Veliké množství válečných
poškozenců bude vyžadovati pronikavé péče
sociální. Podpory pro jednotlivé invalidy
a jich rodiny od případu k případu
vyplácené nestačí. Vyrůstají
nové úkoly: školení invalidů
pro nová zaměstnání, zakládání
samostatných podniků živnostenských,
zakládání výrobních družstev
invalidních, otázky dodatečného léčení,
dodávání prothese a jejich opravy, péče
o duševně choré a vnitrně onemocnělé,
péče o příslušníky rodin
invalidů, vdovy a sirotky atd. - a tyto úkoly musí
býti řešeny na širokém podkladě
zdravé sociální péče a za přímé
součinnosti »Družiny českých invalidů«
jako mluvčího činitele válečných
invalidů.
Péče o invalidy byla dosud organisována Státní
zemskou ústřednou pro péči o vrátivší
se vojíny v Praze, zemskou komisí pro péči
o vrátivší se vojíny v Brně a
Opavě, konečně invalidní péčí
při vojenském velitelství v Litoměřicích,
organisační základna těchto korporací
vyžaduje pronikavé reorganisace. Správu veškeré
péče nutno soustřediti v jeden útvar,
jehož forma nejlépe by byla dána zřízením
státního ústavu pro péčí
o válečné poškozence a jejich rodiny
v československé republice.
Vybudování státního ústavu pro péči o válečné poškozence a jejich rodiny jest sociální povinností státu. Účelně vedená péče bude znamenati nejen pronikavé řešení invalidního problému, ale přinese také během doby značnou úlevu státnímu rozpočtu. Aby tato otázka se zdarem mohla býti řešena, doporučuje se součinnost s organisací »Družiny českých invalidů« a se zástupci dosavadních pečovných úřadů.
Podepsaní navrhují proto:
Ministerstvu pro sociální péči československé
republiky se ukládá, aby vypracovalo a Národnímu
shromáždění československé
republiky předložilo osnovu zákona, kterým
se zřizuje státní ústav pro péči
o válečné poškozence v československé
republice.
V Praze, dne 20. listopadu 1918.