Pátek 10. ledna 1919

Pánové! V programu vlády zaručuje se obyvatelstvu úplná politická rovnocennost a svoboda občanská. Bude to jedním z požadavků naší strany, který bude splněn, z požadavků, kterých my používáme jako prostředků k uskutečnění programu strany a k změně nynějšího soukromokapitalistického zřízení ve společnost, anebo zřízení, kde kapitál nebude dobrodiním a štěstím jen jedinců, nýbrž kde bude dobrodiním a štěstím celé lidské společnosti. Jestli tohoto prostředku používáme, anebo posuzujeme jej jako jedině způsobilý k vývoji našich poměrů, pak odsuzujeme také všechno to, co se v poslední době ve veřejnosti děje, odsuzujeme všechen terror a násilí, který se tu a tam provádí. V násilí a terroru prostředky drakonické nejsou účely a prostředky strany sociálně-demokratické, ona pečuje o to, aby vědomí lidu o jeho právu a nárocích, o jeho povinnosti a právomoci se posílilo, aby byl náležitým způsobem vychováván tak, aby sám pomocí zástupců svých v různých zákonodárných a správních oborech vykonával vliv na změnu nynější soustavy na prospěch všeho obyvatelstva.

Pánové, právě proto mám za svou povinnost zde prohlásiti, že drancování obchodů a různé jiné výtržnosti nejsou z popudu a nejsou dílem našich organisovaných lidí, nýbrž výrazem nespokojenosti živlů, které s námi nemají nic společného, a jestliže máme dnes se zřetelem k poměrům, které se ve venkovských městech odehrávají, zaujmouti určité stanovisko, pak zde musíme přímo působiti na vládu, aby vysílala na venkov a všude, kde jde o zjednání pořádku, takové orgány, které jsou svým charakterem a jednáním zárukou pořádek provésti. Byli jsme svědky toho, že vojsko, které mělo dělati pořádek, z valné části drancovalo samo; to se nemůže trpěti. A poněvadž jsme nabyli této zkušenosti, zavázali jsme se v některých městech, že pořádek budeme dělati sami, a zajistili jsme tím ochranu nejen dělníkům, nýbrž i živnostníkům a obchodníkům i ostatním vrstvám občanským.

Po těchto kolejích budeme dále postupovati a pracovati. Jsme jistě věrnými syny naší republiky, o nás nebude možno mluviti, že bychom kládli podkopy této republice, ale chceme, aby pilnost a produktivnost, kterou chceme věnovati naší republice, byla ostatními stranami nejen uznávána, ale také sledována a podporována. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda Udržal: Dalším řečníkem jest kolega dr. Engliš. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr. Engliš: Slavné Národní shromáždění!

Chtěl bych zaujmouti stanovisko k hospodářsko-sociálnímu obsahu prohlášení vládního. V té příčině bych rozeznával to, co sice v dohledné době, ale přece jen v budoucnosti bude uskutečněno, od toho, čím má býti odpomoženo bídě a nouzi okamžité. Zdá se přímo, že prohlášení vlády bylo jistě odpovědí na ultimatum, jehož se jí dostalo od mimoparlamentních kruhů dělnických. Zdá se, že vláda hledala nejen příčiny v aktuelní bídě, nýbrž také psychologické disposici těchto mas, které přirozeně následkem dlouhé války jsou netrpělivy s tempem, v jakém uskutečňuje Národní shromáždění a vláda sociální reformy, a které, jak se zdá, ztrácejí víru v upřímnost provedení těchto reforem.

Pokud běží o budoucí reformy, které vláda chce uskutečniti, tu nejdůležitějším momentem jest průlom do principu vlastnictví soukromého, neboť odhodlána jest vláda, prolomiti soukromé vlastnictví, aspoň pokud běží o uhelné doly a latifundie.

Neposuzuji program vládní a budoucí reformy dle toho, co jest v něm, a co by v něm býti mělo, poněvadž zajisté mnoho bychom si přáli, aby mnoho v něm bylo, co v něm není, ale pro mne jest směrodatné to odhodlání vlády, opustiti posavadní příštipkářský systém politiky sociální a odhodlání k radikálním reformám právního společenského řádu.

