Předseda:
Uděluji slovo dalšímu řečníkovi,
panu kol. Svozilovi.
Posl. Svozil: Vážené
Národní shromáždění!
Je zajímavo, jak skoro všichni
řečníci, kteří mluvili k rozpočtu,
objevili najednou něco, co dříve jako by
byli neviděli. Ten rozpočet prý nám
ukázal, - řekl pan referent - jak prý vlastně
všechny ty třídní boje a protivy jsou
jenom malichernými, jak tyto boje stranické a jak
to všechno je malicherné a jak je nutná potřeba
práce. Já nevím, že se to objevilo teprve
při rozpočtové debatě, když ten
rozpočet jsme měli v rukou přece již
před těmi nejdivočejšími boji,
před těmi patáliemi, které tady byly.
Ale ovšem bylo také řečeno, že
rozpočet ukazuje, jak ty boje a zápasy jsou malicherné
a že prý také součinností s dělnictvem
atd., s třídami socialistickými můžeme
dojíti k metám, o jakých nemáme ani
tušení, jenom prý ti socialisté si musí
pamatovati, že by bylo velmi nebezpečno, kdybychom
jaksi podlamovali fundament exportu a jeho základu - průmyslu.
Já nevím, jak se k
této věci přišlo. Pan ministr financí
nám dokazuje jistě velice důsledně
a houževnatě pořád, že práce
a práce je třeba. A je to zajímavé,
že tady přece jen je pořád jakési
nedorozumění nebo jakési konflikty.
My socialisté máme
spor, vážené Národní shromáždění,
s těmi nesocialisty právě proto a především
proto, že my trváme na tom, že hospodářské
hodnoty a bohatství tvoří práce a
že tedy také podle té práce mají
býti regulována veškerá práva,
a ne podle toho, zda-li náhodou držím více
pozemků nebo méně, nýbrž prostě
skutečně podle práce. My tedy jistě
máme velmi mnoho smyslu pro to, že prací můžeme
tvořiti jenom hospodářské hodnoty,
když je na tom založen přece, řekl bych,
program každého, kteréhokoliv socialismu, pokud
socialismem vůbec je.
Tedy to je přece základní
princip. My víme, že jenom prací se bohatství
tvoří, my podle toho žádáme uspořádání
společenských řádů, a my také
přirozeně víme, že i v republice bude
to tvořiti ta práce. Ale když nám potom
pan ministr financí vykládá, co chtěli
filmovat ti Američané, kteří zde byli,
a pod., jak chtěli filmovat práci, a když se
toho potom - promiňte - zneužije k tomu, že se
lichotí na jedné straně sedlákům,
na druhé straně živnostníkům,
a pod., tedy by mohl říci člověk,
kdyby se tím chtěl šířeji zabývati:
Kdo vlastně tu práci koná? Ti, kteří
ty pozemky mají, alespoň ty větší
pozemky, anebo ti lidé, kteří tam pracují
jako námezdní?
Ale něco se filmovat nedá.
Mluvilo se zde o stávkách. Stávkami jste
hrozili všichni a promiňte, hrozí se z těch
vrstev, které chtějí stávkovat pro
hamižné věci, čistě pro zisk.
Nám se hrozilo, že kapitalisté přestanou
podnikat, když jim to neponese jako dříve.
Nám se hrozilo veřejně, že zemědělci
přestanou chovat vepřový dobytek. Promiňte,
po té stránce neměl by nikdo práva
něco vytýkati a dokazovati. Nejedná se o
ty věci a nemluvil bych o nich, kdyby právě
toho, co se zde řeklo, že práce je základem
a že Američané chtěli filmovati práci,
se nebylo zneužilo agitačně. Proč ale
o tom se zmiňuji ještě dále, je proto,
že trváme na tom, že práce musí
býti základem a že pan ministr financí
zapomněl na to, co se filmovat nedá. Kdo tu práci
u nás znemožňuje, kdo klade všecky možné
překážky, aby se výroba obnoviti nemohla
a aby export nebyl možný?
