"Věřím i já Bohu, že po
přejití vichřic hněvu, hříchy
našimi na hlavy naše uvedeného, vláda
věcí Tvých k Tobě zase se navrátí,
o lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem
činím všeho toho, co jsem koli po předcích
svých byla zdědila a přes těžké
a nesnadné časy přechovala, nýbrž
i v čemkoli dobrém skrze práci synů
mých a požehnání boží rozhojnění
jsem přijala, to všecko Tobě odkazuji."
Proroctví-modlitba Komenského vyplnila se doslova;
náš národ je svobodný a nezávislý
a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou
sympatií do společnosti evropských národů
Žijeme v pohádce? Tak se ptají politikové
všech zemí a sám kladu si stejnou otázku;
a přece je to všechno skutečná skutečnost,
výsledek čtyřletého zápolení
všech národů světa. Svět rozstoupil
se na dva tábory a v hrozném boji zvítězili
ti, kteří hájili ideály spravedlnosti
- zvítězili idealisté, zvítězil
duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda
nad chytráctvím.
Centrální mocnosti, vedené pruským Německem, domáhaly se panství nad starým
světem, nad Evropou, Asií, Afrikou a to byl přední
cíl pangermánských politiků, označovaný
heslově: Berlín -Bagdad. Starý, staletý
německý nápor na východ měl
býti dovršen konečným podmaněním
východních národů, v prvé řadě
slovanských a celý průběh války
a vítězství Německa uskutečňovaly
pangermánský plán.
Podmanění evropského východu bylo
by mělo za následek podmanění západu
a celého starého světa. Ale nový svět,
Amerika, vystoupila ze své reservy, nahradila umdlené
a rozvrácené Rusko a za nedlouho generál
Foch diktoval poraženému Německu a Rakousko-Uhersku
podmínky.
Theokratická autokracie podlehla demokracii, spočívající
na zásadách humanitní mravnosti. Berlín,
Vídeň, Cařihrad hlásaly rouhavé
učení, že jejich státy, ve skutečnosti
dynastie jsou z boží milosti, ba přímo
božím zjevením a nástrojem, stát
opírající se o militaristickou armádu
postaven jako ideál proti národnosti, výboj
a panství nad světem staly se cílem berlínského,
vídeňského a cařihradského
carismu - imperialismu. Pruství, rakušanství,
a Džingischanství nespojovalo se pouze zeměpisně;
je vniterní shoda a příbuznost těchto
tří přežitků středověké
theokracie.
Proti ní seskupily se moderní demokracie; demokracie
nemilitaristické, hájící ideály
humanity. Pruský militarism, armáda vojenských
specialistů, poražen lidovým vojskem, které
teprve průběhem války musilo býti
organisováno a ve zbrani vycvičeno; promyšlená
příprava Německa a jeho vypočtený
útok neobstály. Spojenci, věrni demokracii,
prohlásili důsledně právo všech
státův a národů, nejen velikých,
nýbrž i malých, na samostatnost; president
Wilson formuloval vedoucí zásady demokracie, obsažené
v americké deklaraci nezávislosti a ve francouzském
prohlášení práv člověka
a občana. Revoluce zvítězila nad legitimistickou
ztrnulostí: všecka moc politická pochází
z lidu aneb, jak to řekl Lincoln: z lidu, lidem a pro lid;
a president Wilson prohlásil jakožto cíl války
osvobození celého lidstva. Proti čtyřem
centrálním mocnostem spojilo se celé lidstvo
a jestliže celý souhlas národů kdysi
považován za důkaz pro jsoucnost boží,
souhlas všech národů všech dílů
světa v této válce jest důkazem demokratické
pravdy. Pruský militarism a jeho spojenci byli a jsou mravně
isolováni.
My Čechové a Slováci nemohli jsme v tomto
světovém boji stát stranou, museli jsme se
rozhodnout proti Rakousko-Uhersku a Německu a musili jsme
vystoupit, neboť celá naše historie, její
obsah a smysl vede nás k mocnostem demokratickým.
