Podle "Pražských Novin" ze dne 29. listopadu
1918 č. 326 uložilo ministerstvo školství
a národní osvěty zemským školním
radám, aby na příslušná místa
ihned oznámily toto:
"Ředitelství všech středních
škol, ústavů učitelských, vyšší
dívčí školy v Praze i škol odborných,
pokud jsou na nich náboženské úkony
zavedeny, nechť bez prodlení oznámí
profesorským sborům i žactvu, že náboženské
úkony (náboženská cvičení)
nejsou integrující částí náboženské
nauky na školách středních, jak ostatně
také výslovně bylo vyhlášeno
ministerským výnosem ze dne 28. října
1870 č. 3264, a že tedy účast nebo
neúčast při nich nemá vlivu ani na
známku z mravů a ni na známku prospěchovou
z náboženství.
Účastniti se jich, ponechává se náboženskému
citu žáků, po případě
vůli rodičů. Všeliká rozhodnutí
posavadní ať ministerská, ať od zemské
školní rady vydaná a náboženských
úkonů (cvičení) na školách
středních a jim příbuzných
se týkající, pozbývají tímto
působnosti a přestává také
povinnost sboru profesorského při zmíněných
úkonech (cvičeních).
Jakýkoliv nátlak v tomto směru na profesory
nebo žáky konati není dovoleno. Výuka
náboženství jako učebnému předmětu
zůstává tímto výnosem nedotčena.
Dále nechť zemská školní rada uloží
všem okresním školním radám, aby
správám obecných a měšťanských
škol, jim podřízeným, bez prodlení
vyhlásily, že účast žáků
při náboženských úkonech
(cvičeních) jest dobrovolná a jest
třeba se vystříhati všelikého
nátlaku pro účastenství v nich.
Zejména v době zimní mohou dítky,
mnohdy útlé a chatrně oblečené,
snadno utrpěti ujmu na zdraví pobytem v studeném
kostele nebo v nevytopené kapli; i jest již proto
ponechati na vůli náboženskému citu
rodičů a jejich odpovědnosti, chtějí-li,
aby se dítky jejich zúčastnily náboženských
úkonů (cvičení) čili nic. Účast
nebo neúčast při nich nesmí míti
vlivu na známku z mravů, nebo tím méně
na prospěchovou známku z náboženství.
Rovněž dozor učitelstva při úkonech
těchto stává se dobrovolný.
Všeliké výměry dosavadní, v této
věci vydané od ministerstva nebo zemské školní
rady a odporující smyslu tohoto výměru,
pozbývají působnosti. Nátlak vykonávati
na žáky nebo rodiče v tom či onom směru
není naprosto dovoleno. Výuka náboženství
jako učebnému předmětu zůstává
výměrem tímto nedotčena."
Tímto počinem nejen zrušuje ministerstvo školství
a národní osvěty všecka ustanovení
ministerstva, zemských a okresních školních
rad stran nábožen. cvičení na školách
středních, měšťanských a
obecných, nýbrž staví se zřejmě
proti posud platným státním základním
zákonům školním, a to proti zákonu
ze dne 14. května 1869 č. 62 § 1. a 5. a proti
zákonu ze dne 25. května 1868 č. 48 §
2., jakož i proti novému škol. a vyučovacímu
řádu pro školy měšťanské
a obecné ze dne 29. září 1905, ministerstvem
vydanému. Dotčené odstavce zní:
Ř. z. z r. 1868.§ 2.: Každé církvi
nebo společnosti náboženské jest zůstaveno,
aby opatřila a řídila vyučování
a cvičení náboženství rozličných
vyznavačů víry ve školách obecných
a středních a aby k obojímu přímo
dohled měla.
§ 5. ř. z. z r. 1869 odst. 5. "Co úřadové
církevní o vyučování náboženství
a cvičení v náboženství ustanoví,
oznámeno buď správci školy." Školní
a vyučovací řád §.. "Dítky,
do obecné školy přijaté, mají
v určeném čase vyučovacím pravidelně
choditi do školy,... a býti účastny
ohlášených náboženských
cvičení svého náboženského
vyznání.