A tu, pánové, myslím,
že musíme poukázati také na to, jak
souvisí právě rozpočet s tou obnovou
práce a jak obnova práce eventuelně souvisí
do značné míry i s rozpočtem, jak
jest na něm založena a jak právě z toho
rozpočtu jest vidět, že jest potřeba
rozpoznávat určité třídní
rozpory, určité zájmy jednotlivých
vrstev.
Jest to potřeba a ukazuje
to rozpočet právě sám. Nám
se řeklo: "Aktivní musí býti
ten rozpočet, pak bude míti naše koruna důvěru!"
Jak tu aktivitu získáváme? Řekne se:
daň z uhlí. Dobrá. Ale co na druhé
straně z toho plyne? Zdražení výrobků,
které jsou závislé na spotřebě
uhlí. Kdy dojdeme k tomu normálnímu stavu,
když to budeme takhle řešiti? Myslím,
že kdyby se neřešily zde ty věci se zřetelem
na toho, kdo má, se zřetelem na soukromovlastnické
právo, že bychom řešili otázku
uhelného obchodu a podílu státu na zisku
z toho obchodu trochu jinak, poněvadž by již
dávno musil vzíti stát veškeren obchod
s uhlím do svých rukou, a pak by nám ho neutíkalo
60 % a někdy i více a pak by se nemluvilo o tom,
jak poklesla výkonnost horníků. Z vás
to nikdo neví, kolik se uhlí skutečně
dobylo a kolik se ho prošvindluje. Mám zjištěno,
v Ostravě jest v kavárně otevřena
bursa, kde za 31.50 K dostanete každé kvantum uhlí,
avšak majitel cihelny ho nedostane. Myslím, že
"Prager Kohlenverein, Filiale Wien", dělá
tytéž věci a dodá úplně
každé množství. Tedy kdybychom chtěli
na to sáhnout právě v tom směru proti
takto silným jedincům, byli bychom dovedli již
ten obchod uhelný ovládnouti a byli bychom měli
z něho zisk.
Eventuelně - mluvilo se o
tom zdanění uhlí pro cizinu, poněvadž
cizina to zdanění již má, - by to mohl
již stát regulovati svou obchodní politikou.
K tomu nemáme uhlí doma, aby cizí lidé
s ním kramařili. Máme jiné zajímavé
věci, kam vede naše finanční politika
a jakou taktikou se u nás postupuje. Řeklo se: "Z
práce musíme těžit a prací se
obnoví stát."
My jsme měli určeno
asi 10.000 vagonů cukru pro vývoz do ciziny. Nějaký
tisíc vagonů tedy zde ještě je. Něco
bylo prodáno, teď se čeká s těmi
ostatními tisíci, až bude snad cukr dražší,
aby se mohl prodat dráže. Promiňte, čím
to chceme vydělat, prací? Nikoliv, to je spekulace;
my čekáme a čekáme, chceme vyčkat
něco, ale národohospodářsky děláme
s tím největší chybu. Kdybychom ten
cukr prodali hned, třeba o korunu levněji, a vzali
za to suroviny, kterých nemáme, pak bychom zde již
vyráběli a obrátili bychom ten kapitál
po případě dvakrát, takto ale budeme
jen čekat, až něco vyspekulujeme a surovinu
nemáme pořád. Pan ministr financí
k vůli valutě byl na př. tenkrát,
když se jednalo o půjčku zásobovací,
pro to, aby byla celkem asi poloviční. Kdyby se
bylo na to přistoupilo a nikdo nebyl proti tomu hájil
stanovisko jiné, kde by byl kupoval pan ministr financí
teď bavlnu? Prosím, my udržovali kurs koruny
pořád na určité výši k
vůli importu, a když chceme teď importovati bavlnu,
musí pan ministr vypůjčovati se z ministerstva
zásobovacího 5 mil. dolarů, aby mohl zaplatiti
bavlnu, kterou sem máme dostat. (Souhlas.) To jsou
důsledky takové politiky. Kdybychom nebyli již
tehda na tu výpůjčku pamatovali, jak bychom
byli vypadali?