Vybudování našeho státu a jeho udržení
proti německému náporu na východ,
naše reformace a její ideály, naše utrpení
protireformačního násilí způsobené
Habsburky, zneužívajícími náboženství
pro své nízké hmotné cíle,
a naše probuzení, vedené ideou humanity a vyplývající
z ní demokracie - osud našeho národa přímo
logicky jest spjat se západem a jeho moderní demokracií.
Proto správně a, jak vidíme, k našemu
štěstí, postavili jsme se od počátku
války na stranu spojenců. Pro nás nebylo
místa v řadách těch, kteří
vrhali se na nás, vedeni barbarským heslem Mommsenů,
v. Hartmannů a Lagardeů.
Dovolte mně tu, přátelé, abych podal
zprávu o naší zahraniční činnosti.
Musím se obmeziti na hlavní body, neboť historie
čtyřleté té práce je dlouhá
a mnohoobsažná; obmezím se více na vytčení
zásad, spravujících naši práci,
než na výklad o jednotlivých akcích.
Mně samému bylo jasno, že nemohu a nesmím
setrvati ve službách Rakousko-Uherska. Pravda, z počátku
jsem nebyl hned dost rozhodnut k činu; cítil jsem
ohromnou odpovědnost, počítal jsem s následky
prohry - ale naši vojáci, odpírající
službu a vzdávající se spojencům,
zločinné odpravy našich lidí, těšících
se ze slibu ruského vojevůdce, a vůbec celý
ten aparát vídeňského a budapeštského
katanství donutili mě k rozhodnutí. Radil
jsem se s politickými přáteli jednotlivě,
neboť strany byly potlačeny; zajel jsem také
do Vídně, abych promluvil se seriosními rakouskými
Němci, co vlastně od války očekávají,
zejména pro případ vítězství;
byl jsem dvakrát v Holandsku, projel Německem a
také tam podle možnosti jsem se hleděl informovat.
V polovici prosince 1914 odejel jsem do neutrální
ještě Italie a pak do Švýcar. Myslil jsem,
že se ještě pokusím o návrat do
Prahy, abych podal získané informace, ale už
to nebylo možné. Pak zůstal jsem čas
v Ženevě a na podzim 1915 odebral jsem se nadobro
přes Paříž do Londýna, odkud
mohl jsem dojíždět do Paříže.
V Paříži zůstali dr. Beneš a generál
Stefanik, oddaní, věrní a vydatní
spolupracovníci. V loni v květnu musil jsem do Ruska,
odkud jsem letos začátkem března přes
Sibiř zajel do Japonska, z Japonska do Spojených
státův, odkudž po sedmi měsících
pobytu, volán naší vládou, vracím
se po čtyřech letech jako první president
československé republiky.
Divná, nečekaná cesta kolem světa,
ve skutečnosti cesta propagační, získávání
celého světa spojeneckého pro naši národní
věc a pro náš politický program, jehož
podstatnou částí bylo rozbití Rakousko-Uherska
a tím isolování Německa a donucení,
aby konečně se spokojilo svou vlastní národní
državou. O to přece běží. Rakousko
bylo Německa silnou, ale také slabou stránkou.
Organisovali jsme za hranicí všechny naše kolonie
emigrantské a zahájili promyšlenou propagandu
ústní a publicistickou a činnost diplomatickou.
Ale politika a zejména revoluce není možná
bez peněz - v tom pomohli naši v Americe a v Rusku.
Chci zde důrazně konstatovat, že jsme nevzali
od spojencův ani krejcaru - zdůrazňuji to,
protože naši odpůrcové mluví o
ruských, anglických a jiných penězích.
A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu
neužili ani jedné nepravdy proti našim nepřátelům,
ani jedné z těch tak zvaných diplomatických
chytrostí - tak čestný politický boj,
tak čestná revoluce, smím to říci,
sotva kdy byla provedena.
Bylo mi jasno, že nestačí propaganda ani revoluce
ve vojsku a doma, nýbrž že musíme mít
vojsko. Prvé legie vznikly ve Francii a v Rusku; záhy
se hlásili dobrovolníci ze všech zemí:
z Anglie, Ameriky, Kanady. Afriky, Australie. S počátku
to byly oddíly malé, ale rostly přílivem
zajatců. Zejména to platí o Rusku, kde bylo
našich zajatců veliké množství.