Toto odhodlání jest úplně v linii programu strany, kterou mám čest zastupovati. Naše strana uznává též, že náprava sociální potřebuje nejen opravy, nýbrž radikální změny společenského řádu. Celý sociální problém se dá shrnouti v jedinou otázku, jak rozděliti břemena a jak rozděliti plod práce. Nuže, tážeme se, podle jakého klíče se rozděluje plod práce za platného společenského řádu? Je to snad potřeba? Není to potřeba, jak vidíme na jedné straně z přepychu jedněch a nahoty druhých. Je to snad zásluha? Není to zásluha, jak vidíme z bezpracovních důchodů. Klíčem pro rozdělení břemen a plodů práce jest za vlády nynějšího společenského řádu především moc. Tato moc jest založena jednak sice prací, ale hlavně též majetkem.

A to, co za vlády nynějšího společenského řádu přivozuje stále ostřejší prohloubení společenských protiv, to není ta práce, to jest ten druhý mocenský činitel, to jest vlastnictví soukromé a jeho rozdělení. Každá sociální reforma musí nasaditi své páky na soukromé vlastnictví; jen záleží na tom, jak daleko se jde, jakých method, jakých forem se k tomu používá, zda spatřuje se klíč k rozluštění sociální otázky v existenci soukromého vlastnictví nebo v jeho rozdělení. Jest jistě jednou z cest, kterou se uklizuje nerovnost majetku, jestliže vlastní výrobní prostředky se přivádějí do vlády společnosti a státu. Ale není to jediná cesta a každá osnova, kterou navazujeme na vládu nad výrobními prostředky, jest také osnovou výroby, která určuje, kolik se vyrobí.

A z tohoto stanoviska vycházejíc, klade československá demokracie stejnou váhu na to, aby spravedlivý byl klíč, podle něhož se rozdělují statky, jako na to, aby to, co se rozděluje, bylo co možná největší. Dbá právě tak moci sociální, jako moci produktivity.

Právě dnešní doba ukazuje, co je kořenem dnešní bídy, že to není nerovnoměrné rozdělení toho, co máme, - neříkám, že vůbec ne - jako právě nedostatek, a mohlo by se státi, že i při spravedlivém rozdělování by se na jedince dostalo méně než nyní. Proto jest důležita stejně otázka, kolik se vyrábí, jako otázka, jak se rozděluje. Bez výhrady také připouštím, že každý systém, který by rozděloval plody práce podle zásluhy, jak to chce socialism, který opravňuje každého k nejplnějšímu výnosu práce, stojí mravně výše než každý jiný, který stojí na půdě moci. Bez výhrady připouštím, že systém, který by rozděloval plody práce podle potřeby, stojí mravně výše, než jiný, který rozděluje podle moci. Musíme se tázati, jaké účinky to bude míti na produktivnost. Jest možný systém, který spočívá na své odpovědnosti, svobodě vlastního počinu, nebo jestliže přestanu vládnouti výrobními prostředky, nutno sáhnouti k náhradě tohoto počinu, k autoritě státní. Malý příklad věc osvětlí.

Představme si, že stát sáhne na ceny. Dnes voláme všichni, že máme drahotu, stát, vláda jsou všemocnými, ať sníží ceny. Představme si, že vláda pod trestem smrti nařídí, že se nesmí platiti ceny jiné než mírové; když to bude pod trestem smrti, jaké to bude míti následky? Každý půjde a bude chtíti nakupovati podle libosti. Zásoba však jest skrovná. Kdo bude rozhodovati o tom, kolik čeho se má komu dostati? Bude tu moc násilí, rvačka, protekce atd.? Kdo bude rozhodovati o tom, co jest v tom okamžiku faktickou, regulatorní funkcí spotřeby? Při těch cenách nebudou chtíti lidé vyráběti a prodávati. Státu, jestliže do hodinového stroje zasáhl snížením cen, nezbude nic jiného, než aby zasáhl opětně a pohnul ostatními kolečky, dirigoval spotřebu, jako se to učinilo potravinovými lístky a dirigoval výrobu nucenou dodávkou a výrobou. Ten příklad osvětluje, jak princip své odpovědnosti samotného počinu a svobody musil by při komunistickém státu nahrazen býti principem státní autority.

