Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Národní shromáždění je schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.

Omluveni pro dnešní schůzi jsou členové N. S.: Kalina, Laube, dr. Engliš, dr. Vratislav Černý, Fr. Němec a Jos. Hucl.

K tomu poznamenávám toto:

Ježto jsem v posledních schůzích k svému politování byl nucen konstatovat ne dost uspokojivou, ba nedostatečnou účast členů při jednání plena (Slyšte!), učiním v dohodě s pp. předsedy klubův opatření k nápravě tohoto zjevu (Výborně!):

Před každou schůzí N. S. bude vyložena, jako již bylo zavedeno v prvých schůzích, na stolku u okna v levo od místopředsedů listina přítomných, do níž každý člen N. S. se podepíše, by se zjistila přítomnost členů.

O přítomnosti a nepřítomnosti, jakož i omluvách budou vedeny záznamy, jež budou sdělovány měsíčně výkonným výborům stran, zastoupených v Národním shromáždění. (Výborně!)

Výborům přikázány z předsednictva byly tyto návrhy. Žádám, aby to bylo přečteno.

Sněmovní tajemník dr. Haasz (čte):

Výboru státně zřízeneckému:

Tisk 382. Návrh posl. dra Rambouska a soudr., aby byly zvýšeny drahotní přídavky, zaveden aktivní přídavek stát. zaměstnanců, jmenování vrchní oficianti a oficianti soudů do hodnost. tříd ad personam podle služební doby a zvýšen plat kanc. pomocníků a pomocnic stát. úřadů a soudů.

Výboru železničnímu:

Tisk 384. Návrh člena N. S. Fr. Hrdličky a soudr., aby byla provedena stavba dráhy z Litomyšle přes Poličku, Jimramov, nové Město, Křížanov do Vel. Meziříčí.

Výboru školskému:

Tisk 385. Návrh členů N. S. Fr. Housera, Austa, Konečného a spol., aby byl změněn § 25. zák. říš. o školách obecných.

Výboru právnímu:

Tisk 388. Návrh dra Meissnera, Tesky a soudr., aby byl doplněn trestní zákon ustanovením o trestnosti, užívá-li kdo neoprávněně šlechtických titulů nebo řádů.

Tisk 389. Návrh dra Meissnera, Pika a soudr., aby byl doplněn voj. trestní zákon ustanovením o trestnosti, užívá-li kdo neoprávněně šlechtických titulů nebo řádů.

Předseda: Přistoupím k dennímu pořadu, na němž jest pokračování v rozpravě o volebním řádu do obcí republiky československé (zpráva výboru ústavního - tisk č. 302).

Jako zmocněnec ministerstva vnitra je přítomen ministerský rada dr. Bobek. (§ 43. jedn. řádu).

Budeme pokračovati nejprve v rozpravě generální, a uděluji slovo prvému řečníku zapsanému, p. Burianovi.

Posl. Burian: Ctění pánové!

Po odhlasování zákona o osmihodinné době pracovní přistupujeme nyní k uskutečnění druhého velikého reformního díla, které odhlasovat bude věcí Národního shromáždění v nejbližších dnech. Každý, kdo v posledních dobách účastnil se politického života ve starém Rakousku, a kdo tam zúčastnil se všech bojů za všeobecné a rovné právo hlasovací, vítá to, že nyní konečně po velikém státním převratu dochází k uskutečnění věci, za kterou sociální demokracie dlouhá léta vášnivě bojovala.

Pokud se týče předlohy, která byla vypracována ústavním výborem, mohu s uspokojením prohlásiti, že dle mého názoru jest to předloha velmi dokonalá a neobyčejně propracovaná a že je to předloha, kterou přijmouti můžeme s velikým uspokojením, uvážíme-li, kolik práce do ní vloženo bylo. Všechno to, co s hlediska demokratického žádáno bylo, skutečně v ústavním výboře bylo prosazeno. Zejména dvě věci zásadní a základní bych zvláště vytkl. Bylo jich zde již vzpomenuto několikráte různými řečníky.

Jest to to, že nyní prosazeno jest volební právo žen, a jest to dále to, že pojato bylo do této osnovy poměrné hlasovací právo. Já v těchto dvou věcech spatřuji veliký pokrok. O hlasovacím právu žen bylo zde již mnoho mluveno a všichni řečníci vítali to, že budeme míti do obecních zastupitelstev hlasovací právo žen. Jest jisto, že obavy, které byly vysloveny, jakoby ženy hlasovaly pro strany konservativní, podle všeho se neuplatní a neuskuteční. Ženám tím, že vstoupí do veřejného života, že súčastní se politického ruchu, otevrou se docela nové duševní obzory a od toho můžeme očekávati nejlepší. Zaostalost žen přestane a my uvidíme také ženy bojovat a pracovat pro to, co vývoj společnosti lidské žádá.