Je to dosti podivné, ba zvláštní,
že u nás se ponechá po této stránce
skoro všechno privátním rukám silných
jednotlivců. Jak jsme dopadli se železem v rukou těch
silných jednotlivců, víme. Máme je
aspoň dvakrát tak drahé jako dříve.
Stát z toho nemá zase nic. Naše celá
finanční politika se vede tak, že tu několik
málo silných jednotlivců má 2, 4,
5 až 10 milionů zisku, a ti pak jsou tak laskaví,
že nám dají z toho nějakých 10
% daní.
Měli jsme chytiti železárny
do rukou; důvod k tomu byl, technická možnost
tu byla, to všecko se však propáslo. A proč?
Protože by to byl počátek socialisace, protože
by to bylo nebezpečno pro stávající
společenský řád.
My to budeme dělat jako při
uhlí: budeme uvalovati konsumní daň, budeme
na jedné straně výrobu uvolňovati,
ale na druhé straně ji podvazovati, poněvadž
budeme zdražovati nejpotřebnější
surovinu k té výrobě.
Je to zvláštní:
jsme stát, ve kterém se nejlépe pracuje z
těch států, které vznikly na území
starého Rakouska, ale nemohli jsme udělati jedinou
státní půjčku. Jugoslávie ji
má, a mají ji i jiní, ale u nás nic,
u nás se totiž dává přednost
politice, aby na nákupy vypůjčovali si pouze
ti silní jednotlivci, aby měli úvěr
v cizině a po případě aby dodávali,
a tím aby opatřovali suroviny. Jak chceme tím
hnouti ve větším?
Ale zmíním se také
o naší hospodářské politice vůči
Němcům. Poněvadž v té půlhodince
není možno uvésti všecko, omezím
se na malé ukázky.
My nemůžeme dovézti
na př. závodům - je jich asi 151 - většinou
německým na Výprtsku atd., kde bylo vyráběno
posamentýrské zboží, materiál
a nemohou pracovat, poněvadž nemohou dostati ani umělé
hedvábí, které by mohly dostati ze sv. Hypolitu.
Ale poněvadž žádají tam za ně
uhlí a to uhlí nemůže se dát,
stojí těch 151 závodů a my dáváme
těm lidem podpory.
Ale my jsme udělali brillantní
obchod - a to je zase důsledek té finanční
politiky - my jsme prodali Německému Rakousku 800
vagonů uhlí na dluh. Oni nám to neplatí,
já nevím jak nám to zaplatí, poněvadž
to mají platiti v našich korunách, ale oni
je nebudou míti; možná, že jim to počkáme,
až se to vypůjčí u některé
naší banky, která z toho bude míti výdělek,
a stát bude čekat. Do Jugoslávie neprodáváme
cukr, prodává se do Německého Rakouska,
jehož valuta nestojí za nic, při nejmenším
není lepší než Jugoslávie, a tam
se to prodává. Jugoslávii ne, a s Jugoslávií
pak s naším cukrem dělá obchod to Německé
Rakousko.
