4. zákona o válečných úkonech;
2. rukojmí a nepřítelem zajaté osoby
občanské.
Vojenská služba pokládá se za skončenou
dnem, kdy zaměstnaný vystoupil z aktivního
vojenského svazku. Na místo tohoto dne vstoupí
u osob, naznačených v § 9. odstavec 1., den,
kdy skončily jejich osobní služby; u osob,
naznačených v § 9. odstavec 2., den, kdy se
po svém osvobození vrátili na místo
svého zaměstnání.
Nařízení tohoto zákona platí
i tehdy, když zaměstnavatel po 25. červenci
1914 provozování svého podniku úplně
nebo z větší části zastavil;
výjimku činí případ, když
válečnými událostmi nastalo takové
zhoršení v hospodářských poměrech
zaměstnavatele neb jeho právního nástupce,
že podle pravidel slušnosti nelze od něho žádati,
aby vyhověl těmto povinnostem.
Pokud tento zákon neustanovuje něco zvláštního,
vztahují se na služební poměr nařízení
zákona o obchodních pomocnících. Zaměstnaný
může žádati o dovolenou podle § 17.
zákona o obchodních pomocnících teprve,
když uplynulo 6 měsíců po opětném
nastoupení služby.
Prohlášení a ujednání v neprospěch
za městnaného, odchylná od nařízení
tohoto zákona, jsou neplatná.
Zaměstnaní podléhající zákonu
o obchodních pomocnících, jakož i osoby,
vykonávající úkony podřízené
(obchodní sluhové), nemohou býti vypověděni
zaměstnavatelem ze služebního poměru
včetně do 31. ledna 1919. Výpovědi,
které byly dány v době, kdy byl tento zákon
vyhlášen, jsou neplatné.
U služebních poměrů, kde výpověď
ujednána nebyla, neruší se služební
poměr po výpovědi, dané zaměstnavatelem
podle § 1., odstavec 1., nikdy dříve, než
uplynou 3 měsíce, u zaměstnanců podle
§ 1. odstavec 2. dříve, než uplynou 2
měsíce počítaje ode dne, kdy zaměstnanec
nastoupil služební poměr.
Právo zaměstnancovo vypověděti služební
poměr se neruší, rovněž právo
obou stran z důležitých důvodů,
pro něž zrušení služebního
poměru je odůvodněno.
U služebních poměrů, trvajících
po 31. lednu 1919 déle než 2 léta, stanoví
se výpovědní lhůta nejméně
na dva měsíce.
Zaměstnancům, nepříslušným
do československého státu, zůstanou
výhody tohoto zákona zachovány potud, pokud
obsaženy jsou již v císařském nařízení
ze dne 29. února 1916, říš, z. č.
58. Na dalekosáhlejší výhody, poskytnuté
zaměstnaným tímto zákonem, mají
jen tehdy nárok, když stejné výhody
podle práva státu, jemuž přináležejí,
poskytnuty jsou též tamním příslušníkům
československého státu. V pochybnostech vyžádáno
buď závazné rozhodnutí ministerstva
spravedlnosti.
Tento zákon nabývá platnosti dnem své
vyhlášky. Vztahuje se na všechny služební
poměry, jejichž zrušení nebylo provedeno
ani dorozuměním obou stran, právoplatným
soudním rozhodnutím, nebo zákonně
přípustnou výpovědí, prohlášením
o propuštění nebo o vystoupení, dodaném
druhé straně, ani před rozhodujícím
dnem, v následujícím odstavci uvedeném.
Rozhodujícím dnem pro zaměstnané je
podle § 1. odstavec 1. 1. leden 1916; pro zaměstnance
podle § 1. odstavec 2. 31. říjen 1918.
Provedením tohoto zákona pověřuje
se ministr spravedlnosti.
Tento zákon pozbývá platnosti dnem 31. prosince
1919.
Návrh tento budiž přikázán výboru
sociálněpolitickému.
V Praze dne 19. prosince 1918.