Středa 22. ledna 1919

(Začátek schůze ve 2 hod. 15 min.)

Předseda (zvoní): Národní shromáždění je schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.

Omluveni pro dnešní schůzi jsou kol.: Kalina, Laube a dr. Engliš.

Přistoupím k dennímu pořadu a to k prvnímu odstavci:

Zpráva ústavního výboru o řádu volení do obcí republiky československé (tisk č. 302).

Jako zmocněnec ministerstva vnitra je přítomen ministerský rada dr. Bobek (§ 43. jedn. řádu)

Ježto předloha má větší rozsah, pokládám za účelné, by se provedla rozprava generální a speciální.

Jsou námitky proti tomu? Není jich.

Přistoupím tedy k rozpravě generální.

Zpravodajem je dr. Meissner. Uděluji mu slovo.

Posl. dr. Meissner: Vážené Národní shromáždění!

Maje doprovoditi zprávou svou předlohu o řádu volení do obcí, jsem si vědom toho, že jde o předlohu dalekosáhlé důležitosti. Ona nejen zasahuje do vzájemných poměrů jednotlivých vrstev občanstva v desetitisících obcích, a dotýká se i problému národnostního, v ní jsou též vyjadřena zásadní hlediska, podle nichž chceme budovati ústrojí státní, jeho zakonodárství a správu, pročež můžeme bez přehánění tvrditi, že předlohou klademe základní kámen pro ústavní budovu republiky.

Předloha, kterou k správě obcí povolává se všechno občanstvo od dokonaného 21. roku rovnou měrou a odstraňují se všechny volební výsady majetku, inteligence a pohlaví, jest produktem velké převratné doby, důsledkem strašných běd, jež snášeti bylo vrstvám hospodářsky i politicky slabým, výrazem mohutné vlny demokratické, jež převalila se přes celou Evropu a jest nikoliv na místě posledním logickým závěrem idey o rovnosti všech národů, který vrcholí i v idei o rovnosti všech vrstev v národě. Avšak bylo by příliš jednostranné, kdybychom posuzovali předlohu pouze s hlediska toho, zda vyhovuje požadavkům a ideám doby, a uzavírali se úvahám, zda také v budoucnosti, pro kterou je určena, splní svůj úkol, zda prostě stavíme základy státní budovy pevné, solidní a trvalé.

Dříve, než odpovím na tuto otázku, chci vyzvednouti jako politicky význačný fakt, že na této základní práci ústavní pracovaly všechny politické strany se stejnou horlivostí, stejně strany představující vrstvy, jež předlohou politicky získají, jako strany, jež hájí zájmů těch, kteří předlohou vzdávají se svých politických výsad. Nebylo při projednávání předlohy ve výboru oněch vášnivých bojů, jakými se vyznamenává pravidelně zákonodárná změna volebních řádů. Zástupcové české buržoasie, upravivše cestu ke klidnému a věcnému jednání o nejchoulostivějších částech předlohy, při nichž by jindy prudce na sebe narážely hospodářské a sociální protivy, projevili velkou dávku politické prozíravosti. Jistě ku prospěchu věci společné. Snad jest možno z toho čerpati naději, že i při předlohách, u nichž půjde o odstranění nerovnosti a výsad sociálních, bude týž duch prozíravosti ovládati práci zákonodárnou.

Když r. 1906 zástupcové české buržoasie za vedení dra. Kramáře postavili se do rozhodných řad zastanců volební reformy pro poslaneckou sněmovnu v bývalém Rakousku, pochopili správně, že zlidověti volební řády a odstraniti politické výsady je nejen požadavkem demokracie, nýbrž i potřebou eminentně národní. A byť i všeobecné a rovné právo hlasovací do poslanecké sněmovny rakouské nebylo znamenalo vládu dělnictva, nýbrž naopak zvýšení moci a významu buržoasie, přece odstranění politických výsad šlechty a plutokracie, provedené r. 1906, připravilo půdu pro utváření poměrů r. 1918. Jemu lze z velké části děkovati, že národ český při budování své ústavy, není jako mnohé jiné národy zatěžkán přítěží šlechty a že má nejen po stránce politické, nýbrž i hospodářské volnější ruce.

Když uvážíme hlediska, která byla směrodatna občanským stranám českým r. 1906 pro volební opravu říšskou, a všimneme-li si dále, že teprve všeobecným a rovným právem hlasovacím do obcí odstraněna budou i nadpráví národní, a že české menšiny a často i většiny v četných obcích, prohlašovaných za výhradně německé, se budou moci uplatniti a podají nezvratný důkaz o národnostním složení obyvatelstva těchto obcí, pak nemůže býti pro nás pochybnosti, že touto předlohou nezískává jen jednotlivá vrstva nebo třída v národě, nýbrž věc celého národa. (Souhlas.)

