Roku 1912 zřízen byl v Praze c. k. zemský
konservatorát (později památkový úřad),
rozdělený na dvě vzájemně zcela
oddělené sekce, českou a německou,
jako expositury státního památkového
úřadu ve Vídni. Prohlášením
československé republiky nastává nutnost,
upraviti ze základu úřední ochranu
památek, ježto česká sekce není
organisována tak, aby mohla říditi ochranu
památek i na Moravě, jež podléhala přímo
Vídni, a na Slovensku, kde nebylo vůbec podobné
organisace. Německá sekce uznávajíc
Německé Rakousko uchovala si svoji závislost
na Vídni.
Moderní ochrana památek není již záležitostí
ryze technickou, jak tomu bylo v 19. století - což
vedlo k restauracím rázu Karlštejna, Kutné
Hory a pod. - nýbrž je podložena filosofickým
názorem a výsledky bádání vědeckého.
Předmětem moderní ochrany památek
jsou nejen památky umělecké a historické
(architektura, sochařství, malířství),
nýbrž i památky lidového umění
(stavby, kroje atd.), památky přírodní
a ochrana domoviny, jež často souvisí navzájem
tak úzce, že dělení jejich je značně
obtížné. Naproti tomu ochranu památek
prehistorických, jako památek ukrytých v
zemi a neživých, doporučovalo by se přičleniti
k ústřednímu ústavu, který
bude míti přiděleny musejní Památky,
tedy budoucímu ústřednímu státnímu
museu.
Proto doporučovalo by se zříditi při
ministerstvu školství a národní osvěty
státní památkový úřad,
složený z rovnocenných úředníků
vědeckých (historika umění, národopisce
a přírodopisce) a praktických (architekta,
sochaře a malíře). Úředníci
vědečtí musí se vykázati příslušnou
odbornou kvalifikací (dějiny umění,
národopis, přírodní vědy),
úředníci praktičtí absolvováním
odborných učilišť a praktickými
zkušenostmi. Těchto šest úředníků
- generálních konservátorů - tvořilo
by kolegium, v jehož čele by stál, jež
by zastupoval na venek a jehož agendu by řídil
vždy jeden z těchto šesti úředníků,
od ostatních na jeden rok volený.
Úkolem ústředního památkového
úřadu by bylo:
1. Dbáti o to, aby ochrana památek v celém
státě byla na současné výši
vědy i techniky.
2. Vypracovati návrhy zákona, nařízení
i prováděcích předpisů v oboru
ochrany památek (zákon na ochranu všech památek,
spadajících do kompetence tohoto úřadu,
nařízení o kontrole obchodu s památkami,
ustanovení stavebního řádu, pokud
se dotýkají stavby měst, vesnic v celku i
jednotlivostech atd.).
3. Vypracovati přesné instrukce pro veškerou
úřední státní službu při
ochraně památek.
4. Podávati ministerstvu návrhy na jmenování
vědeckých i technických úředníků.
5. Rozhodovati zásadně v důležitých
otázkách ochrany památek, jež mu budou
vyhrazeny.
6. Dozírati na podřízené úřady.
7. Vydávati a redigovati úřední publikace.
Při ústředním památkovém
úřadě bylo by nutno vybudovati památkový
archiv celého státu a laboratoř ke
zkoušení starých materiálů a
method konservačních.
Ústřednímu památkovému úřadu
byly by podřízeny tři památkové
úřady v oblasti české, moravsko-slezské
a slovenské, jejichž úřednictvo by se
skládalo vždy z historika umění, z národopisce
a technicky a umělecky vzdělaného odborníka.
Do kompetence zemského památkového úřadu
spadá vše, co není vyhrazeno ústřednímu
památkovému úřadu, tudíž
ochrana památek uměleckých, historických,
národopisných a ochrana domoviny.
Na vybudování další sítě
ochrany památek (v okresích) nelze činiti
návrhů, ježto tyto jsou závislé
na správním rozdělení státu
a na organisaci musejní, ev. archivní.
Státní památkové úřady
buďtež vždy vyzvány k účastenství
při poradách, jednáních komisionelních
a k podávání dobrozdání, jde-li
o jakoukoli změnu na stavu památky (architektury,
sochařských a malířských děl),
ať opravou či jiným způsobem (na př.
doplňkem, zbořením atd.) v majetku veřejném
(státním, samosprávném, církevním)
nebo i soukromém (pokud ovšem soukromá díla
sochařská a malířská jsou součástí
fasád, zahrad a pod., t. j. pokud jsou viditelný
z majetku veřejného (ulic, cest a pod.).
V Praze 4. prosince 1918.