Jest to víra, která vede lidi k tomu očekávání, že ten systém povznese aneb poklesne v právní systém a k přesvědčení, že odpovědnost jest prvním principem, který musí ovládati společnost, má-li ona míti zaručený pokrok a má-li míti zaručený trvalý blahobyt.

Nechci tím říci, že odpovědnost má býti výlučná, neboť tam, kde začíná býti právem vykořisťovacím, jest zavržitelná a nemůže stačiti nikdy tam, kde nemůže člověk za svůj osud sám býti odpovědný. Tu musí přistoupiti odpovědnost společenská a to bylo u liberálních vždycky přehlíženo. Z té příčiny pravíme: vlastnictví je kořenem zla, ale ne jako instituce, nýbrž jeho rozdělení.

Proto náš program jde za tím směrem, že musíme pracovati k rovnoměrnému rozdělení majetku. Jednou methodou je zajisté vyvlastnění výrobních prostředků u těch, kde jest to zralé a to je jistě zvláště u uhlí, velkostatků, lesů a šlechtických latifundií, u všech podniků, které mají monopolistický ráz a vyrábějí takové statky, které jsou tak důležité pro nás, jako voda a vzduch, na př. železo. (Výborně!)

To je methoda jedna, ale může býti užito jiných method, které vedou k rovnoměrnému rozdělení statků, ne tak, že to uvede do vlastnictví společného, nýbrž že se to provede přímo způsobem rozdělovacím. A tu p. kol. Biňovec odpustí, že v otázce rozdělení půdy zaujímám stanovisko jiné.

Mám za to, že jest třeba vyvlastniti velkostatky, ale za tím účelem, abychom lépe rozdělili půdu. Půda má náležeti tomu, kdo na ní chce pracovati. Kdybychom tu půdu, latifundia, vzali dnes a umožnili každému, kdo pracovati chce, že jí může nabýti, račte uvážiti, jaký vliv by to musilo míti na celou otázku dělnickou, na celou úpravu příští, poněvadž nepůjde nikdo pracovati za mzdu nižší, než co vlastně prací na půdě může vydělati. Půdu vrátiti lidem. Není neštěstím latifundií, že jsou v soukromém vlastnictví, ale to rozdělení jest neštěstí.

"Latifundia perdere Italiam" praví Plinius. Nás by také zničilo. Vezměte si kartogramy a uvidíte, že procento hustoty obyvatelstva ukazuje obrácený obraz, než procento hustoty velkostatků. Nám záleží na maximální produkci velkostatků. Čím menší statek, tím méně intensivně pracuje. Nedávno jsem četl, jak Liechtenstein přeměňuje svá role v pastviska. Co vylidnilo Irsko? Není možno, aby se na tom věčně zeleném ostrově uživilo více lidí? Čím menší statek, tím intensivněji pracuje, aby se povznesl hrubý výnos půdy. Říká se, láska k rodné půdě, otecké půdě, na které můj otec a děd pracovali, že je jedním z psychologických momentů, které zdvíhají práci jednotlivce. Ale půda nesmí býti podkladem bezplatné renty, nýbrž podkladem existence člověka. (Výborně!)

Velectění pánové! Šel bych ještě dále. Na programy stran se dívám jako na něco, co v budoucnosti zde jest a co přijde, ať chceme nebo nechceme. Žádnou formulí nepředěláme společnost. Proud, kterým se společnost vyvíjí, jest tak mohutný, že jen málo ho můžeme z jeho cesty vykolísati. Já si pouze přibližuji budoucí vývoj společnosti, dívám se na něj jaksi obráceným dalekohledem a proto bych rád i do svého programu dal ten jiný poměr mezi zaměstnavatelem a dělníkem, ne námezdní podřízenosti, nýbrž společenský. Takový bude jistě budoucí vývoj po mém přesvědčení. Ne podílem na zisku bude věc vyrovnána, ale jenom umravněnějším poměrem dělníka k zaměstnavateli vůbec.