Přes ochotnou spolupráci zástupců stran občanských při předloze nemohu se však ubrániti dojmu, že jsou naplněni hlubokými obavami, zda nepodali pomocné ruky k dílu, které nebude zdravé pro vývoj samosprávy v republice, k dílu, kterým se příliš náhle a převratně, bez přechodného vývoje odnímá správa obcí vrstvám, jež svým majetkem jsou na obec vázány a dává osobám, které jsou spjaty s obcí jen nahodilým nebo dočasným bydlištěm, a zda vůbec tyto nové vrstvy, povolané k správě obcí, budou míti dosti schopností, rozhledu a vědomí o odpovědnosti, aby dobře vykonávaly část pravomoci státní, obcím svěřené, a řídily velké podniky, které hluboce zasahují do hospodářského života jednotlivých občanů.

Troufám si tvrditi, že tyto obavy nejsou odůvodněny.

Volební právo má býti nejen všeobecné a rovné, nýbrž i poměrné. Bylo pro strany socialistické velmi lákavé, aby využily výhodné doby a příhodného větru, ženoucího plachty jejich lodí, a domáhaly se pouhé změny zakladny práva volebního, avšak setrvaly na systému volby, t. j. na zásadě většinové, při čemž by nebylo lze mluviti o zachování nespravedlnosti a křivdy. Neboť zásada většinová, která při nerovném a omezeném právu volebním působí jako výsada, kterou minorita v obci mohla majorisovati vrstvy, z volebního práva vyloučené, tvořící skutečnou většinu v obci, při změněném základu práva volebního by značila důsledné provedení zásady demokracie. A přes to socialistické strany samy daly popud ku přijetí zásady poměrného zastoupení, davše tím najevo, že má platiti v republice jak pro obec a jiné správní sbory, tak i pro sbor zákonodárný zásada společné práce a vzájemné kontroly všech vrstev ve státě.

Smutné zkušenosti ze života samosprávy nás učí, jak zásada většinová, důsledně provedená, vylučující strany, při volbě propadlé, ze zastoupení a tím i z kontroly správy obecní, přímo vypěstovala ony nezdravé zjevy v obecním hospodářství, zneužívání vlády v obci k soukromým prospěchům, korupci a nepotismus. Jest velkou závadou pro zdravý vývoj ve správě i zákonodárství, když se menšině, ať jest rázu jakéhokoliv, zavírají brány správních nebo zákonodárných sborů. Poměrná volba, kterou se přiznává každé vrstvě, straně, třídě nebo národu takové zastoupení, jaké odpovídá jeho početní síle, jest zrcadlem skutečných poměrů v obci i ve státě, jí nejen dojdou výrazu skutečné rozvrstvení obyvatelstva a jeho politické, hospodářské, sociální a národní zájmy a potřeby, nýbrž ona umožňuje i spolupráci všech vrstev a tím i s spoluodpovědnost jejich za správu obce a státu. (Hlučný souhlas.)

Ovšem volby provedené podle zásady poměrného zastoupení nemusí vždy odpovídati třídním, kulturním a hospodářským potřebám velké většiny obyvatelstva a ony mohou býti i brzdou při provádění kardinálních bodů programatických. Což platí pro volby jako prostředek projevu vůle lidu vůbec. Vždyť o výsledku voleb nerozhoduje toliko rozsáhlost a základna práva volebního, nýbrž i způsob, jak se volby provádějí, pak větší či menší míra hospodářské neodvislosti voličův a výše uvědomění občanstva. Demokracie, jejímž cílem jest, aby hlasovací lístek byl dokumentem o pravém smýšlení lidu a prostředkem k úpravě poměrů v demokratických zařízeních, nemůže proto spokojiti se pouhým rozšířením práva volebního, nýbrž musí nejprve zaručiti technicky naprostou čistotu voleb, musí dále pracovati i k odstranění každé hospodářské nerovnosti a odvislosti, a musí věnovati zvýšenou pozornost a úsilí uvědomovací práci v lidu.

To je také jediný korrektiv proti tomu, aby hlasovací lístek byl falešným ukazovatelem pravé vůle lidu. Nahrazovati však volby jinými prostředky, nebo napravovati výsledek voleb, odpovídá-li početní síle jednotlivých tříd a vrstev, diktaturou pouhé menšiny - jest nejen v rozporu se zásadním hlediskem stran, jejichž dlouholetý program jest vybudován na důsledném provedení zásady demokracie, nýbrž nemá ani dostatek stálosti a pevnosti, výsledky jeho jsou jen přechodné a ono otvírá brány reakci a znásilňování vůle lidu. (Výborně!)

