Pánové! V programu
vlády zaručuje se obyvatelstvu úplná
politická rovnocennost a svoboda občanská.
Bude to jedním z požadavků naší
strany, který bude splněn, z požadavků,
kterých my používáme jako prostředků
k uskutečnění programu strany a k změně
nynějšího soukromokapitalistického zřízení
ve společnost, anebo zřízení, kde
kapitál nebude dobrodiním a štěstím
jen jedinců, nýbrž kde bude dobrodiním
a štěstím celé lidské společnosti.
Jestli tohoto prostředku používáme,
anebo posuzujeme jej jako jedině způsobilý
k vývoji našich poměrů, pak odsuzujeme
také všechno to, co se v poslední době
ve veřejnosti děje, odsuzujeme všechen terror
a násilí, který se tu a tam provádí.
V násilí a terroru prostředky drakonické
nejsou účely a prostředky strany sociálně-demokratické,
ona pečuje o to, aby vědomí lidu o jeho právu
a nárocích, o jeho povinnosti a právomoci
se posílilo, aby byl náležitým způsobem
vychováván tak, aby sám pomocí zástupců
svých v různých zákonodárných
a správních oborech vykonával vliv na změnu
nynější soustavy na prospěch všeho
obyvatelstva.
Pánové, právě
proto mám za svou povinnost zde prohlásiti, že
drancování obchodů a různé
jiné výtržnosti nejsou z popudu a nejsou dílem
našich organisovaných lidí, nýbrž
výrazem nespokojenosti živlů, které
s námi nemají nic společného, a jestliže
máme dnes se zřetelem k poměrům, které
se ve venkovských městech odehrávají,
zaujmouti určité stanovisko, pak zde musíme
přímo působiti na vládu, aby vysílala
na venkov a všude, kde jde o zjednání pořádku,
takové orgány, které jsou svým charakterem
a jednáním zárukou pořádek
provésti. Byli jsme svědky toho, že vojsko,
které mělo dělati pořádek,
z valné části drancovalo samo; to se nemůže
trpěti. A poněvadž jsme nabyli této
zkušenosti, zavázali jsme se v některých
městech, že pořádek budeme dělati
sami, a zajistili jsme tím ochranu nejen dělníkům,
nýbrž i živnostníkům a obchodníkům
i ostatním vrstvám občanským.
Po těchto kolejích
budeme dále postupovati a pracovati. Jsme jistě
věrnými syny naší republiky, o nás
nebude možno mluviti, že bychom kládli podkopy
této republice, ale chceme, aby pilnost a produktivnost,
kterou chceme věnovati naší republice, byla
ostatními stranami nejen uznávána, ale také
sledována a podporována. (Výborně!
Hlučný potlesk.)
Předseda Udržal:
Dalším řečníkem jest kolega dr.
Engliš. Prosím, aby se ujal slova.
Posl. dr. Engliš: Slavné
Národní shromáždění!
Chtěl bych zaujmouti stanovisko
k hospodářsko-sociálnímu obsahu prohlášení
vládního. V té příčině
bych rozeznával to, co sice v dohledné době,
ale přece jen v budoucnosti bude uskutečněno,
od toho, čím má býti odpomoženo
bídě a nouzi okamžité. Zdá se
přímo, že prohlášení vlády
bylo jistě odpovědí na ultimatum, jehož
se jí dostalo od mimoparlamentních kruhů
dělnických. Zdá se, že vláda
hledala nejen příčiny v aktuelní bídě,
nýbrž také psychologické disposici těchto
mas, které přirozeně následkem dlouhé
války jsou netrpělivy s tempem, v jakém uskutečňuje
Národní shromáždění a
vláda sociální reformy, a které, jak
se zdá, ztrácejí víru v upřímnost
provedení těchto reforem.