Než, přejděme k těm otázkám aktuelním. Aktuelní otázkou jest drahota. Máme se zle a chceme se míti lépe. Jest bída, ale jestli bylo zdůrazněno, že jest bída mezi dělnictvem, musím podotknouti, že zvláště jest zlá mezi těmi, kteří jsou nezaměstnáni dnes, neboť ty podpory nezaměstnaných dneška, jaké stát může poskytovati při cenách, které ještě dnes panují, jsou opravdu žebráckou almužnou, ze které nemůže býti rodina živa. Jest to jen na nejholejší krytí života.

Ale nezapomínejte, že bída velká jest také ještě u živnostníků malých, kteří následkem války ztratili také všechno, kde jejich samostatnost byla dána jedině jejich volností, ale ne vládou nad výrobními prostředky, kde takový živnostník byl vlastně dělníkem, ale dělníkem svým vlastním, sám a jeho závod byl upoután přímo k jeho osobní existenci a kvalitě, že ten ztratil právě tak všechno jako dělník. Nezapomínejte, a to bych chtěl právě zvláště zdůrazniti, že poměrně největší bída postihuje úředníky a zvláště učitelstvo. (Tak jest! Potlesk.)

Nenechte se klamati, jestliže vidíte na úřednících kabát, který není právě záplatovaný, ale podíváme-li se pod něj, jak vypadá vesta a prádlo, přišli bychom k odhalením méně potěšitelným, a kdybychom chtěli zkoumati, jak žije a musí žíti doma, přišli bychom ke zjevům přímo příšerným.

A ze všech gážistů se nejhůře vede učitelstvu a jest ku podivu, že společnost tak málo hodnotí práci učitelů. Jest to pochopitelno, že především hodnotíme to, co nám přináší momentální prospěch, kdežto práce učitele ponese plody až později, ale jest tomu tak.

Vrátím se k tomu, že právě těmto třídám jest nutno pomoci a že nemůžeme říci z finančních důvodů: nemáme peněz. Musí se okamžitě pomoci. (Tak jest! Výborně!)

Ale nyní se tážeme: hlavním problémem jest drahota. Tu chceme odstraniti. Ale správný lékař hledá vždy napřed diagnosu, odkud nemoc vznikla a jaké jsou metody k jejímu odstranění. Zažili jsme v prvních desetiletích dvacátého století proti drahotě velké ankety. Když byla objevena Amerika, věšeli židy a zrušovali společnosti a pro všeobecnou drahotu - hledali příčiny její. Tu jest nutný kousek theorie.

Málo která theorie jest tak nebezpečným instrumentem, jako hospodářská, poněvadž se stává hybným perem mass a poněkud nesprávná theorie hospodářská může massy, jejich instinkty, pudy, vášně a city přivésti na scestí.

Řekl bych se svého stanoviska toto: Musíme v hospodářském životě rozeznávati dvojí: čísla a substrát hospodářský. Ten hospodářský substrát jest výroba, spotřeba a směna skutečných statků a to všecko se vždy odehrává v jistých cifrách, hospodářských číslicích, totiž ve výši peněžních důchodů, peněžního majetku, peněžních cen.

Ta čísla nejsou zde k ničemu jinému, nežli aby vyjadřovala určité mocenské relace, vztahy. Že maso stojí tolik a tolik korun a mouka stojí tolik a tolik korun, to mně pouze říká, že jest mezi nimi jistý směnný poměr, a že já mám tolik a tolik korun důchodu, to znamená, že si smím z trhu odnésti určitou výseč z národohospodářské produkce.

A co se stalo za války? Vzrostla hospodářská čísla, klesl hospodářský substrát a změnily se hospodářské relace. Vzrostla čísla důchodu, majetku a cen. Čím? Prostě tím, že stát razil bankovky, tvořil si uměle důchod a vléval jej do důchodů soukromých.