Historie naší armády v Rusku je historií
celého Ruska, alespoň se vývoj Ruska obráží
ve vývoji naší armády: zde mohu jen
stručně říci, že starý
režim Stürmerovský nepřál formování
veliké armády; také Kerenský z počátku
byl proti nám, až poznal, že jeho ofensiva do
značné míry byla provedena našimi třemi
pluky a že naši hoši kryli osudný útěk
ruské armády. Pochvalné úsudky o chrabrosti
našeho vojska od Brusilova, Aleksejeva a jiných, podobně
jako od francouzských a italských autorit vojenských,
jsou známy. Po mnohých a mnohých pokusech
podařilo se zorganisovat celý korpus, - mohu říci
bez přepínání, že organisování
této armády za nastalé anarchie a za úplného
rozvratu ruské armády jest nejlepším
svědectvím zralosti nejen našich hochův,
ale celého národa, neboť sto tisíc mužů,
mužů voličů, to jest značná
representační část národa.
A armáda v Rusku vzrostla letos jarem na okolo padesát
tisíc ozbrojených mužů, druhých
padesát tisíc bylo přihlášeno.
Tuto schopnost organisační a národní
ukázněnost převyšuje pouze hrdinská
mysl jejich, jejich láska k svobodě a obětavá
věrnost národu. Nemohu Vás nepožádati,
abychom tiše vzdali poctu těm padlým našim
drahým hochům, těm našim hrdinům
v Rusku, Dobrudži, Francii a Italii a na solunské
frontě, kteří nám připravili
dnešní památnou schůzi a celé
naše osvobození. A nezapomínejme našich
mučedníků habsburgského terroru doma
a těch tisícův a tisícův obětí
ruského zajetí, těch, již nám
umírali na Murmanu, v Turkestaně všude po šírých
pláních nešťastného Ruska, neschopného
se starat o zdraví našich zajatců. Co zahynulo
našich při útěku přes Albanii,
české rovy máme po všech válčících
zemích.
A nemohu se zdržeti, abych nevyslovil dík a uspokojení
nad chováním a politickým postupem Vašim,
přátelé, a celého národa, Čechů
a Slováků; snad úsudek můj, jenž
jsem nebýval vždy dosti spokojen, má jistou
váhu, ovšem podám zároveň důkaz,
že ta "svatá" nespokojenost také
neškodí.
Naše vojsko, bojující na třech frontách,
vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší
zahraniční akce a zejména našeho vojska,
jeho bojův a hrdinství, historie sibiřské
anabase, - to všechno bude bohatou výchovnou epopejí
pro naše budoucí generace! Zde mohu shrnouti jen výsledek.
A vedle vojska bojujícího, pracovali organisačně
mnozí moji spolupracovníci ve všech zemích.
Nejvíce práce bylo přirozeně v Rusku
- vzdávám tu dík všem členům
Odbočky Československé národní
rady pro Rusko, a vzpomínám zejména zemřelého
generálního sekretáře jejího,
Jiřího Klecandy.
Francie uznala prvá, v únoru r. 1916, význam
našeho národa pro spojence a Evropu a náš
program, a uznala pak prvá Zahraniční Národní
radu, zřídila a vydržovala naši armádu
ve Francii a později i v Rusku, zachovala se k nám
opravdu velkomyslně.
Italie byla k nám vždy velmi přátelská,
máme tam značnou armádu a uzavřeli
jsme s Italií první smlouvu a dosáhli tím
svého uznání; všichni ostatní
Spojenci obrátili se potom k nám se vší
sympatií, uznala nás Anglie, Spojené státy,
Japonsko, Srbsko, Belgie, Řecko, Kuba. Nevím komu,
nevím komu bych děkoval napřed. Jest přirozeno,
že uznání Anglie a Spojených států,
těchto největších spojeneckých
mocností, velmi nás posilnilo, jak bylo vidět
z chování nepřátelského tábora.