Tedy promiňte, kde to zase
jsme? Je to zdravá politika finanční, jest
to zdravá politika hospodářská, když
takto se hospodaří? My jsme tam dali 800 vagonů
cukru a my jsme nedovedli vynutiti, aby dali na kompensaci něco,
co bychom potřebovali, na př. na obranu Slovenska,
a tam jim dáme 800 vagonů cukru, jako by to nebylo
nic. To jsou všechno, myslím, věci, které
jasně ukazují, že právě proto,
že nechce se tady porušiti pořad, ten stávající
systém soukromovlastnický, že právě
proto raději se působí státu škoda;
ať stát škodu trpí, ale tím se
nepomohlo konec konců ani průmyslu a nepomáhá
se ani obchodu. Při nynější prohibiční
politice my na příklad budeme nuceni pomalu za chvíli
procesem platiti pokuty, anebo budeme odkázáni na
značné ztráty, poněvadž budeme
nuceni platiti diferenci, která nám vznikne z takových
obchodů, jako bylo zakoupení rýže. Ministr
financí nepovolil valuty, rýže je zakoupena,
firma trvá na tom a má konec konců právo,
aby na tom trvala, ta rýže mohla býti bůh
ví jak dlouho zde, teď se ale budeme souditi, anebo
dodatečně rýži kupovati. Takhle hospodařiti
se nedá. To jest hospodářství člověka,
který by si sedl na zříceniny vyhořelého
statku, kde měl uchráněnou jenom pokladnu;
teď by si k té pokladně sedl a hleděl
by, aby mu z ní neutekl ani jediný krejcar, ani
jediný haléř, aby mu zůstaly peníze
všechny. Co je potřeba pro to hospodářství,
aby z toho spáleniště a rumiště
vyrostlo znovu, to jako by bylo vedlejší, jakoby to
vedlo k znehodnocení valuty a pod.
Řekl sám pan ministr
financí přece, že jen řádná
obnova hospodářského života může
býti podkladem naší valuty, ale jak ji chceme
obnoviti, když se takhle znemožňuje dovoz surovin
a když se nám znemožňuje pomalu i vývoz
a necháváme vývoz soukromým firmám
a necháváme ho resp. těm interesentům
třeba v syndikátech koalovaným. Promiňte,
já nevěřím, že ti lidé
budou ochotně hned vyvážeti. V tom vývozu
jim vadí ten nestálý kurs naší
koruny, ten zvyšující se kurs a druhá
věc, že oni by při tom do určité
míry musili přiznati, co skutečně
mají, bylo by to přiznáním majetku.
Ti lidé nemají interesu, aby s tím tak spěchali,
ale ten interes má státní celek, a právě
proto by bylo nutno, aby finanční politika byla
zařízena tak, aby skutečně nejen náš
vývoz podporovala, ale aby také podporovala dovoz
sem, abychom skutečně mohli přejíti
do hospodářského života aspoň
za takových poměrů, jaké jsou nyní
v celé Evropě. Dokud to děláme, jako
to děláme doposud, není to možno. U
nás se na př. stanoví, anebo působí
se k tomu, aby se vyšroubovaly ceny určitého
druhu zboží. Při chmelu na př., který
vyvážíme za hranice, mám specifikaci
od člověka, který ten obchod chtěl
dělat a vypočetl, že na základě
stanovených cen vydělal by obchodník, kdyby
uzavíral obchody na základě těch stanovených
cen, asi 400 K při 50 kg. Sám říká,
že ten výdělek jest zbytečný,
poněvadž těmi poměrně vysokými
cenami si znemožňujeme odbyt za hranicemi.
My budeme museti se starati o to,
aby náš odbyt za hranicemi se obnovil, aspoň
v těch druzích zboží, které máme,
co nejdříve. My nebudeme moci čekati, až
se nám tam usadí druhý. Budeme schovávati
cukr, až stoupne, ale kdož ví, jest-li nám
Amerika nehodí cukr tam, kam jsme jej chtěli prodati
a bude-li takový výtěžek, jak myslíme.
