Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jsme jistě vděčni našim legionářům, kteří v cizině šli ve své obětavosti tak daleko, že se zorganisovali, aby bojovali za existenci nového československého státu, za naši státní samostatnost. Ti mladí lidé přicházejí sem, a my se obdivujeme jejich tělesné zdatnosti, jejich zdravému, pěknému vzhledu, jejich pěknému vyzbrojení, máme z těch hochů jistě radost a přejeme jim vděčně, že se tak zdrávi k nám navrátili, že nestali se obětí strašlivé furie války. (Posl. Nekvasil: Co jich ale padlo!) Ano, byly veliké oběti přineseny, ale, velectění pánové, podívejte se naproti tomu na válečné invalidy z doby, kdy ještě Rakousko, staré zpuchřelé Rakousko bylo v plné své síle. Ti lidé plíží se dnes ulicemi velkoměsta a venkova, jednonozí, slepí, nervovými nemocemi zatížení, plíží se jako chudáci a žebráci, mají několik korun měsíčně té státní invalidní podpory, mají za sebou své ženy, své děti. (Hlas: Nemají nic!) Ano, v některých případech vůbec nemají nic! Jsou takové případy, že se nemohou ani té nepatrné podpory domoci - ale, velectění pánové, jak se vůči tomu staví naše veřejnost? Z počátku celá naše veřejnost hořela přímo soustrastí a soucitem k těm prvním raněným a prvním obětem světové války. Dnes již zjevy ty staly se všedními, dnes již si invalidů téměř nikdo nevšimne, nikdo se o jich osud nestará. (Posl. Kouša: Stávají se břemenem!) Ano, stávají se břemenem, stávají se nevítaným, obtížným zjevem na našich ulicích, chodí kolem nás jako hrozná, strašlivá výčitka dnešnímu stávajícímu pořádku, jsouce dáni v šanc náhodě, odkázáni na milost a nemilost dnů příštích.

Velectění pánové, já soudím, že zde je povinnost vlády, aby rychle zakročila a zasáhla. Není jistě její vinou, že strašlivá válka vypukla, není jejich vinou, že oni tak, jak zákony kázaly jim, musili své zdraví obětovati tehdejšímu státnímu a společenskému pořádku. Naší povinností jest, abychom se těch lidí a jejich rodin ujali stejně, jako všech ostatních bezbranných, chudých a nemocných.

Velectění pánové, já však jsem toho mínění, že i když ve vládním prohlášení se praví, že chceme bojovati proti všemu neklidu a nepořádku, který by v naší republice mohl vzniknouti, jsme přece jenom povinni, hájiti také svobody každého jednotlivce a každého občana naší republiky. A velectění pánové, tu soudím, že současná společnost nalézá se v určitém omylu, když zejména maluje si neustále na zeď to strašidlo ruského bolševismu, a pochybuji, že by bylo zapotřebí proti těm příslušníkům, kteří vracejí se z Ruska, nějakých drakonických opatření, že by bylo potřeba toho rozčilení a té horečky, jaké jsme v přítomné době svědky.

Velectění pánové, zde, jak pravím, jest omyl. Zde by bylo zapotřebí, jsou-li ti lidé infikováni nějakými snad nesprávnými názory z Ruska, je poučiti, je přesvědčiti o jiném. (Hlas: Oni poučují nás a ne my je!) Záleží na tom, čí poučení je zde potom silnější, není-liž pravda?

Velectění pánové, já na Vašem místě bych ty věci dělal jinak. (Posl. dr. Mattuš: Dělejte to na svém místě!) Nejsem k tomu oprávněn, a chcete-li, já vás o tom také poučím, že se nalézáte na omylu. (Posl. dr. Mattuš: Já jsem již poučen!) Možná, že jste bolševik toho druhého rázu. Máme dvojí druh bolševiků. Jedni jsou bolševici nahoře, kteří dohánějí lid k zoufalství, kteří ho přivádějí na zoufalé myšlenky, a ti jsou po mém soudu (Posl. dr. Velich: Obojí jsou darebáci, nahoře i dole!) mnohem nebezpečnější, než bolševici zdola.

