Podle zákona, vydaného Národním výborem
dne 28. října 1918 č. II., zůstávají
zatím v platnosti veškeré dosavadní
(t. j. rakouské) zemském a říšské
zákony a nařízení.
Vyhlášením tohoto zákona, jehož
účelem bylo zavésti jakýsi pořádek,
nastal v různých odvětvích státní
správy, zejména ve školách zmatek, který
nemalou měrou ohrožuje zdárný vývoj
a mravní základ této důležité
instituce národní.
I. Nehledíme-li zatím k zákonům, o
která vlastně nařízení jde?
V českých školách mnohý inspektor
nebo ředitel dával nařízení
a přísně bděl, aby byla prováděna.
Někteří okresní inspektoři
pod osobní odpovědnosti ředitelů a
správců škol nařizovali, aby i v tělocvičnách
byly obrazy rakouských veličenstev, na chodbách
válečné manifesty, aby každý
žák uměl životopisy význačných
členů panovnického rodu, aby se dávaly
ročně každé třídě
aspoň čtyři loyální úkoly,
aby i v počtech a pravopise loyalita byla pěstěna,
aby láska k širší vlasti rakouské
byla vštěpována horlivěji nežli
k vlasti české, aby na chodbách a ve třídách
byly zpravidla vyvěšovány jen obrazy patriotické,
atd., vedle rady směšných a malicherných
předpisů jiných. Jest zřejmo, že
těchto nařízení dnes již nikdo
zachovávati nemůže. Ale v jiném oboru
výchovy existují nařízení podobná,
která se s duchem moderní, svobodné školy
nesnášejí a musí tudíž býti
výslovně zrušena.
Panu ministrovi není snad známo, že na velké
části národních škol, i v samé
Praze, katecheti a někde i ředitelé
a učitelové podnes donucují žáky
užívati t. zv. křesťanského, vlastně
jezuitského pozdravení, o tomto pozdravu napsal
Denis ve svém díle "Čechy po Bílé
hoře" (I. str. 391) toto: "Jezuité právě
(počátkem 18. stol.) zaváděli v zemi
křesťanský pozdrav, jehož venkované
podnes užívají: Pochválen buď Ježíš
Kristus Až na věky věků! Amen. Kdokoli
ho neužíval, byli hned podezřelý
a stačilo k udání u vrchnosti a k
trestání karabáčem" Ptáme
se: Je tento pozdrav, připomínající
svým původem dobu největšího
našeho národního ponížení,
na školách veřejných, kam dochází
žactvo všech vyznání náboženských,
nejen odůvodněn, ale vůbec nadále
možný? Ví pan ministr dále o tom, že
na našich veřejných školách, národních
i středních, katecheti i mnozí učitelé
nutí žactvo k určitým konfesijním
modlitbám (na př. Zdrávas Maria) nebo k modlitbám
sice všeobecným, ale s konfesijním zabarvením
(počínajíce a končíce je křížem
a vzýváním božské trojice)? Neexistuje
přece ani zákon ani ministerské nařízení,
které by předpisovalo konfesijní pozdravy
a modlitby.
II. Ale i zákony rakouské a na řízení,
jež vydávají rakouští ministři
ve věcech školských, jsou tak často
nejasné a tak si odporují, že učitelstvo
i rodiče žáků zůstávají
v právní nejistotě. Zákony ty působí
zhoubně na mravní výchovu žactva
i na smýšlení občanstva.
Tak především pověstná novela
školní ze dne 2. května 1883, kde pod záminkou,
že mládež má býti vychovávána
v mravnosti a nábožnosti (čl. 1.) objevují
se ustanovení,
že učitel může s přivolením
úřadu církevního přidržen
býti, aby byl při vyučování
v náboženství dítek svého vyznání
nápomocen (čl. 5., odst. 6.), že za
odpovědného správce školního
může ustanoven býti je n takový
učitel, který prokáže, ze má
způsobilost vyučovati náboženství
toho vyznáni, ke kterému přináleží
většina žáků té školy
(čl. 48., odst. 2.)
a že správa školní povinna jest účastniti
se dozoru nad mládeží školní při
cvičení náboženském prostřednictvím
učitelů příslušného vyznání.
V § 21. téže novely (odst. 2.) se praví
o žácích, že teprve tehdy smějí
vystoupiti ze školy, mají-li nejpotřebnější
vědomosti školám obecným předepsané,
jako náboženství, čtení,
psaní a počítání.
Panu ministrovi jest jistě známo, co bylo vyvozováno
z těchto ustanovení zákona klerikálními
ministry rakouskými:
1. Náboženstvím a nábožností
rozuměla se příslušnost k církvím
státně uznaným, zvláště
k církvi katolické. Učitelé, rodiče
i žáci trestáni a týráni byli
za to, jestliže nedostáli domnělým povinnostem,
které jim byrokracie rakouská ukládala.
2. Učitelé, kteří vystoupili z církve
a zůstali bez vyznání, byli úřadů
svých zbavováni.
3. Učitelstvo proti svému přesvědčení
bylo donucováno, aby zůstávalo ve svazku
náboženských společností, s nimiž
se ve svém přesvědčení nesrovnávalo
a jichž pro duchovní útlak přímo
nenávidělo. Bylo přidržováno
dozírati při t. zv. náboženských
cvičeních dětí a vyučovati
výpomocně náboženství děti
svého matrikového vyznání.
4. Definitivní řád školní a vyučovací
z 29. září 1 905 v kap. o návštěvě
školy čl. 63. zdůraznil, že dítky
mají býti účastny při ohlášených
náboženských cvičení svého
vyznání. A protože rodiče jsou povinni
přidržovati dítky k pravidelné a včasné
návštěvě školy, donucovali katecheti
za podpory úřadů školních děti
k pravidelné návštěvě nedělních
bohoslužeb, k účasti na zpovědi, přijímání
a biřmování, k účasti na místních
církevních slavnostech i na exerciciích jmenovitě
v dobách postních. Kdo nevyhověl, byl trestán
špatnou známkou z prospěchu, ano i z mravů,
a úřady školní donucovaly rodiče
pokutami, aby vykonávali svoji rodičovskou moc nad
neposlušnými dětmi. Často bývala
i zadržována vysvědčení dětem
a zdržován jejich postup do vyšší
třídy, dokud nevyhověly žádosti
katechetů. Úřady školní měly
i právo (§ 49. téhož rádu) v pochybných
případech rozhodovati o náboženské
příslušnosti dítek a jejich účasti
při vyučování náboženství.
Učitelé i žáci byli zotročeni,
úpějíce pod dvojí knutou: rakouskou
a římskou.
A týž rád školní a vyučovací
jako na výsměch je nabádal (čl. 72.),
aby škola pěstovala smysl pro všechno pravdivé,
dobré a krásné, že se
má snažiti, aby vychovala přímou,
šlechetnou povahu.
Tážeme se tedy: Je možný i nyní, po revoluci ze dne 28. října 1918, tento policejní systém rakouský v českých školách? Jsou uvedené skutečnosti známy panu ministru vyučování a národní osvěty, a jaká opatření chystá, aby chráněna byla svoboda svědomí učitelstva i žactva ve školách a rodičů mimo školu?
0
Tážeme se dále, zda byly učiněny
již přípravy, aby byl zrevidován po
této stránce řád školní
a vyučovací a zrušena v něm cestou nařizovací
všecka ustanoveni, která učitele i žáky
nutí k účasti na cvičeních
náboženských, neboť je jisto, ze tato
cvičení povahou svoji nepatří do školy,
nýbrž do kostela, a jsou-li nařizována,
že cit náboženský spíše podrývají
nežli upevňují.
Posléze se tážeme, zda byla zrušena nebo
upravena všecka nemoderní, ano nesmyslná ustanoveni
školní novely, jmenovitě čl. 48. (o
náboženské kvalifikaci správců
škol a dozoru při náboženských
cvičeních) a čl. 21. (o tom, že děti,
vystupujíce ze školy mají prokázati
též určité vědomosti o náboženství).
V Praze, 27. listopadu 1918.