Chtěl jsem ukázati,
že není možno postupovati tím směrem
ve finanční politice, jak se postupovalo, že
právě ten rozpočet a celý stav našeho
hospodářství ukazuje na to, že není
možno, aby hospodářství zůstalo
ve starých soukromokapitalistických formách,
poněvadž nevzbudí se prostě té
chuti a zájmu na práci, který jest nevyhnutelný
a nutný. A u vyspělého lidu, jaký
jest náš, vzbudí se ten zájem teprve
tenkráte, když nebude to, co zdůraznil pan
ministr obchodu, že továrník musí býti
pánem ve svém závodě. On může
býti prvním mezi spolupracovníky, ale nesmí
býti pánem. Kdo bude trvati na tom panství
tak důrazně, znemožní, aby nastala mezi
výkonnou prací a organisátory práce
důvěra a bez té vzájemné důvěry
budeme tam, kde jsme byli před 48. rokem předešlého
století. Budeme tam, kde ten sedlák neobdělával
to pole prostě proto, poněvadž cítil,
že nad tou jeho prací vládne jeho milostivá
vrchnost. A tak je to také s dělným lidem.
Ten kdo chce obnoviti chuť ku práci a zainteresovat
celý národ, musí udělati z toho národa
spolutvůrce těch hodnot. To by však musilo
býti viděti již na tomto rozpočtu.
Již na tomto rozpočtu,
kdyby ho dělal muž, který má sociální
cítění a smysl pro ty věcí,
musilo by býti vidět, že směřuje
k tomu, aby usnadnil a umožnil ty změny, které
jsou nevyhnutelně nutné. Bylo by to mu silo býti
vidět při tom, jakými cestami hledá
úhradu. Musili bychom tam najíti něco o regulaci
obchodu železem, o úpravě obchodu uhlím,
zkrátka místo spotřební daně
z uhlí by tam musily býti cesty jiné. A musili
bychom vidět v tom rozpočtu více precisnosti
nebo solidnosti potud, aby se nemaloval ten náš stav
nám a také cizině tak příliš
spatně, anebo horší nežli jest. Bylo řečeno,
ze ten rozpočet a úchylky od něj budou v
cizině působiti. Ano, ale na každého,
kdo ten rozpočet četl, musí to dělati
dojem, že rozpočet byl ve mnohých věcech
sestavován schválně příliš
nízko, jen aby se cizině nejevil velkým.
Na př. v rozpočtu ministerstva železnic není
položka, které jest potřeba na úpravu,
vzniklou zavedením osmihodinové doby pracovní.
Ta tam není, ačkoliv to bylo dávno před
sděláním rozpočtu známo. Vypadá
to, jakoby někdo chtěl derogovati zákon o
osmihodinové době pracovní anebo jakoby chtěl
ten rozpočet uměle snižovati a nepamatovati
na tu věc. Máme tu věc nechati odplavati,
když je to nevyhnutelně nutné, aby mohl býti
splněn zákon, který byl před tím
dán republikou? Při rozpočtu ministerstva
zahraničních věcí zrovna tak. Měli
jsme pamatovati na to, že již z důvodů
hospodářských - a to nebyla věc jen
ministerstva zahraničního, to jest také věc
ministerstva obchodu - záleží na tom, abychom
měli zastoupení řádné, abychom
nebyli zastoupeni Bondy beji a podobnými lidmi, kteří
by také za nás vedli zahraniční politiku,
a aby první rozpočet republiky také pamatoval
na pořádné obsazení a zřízení
konsulátů a vyslanectev. To jest věc nejen
ministerstva zahraničního, to jest věc ministerstva
financí a obchodu, neboť bez pořádného
zahraničního zastoupení není žádného
obchodu, importu, exportu, není základů pro
naši valutu a není základů pro pořádný
rozpočet. Na to měli pamatovati jistě při
nejmenším všichni a, poněvadž politicky
jest poměrně možno dosti málo dělati,
poněvadž jsme orientováni docela výlučně
těmi poměry na určité strany, mělo
býti postaráno o stabilní obchodní
naše zastoupení v cizině. To se posílají
stále soukromníci, a velice často velice
podezřelého rázu.