Velectění pánové! Místo žurnalistické kampaně proti bolševikům, proti Munovi, místo štvaní v listech a vyzývání, aby byl ten člověk zabit, ztrestán, bylo by daleko lépe, kdybychom si ho byli pozvali do shromáždění rozumných lidí, aby nám pověděl, co tam v Rusku seznal, a abychom navzájem jeho mínění mohli vyslechnouti, eventuelně, jeho názory opraviti. (Hlas: On si je nedá opraviti!) Jest to daleko rozumnější, než když se musí skrývati, když se na něj dělá honba, když on dělá tajné schůze, konventikle, o kterých nevíme, a z nichž nemůžeme vědět, kde je pravda, kde lež. Chceme klid a pořádek; chceme-li klid a pořádek, pak musíme nejprve najíti prostředky, abychom ten pořádek mohli udržet. (Výborně!) V jaké situaci se nalézáme? My nalézáme se v téže situaci, v jaké jsme byli v rakouském parlamentu. V rakouském parlamentu jsme měli jednotný Český svaz. Mohu říci, že v tomto jednotném Českém svazu mezi sociálními demokraty, mezi klerikály, mezi státoprávníky i agrárníky panovala naprostá kolegialita, jednota, snášeli jsme se tam, vyjadřovali navzájem svá mínění a dělali tam společnou, jednotnou politiku. Co bylo v té době venku? Venku zuřil, zejména v Praze, žurnalistický boj, který se roznášel do širokých vrstev lidu, vznikaly zápasy, které nás přiváděly takřka v zoufalství, když jsme říkali, že taková politika, jakou vede žurnalistika, je prostě nemožná.

Tentýž zjev vidíme zde v Národním shromáždění. Zde nejsou žádné stranické boje, ani zápasy, zde žijeme, můžeme říci, v určité shodě, víme, že nemůžeme lámat všecko přes koleno, že nemůžeme velké reformy dělati za den, ale venku zase zuří ten žurnalistický boj. (Posl. Jirásek: Lidé s dvojí tváří jsou zde!) Zde je zapotřebí zakročiti. Chceme-li míti klid, pokoj a pořádek, pak soudím, že bychom mohli vznésti apel na našeho velmi váženého presidenta, že bychom mohli vznésti apel na našeho velice milého a charmantního ministrpresidenta, aby si zavolal ty zástupce toho tisku a aby jim vyložil, že to takhle dále nejde, nemá-li nastati v naší společnosti úplný rozvrat.

Když to takhle budeme dále pěstovati, tak na místě pořádku, na místo samosprávy, organisace správy budeme míti naprostou anarchii, soudce Lynch se zde etabluje a bude pak dělat pořádek svým vlastním způsobem. (Posl. Mattuš: Kdo hrozil tím lynchem? Posl. Jirásek, podávaje řečníkovi listinu: Zde je doklad, že za rozbití dělnického majetku vzdávají se luze díky! Hluk a nepokoj.) Takových dokladů mohli bychom snésti celou řadu. Nemylte se: chcete-li vy proti nám organisovati ulici nebo po případě váš tisk, chcete-li proti sociální demokracii zahájiti boj pod domnělou záminkou, že bojujete proti bolševismu (Posl. Dyk: Neběží o sociální demokraty, ale o vrahy!) ... O které vrahy? (Posl. Dyk: My nebudeme nikdy proti sociálně demokratické straně, ale nesmí se tak sprostě štvát!). My jistě jsme nehájili a nehájíme žádných vrahův a já konstatuji, že za celá tři desetiletí, co naše strana trvá a jest činna ve veřejném životě, nevyskytl se ani jediný případ, kde by naše strana byla sáhla k prostředkům osobního teroru. (Hlas: Ale náhodou našli v kapsách vraha exempláře Práva lidu! Jiný hlas: Mohl míti v kapse také Národní listy! Posl. Jirásek: Vy jste schvalovali úmysl legionářů Munu zabít! Výkřik posl. Berana. Posl. Svěcený: Že dělníci zahazovali legitimace, to je lež! Já před lidovým domem byl. Ukažte mně jedinou zahozenou dělnickou legitimaci, vy lháři! Posl. Johanis: takové věci děláte vy, to je vaše řemeslo! Hlasy: Vypořádejte se se Stivínem! Jiné hasy: To si uděláme my a vás k tomu nepotřebujeme! Posl. Svěcený: Vy si mezi sebou vypořádejte své činy! Posl. Jirásek: Že celá česká žurnalistika je tak sensační, má na svědomí váš Večer!) To je ukázkou, kam až vedou vášně. My jsme všichni syny a dcerami československého národa, není-liž pravda, ale operujeme namnoze i nepravdami, operujeme takovými argumenty, které přirozeně nemohou, leč jednu ze stran rozčíliti.

Velectění pánové! Není pravda, že by byl někdo zahazoval legitimace naší strany, naopak, k něčemu jinému chci poukázati. Budete-li v této politice pokračovati, nevím, jak daleko dojdete. Vy jste svedli několik tisíc lidí na pražské ulice a váš tisk je dovedl před Právo lidu, kde se odehrály demonstrace. (Odpor a hluk. Posl. Beran: My vám je tam neposíláme! Posl. Jirásek: My dvakrát před tím samým zachránili Venkov.) Ale já vám pravím: jestliže jste dovedli přivésti několik tisíc lidí, že my jich vám sem přivedeme stotisíc! (Hlas: Celé Kladensko! Souhlas. Posl. Beran: My vám to neposílali.)

Budeme vidět, kdo při tom přijde zkrátka. Já vám to pravím a přímo vám to řeknu: Když jsem četl váš měšťácký tisk a když jsem tam četl ty výrazy proti vrátivšímu se Munovi, tak jsem trnul strachy ne o toho Munu, - to není tak důležitý člověk, ten není takové světlo, jaké vy z něho děláte, - ale trnul jsem strachy, co se z toho může vyvinout. Pánové! Zabít toho člověka, tím jste dali signál k velké revoluci v českém národě. (Tak jest! Výborně! Potlesk.)

Proto, pánové, nehrajte si. (Hluk. Předseda zvoní. Hlas: Byli by zabili Kramáře!) Ano, stejně to odsuzuji a proto... (Hluk! Předseda zvoní.) stejně to odsuzuji a soudím, že dnes jest zapotřebí, abychom všichni dohromady byli na všech stranách umírnění, rozumní a moudří. (Hlas: "Oko za oko, zub za zub!")

Velectění pánové, s touto zásadou já nesouhlasím. Já vám řeknu, že jest mi pořád jako osobě milejší, někdy křivdu snésti, nežli nějaké křivdy se dopustiti. A jestli my zde vystupujeme na ochranu jednoho člověka, tedy vystupujeme proto, že jde ne o toho jedince, - vždyť padlo tolik nevinných obětí, tolik životů bylo obětováno během té války, že o jeden život více neb méně to rozhodovati nebude, - ale oprávněný strach mám z toho, aby následkem těch nepromyšlených činů nedošlo potom ještě na další strašlivé oběti, abychom uvnitř českého národa ještě více si nepouštěli žilou, než nám bylo puštěno. Velectění pánové! Vždyť nesneseme více obětí, nesneseme nějakých vzájemných bratrovražedných bojův, a proto zavčas varuji a říkám: Pánové, zadržte, nežeňte to dále, nýbrž umírněte se a navzájem hleďte ty protivy, které jsou zde, vyrovnávati.

Velectění pánové! Kdyby to, co napsaly dnes "Národní Listy" vzhledem ke včerejšímu článku, že se nechce předbíhati, že se to přikáže vládě, aby to vyšetřila, že varují před jakýmkoliv prováděním trestu a rozsudku na jednotlivých osobách, - kdyby se to bylo napsalo hned ze začátku a neštvali se ti lidé, mohlo býti velmi mnoho zlosti ušetřeno, (Hlas: Muna nemusel být mučedníkem, nemusel být velikým člověkem!) mohli jsme si ušetřiti velmi mnoho starostí a velmi mnoho hněvu. (Souhlas.)

Velectění pánové, dovolte mi, abych přešel nyní k jiné věci. V tom prohlášení vlády seznávám, že vláda chce užíti své moci a veškerého svého vlivu a že chce státní stroj uvésti po těch poruchách, které utrpěl, do náležitého pořádku. Zejména ve směru zásobovacím, co do postupu proti lichvě s potravinami atd. Ale tu bych si jedno přál: aby při tomto postupu se nešlo tak daleko, totiž aby při tomto postupu dbáno bylo těch zájmův, abych tak řekl, širších, abychom neposuzovali tyto věci s úzkého stanoviska pražského a výlučně českého. My, velectění pánové, pozorujeme, že i v tomto Národním shromáždění i u vládních orgánů objevuje se zvláštní zjev, že vše se posuzuje se stanoviska Prahy a nejdále Čech, a že československá republika celé řadě pánů jest viditelnou jen až k České Třebové (Výborně!), -že jest nějaká Morava, nějaké Slezsko atd., a konečně dále Slovensko, to zde nepozorujeme. My varujeme před přílišnou centralisací. (Výborně!) Chceme-li míti v tom státě nový, lepší pořádek, pak nesmíme všechnu moc ve státě a všechnu starost o ten stát dáti několika málo lidem do rukou, poněvadž pak se dostavuje to, že ti lidé nejsou s to, aby to zmohli. Řeknu Vám, že bychom na Moravě ve značné míře byli s to, abychom si pomohli sami, kdybychom k tomu byli měli oprávnění. Ale poněvadž se řeklo: vláda je v Praze a vy musíte čekati, až co vláda podnikne a udělá, tedy jsme čekali, a vláda neudělala nic, nebo velmi málo. A následek toho jest, že ovšem vznikají poruchy, kterým zavčas mohlo býti zabráněno.

