Obecní zřízení vyslovuje v §
69. zásadu, ze veškeré jmění
obce má býti spravováno tak, aby poskytlo
co možná největšího důchodu.
Výjimku z této zásady obsahuje § 70.,
kterýž zachovává občanům
obvyklé účastenství v užitcích
obecního statku. Před rokem 1864, než uvedeno
bylo v platnost obecní zřízení, užívali
v mnoha obcích t. zv. starousedlíci obecních
nemovitostí, zejména lesů a pastvin pro potřebu
svého hospodářství, v některých
případech dokonce i polí a luk, a rozdělili
se o užitky ty podle velikosti svých statků
buďto dílem celým, polovičním
neb i také menším. Pozemky, starousedlými
takto užívané, označuje obecní
zřízení jako kmenový statek, na rozdíl
od kmenového jmění, takovýmto užíváním
neobmezeného.
Zachovávám výsady jedné třídě
v obci samo sebou odporuje zásadě občanské
rovnosti; to, co obci patřilo, má obci býti
neobmezeně zachováno a sloužiti výlučně
zájmům všech jejích členů.
Nedbajíce toho, že tedy určité třídě
občanů bylo poskytnuto privilegium, hleděli
starousedlíci tyto výsady co nejvíce rozšířiti.
Kdežto § 70. obec. zř. obmezuje užívání
na potřebu domu a statku, brali starousedlíci více,
než pro sebe potřebovali, a prodávali brané,
ponechávajíce si výtěžek pro
sebe; káceli více lesa, než podle zásad
lesního hospodářství bylo přípustno;
vyhrabávali stelivo, nedbajíce nařízení
lesního zákona a pustošili takto lesy. Nedosti
na tom; hleděli všemožně užívání,
zakládající se na titulu veřejnoprávním,
přeměniti v právo soukromé služebnosti,
ba přivlastňovali si obecní statek jako svoje
neobmezené vlastnictví. Tak při zakládání
pozemkových knih přihlašovali mnozí
právo užívání a vlastnictví
pozemků, jichž do té doby užívali
jako obecního statku. Podávali žaloby na uznání
soukromoprávní služebnosti užívání
a dokonce na uznání vlastnictví proti obci.
Majíce podle dosavadního volebního řádu
v obecním výboru zpravidla většinu,
způsobili, že zástupcové obce na žaloby
takové submitovali a někdy jednoduše obec nechali
kontumakovat. Ve zprávě zemského výboru
z r. 1888 se praví, že »... okresní zastupitelstva
nekladla dělení obecního statku překážek
a že zemský výbor může ze zkušeností,
v praksi nabytých, dovozovati, že ztráty, které
utrpěl obecní statek v Čechách knihovním
zajištěním soukromých práv k
němu, jsou velmi značné, snad značnější
jak se zemský výbor obává, než
lze vůbec předvídati,« a uvádí
dále slovně toto:
»Nejčastěji skládá se v obcích
obecní výbor z rustikalistů, ježto jsou
oni největšími poplatníky a tu arciť
členové obecního výboru nepodniknou
nic ve prospěch uhájení práv obce
k obecnímu statku, poněvadž by tím škodili
vlastnímu prospěchu. Takovým způsobem
ustálí se držení a užívání
obecního statku do té míry, že v obci
vymizí z paměti, že by dotčené
pozemky byly kdy bývaly vlastnictvím obce. A chtějí-li
rustikalisté v takovém případě
poměr tento knihovně sobě zabezpečiti,
podali žalobu vlastnickou, na kterou obec, zastoupena jsouc
zase rustikalistou, přistoupí; a tak stanou se rustikalisté
velmi hladkým způsobem vlastníky majetku
původně obecního.«
Stejně využili starousedlíci své převahy
v obecním výboru, když rozhodoval o míře
požitků jako první instance.
Okresní výbory, skládajíce se rovněž
z největší části ze starousedlých,
dozoru, uloženého jim nad zachováním
obecního statku, řádně nevykonávaly
a v rozhodnutích, kteráž vynášely
jako II. instance, chránily starousedlých. Ostatní
občanstvo, zejména malorolníci, domkáři
a dělníci, postavili se proti takovému řádění
starousedlých. Ježto ale neměli dostatečného
jmění, aby provedli spory až do nejvyšší
instance a ježto dokonce v poslední době správní
soud odepřel jim legitimace k stížnosti, vyslovuje
názor, že jen obec sama, tedy obecní výbor,
je oprávněn hájiti proti starousedlíkům
svých zájmů a nikoliv jednotlivé strany,
které sice v zájmech svých, ale nikoliv v
právech, jsou poškozeny, nebyli s to, aby zabránili
tomuto zneužití obecního statku starousedlými.
V důsledku toho čím dále tím
více nevraživost mezi sedláky a ostatním
občanstvem stoupá a nespokojenost občanstva
vzrůstá měrou neuvěřitelnou.