Spojené státy poskytly a poskytují nám
ze svého bohatství vydatnou pomoc, a máme
od nich určité sliby pro budoucnost. President Wilson
sám věnuje naší otázce velikou
a upřímnou pozornost. Jsme jemu a všem spojencům
zavázáni a mohou na nás vždy počítati;
vyjádřím naše city k nim nejlépe
slovy premiera dra Kramáře, který mne v prvém
radio, které spojilo Prahu s Paříží,
uložil "ubezpečit vlády a národy
spojenecké naší vděčností
a neochvějnou věrností, naše Republika
zůstane na vždy spojencům věrnou."
Po officielním uznání nás spojenci
prohlásili jsme samostatnost našeho národa
a zřídili vládu; národ doma to schválil
a svěřil vládu Vám a mně.
Vlastní cíl války a míru je reorganisace
východní Evropy a rozřešení východní
otázky vůbec. Válka byla pokračováním
a dovršením bojův a pokusů o rozřešení
východní otázky v širokém slova
smyslu. Německý nápor na východ jest
obrácen proti pásmu menších a malých
národů, sídlících mezi Němci
a Rusy, počínajíc od Finů, a končíc
dole Řeky, jest to řada 18 malých národů.
Pangermanisté hlásali, že malí národové
nemají budoucnosti, že historie směřuje
k vybudování velkých států;
tento názor je očividně nesprávný,
neboť od 18. století po dnes vznikla celá řada
malých států. Imperialistický pokus
Napoleonův se nepodařil, a právě tak
ztroskotal imperialism německý, rakousko-uherský
i ruský. Malí národové jsou osvobozeni.
Negativní úkol války je dovršen, Evropě
nastává úkol positivní, organisovat
Východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec.
Stojíme na prahu nové doby, kdy celé člověčenstvo
pociťuje svoji jednotu. Náš národ přispěti
chce s plným vědomím k uskutečnění
tohoto velkolepého a vznešeného úkolu
svojí hřivnou. Víme, že národové
čekají novou, tvůrčí a organisační
politiku a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě
pokusíme.
Bismarck řekl, že ten, kdo je pánem Čech,
je pánem Evropy. Označil takto svým způsobem
zvláštní světové postavení
našeho národa. Jsme nejzápadnější
slovanská větev ve středu Evropy a odolali
jsme poněmčovacímu náporu Němců
na východ. Dnešní vítězství
umožnila nám naše národní houževnatost
a k tomu země od přírody bohatá. Naše
vítězství je také vítězstvím
ostatních malých národův, ohrožovaných
Rakouskem a Německem.
Podobný osud a stejné nebezpečí odkazují
nás k úzkému přátelství
s našimi sousedy na východě resp. na jihovýchodě.
Navázal jsem za hranicemi se všemi těmito národy,
s Poláky, Ukrajinci, Jihoslovany, Rumuny, Litevci a Lotyši,
Finy, Řeky a Albánci, přátelské
styky. Pokusili jsme se v Americe o utvoření Unie
středoevropských národů. Bylo zatím
získáno dvanáct národův a jednání
se slibně rozvíjelo. Amerika brala v Unii živou
účast; vznikla na jejím základě
zvláštní "Společnost pro podporu
Středoevropských Národů," která,
doufám, platně přispěje k velikému
dílu. President Wilson sám Unii a jejím snahám
velmi přál, a její úsilí, přispěti
k rozřešení problému malých národů,
našlo u něho živý zájem.
Nemohu teď než stručně načrtnout
naše nejbližší úkoly. Všeobecně
řečeno: chceme se sousedy a blízkými
národy organisovat styky co nejintimnější.
Sousedství a obdobné dějiny odkazují
nás k politickému spřátelení
s Poláky. O tom jsem s vůdčími muži
polskými jednal mnoho; uvažovali jsme dokonce o federaci,
ale řekli jsme si, že v blízké budoucnosti
má každý národ mnoho své zvláštní
konstruktivní práce a že bude proto lépe,
úkoly nekomplikovat; ale vynasnažíme se dospěti
k dohodě hospodářské a vojenské.
Ta bude ovšem čistě obranná. Jednali
jsme také o polské otázce ve Slezsku; dohoda
je snadná - je to problém vzhledem k velikým
úkolům, které nás čekají,
celkem nepatrný. V zájmu nás obou je, aby
každý z nás byl co nejsilnější.
Musím ovšem říci, že způsob,
jímž se někteří Poláci
snaží zmocniti se našeho území,
pokládám za nepřípustný: napřed
musíme zcelit území svého státu
a pak můžeme dobrovolně přistoupit k
opravě hranic. Doufám, že Poláci toto
stanovisko schválí tím spíše,
že jejich příklad mohl by nebezpečně
nabádat jiné k podobným pokusům proti
Polákům samým.
Až budou mít Poláci svůj stát
ustálený, může se jednat od státu
k státu.
S Rumuny jsme pracovali společně, hlavně
v Rusku; vyvinulo se mezi námi velmi slibné přátelství.
Sám jsem byl v Rumunsku a jednal i s vládou a králem,
hlavně o připojeni naší armády
k Rumunsku, k němuž už nepřišlo.
Naskytuje se možnost, že bychom byli sousedy. Uherští
Rusíni totiž svými představiteli v Americe
předložili nám návrh, že by se
stali autonomní částí našeho
státu; stejný návrh máme od tak zvaných
karpatských Rusů. Neměl jsem ovšem práva
věc ujednat, ale vyslovil jsem ochotu k tomuto spojení;
není pochyby, podle zpráv, že rusínsky
lid v Uhrách návrh schválí.
Očekávám, že Rumuni a Jihoslované
se shodnou, zejména v otázce Banátu. Nemusím
vykládat, že náš poměr k Jihoslovanům
je nejsrdečnější, zpečetěný
společnými boji; sousedství s Rumuny umožnilo
by nám přímější styk.
V našich i jihoslovanských politických kruzích
je naprosté přesvědčení o nutnosti
našeho přímého geografického
spojení. Rakouští Němci si teď
žádají toto území; ale dokonce
z maďarské strany byli nedávno upozorněni,
že tam jsou četné chorvatské slovinské
části. Na každý způsob, nemajíce
žádných teritoriálních sporů
s Rumuny a Jihoslovany, snadno se s nimi dohodnem o intimnějším
spojení. Jednal jsem s představiteli obou národův
a dohodli jsme se; také Řekové ústy
svých vedoucích lidí, zejména Venizela,
schvalují tuto dohodu.
Jestliže se urovnají obtíže mezi Jihoslovany
a Italy - a máme naději - pak by pangermánská
"Mitteleuropa" byla nahrazena sblížením
státův od Baltického moře až
k Adrii a dále přes Švýcary až
k Francii. Byla by to silná ohrada proti Němcům,
pokud neopustí svůj výbojný tlak na
východ, a zároveň ochrana pro Rusko, takto
od Pruska oddělené. A silné Rusko, sjednocené
federativně, my všichni a Evropa potřebujeme.
Rusko prožívá těžkou krisi. Padl
neschopný a degenerovaný carism, podobně
jak padl carism berlínský a vídeňský;
ale revoluce ruská nebyla a není dost tvůrčí,
Rusové nenaučili se administraci, a bez administrace
není demokracie. Pochybuji, že Rusko bez pomoci spojenců
si brzo dovede pomoci.
Nemohu tyto plány vyložit podrobněji, naznačuji
jen směr žádoucího vývoje zahraniční
politiky, ale musím tuto skizzu doplniti úvahou
o našem poměru k Němcům a Maďarům.
Pokud předně běží o Němce
v našich zemích, je náš program znám
dávno; území obývané Němci
jest území naše a zůstane naším.
My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi,
my jej budujeme znova; přál bych si, aby naši
Němci při tom pracovali s námi - to by byla
lepší politika než jejich pochybené úsilí
nynější. Pochopuji ovšem, a počítám
s tím, že jsou v těžké situaci;
přiznávali bohužel pangermánský
výbojný program protičeský příliš
ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti
prvotními zdánlivými úspěchy;
naši Němci se stali obětí falešného,
prolhaného Rakušáctví a krátkozrakých
Habsburků. Je psychologicky pochopitelno, že teď
nemile nesou, že se tak osudně sklamali, a že
jsme měli a máme pravdu my.
