Dlouhotrvající válka světová
odkázala celému světu smutné dědictví:
válečné invalidy a jejich rodiny. Počet
válečných invalidů československé
republiky dosahuje přes 150.000 poškozenců,
kteří své zdraví ztratili na bojišti.
Tito zmrzačení občané, kteří
proti své vůli a proti svému přesvědčení
krváceli v poli, právem očekávají,
že bude o jejich existence alespoň do té míry
postaráno, aby beztak smutný svůj život
alespoň uhájiti mohli.
Péče o invalidy ve starém Rakousko-Uhersku
byla organisována velmi nahodile a ne byla vůbec
sociální péčí. Ve všech
sousedních státech opírala se péče,
invalidní o sociální zákonodárství
pečlivě vedené a předem vybudované.
Proto také váleční poškozenci
států sousedních těšili se takovým
ochranným opatřením, že břemena
svého osudu klidněji nesli a tím také
důsledky invalidity byly v zájmu veřejném
zmírňovány.
Invalidní renta v Rakousku byla stanovena superarbitračními
vojenskými komisemi, je jichž výnosy opíraly
se vždy o vojenské zájmy a při nichž
konečně nemálo padal na váhu moment
národnostní.
Klasifikace českých invalidů byla zpravidla
jednostranná, procenta pracovní nezpůsobilost
neodpovídala skutečnému zmenšení
fysických a duševních možností
válečného poškozence. Superarbitrační
činnost štábního lékaře
Dra Halbhubera v Praze byla přímo pověstná.
Tisíce českých lidí Drem Halbhubrem
vyšetřovaných utrpělo úžasné
ztráty hmotné anebo bylo dále, ač
neschopno, ve službách rakouské armády
mrzačeno. Tento systém byl dán všeobecně
známou tendencí: do krajnosti využitkovati
síly československého národa, tyto
ničiti a konečně vyhubiti i zbytky energie
válečných poškozenců.
Ale nejen to, že invalidní renta nebyla činem
pronikavé péče sociální. Invalidé
dostávali 6, 8, 14, 22, 30 korun měsíčně,
vídeňská pensijní likvidatura c. k.
druhého armádního sboru ve Vídni ani
této renty řádně nevyplácela.
"Družina českých válečných
invalidů« zjistila několik tisíc podobných
případů, ohromný počet invalidů
nedostal však invalidní renty vůbec. Také
ve výplatě rent byl systém: čeští
invalidi rent nedostávali, anebo velmi nesprávně,
invalidé neslovanští těchto potíží
neměli, zadržené a nevyplacené obnosy
na rentách jdou do statisíců.
Zákonem ze dne 28. března 1918 byla do jisté
míry otázka rent upravena. Ale zákon tento
vůbec prováděn nebyl, zůstal již
na papíře. V některých okresích
provedeno pouze vyplácení státního
příspěvku k invalidní rentě
prostřednictvím okresních vyživovacích
komisí, ale většina invalidů tohoto
státního příspěvku nedostala,
za toto však i v jiných okresích zastavena
byla výplata vyživovacích příspěvků
rodinám invalidů, jakmile invalida obdržel
státní příspěvek 30-40 K měsíčně
na výživu.
Dnem 1. listopadu 1918 zastavila vídeňská
pensijní likvidatura výplatu rent vůbec.
To znamená, že se přes 150.000 československých
invalidů ocitlo na ráz v situaci, která vyžaduje
rychlého rozřešení. Sociální
postavení válečných invalidů
je velmi neutěšené, poněvadž až
na malé výjimky rekrutují se tito občané
ze širokých vrstev lidových. Tím roste
nedostatek a bída, zoufalství a hlad. Desetitisíce
invalidů počítalo i s tou nepatrnou rentou
- dnes nemají ničeho.
Tito poškozenci i přes svou invaliditu jsou však
vesměs dobrými občany, řádnými
a uvědomělými příslušníky
československé republiky. Jejich organisace »Družina
českých invalidů« jest založena
na podkladě národním a svépomocném,
ve starém Rakousku již v roce 1917 vytkla své
zásadní směrnice, následkem čehož
prodělala tuhou persekuci, řízenou vídeňskou
vládou, jejich schůze byly soustavně rozpouštěny.
V den převratu státního přihlásila
se celá organisace do služeb Národní
obrany, postavila vlastní prapor »Družiny českých
invalidů«, který od počátku vykonává
přesně svou povinnost, a zřídila konečně
vlastní sbor pro bezpečnostní a pořádkovou
službu, a to nejen v Praze, ale i ve všech větších
městech.
Z toho vychází nade vši pochybnost, že
pro válečné poškozence československé
republiky nutno se strany státu vykonati ona zákonitá
opatření, která by znamenala pronikavou sociální
ochranu. Bude sociálně politickým úkolem
státní správy postaviti veškeru péči
o válečné poškozence a jejich příslušníky
na široký podklad pronikavé péče
sociální, okamžitě však je potřeba
vydati zákon, kterým se upravuje invalidní
renta pro všecky válečné poškozence
a jejich rodiny.
Proto podepsaní navrhují:
Ministerstvu pro sociálně-politické věci
československé republiky se ukládá,
aby ihned za součinnosti »Družiny českých
invalidů« a povolaných odborníků
vypracovalo a co nejrychleji Národnímu shromáždění
československé republiky předložilo
osnovu zákona, kterým se definitivně upravuje
otázka invalidní renty válečných
poškozenců a jejich rodin.
V Praze, dne 19. listopadu 1918.