Podle zprávy zemského výboru z roku 1888
vykazovala výměra pozemků obecního
statku v Čechách 189.929 jiter 956 čtverečních
sáhů s čistým katastrálním
výnosem 842.969 K 63 h. Přihlížejíc
k tomu, že všechen obecní majetek - nezahrnujíc
v to ovšem veřejného statku - měří
633.283 jiter 130 čtverečních sáhů
s katastrálním výnosem 4,243.429 K 20 h,
z čehož připadá na kmenové jmění,
to jest na nemovitosti, jejichž užitky slouží
výhradně k uhražení potřeb obecních,
443.253 jiter 774 čtverečních sáhů,
s čistým výnosem (katastrálním)
3,400.459 K 56 h, zahrnuje v sobě obecní statek
30 procent půdy a 20 procent čistého veškerého
výnosu obecního majetku! Zemský výbor
však praví, že ve značné části
obcí nebyly poměry vyšetřeny, takže
číslice ta jest o mnoho větší.
Vezmou-li se za základ jen ony, zemským výborem
království Českého zjištěné
číslice, vyzískali rustikalisté od
r. 1864 z obecního statku užitky v ceně 35,404.724
K 88 h, což při zúrokování činí
dodnes obnos přes 100 millionů korun.
Vzhledem k uvedeným okolnostem nelze v republice, hájící
stanoviska demokratické rovnosti, zachovati nadále
instituci obecního statku a výsadní užívání
jeho jistou privilegovanou třídou a proto navrhujeme,
aby Národní shromáždění
usneslo se bezodkladně na zákoně o změně
obecního zřízení ze dne 16. dubna
1864 č. 7 z. z. takto:
Zákon ze dne 16. dubna 1864 č. 7 z. z. pozměňuje
se v těchto směrech:
1. z § 12. vylučují se slova: »buď
celých tříd občanů«;
2. z § 31. v odst. 1. vylučují se slova: »a
statku«, pak v odst. 2.: »a statku«;
3. z § 57. vylučují se slova: »dohlížeti,
jak se statku obecního užívá a jak se
statek obecní zachovává«;
4. z § 68. odstavec první vylučují se
slova: »kmenový statek«, a odpadne celý
druhý odstavec;
5. § 70. zní: »Členům obce přísluší
právo pásti dobytek a husy na obecních pastvinách;
nemajetným z nich právo pro vlastní potřebu
žíti trávu na obecních pastvinách
a sbírati chrastí v obecních lesích.«
6. § 77. se zrušuje;
7. z § 97. odst. 1. vylučují se slova: »neb
statku obce «; odst. 2. vylučuje se celý.
8. § 99. doplňuje se ke konci odstavce 1. větou:
»Právo odvolání přísluší
každé mu členu obce«.
Tento zákon nabývá ihned platnosti.
Připomínky k jednotlivým ustanovením
zákona:
Ad 4. Odstavec druhý § 68. nejedná pouze o
přípustnosti rozdělit kmenový statek
mezi členy obce, když souhlasí zemský
sněm, nýbrž také o přípustnosti
rozdělit kmenové jmění. Ale
ani toto nemá býti rozděleno. Za jakých
okolností jinak jmění to neb část
jeho může býti zcizena, upravuje na
jiných místech ob zřízení.
Ad 5. Hospodářské zájmy venkovského
obyvatelstva vyžadují, aby pastviny, nyní beztak
ztenčené, byly vůbec zachovány, a
tím chov dobytka podporován. Jest zejména
požadavkem sociální péče, aby
i ti členové obce, kteří nevlastní
žádného nemovitého majetku, mohli svůj
dobytek pásti. Pro nemajetnou třídu dlužno
z důvodu stejného zachovati právo žíti
trávy a sbírati chrastí, poněvadž
bez toho se neobejdou a obec sama tím neutrpí žádné
zvláštní ujmy; pokud pak jde o sbírání
suchého chrastí, má býti toto podle
zásad lesního hospodářství
beztak z lesů odstraněno. Ovšem mají
tyto lesní užitky sloužiti jen vlastní
přímé potřebě užívatelově.
Ad 7. Rozdělování ročních přebytků
mezi občanstvo dlužno perhoreskovati, stejně
jako rozdělení obecního jmění
a statku vůbec. Přebytek nechť zůstane
zachován obci, která již nalezne dobré
příležitosti v zájmu veřejném
jej upotřebiti.
Ad 8. Jak ve všeobecném odůvodnění
zákona již uvedeno, judikatura správního
soudu v poslední době, stojíc na stanovisku
úzkoprsém, odepřela členům
obce právo stížnosti a odvolávala se
zejména na znění zákona o správním
soudu, podle něhož jest oprávněn si
stěžovati jen ten, kdo je poškozen ve svých
právech. Vyvozoval, že zneužitím
obecního statku jest poškozena obec, ale že proto
ještě není poškozen člen obce ve
svých právech a že proto schází
mu legitimace, aby podal stížnost. Přehlédl
ovšem při tom, že, je-li obec poškozena,
jsou nepřímo poškozeni i ostatní členové
obce a že jest také v zájmu jejich, aby odvráceno
bylo od obce každé poškozování.
Má-li býti jediná obec oprávněna,
podávati stížnost, bude instituce odvolací
ad absurdum přivedena v těch případech,
kde zastupitelstvo obecní skládá se z přívrženců
toho, v jehož prospěch rozhodnutí se stalo;
zvláště pak, kde samo obecní zastupitelstvo
ono rozhodnutí v nižší instanci vydalo.
Proto jest na místě, aby bylo poskytnuto oprávnění
ke stížnosti každému členu obce
a aby to výslovně v zákoně bylo podotčeno.
Po stránce formální navrhujeme, aby návrh
tento odkázán byl ústavnímu výboru.
V Praze 10. prosince 1918.