Odpovězme si nyní na otázku, zdali příliš široký základ práva volebního nebude na újmu vývoji samosprávy aspoň v prvých dobách.

Tu vzejdou na prvém místě asi pochybnosti, zda bylo radno snížiti stáří, rozhodné pro právo voliti, s 24. roku na dokonaný rok dvacátýprvý. Vlastně výraz "snížiti stáří" není správně volen, o snížení nelze v takové všeobecnosti mluviti, neboť na Slovensku již platila mez 21. roku. Proto by lépe zněla otázka, zdali jsou zkušenosti s volebním právem osob mezi 21. a 24. rokem takové, že odůvodňují, aby byla přijata zásada, platná na Slovensku, i pro ostatní území Československé republiky, či zdali mluví podstatné důvody pro to, aby osobám mladším 24 let nebylo volební právo přiznáno a aby proto bylo na Slovensku těmto ročníkům vzato.

Mám dojem, že obavy, jež jsou vyvolány snížením hranice stáří, jsou rázu více theoretického než empirického. V zemích, kde již je hranice nižší, než 24. rok, neozvaly se vážné varovné hlasy proti příliš nízké hranici stáří, ač mají země ty za sebou zkušenosti z několika desetiletí. Snad není všeobecně známo, že i u nás v četných sborech veřejnoprávních, a to i v takových, které spravují velká jmění, již dávno volí osoby mladší 24 let, aniž bylo lze pociťovati nějakých škodlivých následků pro správu těchto sborů. V mnohých okresních nemocenských pokladnách volí pojištěnci od 20. roku, k volbám do hromad pomocnických a pomocnických nemocenských pokladen jsou připuštěni dokonce 18letí. I do voleb do živnostenských soudů, tedy instituce jistě velmi důležité, přísluší volební právo již od 20. roku.

Vyspělost a rozvážnost nelze posuzovati jen podle stáří. Osoba výdělečně činná, která se musí pracně protloukati světem a výtěžkem práce své musí živiti i své příslušníky, dívá se na svět zcela jiným zrakem, řekl bych, vážněji a rozmyslněji, než mladík, který nepoznal nikdy starostí životních a může za vydatné podpory svých rodičův užívati bezstarostně svých krásných let mladických.

Aniž tu míním opakovati známý a běžný poukaz na vztah povinnosti volební s povinností brannou, nemohu se přece ubrániti poznámce, jak velkou odpovědnost trestní uvaluje vojenský trestní zákon na muže mladší 24 let, aniž byly vzešly námitky, že mladý muž nemá dosti rozvahy, zkušenosti a klidu, aby za porušení povinností, jemu uložených, mohl býti trestán tak drakonickými tresty. Mám proto za to, že zásada přijatá ústavním výborem po důkladných úvahách bude Národním shromážděním schválena, zejména když hranice stáří pro volitelnost byla zvýšena na 26. rok.

Dále nás zajímá, jaký vliv bude míti na řízení veřejných věcí povolání žen a dělnictva ke správě těchto věcí.

Nechci se klamati názorem, jakoby ženy byly vesměs nositelkami ideí moderních a pokrokových. (Hlas: To jsou dnes muži někteří též!) Naopak: jejich politická opožděnost, mimochodem řečeno, zaviněná muži, zkřižuje v nejbližší budoucnosti asi mnohé snahy, pro něž muži v posledních letech vyvinuli největší úsilí. Bebel nazval ženy poslední zálohou reakce, která jim dá volební právo, aby se udržela. Vzpomeňme,že před léty v Belgii ženy sociálně-demokratické vyslovily se proti rozšíření volebního práva na ženy jediné z obavy, aby politická nevýchova velké části žen nepřivodila posílení snah protipokrokových. Přes tuto jistou perspektivu očekávám velmi mnoho prospěšného od účasti žen ve správě obcí. Nejen že ženy, kterým bylo nejvíce snášeti pod krutostmi války, (Tak jest! Výborně!) a které na vlastních zádech pociťovaly nespravedlivosti ve správě obecní, přispěti mohou svými zkušenostmi v otázkách zásobovacích, nýbrž ony - jak pevně očekávám - budou i hybným živlem a platnou silou v nejdůležitějším úkolu budoucnosti, při péči o tělesné, duševní a morální povznesení mladé generace národa. Válka zanechala tak těžké a zhoubné následky na těle i duši naší mládeže, že bude třeba úsilí všech vrstev, aby mládež tělesně posílily a uzdravily, a také vyzvedly ji z morálního bahna, v němž se brodí až pod uši. Tuto činnost, v níž obcím bude uložena důležitá účast, nedovedu si představiti bez přímé, úsilovné podpory žen.