Opakuji: My jsme vytvořili náš stát;
tím se určuje státoprávní postavení
našich Němců, kteří původně
do země přišli jako emigranti a kolonisté.
Máme plné právo na bohatství našeho
území, nezbytného pro průmysl náš
i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme
obětovati naše značné menšiny české
v tak zv. německém území. My jsme
také přesvědčeni, že hospodářský
prospěch odkazuje naše německé krajany
k nám. Závisí na nich, aby se k nám
postavili správně. Ať si vzpomenou, že
r. 1861 spolu s námi žádali císaře,
aby se dal korunovati na českého krále. Přeji
si upřímně, abychom se co nejdříve
dohodli. Přiznávám se, nám je těžko
zapomenouti, že naši Němci a Němci v Rakousku
vůbec přijímali nelidské ukrutnosti
rakouské a maďarské soldatesky bez protestu,
nám je těžko zapomenouti, že naši
Němci dávali nejzuřivější
kontingent pangermanismu. Ale přes to je přijmeme
rádi, jestli se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám
nemůže zazlívati, budeme-li po tolika trpkých
zkušenostech opatrni, ale ujišťuji, že minority
v našem státě budou požívati úplných
národních práv a občanské rovnoprávnosti.
Americká republika podjala se raději občanské
války než by připustila secessi svého
jihu. My nikdy nepřipustíme secessi našeho
smíšeného severu. Vybudováním
opravdu demokratické samosprávy máme vhodný
prostředek pro rozřešení národnostní
otázky. Přímočarné rozdělení
pro velikou a zvláštní smíšenost
není možné, a problém není pouze
národnostní, nýbrž také a do
značné míry sociální.
Náš poměr k Německému Rakousku
je dán nejen výsledkem války, nýbrž
celým naším národním programem.
My přece jsme se spojili s Rakouskem a Uhrami a vytvořili
jsme Rakousko. My jsme byli perlou Rakouska. Dokázali jsme
takto, že bychom s Němci mohli míti přátelské
soužití. Ale Habsburkové se nám zle
odměňovali. Nemohu vzpomínat celého
našeho boje proti Rakousku. Válka dokázala,
že jednostranná německá a maďarská
politika musila ztroskotat a ztroskotala neodvratně a na
vždy. Dualismus dovršil habsburskou neschopnost a falešnost.
Byl to komplot namířený proti nám
v prvé řadě, Rakousko a Uhersko staly se
zjevnou organisací násilí, násilí
menšiny nad většinou. Evropa před válkou
si toho nevšímala, ale válkou byla poučena
o pravém stavu věci a zejména prokoukli ve
Francii, Anglii a ve Spojených Státech tu úžasnou
faleš Rakouska a maďarské politiky, jevící
se v četných pokusech oklamati spojence. Propaganda
habsburská a maďarská byla naším
vydatným pomocníkem. Ostatně i Němci
v říši zkusili Habsburky na vlastním
těle. Německo zachránilo Rakousko-Uhersko
dvakráte (proti Rusům a proti Italům), ale
na konec Vídeň svého spasitele zradila. Ovšem
nemravnost berlínské politiky spočívala
právě v tom, že se tak úzce spojili
s lidmi, jimiž ve svém nitru opovrhovali, a Berlín,
třeba že Vídeň vedl, vlivu Vídně
podléhal dost často a neblaze.
Není mým úkolem dávati rakouským
Němcům rady. Jest přirozeno, že spojení
našich zemí s Rakouskem zanechalo mnohé, zejména
hospodářské vztahy. Jest-li rakouští
Němci zanechají své panovačnosti,
jest-li zanechají pangermánských plánů,
jest-li k nám budou loyalními a nebudou se míchat
do našich záležitostí - pak by byly slušné
sousední styky možny a Rakousko by bylo s to, aby
si zachovalo samostatnost. Myslím, že zejména
obtížný problém Vídně
nedal by se takto rozřešit nejvhodněji pro
Němce samy. Při tom nás ovšem vedou
ohledy na naši velikou minoritu ve Vídni.