Narůstá-li důchod, musí stoupat hladina cenová a musí klesati peněžní jednotka, nadouvají se hospodářská čísla.

Na druhé straně klesla produkce. Čím klesla? Přirozeně úbytkem produktivní síly, jejím zhoršením mravním, duševním i tělesným, nedostatkem výrobních prostředků, znehodnocením mrtvého kapitálu, znehodnocením strojů, motorů, technickým znehodnocením železnic atd. a konečně také zrušením dovozu a vývozu věcí, kterých potřebujeme k výrobě.

Představme si, že by důchod byl stoupl na trojnásobnou výši. Kdyby současně klesla produkce, zdvihla by se hladina cenová na trojnásobnou výši. Když však produkce klesla na polovici, zdvihla se hladina cenová na šesteronásobnou částku.

Trvalá odpomoc proti drahotě nemůže býti požadována od vlády. "Vládo, sniž ceny!" To je právě takový způsob, jako bych žádal, aby kilogram železa vážil půl kg. To není v moci vlády. Jak jsem na příkladu mírových cen konstatoval, i kdyby vláda pod trestem smrti stanovila maximální ceny, tu věc nerozřeší, nýbrž trvalá odpomoc nastane tenkráte, až se podaří sraziti důchody. Pak se podaří také sraziti ceny, a na druhé straně se musí zdvihnouti výroba. Neboť prakticky není možno, abychom svůj osud zlepšili, abychom lépe mohli býti živi, než když se bude více vyráběti, když stoupne výkon producenta. Výroba se musí především zdvihnout a za druhé musíme tu číselnou relaci redukovat a to jest náprava měny.

Nemyslete, velectění pánové, že náprava měny záleží v tom, když se zlepší státní finance. To jest klam, který odvozuje hodnotu papírových peněz z toho, že je stát dobrým nebo špatným dlužníkem. Kdyby všichni věřitelé státu řekli: "My to zítra státu věnujeme a nejsi nám, státe, dlužen nic," nemělo by to za následek, že by koruna platila víc, a že by se kupovalo laciněji. To není možno do té doby, pokud lidé mají nynější veliké své důchody a zásoba statků je omezena. Tyto poměry nebudou jiné, to se nedá mocensky udělat.

Jaké metody lze k tomu zvoliti, abychom se vrátili k starým hospodářským číslům, to je otázka měny, kterou budeme v této souvislosti řešiti. Trvalá odpomoc drahotě není možna do té doby, dokud nebude provedena tato redukce měny. Arciť, odbornicky řečeno, ta věc, která jistě pro nás je nejbolestnější, má své technické, okamžité překážky. Bez territoria nedalo by se nic dělati. Jsou ještě jiné prostředky, praktické, které se okamžitě mohou uskutečniti, ale jinou věc chci říci; musí býti provedeno junktim zvláště, pokud se týče velkých výnosů a zvětšení majetku za války. Ale nechť měna bude upravena jakkoliv, vždycky budou tím lidé postiženi.

Když bude měna redukována, lidé si uvědomí, co ztratili. Člověk, který má nyní 100.000 korun a před válkou měl také 100.000 korun, neztratil již tím čtyři pětiny majetku, které mu válka vzala? Tou válkou to ztratil. A on si to při redukci měny uvědomí. Snesl by národ, aby na druhé straně byli lidé, kteří mají milliardové zisky z té války? Proto je třeba, aby náprava byla provedena daní nejenergičtější, daní z přírůstku hodnoty majetku za války. To nelze provésti bez současného zavedení dávky ze jmění. Představte si člověka, který měl před válkou 100.000 korun, a sedláka, který měl statek za 100.000 korun! Prvý vydělal za války 400.000 korun a má dnes 500.000 korun a druhý nevydělal nic, má jen ten statek, který stoupl v ceně na 500.000 korun. Co mají oba? Oba stejně, 500.000 korun v číslech dnešních. Ale kdybychom to redukovali na mírový stav, mají oba pouze těch 100.000 korun, jako v míru. Jak chceme oba tyto lidi postihnouti? Jeden z nich přece vydělal a druhý ne.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP