Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Přicházím konečně k nejtěžší otázce, t. j. té, zdali vůbec má Národní shromáždění zřizovat bohoslovecké fakulty. Byly zde o této věci již velmi živé debaty. S jedné strany se namítalo, že theologie není vědou a že tedy theologické fakultě ani nepřísluší jméno fakulty, které poukazuje na universitu. Bylo namítáno, že theologie není vědou, poněvadž zakládá se na víře a na autoritě. S druhé strany slyšeli jsme zase vyvracení těchto důvodů: že každá věda zakládá se na víře a že není možno žádné vědění bez autority. Já bych rád předešel tyto spory, abychom se k nim nevraceli. Nedoporučoval bych zřízení theologické fakulty, kdybych sám neuznával theologii za vědu. Ano, řekl bych, že theologie je nejvyšší ze všech věd. Není to ovšem věda po způsobu vědy přírodní, nezabývá se fakty, věcmi, nýbrž něčím zcela jiným. Je to nejvyšší věda duchová. Je-li historie věda, je-li právnictví věda, nemůžeme toho upříti ani theologii.

Upozorňuji na to, že i přírodní věda, dojde-li ke svým hranicím, poukazuje k theologii. První požadavek přírodní vědy je pořádek. V přírodě samé není samý pořádek, poněvadž je tam příliš mnoho náhod a tu je prvním požadavkem přírodovědeckého výzkumu, zavésti pořádek.

První formou pořádku tohoto jest hledati při každé změně příčinu. Do tohoto pořádku se dá konečně příroda uvésti, ale v přírodě ukazují se ještě jiné pořádky, než-li pořádek souvislosti příčin a účinků. Tak zvláště pořádek podle účelu zjevný u živočišstva. Živočišstvo není možno jinak posuzovati, nežli podle účelu. Jest sice možno pochopiti tělo živočišné jako stroj, jako mechanism, ale tomu pochopení chybí to hlavní. Jest možno pochopiti hodinky jako mechanism, (Hluk. Předseda zvoní) ale neřekne-li se, k čemu jest, jeví se ten stroj hračkou, která není k ničemu. Zrovna tak, jako stroj není možno pochopiti bez posouzení podle účelu, tak také organism. A tato souvislost podle účelu jest záhadná. Vidíme ji v lidském jednání. V té souvislosti totiž účel určuje příčinu, která jej má uskutečniti. Tak jest to v lidském jednání: člověk chce něco uskutečniti, a podle toho hledá příčinu, která by to uskutečniti mohla. Tedy zde účel určuje příčinu, ale medium, skrze které se děje to určení, to není medium fysické, nýbrž to je lidská mysl. Tedy všechno posuzování podle účelu vede do duchovního řádu, přesahuje fysický pořádek. (Výborně!) Proto přírodní věda se chová odmítavě proti posuzování podle účelu, anebo proti theologickému posuzování, poněvadž souvislost ta vede nad přírodu.

Měli jsme v minulém století veliký pokus odstraniti souvislost podle účelu z přírodní vědy, zejména z biologie. To jest theorie přírodního výběru v boji o život podle Darwina. Tenkráte již mnozí měli za to, že výklad jest dán a že jest pojem účelu z přírody vůbec na vždy odstraněn, že se nic v přírodě neděje podle účelu, nýbrž jen podle příčiny.

Mluvilo se o všemohoucnosti přírodního výběru; ale při tom se stalo nevyhnutelným, že se musely uznávati nespočetné náhody. Tedy čím úplněji se odstraní pojem účelu z přírody, tím širší působnost třeba přisuzovati náhodám, to jest jinými slovy, tím větší nepořádek do přírody se musí zavésti. Tím se prolamuje princip pořádku, který jest první podmínkou vědeckého výzkumu. Tak nyní ještě ti, kteří jsou přesvědčeni o všemohoucnosti přírodního výběru, prohlašují tvůrci moc náhody. Tak se klade na místo metafysické, účelně působící tvůrčí síly, působnost náhody. Nyní však ukázaly i skutečné výzkumy, že theorie přírodního výběru jest nedostatečná, a jest již málo přírodozpytců, kteří by věřili ve všemohoucnost přírodního výběru. To znamená, že pojem účelu ani tímto velkolepým pokusem se nedá z posouzení životních zjevů o organismu odstraniti. Mnozí hned volali: "Darwinism je mrtev, nechť žije fysikotheologický důkaz jsoucnosti boží." Tak daleko zase nesmíme přírodní vědu do metafysiky zatahovati. Toho ona nepřipouští, ona tu hranici nerada přestupuje. Není možný žádný přírodovědecký ani racionelní důkaz jsoucnosti boží. Ovšem není možný také důkaz opaku. To jest, zde přestávají prostředky přírodní vědy, jsou zde však poukazy, indicie, že v přírodě působí tvůrčí moc. Jak pamětihodno, že v nynější době, zvlášť v Americe i v Anglii, se vracejí k "natural theology", k přírodní theologii. Uvedu zde příklad. Nedávno, před vojnou, americký biolog Hendersen vydal spis "O vhodnosti okolí", ve kterém na základě fysikální chemie, to jest nejmodernější vědy vyšetřuje vlastnosti vody a kysličníku uhličitého do podrobna a shledává je právě takové, že co nejvíce prospívají rozvoji života; nebo jinak řečeno: kdyby nebyly vlastnosti vody a kysličníku uhličitého takové, jaké jsou, nebyl by život na zemi možný. Z toho odvozuje Henderson: Není možno mysliti, že jsou tyto vlastnosti vody a kysličníku uhličitého náhodou, nýbrž jsme nutně vedeni k tomu, že tu jest napřed připravený pořádek. Ani tento důkaz není dostatečný; jest možno vždycky uniknouti takovému důkazu protinámitkou. Mohu na př. Hendersonovi odpověděti: Kdyby byl na zemi místo kysličníku uhličitého a vody arsenik, tak by život tvořil živá těla z arseniku. Byla by ovšem docela jiná, než ta, která jsou utvořena z vody a kysličníku uhličitého. Tím se celému tomu důkazu odejme půda. Ovšem musíme potom zase předpokládati, že život jest ta tvůrčí síla, a jsme tam, kde jsme byli. Zkrátka přírodní věda není k tomu, aby dokazovala jsoucnost boží, ale také ne k tomu, aby ji vyvracela, poněvadž k tomu její prostředky nedostačují. Ona podává jen jisté indicie. A tu jest arci věci každého jednotlivého člověka, jak ty indicie chce pochopiti a upotřebiti k vybudování svého názoru světa.

Přírodní věda nevnucuje nikomu žádný názor světa, poskytuje pouze data. Jaký názor světa si člověk utvoří, záleží na jeho nitru. Bylo zde řečeno, že theologie se zakládá na víře.

Řekl bych, že věda vůbec se zakládá na víře. Tomu však rozumím poněkud jinak, než zde bylo jednou uvedeno, tak totiž, že skutečnost vnějšího světa jest mně známa, skrze mé vědomí a skrze mé pocity. Mohu tedy býti o skutečnosti vnějšího světa přesvědčen jen na základě svého vnitřního prožívání; a to jest víra. Jinak se k tomu vnějšímu světu nedostanu. Ta jediná jistota, kterou mám, to jest ta vnitřní jistota, to jest, vnitřní přesvědčení. A na tom vnitřním přesvědčení buduje se také názor theologický, tak jako každý jiný názor. To jest ta víra, o kterou se tu jedná. Kdo té víry nemá, není možno mu ji dáti, není možno mu ji vnutiti, a není možno mu ji vyvrátiti, poněvadž to jest ta bezprostřední jistota v nitru každého jednotlivého člověka.

Řeklo se tu, že theologie se opírá o autoritu. Také věda se opírá o autoritu, ale jest v tom přece jakýsi rozdíl. Není pochybnosti, že žádný člověk nemůže dospěti nikam bez vedení autoritou. Ta autorita však má jej vésti k vnitřnímu vlastnímu přesvědčení.

Ve vědě platí autorita potud, pokud se osvědčuje; ona jest podrobena kritice. Není možná ve vědě autorita, která by nějaké přesvědčení někomu vnucovala nebo snad docela někomu jeho přesvědčení zakazovala. Tedy to jest autorita, řekl bych, a víra, v obyčejném lidském smyslu. Bez takové autority a víry ovšem by nebyl lidský život vůbec možný.

Myslím tedy, že ta otázka, je-li theologie vědou, může býti zodpověděna kladně. Ovšem jest to věda docela zvláštní povahy. Jest možno ku př. dospěti ku přírodovědecké theologii, která vypadá docela jinak, než theologie obvyklá. Obvyklá theologie vychází od Boha jakožto principia na počátku všech věcí. Přírodovědecká theologie však klade Boha na konec a praví: Bůh se tvoří. Mezi nimi jsou možné theologické disputace, disputace velmi hluboké. V tom smyslu jest theologie velmi hluboká věda.

Položí-li se otázka všeobecně, je-li theologie vědou, musíme přisvědčiti: ano. Tím ovšem nepravím nic o jednotlivých církevních věrách. To jest docela jiná otázka.

Nyní ke konci bych se ještě, pánové, zmínil o tom, že evangelické theologie obracejí se k té autoritě vnitřního přesvědčení, ke které se každý člověk musí obraceti. Evangeličtí theologové vyslovili přání, aby byli připojeni k universitě. Toho přání však nemůžeme splniti z toho důvodu, poněvadž školský výbor již se usnesl, theologickou fakultu katolickou odloučiti od university, a Národní shromáždění zřídilo universitu v Brně bez theologické fakulty.

Co to znamená? Co tím chceme říci? Co jedněm odpíráme, toho nemůžeme povoliti druhým. Tomu přání nemůžeme vyhověti. Za to však jest možno vyhověti tomu druhému přání, aby studující evangelické theologické fakulty mohli navštěvovati přednášky na jiných fakultách universitních. Možno doporučiti ministerstvu školství, aby jim pokud totiž mají právo býti řádnými posluchači university, nebyly kladeny překážky, tak aby mohli poslouchati kterékoliv přednášky na universitě. Doporučoval bych totéž i katolickým theologům, jenom že tam jest podle platných předpisů klausule, že se při zápisu katolický theolog musí vykázati dovolením biskupovým. Nepřekáží však nic našemu ministerstvu, aby od této klausule upustilo a nařídilo kvestuře, aby je zapisovala, jak se přihlašují.

K závěru tedy doporučuji vám, abyste schválili návrh na zřízení evangelické theologické fakulty v Praze a propůjčili této fakultě jméno Husovo, zároveň abyste schválili resoluci, kterou se evangelická bohoslovecká akademie v Bratislavě ponechává jako autonomní církevní ústav, kterému se dává právo veřejnosti a kterému ministerstvo školství a národní osvěty vyměří případnou subvenci. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hajn: Slovo má pan profesor dr. Krejčí.

Posl. profesor dr. Krejčí: Vážené shromáždění!

Zase se vydávám v nebezpečí, že prodlužováním jednání o předloze v celku sympatické, jakou jest tato, totiž o předloze na zřízení evangelické theologické fakulty, přivodím si nelibost u všech těch, kdo pokládají stručnost a krátkost při projednávání výborových zpráv za parlamentární ctnost. A aby míra byla dovršena, bojím se, aby zvláštní fluidum, které tkví na všem, co souvisí s theologií, nezneklidnilo zase atmosféru tohoto ctěného shromáždění, tak jako jsme toho byli svědky několikráte. Ale nemohu si pomoci, to, co mám na srdci, pokládám za příliš vážné, než abych to mohl smlčeti. Návrh, o nějž běží, odporuje sice mému stanovisku zásadnímu: avšak uznávám nároky našich evangelíků na samostatný ústav theologický, vydržovaný státem, pokud se katolíkům zřizují ústavy podobného druhu. Vím, že u evangelíků jsou podmínky, aby theologie mohla býti pěstována po vědecku, což jsem ostatně obecně nikdy nepopíral, nýbrž jenom v zhledem k theologii katolické.

Evangeličtí theologové, jak vidíme v Německu, nemusí se při vědecké práci dáti vázati ohledy na stanovisko ortodoxního učení své církve a také nedávají. Jejich rationalism dovoluje jim jíti tak daleko, že theologičtí profesoři representují takřka kacířský element náboženského života. Na theologických fakultách evangelických vznikla a vypěstěna byla srovnávací věda náboženská, tam o zázracích není řeči, totiž v tom smyslu, že tak zv. zázraky v písmě starého a nového zákona vysvětlují se cestou přirozenou, jako to svého času činili deisté a hlasatelé náboženství přirozeného.

Mezi theology protestantskými jest směr, který dogmata a vše, co jde nad rozum, vykládá a chápe symbolicky. Ve vývoji protestantské theologie pokračuje se, abych tak řekl, v přeměně křesťanského deismu - to myslím: spojeného s představou boha osobního - v pantheism, který vědeckému bádání neukládá žádná pouta. Tedy o vědu se na protestantských theologických učilištích nemusíme obávati; o tom tu tedy u mne pochybnosti není. Ale běží mi o něco jiného, běží mi o jméno ústavu, který má býti zřízen a sice o jméno, jak je dle tištěné zprávy navrhl kolega dr. Budínský. Mám tedy čest nesouhlasit s návrhem pana kolegy dra Budínského, nikoliv s návrhem původců projednávaného návrhu a se zástupci obce evangelické. Ti navrhovatelé chtěli, aby nově zřízená fakulta byla přičleněna k universitě Husově. Chtěli tedy, aby celá universita nesla jméno Husovo, a proti tomu bych nenamítal nic. Jsem však proti tomu, aby samostatný ústav evangelický byl pojmenován jménem Husovým, jak to chce dr. Budínský a byl bych proti tomu, i kdyby si to přáli sami evangeličtí krajané naši.

Říkám to, aniž se obávám, že by se to pokládalo za akt animosity proti církvi evangelické. Nic mne není tak daleko, jako něco podobného. Nejsme ani já, ani moji političtí přátelé zaujati proti žádné církvi, jako nemáme k žádné církvi nějaké zvláštní lásky. Církve jsou nám církve, jedna jako druhá, protože jsou to církve, a když bychom jejich učení nebo jejich význam pro kulturní vývoj chtěli srovnávat, našli bychom na každé něco sympatického, nějakou vlastnost, která je vůči jiným církvím předností, anebo obráceně nesympatičnosti, slabinou, a to i když máme na mysli a chtěli bychom přirovnávati katolicism a protestancism.

Jsme v dosti velikém odstupu od obou, aby poměr náš k nim nevylučoval veškerou předpojatost. A právě při tomto našem odstupu, který nám umožňuje viděti duchovním zrakem předmět myšlení v náležité perspektivě, vzbuzuje ve mně název "evangelická fakulta Husova" zvláštní dojem, nesrovnatelný s tím, čím Hus jest pro mne a čím bych chtěl, aby byl pro celý náš národní život. Jméno Husovo jest nám, a nejenom nám, jest celému vzdělanému světu symbolem něčeho, nacházejícího se v tak veliké a abstraktní výši, něčeho tak posvátného, že se nitro naše vzpouzí proti všemu, co by je mohlo s té výše strhnouti a zanésti prachem všednosti. Zde platí: odi profanum quidque. Nechceme to jméno slyšet ve spojení s něčím, nechceme je vidět napsané na něčem, co by mohlo vzbuzovati jiné city a myšlenky, nežli souhlasné s tou abstraktní posvátností, která naplňuje nitro naše při jeho vyslovení.

Nechceme, aby bylo bráno nadarmo, nechceme je míti ve spojení s ničím příliš lidským. Máme v té příčině jistý vkus; ten je sice subjektivní, jako každý vkus, ale jest mezi jiným určován také motivy, které vyžadují a zasluhují respektu u každého druhého i jinak smýšlejícího. Jest mravní povinností šetřiti takových citů, o nichž musí se předpokládati, že, prýštíce z hloubi individuální podstaty člověka, souvisí s jeho přesvědčením. Nikdo mravně smýšlející nedotkne se náboženského citu jinověrcova a nebude pohrdavě shlížeti na jeho projevy, nebude v lehkost bráti, co druhému je svato a draho.

Každý uzná nešetrnost a urážlivost toho, když by jméno posvátné vláčeno bylo blátem všednosti, jako na př., kdyby se ho zneužívalo jako etikety průmyslových výrobků pro denní potřebu. Konkretní případ: katolík nepozastaví se nad tím, když luční kvítka básnicky dojemnou asociací nazvou se "Slzičky Panny Marie", nebo "Pána Ježíše krev"; ale vzbouří se v něm cit, když likér třeba sebe ohnivější a pro žaludek blahodárnější nazve se Lacrimae Christi. Mne aspoň, ač jsem na jiném stanovisku, něco takového uráží, třeba bych to četl v inserátu na deskách theologických časopisů, a třeba ten likér vyráběli benediktini. (Veselost.) Takový moment ovšem nerozhoduje v případě pojmenování evangelické fakulty; ale jsou také momenty jiné, které citlivost o němž mluvíme, určují a které vyžadují stejnou měrou respektu lidí ušlechtilé mysli. A to je především tento moment.

Hus náleží celému národu. Hus je symbol něčeho pro každého Čecha, chceme, aby byl symbolem toho něčeho pro každého Čecha. To, co symbolisuje toto jméno, nelze od pojmu češství odloučiti, to je nepostradatelnou složkou češství a, komu z nynějších Čechů není Hus takovýmto symbolem, ten není pravým Čechem. A čeho je symbolem? Postavte proti sobě husitství a rakušáctví a hned pochopíte, co míním a nemusím se ani namáhati, abych to pojmově vyjádřil. Husitství je kladný, rakušáctví záporný znak toho češství, které tvoří podstatu národa jako společenské jednotky a svérázné složky kulturního vývoje. Husitství a rakušáctví jsou protivy, vylučují se navzájem a, co je proti husitství, je proti češství. Tak to vidíme v celém vývoji našeho národa pod žezlem a knutou Habsburků. Kdo byl pro Habsburky a pro Rakousko, byl proti husitismu v českém národu a proti kultu Husa v české inteligenci. Klerikalism a rakušáctví - par nobile fratrum - sešly se v zuřivém boji proti českým Husitům. A my si hrdě říkáme, že jsme národ Husův. Co to znamená? Co tím chceme říci? To znamená, že národ žil, sílil a kulturně se vzmáhal ideami, jež ztělesnil svým životem Hus a za něž život v oběť položil; to znamená, že máme a chceme ideami těmi žíti také my všichni: katolíci i evangelíci i bezkonfesijní. Husitství to bylo co přivedlo v minulosti české jméno ke slávě tím, že je postavilo v čelo středoevropského lidstva na dráze pokroku; jiskra husitství to byla, která, doutnajíc pod popelem sutin bělohorských, rozhořela se v nový plamen a zachránila český lid od smrti; husitství to bylo, co zachránilo nás z bouře světové války a přivedlo naše snahy sebezáchovné k vítězství. Naše legie vztyčily prapor husitský; husitstvím se Čech povznesl, husitstvím se udrží na výši a zajistí si šťastnější budoucnost.

Neboť Husitství, co je to jiného, než humanism a socialism? A co bylo vůdčí hvězdou našich nejlepších lidí, od Chelčického, Komenského až po Palackého, Havlíčka a Masaryka?

To jsou idee, jež musí uznati a vyznávati každý Čech a není myslitelno žádné náboženské přesvědčení, které by mohlo českému člověku brániti, aby symbol těchto ideí, jméno Husovo hrdě napsal na svůj štít. Každý Čech má se hlásiti k tomu jménu, má se jím honosit u vědomí ohromného významu, jaký má oběť, přinesená v žáru kostnické hranice pro kulturní vývoj evropského lidstva. Má se jím povznášeti k ideálu mravnímu a utvrzovati ve snaze o uskutečnění tohoto ideálu. Každý Čech má proniknut hrdým sebevědomím, z plna přesvědčení zvolati: "Hus je náš!" A kdo není schopen tohoto přesvědčení, ten není pravým Čechem. Ten se Čechem sice narodil, kdyby však v dobách bouřných, jež jsme právě prožili, národ skládal se jen z takovýchto Čechů, nevím, jak by to s námi bylo dopadlo.

Legie aspoň by se neměly odkud rekrutovati, jak dosvědčuje klasický svědek P. Tvarůžek.

Hus náleží celému národu, všem Čechům dobrým. (Posl. Aust: To není páter Tvarůžek, to je redaktor!) To jest kněz. Jest psán s velkým "P" a puntík; ostatně, já to zjistím.