Náš poměr k Německu upravíme
podle toho, jakou ono zahájí politiku. Zachováme
se korektně; přejeme si, aby porážka
pruského agresivního militarismu byla vítězstvím
německého lidu, aby si německý lid
zvykl uskromniti se na vlastní národní síly,
aby zanechal svoje výbojné politiky východní
a věnoval své veliké síly a schopnosti
mezinárodní organisaci národův a člověčenstva
To jest mnohem větší a vznešenější
cíl, než cíl pangermánský.
O Maďaroch netreba rečí šíriť.
Hrali až do rokov šesťdesiatich minulého
storočia úlohu skromnú; ale v tom čase
uplatnila sa úrodnosť ich pôdy a dostali tým
pre industriálné časte Rakúska hospodárskej
dôležitosti; zároveň pokúsili
sa využiť Bismarkovej politiky voči Rakúsku
a stali sa oddanou avantgardou Nemecka na Balkáne. Feudálna
šľachta, podporovaná kapitalistmi, vybudovala
umalú budovu štátnu, ktorá sa nárazom
vojny tak srútila ako celá umelá stavba Hasburgov.
Bolo priamo nesmyselne, že taký národ, akým
sú Maďari, smel tak dlho vykoristovať štyri
iné národy, - našich Slovákov, Rusínov,
Rumunov a Juhoslovanov. Už Cavour videl správne, že
Maďari nevedia rešpektovať slobody iných
národov, ačpráve sa museli sami brániť
proti Nemcom; politicky Maďari ešte po čas vojny
žili z prestiže roku 1848, ale falešnosť ich
propagandy bola všade prehliadnutá, a dnes vidia spojenci
cele jasne, že Maďari majú právo len na
svoj národný štát. Prial bych si, aby
náš pomer k nim čo najskôr mohol byť
upravený rozumne. Maďarské minority budú
požívať všetky občanské práva.
Maďari boli dosť krutí, že hovorievali:
Slovák nie je človekom, - my nebudeme im odplácať
zlým, chcem len, aby Slovensko v plnom rozsahu malo hranice
vhodné pre svoj rozkvet. A to platí také
o Rusínoch, hlásiacich sa k nám.
Chci končit. Víme, že nedosáhneme našeho
národního programu pouze politikou zahraniční,
že musíme hlavně pracovat uvnitř. I
v tom naše politika podle Havlíčka bude poctivá
a rozumná.
V přechodné době vynasnažíme
se o zachování pořádku, chceme se
věnovat klidné práci administrační.
Podstata demokracie je v administraci a samosprávě.
Demokracie není panování, nýbrž
prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost
je matematika humanity.
Zvelebení zemědělství, průmyslu
a obchodu musíme věnovat zvlášť
pozornost; nastoupíme novou železniční
a komunikační politiku. Nové světové
poměry, naše spojení se spojenci, nebude jenom
politické, nýbrž i hospodářské.
Navázal jsem již styky hospodářské
a finanční s vlivnými činiteli v Americe,
Anglii a Francii. Máme zabezpečenou finanční
pomoc spojeneckých zemí; Spojené státy,
sám president Wilson, slíbily podporu pro nutné
zásobování v přechodné době.
Vláda již podala seznam toho, co potřebujem;
žádali jsme jen nejnutnější, protože
víme, že potřebují pomoci také
druzí. Amerika vydatně pomohla a pomáhá
naší armádě v Rusku. Americký
červený kříž osvědčuje
se přímo vzorně. Vláda a finanční
kruhové jsou ochotni pomoci nám půjčkou
- sám jsem zatím umluvil menší půjčky,
o jejichž ústavním schválení
bude třeba se dohodovat.
Ale člověk a národové nežijí
jen chlebem; uvědomili jsme si všichni, že potřebujeme
převychování. Starost o školu a všecek
duševní život vyžaduje nejintensivnější
péče. A rozumí se, že zákonodárné
orgány musí vytvořit nové, novým
poměrům odpovídající zákony.