Vážení pánové, několik slov bych měl k odpovědi jednomu z předřečníků, který si tady stěžoval na terror dělníků v brněnských továrnách. Pan předřečník a mluvčí za stranu křesťansko-sociální na Moravě, pan Čuřík, si stěžoval, že prý v továrnách v Brně se násilím působí na dělníky jejich smýšlení, aby přestupovali do odborových organisací sociálně-demokratických.

Pan ministr, na něhož byl dotaz činěn, na tento dotaz také odpověděl a řekl zcela správně: "Dokud agitace nějak nepřesahuje rámce zákona, ustanovení zákona, nemohu nic dělat." A já soudím, že zde o nic jiného nejde, než o dovolenou agitaci, a že nemůže se mluviti o nějakém terroru. My jsme zvyklí všecko nazývati terrorem, ovšem, že podle všeho, jak se nám to hodí do krámu. Jednou je to strašlivý terror a po druhé, když je někdo zbit, když se někomu stane nějaké příkoří, tak se řekne, že to promluvila duše národa, že ten člověk byl oprávněně ztrestán, poněvadž duše národa to nesnesla.

Vážení pánové, podle toho, jak toho potřebujeme, rozdělujeme stín a světlo. Pravím, vážení pánové, že zde nemůže o to jíti; ale pánové musejí také pochopiti, když je určitá část dělníků v továrnách, kteří se vzpírají jakýmkoliv obětem pro společnou věc, že to ti ostatní těžce nesou.

My přece to známe. U nás jsou lidé, kteří platí poctivě své příspěvky do odborových, politických a jiných organisací celý svůj život, 20-30 let. Ti lidé platí velkou poměrně daň ve svém vlastním zájmu a v zájmu těch ostatních, provádějí veliké boje a zápasy. A vidíme, velectění panové, že zákazy ty vedou k úspěchům; dnes jsou jiné poměry, než před 30 lety. To doznáte jistě, že dnes dělnictvo žije ve zcela jiných poměrech hospodářsky i politicky.

Vážení pánové, já sám, když vzpomenu na ty doby, když jsem byl truhlářským dělníkem a v 16 letech šel jsem do světa, pracovali jsme od 5 hodin ráno bez polední přestávky do 7-8 hodin večer a v neděli také. Politicky byl dělník otrokem společnosti, ten nesměl ani do slušné společnosti, poněvadž to byl zvláštní nemrav, jíti tam, kde páni seděli. Ten člověk neměl nikam přístupu, politicky a společensky byl naprosto helotem, kdežto dnes dělnictvo jako třída opravdu něco jest a znamená i hospodářsky, zejména dělník, který jest kvalifikovaný a který má svou organisaci a jest chráněn, jest zcela jinak situován než dříve. Tento stav, toto postavení, velectění pánové, dělník v pravém slova smyslu si vybojoval svou vlastní silou a svými obětmi proti vůli úřadův a proti celé majetné třídě společnosti.

Tu se nedivte, když tito dělníci uvažovali o svých obětech, že řeknou: "Když něco vybojujeme, ti, kteří nic nepomáhali, o nic se nestarali, posmívali se nám a namnoze propůjčovali se za stávkokaze atd., nyní, když my něco vybojujeme, dostanou také svoje na talíři, jako ti ostatní. Tedy právem se proti tomu ohražují, říkají: To jest nemravné, to nesmí býti, my Vás musíme k tomu nějakým způsobem přiměti, abyste šli s námi, abyste byli s námi solidární a také oběti přinášeli.

Když se proti tomu pan Čuřík ohražuje, tu jest v neprávu, a já s tohoto místa jeho útoky na odborové organisace sociálně-demokratické odmítám. (Výborně! Hlas: To je terror!)

Velectění pánové! Nemluvte o terroru, vy jste viděli, co všechno bylo terrorem. Terrorem bylo, když ve jménu vlasti, ve jménu císaře a krále, ve jménu pána boha i samého čerta přinutily vládnoucí třídy ubohého člověka, aby obětoval svoji rodinu, své zdraví, děti a šel na jatky. To byl terror. Nemluvte o terroru a uznejte tu povinnost, že kdo chce výhody, musí také ve prospěch vlastní nějakou oběť přinésti. To není žádný terror.