Řekl-li jsem, že v rozpočtu
nebylo na mnoho věcí pamatováno a že
to dělá dojem, jako by byl uměle snižován,
pak myslím, že nám to nijak neposlouží,
když ho uměle snižujeme. Myslím, že
třeba by byl ten rozpočet o něco víc
passivní, že ta cizina jest tak moudrá a rozumná,
že bude hledati, jestli ten rozpočet pamatuje také
skutečně na všechno, čeho jest státu
ke spořádanému životu potřebí,
a to že bude také známkou míry vyspělosti.
Jako ti Američané chtěli viděti, jsou-li
naše pole v pořádku, budou chtíti viděti,
jestli rozpočet pamatuje na to, čeho státu
jest nevyhnutelně potřeba.
Když uvážíme
tyto věci, pak myslím, že přece jen
ti pánové, kteří se tak strašně
horlivě staví pořád proti socialismu
a rádi by v něm našli jakéhosi rušitele
toho, čeho jest nám nejvíce potřeba,
tedy práce, by měli pamatovati na to, že u
nás toho neni. Ale ať pamatují oni především,
že nesmějí dělati to naprosto analogicky,
co dělaly milostivé vrchnosti před rokem
1848. Ony také říkaly: "Pustíme-li
sedláka z otěží, tak se svět
sesype. Samostatně choditi nedovede!" Dnes to říkají
pořáde o dělnictvu, o těch vrstvách,
které právě proto, že tvrdí,
že práce tvoří hodnoty hospodářské,
na základě té práce chtějí
zrovnoprávnění. O těch pořáde
tvrdí, když k tomu dojde, že by to ohrozilo výrobu,
mají starost o to, že by to podlomilo vývoj
republiky. Je-li někdo zainteresován pro práci,
dáme-li mu právo spolurozhodovati a dáme-li
mu také povinnost, aby spoluručil, jakmile jest
jednou v tom, pak ho zainteresujeme daleko více, nežli
myslíme, a pak může ta práce pokračovati
trochu jinak než dosud.
Ale jinak pokračovati nebudeme,
a ten rozpočet bude na polo planý a jalový.
Když se nám bude pořáde vykládati
o spoření, udělejte ty věci tak, aby
ti naši lidé měli z čeho spořiti.
Já bych již jednou hodně důtklivě
žádal, jak pana ministra financí, tak i ty
pány, kteří o těch věcech hovoří,
aby neotloukali stále ty návštěvy biografů
a nevytýkali rajčí péra. Člověk
se skutečně díval, když ministr o tom
mluvil, na kabát, jestli snad tam nějaké
není. Myslím, že jsou věci, které
by pánové mohli docela dobře říkati
raději doma, mezi svými, jak se objednávaly
nejdražší tennisové míče
z Paříže - jistě nezbytná
životní potřeba - a pak by s těmi rajkami
tolik se neprodukovali a pamatovali by také na to, že
ty výklady, jako by celý národ se honil jen
za těmito věcmi, nás poškozují
v cizině daleko více, než leckteré povídačky
jiné, poněvadž, když to řeknou
zodpovědní lidé, kteří by měli
býti státníky a mluví na místě
státnickém jako docela obyčejní agitátoři
politických stran před volbami, pak ta cizina tento
rozdíl nedělá a bere to jako projevy státníků.
Myslím, že při projednávání
rozpočtu máme právo žádati, aby
ten, kdo ten rozpočet sdělával, nebo kdo
ho konečně redigoval, podle toho také vystupoval
a nepoškozoval národ více, než ho mohou
poněvadž ta Praha jest podle mého náhledu
tak veliká, že to není možno považovati
za marnotratnost. Ty poměry jsou prostě takové,
že ti lidé jakés i rozptýlení
hledají a, jestli nad tím někdo krčí
rameny, jest dosti lhostejno. To jest historie moralisty čápa,
který je strašně indignován, že
žáby žijí v kalužích, ale
kdyby se chtěly odtamtud dostati a brániti se, aby
je nemohl zobat, zapomněl by na tu indignovanost a resonýroval
po případě o pöblu, který se
chce domoci jakéhosi práva.