Nezdravé rakušanství musí být
důkladně překonáno, opravdová
převýchova nestačí k odstranění
vnějšností. Vůbec teď máme
možnost mnohé plány, posud theoretické,
uplatniti prakticky; vyvarujme se překotností, máme
času dost, nemusíme mít všechno najednou.
Začneme s nejnutnějším a s tím,
co umožní a usnadní vývoj další,
vývoj organický.
Světové i naše poměry vyžadují
pronikavé sociální reformy; demokratická
rovnost vylučuje všeliké vykořisťování
a panství třídní.
Jsem šťasten, že vidím ženy v tomto
shromáždění. Věřím,
že ženy se mají věnovati veřejné
činnosti jako mužové.
Doufejme, že ujednání mírová
v Paříži nám zabezpečí
trvalý mír. Tím neodpadá starost o
národní obranu, naopak musí býti naším
úsilím zbudovati všenárodní systém
účinné defensivy. K tomu cíli jest
nám třeba také úsilné politiky
populační. Jsem rád, že ve vládě
máme již ministerstvo zdravotnictví. Zkušenosti
dlouhé války nutí přímo k péči
o tělo a ducha budoucích generací. Ideály
Fügnerovy a Tyršovy se právě v naší
armádě osvědčily.
Naše armáda z Francie a Italie se vrací, přál
bych si, aby také naši hoši z Ruska mohli brzy
přijeti, ale tomu překáží vzdálenost
a technické obtíže, nehledě k tomu,
že jako spojenci nemůžeme postupovati v tak vážné
věci jednostranně. Upotřebíme vojska
k udržení a zabezpečení našeho
území a pořádku. Naše vojsko
je částí spojenecké armády
a doufáme, že naši separatisté uvědomí
si tento fakt a jeho důsledky, plynoucí z podmínek
příměří. Nechtěl jsem,
přátelé, podati podrobný program.
Předkládám pouze některé vedoucí
zásady, žádoucí politické činnosti,
a pokusil jsem se ve vší stručnosti zachytiti
smysl těch hrozných a přece pro nás
tak šťastných zkušeností této,
doufejme, poslední války. Ten smysl dá se
vyjádřiti velmi stručně: Chceme všichni,
jednotlivci i národové, být lidmi! Velké
oběti na životech a statcích nevyšly nadarmo.
Dosáhli jsme svého cíle. Teď se vynasnažíme,
abychom si ho navždy zabezpečili. Úkol snad
těžší než za války. Všichni
občané dobré vůle, bez rozdílu
stran, náboženství a národností,
mají dánu možnost vybudovati vzorný
demokratický stát, jehož úkolem bude
starati se o zájmy všeho svobodného samosprávného
občanstva.
Páni poslancové - ještě několik
slov mně popřejte!
Získali jsme si sympatie spojencův a respekt odpůrců
svou organisační dovedností a tím,
že jsme dovedli udělat a zachovat pořádek.
A pořádek musíme zachovat i nadále
a za všech okolností. V našich zemích
nesmí býti žádného znásilňování,
snažně Vás prosím, přátelé,
přispívejte, kde kdo můžete, k uklidnění;
nepořádky by nám valně uškodily
politicky, zejména Anglie a Amerika by nepořádky
nesly velmi nemile. Prosím v tom o Vaši spolupráci
velmi snažně.
Přijel jsem do Prahy provázen částí
naší zahraniční armády; přesvědčíte
se, že jsme to všecko všichni za hranicemi mínili
doopravdy, doopravdy až do těch hrdel a statků.
Jsem jist, že bude celý národ milovat ty naše
hochy, jako je miluji já. Byl jsem sám antimilitarista
a neměl jsem rád rakouského vojska; ale toto
naše vojsko neorganisovali jsme z militaristických
choutek, nýbrž pro vybojování a udržení
svobody a demokracie. A pro tuto obranu musíme míti
naše vojsko; bude vážným úkolem
těch, komu formování jeho bude svěřeno,
vybudovat armádu republikánskou a demokratickou.
A demokracie ve vojsku, jako vůbec, nezjedná se
pouze odstraněním rakušanství, nýbrž
přerodem ducha.
Skončil jsem - Šťastné a veselé
svátky!