Velectění pánové! Dovolte mi ještě několik slov! Chci se vrátiti ještě k jedné větě toho vládního prohlášení, kde tam praví pan ministrpresident Dr. Kramář, že úkolem vlády jest, převésti hospodaření do mírových poměrů. Velectění pánové, znám Dra Kramáře více než dvě desetiletí, znám mnohá krásná, pěkná a pravdivá slova, která promluvil ve vídeňském parlamentu i na ochranu zájmů dělnictva. Vzpomínám, že dne 25. října 1893, tedy již před 25 lety, dokazoval ve vídeňském parlamentě, že tehdejší život dělníků ve státě jest neudržitelný a že nelze diviti se tomu, když chuďas, který jest stále zapřažen, bez práv, naložen povinnostmi, se vzpírá tomu dosavadnímu společenskému řádu. To všechno jest u mne v čerstvé paměti. A tu soudím, že tato věta: převésti hospodaření do poměrů mírových, jest vlastně takový malý lapsus calami, fráse, která snad není tak míněna.

Proto Vám pravím... (Hlas: To jest vládní projev!) Vládní projev. Dr. Kramář jest ministrpresidentem, on ten vládní projev přenáší, on jest nám spoluodpověden. A i když jsou tam socialističtí ministři, velectění panové, tedy to mně nevadí, abych neřekl, že se domnívám, že je to vlastně, abych tak řekl, stylistická jen chyba, poněvadž jisto jest, že v Československé republice žádný z těch příslušníků tříd pracujících, ať jsou to dělníci nebo úředníci, neb učitelé nebo professoři, maloživnostníci a malorolníci, že žádný se nechce vrátiti do toho mírového hospodářství před rokem 1914. (Hlasy: (To tak není myšleno!) Já to beru na vědomí, že to není míněno a myšleno, poněvadž za to bychom se pěkně poděkovali, abychom šli zase do toho hospodářství mírového, jak bylo před rokem 1914.

Velectění pánové! Jestli jsme akceptovali ten minimální program vládní, jak nám byl předložen, a jestli prohlašujeme, že tuto koaliční vládu chceme ze všech sil podporovati, že chceme dělnictvo přesvědčiti, že vláda nemůže býti čarodějem a nemůže vykouzliti všechno to, čeho široké massy potřebují, během několika málo dnův a týdnů, tím ovšem nevzdáváme se nijak svých cílů, nevzdáváme se nijak toho našeho úkolu dějinného, přetvořiti dnešní soukromokapitalistickou společnost ve společnost socialistickou. (Výborně!)

Velectění pánové! Dnešní společnost je vybudována na principu: "ve vlastním blahu je blaho těch ostatních. Když se nám, několika desetitisícům vrchním, dobře vede, tak prý se také vede dobře těm ostatním." My tuto zásadu obracíme a pravíme: "v blahobytu celku je obsažen blahobyt náš vlastní!" A na této zásadě přejeme si míti vybudovánu příští naši republiku!

Velectění pánové! Chceme-li pak, aby široké massy, které tuto republiku vlastně tvoří, k této republice lnuly láskou, pak musíme také ukázati určité výhody, které z této republiky míti budou, a to brzy a rychle, poněvadž jinak taková platonická láska se dlouho neudrží, ta dlouho netrvá, lid by se přirozeně od republiky, kde by zůstal starý pořádek, vykořisťování člověka člověkem, práce tisícův a tisíců ve prospěch jednotlivcův, jistě odvrátil. (Poslanec Dyk: Musíte udělat pořádek!)

Ale, velectění pánové, jestli se mnozí z vás těch věcí příštích lekají, bojí (Hlas: Ne! Ani v nejmenším!) o své privileje (Hlas: To ne!), o svůj t. zv. majetek, o příjemný, jistě příjemnější život, než tisíce a tisíce jiných, jestli v tom směru vás to zrazuje, abyste na této cestě, která dějinami jest předepsána, spolu s námi mašírovali, pak vám nemůžeme poskytnouti nijaké útěchy. Pánové, jestli chcete, neb nechcete, na té cestě půjdete s námi, na té cestě od individuálního kapitalistického hospodářství s odstraněním soukromého, kapitalistického vlastnictví k nové metě, k novému státu, státu organisované práce na základě společenského vlastnictví a na základě distribuce takové, která by šla k dobru širokých vrstev, těch, kteří v tomto státě pracují. (Hlas: Bolševickou revolucí!) Ano, pánové, na tom, na vaší dobré vůli, na vás závisí, na vaší dobré vůli záleží, jestli tento přerod společnosti se bude díti evolucí nebo revolucí.