Stejně tak je nutno vítati to, že do předlohy pojato bylo poměrné hlasovací právo. Jest jisto, že sociální demokraté dnes by v mnohých obcích a v mnohých případech byli ve velké výhodě, kdyby nebylo poměrného hlasovacího práva a kdyby bylo majorisování, poněvadž se dá mysliti, že v četných obcích, kde jest hojně průmyslového dělnictva, bylo by dělnictvo ve většině a majorisovalo by ostatní strany. Ale tento stranický zřetel nemůže býti platným tam, kde jde o uskutečnění demokratických zásad.

Pánové, zde bylo mnoho mluveno v posledních dobách o otázce diktatury proletariátu a mnozí pánové velice ostře proti této diktatuře proletariátu vystupovali. Já, pánové, přiznávám, že když postavíme se na zásadu demokracie, - a tato zásada demokracie za normálních poměrů v každém státě má býti zavedena - uznáme, že nejen nemá býti diktatury některé menšiny, nýbrž právě naopak, že máme dbáti toho, abychom dali menšinám práva, abychom menšiny chránili. Tedy: ne nějaká diktatura té neb oné menšiny jest věcí demokracie, naopak, dáti práva minoritám, to jest zásadou demokracie. Žel, až dosud právě tato zásada demokratická, dáti také práva minoritám, nebyla nikde uskutečněna zde u nás ve střední Evropě, neb v celé Evropě bylo jen málo států, které měly zavedeno poměrné hlasovací právo a většinou byl všude platným princip majorisování. A jest podivno, že právě tento princip majorisování a tento princip, který současně až dosud přinášel nám ve skutečnosti diktaturu minorit určitých, byl až dosud houževnatě hájen právě těmi stranami a právě mnohými těmi pány, kteří zde v těchto dnech tak určitě a prudce vystupovali proti diktatuře proletariátu. Nejen, že jsme měli diktaturu menšin, zejména v obcích měli jsme diktaturu menšin, diktaturu určitých privilegovaných tříd a určitých privilegovaných vrstev, my jsme měli dokonce tuto diktaturu uzákoněnou v paragrafech a všechen ten tisk, který dnes houževnatě vystupuje proti diktatuře proletariátu, veškeren tento tisk aneb velká většina tohoto tisku, když sociální demokraté říkali, že je to naprosto neoprávněné, hájil tuto vládu minorit, hájil tuto diktaturu minorit, kterou lidstvo až do této doby mělo zavedenu vždy. A dokonce byla to vždy jen určitá část těchto minorit, která nahodile při volbách docílila většiny a která nahodile při volbách přehlasovala ostatní strany, že měla nadvládu, že měla moc a vládla v obcích, zemích i ve státě. Takovéto poměry byly až doposud. Tedy, pánové, až dosud až na vzácné výjimky vy nebo vaše strany, které jsou tu zastoupeny, nebyli jste proti diktatuře minorit, nýbrž konali jste tuto diktaturu minorit a vy jste ji konali často a velmi tvrdým, neúprosným způsobem vůči proletariátu. (Tak jest! Výborně!) Já dnes s radostí vítám, že toto padá, a s radostí také vítám ve státě demokratickém, že zavádíme poměrné hlasovací právo.

Je zvláštní, že právě ten způsob dosavadní, přehlasovat minority, který byl zachováván, byl přežitkem z velmi starých dob. První, kteří začali vystupovati pro poměrné hlasovací právo a proti principu majorisování minorit, byli dva učenci, dva myslitelé, Stuart Mill a Grotte.

Tito dva dovozovali ve svých spisech velmi důmyslným způsobem, že toto přehlasování minorit je vlastně přežitkem z oněch dob, kdy za válek v boji rozhodovala majorita vojáků, nebo lépe vyzbrojení vojáci; tito lépe vyzbrojení vojáci rozhodovali, ti žoldnéři, kteří nahodile měli většinu, ti zvítězili v boji a ti potom vládli na základě práva válečného. Tak ponejvíce ve válce vždy vyhrávají ti, jichž je více, a ti, kdož lépe jsou vyzbrojeni, a ti potom také vykonávali vládu, pokud neměli jsme ještě žádného hlasovacího práva, a toto násilí z dob válečných, to přemožení menšin majoritami, majoritami žoldákův a vojáků bylo potom převzato do našich řádů volebních a tyto řády volební, které přinášely přehlasování minorit, upomínají nás jen na staré doby násilnické a válečnické. je tedy nutno velice vítati, že dnes zavádíme poměrné právo hlasovací.