Nechť nikdo neposuzuje obec zítřka podle úkolů, které plnila obec včerejška. Velký problém populační, péče o matky, kojence, školní děti, dozor nad dětmi, nemajícími rodičů, nebo jejichž rodiče jsou zaměstnáni výdělečnou prací, starost o zanedbanou nebo zločinnou mládež - toť budou úkoly, před kterými nebude se moci uzavírati žádná obec, a před kterými otázky rázu čistě finančního ustupují do pozadí. Každý tu musí osobně i finančně přispívat a obava, aby výdaji na tyto úkoly obcí nebyly zámožnější vrstvy finančně příliš zatíženy, jeví se býti malichernou a bezdůvodnou, když právě tělesné i morální povznesení mládeže je nejcennějším kapitálem každého národa a také nejlepší ochranou právě pro vrstvy zámožné.

Podobně mám za neopodstatněnou nedůvěru, která by mohla se projevovati proti převzetí obecní správy dělnictvem. Dělnictvo v četných obcích Německa, (Charlottenburg, Stuttgart), Anglie,Francie, (Lille, Roubaix), Italie (Milán a některé obce sicilské), a Švýcarska provedlo důkaz, že dovede samo spravovati obec velice úspěšně. Při správě obcí není vedeno snahou, nadržovati jednostranně vlastní třídě, nýbrž má před očima zájem vyšší, zájem všeobecný. Úkoly, jež dělnictvo má v prvé radě na mysli, na př. péči o byty, lidové lázně, zařízení vzdělávací a kulturní, jsou ku prospěchu nejen dělnictvu, nýbrž i četným proletářům úřednickým a středostavovským a kryjí se i s úkoly, jejichž splnění od obcí žádají všechny vrstvy, pokrokově myslící a cítící. Na podniky obecní nepohlíží dělnictvo ovšem se stanoviska soukromopodnikatelského, nýbrž všeobecně prospěšného. Různé obecní podniky, dopravní, osvětlovací, kanalisační, aprovisační a jiné nejsou a nemohou býti pouhými podniky výdělkářskými, ony musejí býti posuzovány s hlediska všeobecného prospěchu. (Tak jest!).

Tím ocitám se u bolavé věci, neboť cítím výtku, zdali nové správy obcí nebudou prováděti svou komunální politiku jednostranně na útraty vrstev, které ze zařízení prospěšných nebudou míti žádných přímých výhod, a zda-li vrstvy ty nestojí před nebezpečím značného jednostranného zatížení daňového. Abych na tuto výtku mohl uspokojivě a úplně odpověděti, musel bych zabočiti na pole, které již je vzdáleno úkolu, který je na mne jako zpravodaje o řádu volení vložen. Musel bych se obírati celým problémem finančního hospodaření obcí a úpravou obecního zřízení. Omezím se proto na tyto poznámky.

Ač nekladu přílišné váhy na mrtvé litery zákona, jako spíše na ducha, kterým jsou správy obcí ovládány, přece nechci popírati, že naše obecní zřízení vyžaduje kardinální opravy a že bude zejména nutno, aby při budoucí zákonodárné úpravě rozlišováno bylo mezi úkoly, jež se přikáži obcím malým, větším a velkoměstům.

Rovněž nynější finanční základ obcí, opřený o systém přirážkový a o dávky nepřímé, je neudržitelný. Finance obcí a všech samosprávných těles bude nutno postaviti na jiný, samostatný základ, stát bude muset přenechat jisté zdroje příjmův obcím a župám a, pokud sám nepřevezme část povinností obcí, ponechati jim na další úkoly takové příjmy, aby byly zdárnou složkou správy státní.

Vždyť odpadnouti má rozlišování mezi působností vlastní a přenesenou. Správa má býti od nejnižšího sboru do nejvyššího sjednocena. Rozpor mezi státem a samosprávou musí po způsobu anglické místní správy zmizet. Každý sbor státní musí býti spracován veškerým občanstvem a každá samosprávná korporace musí býti součástí zařízení státního. Může proto stát rozděliti jednotlivé úkoly svoje na různé druhy samosprávných sborů. Vodítkem mu při tom bude důležitost oboru správního a otázka, zda dotčený sbor je finančně i odborně schopen, aby ten který obor řádně spravoval.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP