Předseda
(zvoní): Národní shromáždění
je schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.
Omluveni pro
dnešní schůzi jsou kol.: Kalina, Laube a
dr. Engliš.
Přistoupím k dennímu
pořadu a to k prvnímu odstavci:
Zpráva ústavního
výboru o řádu volení do obcí
republiky československé (tisk č. 302).
Jako zmocněnec ministerstva
vnitra je přítomen ministerský rada dr. Bobek
(§ 43. jedn. řádu)
Ježto předloha má
větší rozsah, pokládám za účelné,
by se provedla rozprava generální a speciální.
Jsou námitky proti tomu? Není
jich.
Přistoupím tedy k rozpravě
generální.
Zpravodajem je dr. Meissner. Uděluji
mu slovo.
Posl. dr. Meissner: Vážené
Národní shromáždění!
Maje doprovoditi zprávou svou
předlohu o řádu volení do obcí,
jsem si vědom toho, že jde o předlohu dalekosáhlé
důležitosti. Ona nejen zasahuje do vzájemných
poměrů jednotlivých vrstev občanstva
v desetitisících obcích, a dotýká
se i problému národnostního, v ní
jsou též vyjadřena zásadní hlediska,
podle nichž chceme budovati ústrojí státní,
jeho zakonodárství a správu, pročež
můžeme bez přehánění tvrditi,
že předlohou klademe základní kámen
pro ústavní budovu republiky.
Předloha, kterou k správě
obcí povolává se všechno občanstvo
od dokonaného 21. roku rovnou měrou a odstraňují
se všechny volební výsady majetku, inteligence
a pohlaví, jest produktem velké převratné
doby, důsledkem strašných běd, jež
snášeti bylo vrstvám hospodářsky
i politicky slabým, výrazem mohutné vlny
demokratické, jež převalila se přes
celou Evropu a jest nikoliv na místě posledním
logickým závěrem idey o rovnosti všech
národů, který vrcholí i v idei o rovnosti
všech vrstev v národě. Avšak bylo by příliš
jednostranné, kdybychom posuzovali předlohu pouze
s hlediska toho, zda vyhovuje požadavkům a ideám
doby, a uzavírali se úvahám, zda také
v budoucnosti, pro kterou je určena, splní svůj
úkol, zda prostě stavíme základy státní
budovy pevné, solidní a trvalé.
Dříve, než odpovím
na tuto otázku, chci vyzvednouti jako politicky význačný
fakt, že na této základní práci
ústavní pracovaly všechny politické
strany se stejnou horlivostí, stejně strany představující
vrstvy, jež předlohou politicky získají,
jako strany, jež hájí zájmů těch,
kteří předlohou vzdávají se
svých politických výsad. Nebylo při
projednávání předlohy ve výboru
oněch vášnivých bojů, jakými
se vyznamenává pravidelně zákonodárná
změna volebních řádů. Zástupcové
české buržoasie, upravivše cestu ke klidnému
a věcnému jednání o nejchoulostivějších
částech předlohy, při nichž by
jindy prudce na sebe narážely hospodářské
a sociální protivy, projevili velkou dávku
politické prozíravosti. Jistě ku prospěchu
věci společné. Snad jest možno z toho
čerpati naději, že i při předlohách,
u nichž půjde o odstranění nerovnosti
a výsad sociálních, bude týž
duch prozíravosti ovládati práci zákonodárnou.
Když r. 1906 zástupcové
české buržoasie za vedení dra. Kramáře
postavili se do rozhodných řad zastanců
volební reformy pro poslaneckou sněmovnu v bývalém
Rakousku, pochopili správně, že zlidověti
volební řády a odstraniti politické
výsady je nejen požadavkem demokracie, nýbrž
i potřebou eminentně národní. A byť
i všeobecné a rovné právo hlasovací
do poslanecké sněmovny rakouské nebylo znamenalo
vládu dělnictva, nýbrž naopak zvýšení
moci a významu buržoasie, přece odstranění
politických výsad šlechty a plutokracie, provedené
r. 1906, připravilo půdu pro utváření
poměrů r. 1918. Jemu lze z velké části
děkovati, že národ český při
budování své ústavy, není jako
mnohé jiné národy zatěžkán
přítěží šlechty a že
má nejen po stránce politické, nýbrž
i hospodářské volnější
ruce.
Když uvážíme
hlediska, která byla směrodatna občanským
stranám českým r. 1906 pro volební
opravu říšskou, a všimneme-li si dále,
že teprve všeobecným a rovným právem
hlasovacím do obcí odstraněna budou i nadpráví
národní, a že české menšiny
a často i většiny v četných obcích,
prohlašovaných za výhradně německé,
se budou moci uplatniti a podají nezvratný důkaz
o národnostním složení obyvatelstva
těchto obcí, pak nemůže býti
pro nás pochybnosti, že touto předlohou nezískává
jen jednotlivá vrstva nebo třída v národě,
nýbrž věc celého národa. (Souhlas.)
Přes ochotnou spolupráci
zástupců stran občanských při
předloze nemohu se však ubrániti dojmu, že
jsou naplněni hlubokými obavami, zda nepodali pomocné
ruky k dílu, které nebude zdravé pro vývoj
samosprávy v republice, k dílu, kterým se
příliš náhle a převratně,
bez přechodného vývoje odnímá
správa obcí vrstvám, jež svým
majetkem jsou na obec vázány a dává
osobám, které jsou spjaty s obcí jen nahodilým
nebo dočasným bydlištěm, a zda vůbec
tyto nové vrstvy, povolané k správě
obcí, budou míti dosti schopností, rozhledu
a vědomí o odpovědnosti, aby dobře
vykonávaly část pravomoci státní,
obcím svěřené, a řídily
velké podniky, které hluboce zasahují do
hospodářského života jednotlivých
občanů.
Troufám si tvrditi, že
tyto obavy nejsou odůvodněny.
Volební právo má
býti nejen všeobecné a rovné, nýbrž
i poměrné. Bylo pro strany socialistické
velmi lákavé, aby využily výhodné
doby a příhodného větru, ženoucího
plachty jejich lodí, a domáhaly se pouhé
změny zakladny práva volebního, avšak
setrvaly na systému volby, t. j. na zásadě
většinové, při čemž by nebylo
lze mluviti o zachování nespravedlnosti a křivdy.
Neboť zásada většinová, která
při nerovném a omezeném právu volebním
působí jako výsada, kterou minorita v obci
mohla majorisovati vrstvy, z volebního práva vyloučené,
tvořící skutečnou většinu
v obci, při změněném základu
práva volebního by značila důsledné
provedení zásady demokracie. A přes to socialistické
strany samy daly popud ku přijetí zásady
poměrného zastoupení, davše tím
najevo, že má platiti v republice jak pro obec a jiné
správní sbory, tak i pro sbor zákonodárný
zásada společné práce a vzájemné
kontroly všech vrstev ve státě.
Smutné zkušenosti ze
života samosprávy nás učí, jak
zásada většinová, důsledně
provedená, vylučující strany, při
volbě propadlé, ze zastoupení a tím
i z kontroly správy obecní, přímo
vypěstovala ony nezdravé zjevy v obecním
hospodářství, zneužívání
vlády v obci k soukromým prospěchům,
korupci a nepotismus. Jest velkou závadou pro zdravý
vývoj ve správě i zákonodárství,
když se menšině, ať jest rázu jakéhokoliv,
zavírají brány správních nebo
zákonodárných sborů. Poměrná
volba, kterou se přiznává každé
vrstvě, straně, třídě nebo
národu takové zastoupení, jaké odpovídá
jeho početní síle, jest zrcadlem skutečných
poměrů v obci i ve státě, jí
nejen dojdou výrazu skutečné rozvrstvení
obyvatelstva a jeho politické, hospodářské,
sociální a národní zájmy a
potřeby, nýbrž ona umožňuje i spolupráci
všech vrstev a tím i s spoluodpovědnost jejich
za správu obce a státu. (Hlučný
souhlas.)
Ovšem volby provedené
podle zásady poměrného zastoupení
nemusí vždy odpovídati třídním,
kulturním a hospodářským potřebám
velké většiny obyvatelstva a ony mohou býti
i brzdou při provádění kardinálních
bodů programatických. Což platí pro
volby jako prostředek projevu vůle lidu vůbec.
Vždyť o výsledku voleb nerozhoduje toliko rozsáhlost
a základna práva volebního, nýbrž
i způsob, jak se volby provádějí,
pak větší či menší míra
hospodářské neodvislosti voličův
a výše uvědomění občanstva.
Demokracie, jejímž cílem jest, aby hlasovací
lístek byl dokumentem o pravém smýšlení
lidu a prostředkem k úpravě poměrů
v demokratických zařízeních, nemůže
proto spokojiti se pouhým rozšířením
práva volebního, nýbrž musí nejprve
zaručiti technicky naprostou čistotu voleb, musí
dále pracovati i k odstranění každé
hospodářské nerovnosti a odvislosti, a musí
věnovati zvýšenou pozornost a úsilí
uvědomovací práci v lidu.
To je také jediný korrektiv
proti tomu, aby hlasovací lístek byl falešným
ukazovatelem pravé vůle lidu. Nahrazovati však
volby jinými prostředky, nebo napravovati výsledek
voleb, odpovídá-li početní síle
jednotlivých tříd a vrstev, diktaturou pouhé
menšiny - jest nejen v rozporu se zásadním
hlediskem stran, jejichž dlouholetý program jest vybudován
na důsledném provedení zásady demokracie,
nýbrž nemá ani dostatek stálosti a pevnosti,
výsledky jeho jsou jen přechodné a ono otvírá
brány reakci a znásilňování
vůle lidu. (Výborně!)
Odpovězme si nyní na
otázku, zdali příliš široký
základ práva volebního nebude na újmu
vývoji samosprávy aspoň v prvých dobách.
Tu vzejdou na prvém místě
asi pochybnosti, zda bylo radno snížiti stáří,
rozhodné pro právo voliti, s 24. roku na dokonaný
rok dvacátýprvý. Vlastně výraz
"snížiti stáří" není
správně volen, o snížení nelze
v takové všeobecnosti mluviti, neboť na Slovensku
již platila mez 21. roku. Proto by lépe zněla
otázka, zdali jsou zkušenosti s volebním právem
osob mezi 21. a 24. rokem takové, že odůvodňují,
aby byla přijata zásada, platná na Slovensku,
i pro ostatní území Československé
republiky, či zdali mluví podstatné důvody
pro to, aby osobám mladším 24 let nebylo volební
právo přiznáno a aby proto bylo na Slovensku
těmto ročníkům vzato.
Mám dojem, že obavy,
jež jsou vyvolány snížením hranice
stáří, jsou rázu více theoretického
než empirického. V zemích, kde již je
hranice nižší, než 24. rok, neozvaly se
vážné varovné hlasy proti příliš
nízké hranici stáří, ač
mají země ty za sebou zkušenosti z několika
desetiletí. Snad není všeobecně známo,
že i u nás v četných sborech veřejnoprávních,
a to i v takových, které spravují velká
jmění, již dávno volí osoby mladší
24 let, aniž bylo lze pociťovati nějakých
škodlivých následků pro správu
těchto sborů. V mnohých okresních
nemocenských pokladnách volí pojištěnci
od 20. roku, k volbám do hromad pomocnických a pomocnických
nemocenských pokladen jsou připuštěni
dokonce 18letí. I do voleb do živnostenských
soudů, tedy instituce jistě velmi důležité,
přísluší volební právo
již od 20. roku.
Vyspělost a rozvážnost
nelze posuzovati jen podle stáří. Osoba výdělečně
činná, která se musí pracně
protloukati světem a výtěžkem práce
své musí živiti i své příslušníky,
dívá se na svět zcela jiným zrakem,
řekl bych, vážněji a rozmyslněji,
než mladík, který nepoznal nikdy starostí
životních a může za vydatné podpory
svých rodičův užívati bezstarostně
svých krásných let mladických.
Aniž tu míním
opakovati známý a běžný poukaz
na vztah povinnosti volební s povinností brannou,
nemohu se přece ubrániti poznámce, jak
velkou odpovědnost trestní uvaluje vojenský
trestní zákon na muže mladší
24 let, aniž byly vzešly námitky, že mladý
muž nemá dosti rozvahy, zkušenosti a klidu, aby
za porušení povinností, jemu uložených,
mohl býti trestán tak drakonickými tresty.
Mám proto za to, že zásada přijatá
ústavním výborem po důkladných
úvahách bude Národním shromážděním
schválena, zejména když hranice stáří
pro volitelnost byla zvýšena na 26.
rok.
Dále nás zajímá,
jaký vliv bude míti na řízení
veřejných věcí povolání
žen a dělnictva ke správě
těchto věcí.
Nechci se klamati názorem,
jakoby ženy byly vesměs nositelkami ideí moderních
a pokrokových. (Hlas: To jsou dnes muži někteří
též!) Naopak: jejich politická opožděnost,
mimochodem řečeno, zaviněná muži,
zkřižuje v nejbližší budoucnosti
asi mnohé snahy, pro něž muži v posledních
letech vyvinuli největší úsilí.
Bebel nazval ženy poslední zálohou reakce,
která jim dá volební právo, aby se
udržela. Vzpomeňme,že před léty
v Belgii ženy sociálně-demokratické
vyslovily se proti rozšíření volebního
práva na ženy jediné z obavy, aby politická
nevýchova velké části žen nepřivodila
posílení snah protipokrokových. Přes
tuto jistou perspektivu očekávám velmi mnoho
prospěšného od účasti žen
ve správě obcí. Nejen že ženy,
kterým bylo nejvíce snášeti pod krutostmi
války, (Tak jest! Výborně!) a které
na vlastních zádech pociťovaly nespravedlivosti
ve správě obecní, přispěti
mohou svými zkušenostmi v otázkách
zásobovacích, nýbrž ony - jak pevně
očekávám - budou i hybným živlem
a platnou silou v nejdůležitějším
úkolu budoucnosti, při péči o tělesné,
duševní a morální povznesení
mladé generace národa. Válka zanechala tak
těžké a zhoubné následky na těle
i duši naší mládeže, že bude
třeba úsilí všech vrstev, aby mládež
tělesně posílily a uzdravily, a také
vyzvedly ji z morálního bahna, v němž
se brodí až pod uši. Tuto činnost, v níž
obcím bude uložena důležitá účast,
nedovedu si představiti bez přímé,
úsilovné podpory žen.
Nechť nikdo neposuzuje obec
zítřka podle úkolů, které plnila
obec včerejška. Velký problém populační,
péče o matky, kojence, školní děti,
dozor nad dětmi, nemajícími rodičů,
nebo jejichž rodiče jsou zaměstnáni
výdělečnou prací, starost o zanedbanou
nebo zločinnou mládež - toť budou úkoly,
před kterými nebude se moci uzavírati žádná
obec, a před kterými otázky rázu čistě
finančního ustupují do pozadí. Každý
tu musí osobně i finančně přispívat
a obava, aby výdaji na tyto úkoly obcí nebyly
zámožnější vrstvy finančně
příliš zatíženy, jeví se
býti malichernou a bezdůvodnou, když právě
tělesné i morální povznesení
mládeže je nejcennějším kapitálem
každého národa a také nejlepší
ochranou právě pro vrstvy zámožné.
Podobně mám za neopodstatněnou
nedůvěru, která by mohla se projevovati proti
převzetí obecní správy dělnictvem.
Dělnictvo v četných obcích Německa,
(Charlottenburg, Stuttgart), Anglie,Francie, (Lille, Roubaix),
Italie (Milán a některé obce sicilské),
a Švýcarska provedlo důkaz, že dovede
samo spravovati obec velice úspěšně.
Při správě obcí není vedeno
snahou, nadržovati jednostranně vlastní třídě,
nýbrž má před očima zájem
vyšší, zájem všeobecný. Úkoly,
jež dělnictvo má v prvé radě
na mysli, na př. péči o byty, lidové
lázně, zařízení vzdělávací
a kulturní, jsou ku prospěchu nejen dělnictvu,
nýbrž i četným proletářům
úřednickým a středostavovským
a kryjí se i s úkoly, jejichž splnění
od obcí žádají všechny vrstvy,
pokrokově myslící a cítící.
Na podniky obecní nepohlíží dělnictvo
ovšem se stanoviska soukromopodnikatelského, nýbrž
všeobecně prospěšného. Různé
obecní podniky, dopravní, osvětlovací,
kanalisační, aprovisační a jiné
nejsou a nemohou býti pouhými podniky výdělkářskými,
ony musejí býti posuzovány s hlediska všeobecného
prospěchu. (Tak jest!).
Tím ocitám se u bolavé
věci, neboť cítím výtku, zdali
nové správy obcí nebudou prováděti
svou komunální politiku jednostranně na útraty
vrstev, které ze zařízení prospěšných
nebudou míti žádných přímých
výhod, a zda-li vrstvy ty nestojí před nebezpečím
značného jednostranného zatížení
daňového. Abych na tuto výtku mohl uspokojivě
a úplně odpověděti, musel bych zabočiti
na pole, které již je vzdáleno úkolu,
který je na mne jako zpravodaje o řádu volení
vložen. Musel bych se obírati celým problémem
finančního hospodaření obcí
a úpravou obecního zřízení.
Omezím se proto na tyto poznámky.
Ač nekladu přílišné
váhy na mrtvé litery zákona, jako spíše
na ducha, kterým jsou správy obcí ovládány,
přece nechci popírati, že naše obecní
zřízení vyžaduje kardinální
opravy a že bude zejména nutno, aby při budoucí
zákonodárné úpravě rozlišováno
bylo mezi úkoly, jež se přikáži
obcím malým, větším a velkoměstům.
Rovněž nynější
finanční základ obcí, opřený
o systém přirážkový a o dávky
nepřímé, je neudržitelný. Finance
obcí a všech samosprávných těles
bude nutno postaviti na jiný, samostatný základ,
stát bude muset přenechat jisté zdroje příjmův
obcím a župám a, pokud sám nepřevezme
část povinností obcí, ponechati jim
na další úkoly takové příjmy,
aby byly zdárnou složkou správy státní.
Vždyť odpadnouti má
rozlišování mezi působností vlastní
a přenesenou. Správa má býti od nejnižšího
sboru do nejvyššího sjednocena. Rozpor mezi státem
a samosprávou musí po způsobu anglické
místní správy zmizet. Každý sbor
státní musí býti spracován
veškerým občanstvem a každá samosprávná
korporace musí býti součástí
zařízení státního. Může
proto stát rozděliti jednotlivé úkoly
svoje na různé druhy samosprávných
sborů. Vodítkem mu při tom bude důležitost
oboru správního a otázka, zda dotčený
sbor je finančně i odborně schopen, aby ten
který obor řádně spravoval.