Proti celé předloze, jaká nyní byla vypracována, nemáme téměř žádných námitek. Přirozeno, že tu a onde ten aneb onen paragraf každý z nás přál by si, aby byl jinak vypracován, aby jinak zněl, ale celkem jest tato předloha velice dobře vypracována a není potřebí proti ní nějakých zásadních námitek míti. Ovšem, pánové, musím říci, že ještě v ústavním výboru vyskytly se přece jen určité, v mnohých případech konservativní názory a že určití pánové si přáli, aby tyto konservativní návrhy byly uzákoněny. Jestliže se to nestalo a jestliže na celé čáře zvítězily názory ryze demokratické, pak musíme veřejně za to děkovati zástupcům Slovenska, kteří všude tam, kde jednalo se o to, má-li býti předloha vypracována demokraticky či má-li tam zůstati nějaký přežitek konservativní, jak přáli si mnozí jiní pánové, vždy rozhodli pro demokracii. Jest zapotřebí, aby se jim za toto demokratické stanovisko, které jejich zásluhou bylo v ústavním výboře prosazeno, veřejně poděkovalo. (Výborně!)

Jest jen jedna jediná věc v té celé předloze, vůči které já osobně bych měl své závažné námitky. To jest zavedení volební povinnosti. Pánové, stranicky na Moravě se ukázalo, že sociální demokracie získává zavedením volební povinnosti, ale zásadně se domnívám, že politický život má býti založen na dobrovolnosti a má býti konán jen těmi, kteří již skutečně k politickému životu se propracovali. Zejména nyní, kdy budou se voleb súčastňovati mnohé ženy, které nemají ještě žádného politického interesu, tím méně mají tyto ženy nějaké určité názory politické, podle mého názoru není to mravné, jestliže zavedeme volební povinnost. Ale druhé strany přály si toho a nejen druhé strany si toho přály, i ze sociálních demokratů hlasovali v ústavním výboru někteří zástupci pro tuto volební povinnost, a tak jest přirozeno, že také tuto volební povinnost, poněvadž jest to věcí kompromisu, jest naší povinnosti, abychom ji přijali.

Já ale, pánové dívám, se na celou tu předlohu s jakéhosi vyššího hlediska a vidím v této předloze vítězství veliké zásady. Ba ve skutečnosti vítězství několika zásad. Já se domnívám, že když položíme tento základ a z tohoto základu budeme vycházeti, že všechna naše ústava bude u nás zdemokratisována, to jest, že skutečně odpoutáme se od všech těch názorů bývalých dob, jako by ve státě muselo býti něco vrchnostenského. Jsou ještě mnozí pánové, kteří demokracii si představují tak, jako by se v té demokracii muselo poroučeti, jako by zde nějaká zvláště způsobilá síla zasahovati musela, četníci a jiných více; oni mechanicky dávají toto všeobecné rovné právo hlasovací a tuto demokracii volebního řádu, v pravdě ale nedospěli ještě k tomu správnému stanovisku, že není nám potřebí státu, který by měl nějakých takovýchto zařízení, připomínajících staré vrchnostenské řády.

Já v tom ohledu bych se chtěl dovolati názoru amerického spisovatele Whitmana, který velmi dobře praví, co jest skutečnou podstatou demokracie. On praví: "Pravím, že posláním vlády, tudíž v civilisovaných zemích není pouze potlačovati, není pouze uplatňovati autoritu, ba ani autoritu zákona, ani aby podle onoho pravidla vynikajícího spisovatele vládli nejlepší lidé, rození heroové a předáci plemene (tak, jako by kdy takový, aneb aspoň v jednom případu ze sta, dostávali se kdy na nejpřednější místa dynastická nebo volbou) - nýbrž vládnouti vyšší nežli nejvyšší libovolnou vládou, vychovávat obce po všech jejich stupních, počínajíc jednotlivci a končíc opět tam, aby vládli sami sobě." To, myslím, jest skutečnou podstatou toho, kam musíme směřovati a čemu jsme zde položili určitý základ.