Z výslovného znění i ze smyslu zákonů
uvedených vyplývá jasně, že náboženská
cvičení jsou pokládána za součástku
výučby náboženské na školách
a tudíž kdo ruší jedno, kdo odlučuje
náboženské cvičení od výučby,
ruší i druhé, odstraňuje a ničí
zároveň význam a účel náboženství
a tudíž i náboženství samo.
Ministerstvo školství a národní osvěty
odůvodňuje krok svůj, jímž se
žactvo dispensuje od závazné povinnosti zúčastňovati
se náboženských úkonů mylným
a opovážlivým tvrzením, jakoby náboženská
cvičení nebyla integrující částkou
výučby.
Zdravý rozum však a pedagogicko-didaktický
účel výučby jakékoliv vůbec
a náboženské zvláště nesporně
praví a dotvrzuje, že bez praktického cvičení
a výcviku nemá výučba sama ceny valné
pro život soukromý i veřejný, obecný
i státní a tudíž i pro život náboženský.
Lze toho litovati a nemálo se tomu podivovati, jak ministerstvo
projevilo naprosté neporozumění pro výchovu
žactva. Vždyť náboženským cvičením
se i lid a proto i žactvo hlavně vychovává,
za tím účelem, aby z nich byli nejen dobří
křesťané, nýbrž i dobří
občané; vlasti i státu věrně
oddaní.
Či nechce míti ministerstvo školství
a národní osvěty v novém československém
státě žádných dobrých
křesťanů, či nebude na výsost
třeba poctivých a věrných občanů
k zachování a rozkvětu naší republiky?
Jestliže se ve výměru ministerstva dále
uvádí, že dobrovolná účast
ponechává se náboženskému citu
žáků, zavádí se tím naprostá
svévole co do plnění nejpřednějších
a nejsvětějších povinností, zachovávání
přikázání božích i církevních,
k čemuž žádná moc práva
nemá, a petrifikuje se tím také i anarchie
ve výučbě a disciplině školství
vůbec.
Vždyť už nejsou řídké případy
na školách, zejména v Praze, že po vydání
tohoto výnosu jednotlivé třídy žáků
usnesly se nechoditi do vyučování náboženství,
ba do vyučování vůbec nechtějí
choditi, leč když se jim zachce. Není-li to
počátek revoluce náboženské,
která působením samé vlády
se zahnizďuje a zavádí už na školách?
Proto lze vším právem tvrditi, že vláda
uvaluje na sebe vinu velikou, když proti takovýmto
náboženským provokacím, jež jednak
sama provádí a které jednak různými
návrhy, v Národním shromáždění,
jednak tiskem veřejným se sesilují, lid katolický
bude se neohroženě brániti a vzpírati
se a když náboženskými štvanicemi
a svévolně vyvolaným bojem kulturním
nastanou velké zmatky a nebezpečné otřesy
v našem státě.
Neučí-li nás právě celá
historie česká, že to byly ponejvíce
vražedné náboženské boje a války,
jež národ český na pokraj záhuby
přivedly a o samostatnost připravily?
Proto pozvedáme hlasu svého a protestujeme proti
ministerskému nařízení o náboženských
úkonech na školách, jež zákon Boží,
práva církve i rodičů porušuje
a pravou zásadu výchovy zpřevracuje a nad
to u českých katolíků oprávněné
jitření a odůvodněnou nespokojenost
všude způsobuje.
Z té příčiny táží
se podepsaní pana ministerského předsedy:
Jest ochoten bez průtahu o to se postarati, aby odvolán
byl výnos ministerstva vyučování a
národní osvěty, jímž proti dosud
platným základním zákonům školským
z r. 1868 § 2. a z r. 1869 § 5. odstraňuje se
závaznost náboženských úkonů
na středních, měšťanských
a obecných školách, jež jsou nevývratně
nerozlučnou součástkou náboženské
výučby a jímž, protože ponechává
se účast nebo neúčast na náboženských
cvičeních libovolnému rozhodování
žactva, zpřevracejí se zásady pedagogické
úplně a patrná anarchie do škol a školní
discipliny se zavádí?
V Praze 10. prosince 1918.