Ale ještě s druhého hlediska dívám se na tu předlohu, kterou zde uskutečňujeme. Jako sociální demokrat mám totiž povinnost, varovati před tímto názorem, jako by pouhá demokracie politická sama o sobě dostačovala k tomu, aby společenské poměry byly již urovnány a aby ve společnosti nebylo snad žádných dalších bojů politických. I v tom ohledu dovolávám se Whitmana, který má bohaté zkušenosti z demokratických poměrův a demokracie americké a který výslovně praví, že pouhá demokracie politická nedostačuje nikomu. Uvádím to proto, že jsou mnozí pánové, kteří si myslí: nyní uskutečníme demokratický volební řád do obcí, uskutečníme demokratickou ústavu a tím věci budou již jednou pro vždy vyřízeny. Tak nedívám se a není možno a není v dnešních poválečných poměrech dovoleno, na věci se dívati. Já jsem to již vystihl, když debatovali jsme o 8hodinové době pracovní, že vyskytly se určité hlasy a náhledy, jakoby se chtělo říci: My jsme vám tu 8hodinovou dobu pracovní dali a nyní můžete býti spokojeni.

Nuže, tedy v Americe zajisté měli demokracii dokonalou, a přece Whitman kritisuje tyto demokratické řády velmi ostrým způsobem:

"Pokud mne se týče, burcoval a varoval bych i politické a obchodní čtenáře, a to do mezí nejkrajněji možných, před vzmáhajícím se sebeklamem, že zřízení svobodných politických institucí a hojná rozumová bystrost ze všeobecného dobrého pořádku, hmotného blahobytu, průmyslu atd. (jakkoli jsou to žádoucí a vzácné výhody) samy sebou určují a zaručují našemu pokusu o demokracii ovoce zdaru. V plném, nebo skoro plném dosavadním držení takových vymožeností - společnost v těchto Státech trpí rakovinou, je nehotová, pověrečná a shnilá".

Ještě mnohem ostřeji a ostřeji kárá a kritisuje pouhá politická demokratická zřízení snad nejdokonalejšího státu světa, ale abych vás těmi věcmi neunavoval, dospívá k tomuto názoru a praví: "Demokracie našeho Nového Světa, třeba že měla velký úspěch v pozvednutí davu z bahna, ve hmotném vývoji, výrobě a v jisté vysoce klamné povrchní lidové rozumovosti, jest až posud úplným neúspěchem po stránkách sociálních."

Tak soudí člověk, který zajisté jest dokonalým demokratem a také, pánové, přijímáme tu předlohu, kterou nyní odhlasujeme, jen s tou určitou reservou, že nemáme se oddávati sebeklamu, jakoby demokracie politická sama o sobě dostačovala, a že potřebujeme také nutně demokracie sociální, či socialisace společnosti. A tu, pánové, dovolte, abych řekl otevřené slovo o této věci vzhledem k debatám, které zde vedeny byly. Podle mého soudu jest nyní nutno, jest to absolutní nutností, přikročiti k socialisaci našich společenských řádů, a kdo si představuje, že zachová starý kapitalistický řád, myslím, že se oddává úplnému klamu.

Ale, pánové, přiznávám, že můžeme k socialisaci společenských našich řádů dospěti plánovitým způsobem na podkladě demokracie. Přiznávám, že demokracie může vésti a za jistých předpokladův určitě povede k socialisaci našeho společenského života v tom případě, když tuto nutnost socialisace pochopíte a když se jí nebudete vzpírati, když odporovati jí nebudete. (Posl. Fajfrlík: To budeme!) To bude každého velice těšiti, když tomu tak bude, když budete pro tuto socialisaci všichni činiti, co jen ve vašich silách jest. Nemám tak plně toho dojmu, že by tak opravdu byla tak dokonalá ochota, přikročiti k té socialisaci našich poměrův a k socialistickému společenskému řádu ve všech lavicích tohoto Národního shromáždění.

Ale o tom nás přesvědčí konec konců skutečnost. Já jen zdůrazňuji, že opravdu můžeme cestou demokracie dospěti k socialisaci, která jest nutna, neboť, jak jsem vám dovodil, pouhá demokracie řádu volebního a politického života a ústavního života nám nevyhovuje a nám nedostačuje.

Avšak, pánové, tam, kde pánové, kteří až dosud hájí, - neříkám, že tito jsou současně také držiteli těchto určitých privilegií vlastnických - tam, kde pánové hájí a drží dosavadní privilegie vlastnické, kde je chtí ještě podpořit, tam, pánové, kde učiní ten pokus, aby opětně byl obnoven starý kapitalistický řád, byť na novém podkladě, tam, pánové, musíme počítati s tím, že může dojíti a že pravděpodobně dojde k velkým otřesům. Ne na nás to záleží, ne na nás to závisí, nýbrž závisí to jedině a výhradně na vašem vlastním poznání a na vašem vlastním jednání.