Pokud běží o budoucí
reformy, které vláda chce uskutečniti, tu
nejdůležitějším momentem jest průlom
do principu vlastnictví soukromého, neboť odhodlána
jest vláda, prolomiti soukromé vlastnictví,
aspoň pokud běží o uhelné doly
a latifundie.
Neposuzuji program vládní
a budoucí reformy dle toho, co jest v něm, a co
by v něm býti mělo, poněvadž
zajisté mnoho bychom si přáli, aby mnoho
v něm bylo, co v něm není, ale pro mne jest
směrodatné to odhodlání vlády,
opustiti posavadní příštipkářský
systém politiky sociální a odhodlání
k radikálním reformám právního
společenského řádu.
Toto odhodlání jest
úplně v linii programu strany, kterou mám
čest zastupovati. Naše strana uznává
též, že náprava sociální
potřebuje nejen opravy, nýbrž radikální
změny společenského řádu. Celý
sociální problém se dá shrnouti v
jedinou otázku, jak rozděliti břemena a jak
rozděliti plod práce. Nuže, tážeme
se, podle jakého klíče se rozděluje
plod práce za platného společenského
řádu? Je to snad potřeba? Není to
potřeba, jak vidíme na jedné straně
z přepychu jedněch a nahoty druhých. Je to
snad zásluha? Není to zásluha, jak vidíme
z bezpracovních důchodů. Klíčem
pro rozdělení břemen a plodů práce
jest za vlády nynějšího společenského
řádu především moc. Tato moc
jest založena jednak sice prací, ale hlavně
též majetkem.
A to, co za vlády nynějšího
společenského řádu přivozuje
stále ostřejší prohloubení společenských
protiv, to není ta práce, to jest ten druhý
mocenský činitel, to jest vlastnictví soukromé
a jeho rozdělení. Každá sociální
reforma musí nasaditi své páky na soukromé
vlastnictví; jen záleží na tom, jak
daleko se jde, jakých method, jakých forem se k
tomu používá, zda spatřuje se klíč
k rozluštění sociální otázky
v existenci soukromého vlastnictví nebo v jeho rozdělení.
Jest jistě jednou z cest, kterou se uklizuje nerovnost
majetku, jestliže vlastní výrobní prostředky
se přivádějí do vlády společnosti
a státu. Ale není to jediná cesta a každá
osnova, kterou navazujeme na vládu nad výrobními
prostředky, jest také osnovou výroby, která
určuje, kolik se vyrobí.
A z tohoto stanoviska vycházejíc,
klade československá demokracie stejnou váhu
na to, aby spravedlivý byl klíč, podle něhož
se rozdělují statky, jako na to, aby to, co se rozděluje,
bylo co možná největší. Dbá
právě tak moci sociální, jako moci
produktivity.
Právě dnešní
doba ukazuje, co je kořenem dnešní bídy,
že to není nerovnoměrné rozdělení
toho, co máme, - neříkám, že
vůbec ne - jako právě nedostatek, a mohlo
by se státi, že i při spravedlivém rozdělování
by se na jedince dostalo méně než nyní.
Proto jest důležita stejně otázka, kolik
se vyrábí, jako otázka, jak se rozděluje.
Bez výhrady také připouštím,
že každý systém, který by rozděloval
plody práce podle zásluhy, jak to chce socialism,
který opravňuje každého k nejplnějšímu
výnosu práce, stojí mravně výše
než každý jiný, který stojí
na půdě moci. Bez výhrady připouštím,
že systém, který by rozděloval plody
práce podle potřeby, stojí mravně
výše, než jiný, který rozděluje
podle moci. Musíme se tázati, jaké účinky
to bude míti na produktivnost. Jest možný systém,
který spočívá na své odpovědnosti,
svobodě vlastního počinu, nebo jestliže
přestanu vládnouti výrobními prostředky,
nutno sáhnouti k náhradě tohoto počinu,
k autoritě státní. Malý příklad
věc osvětlí.
Představme si, že stát
sáhne na ceny. Dnes voláme všichni, že
máme drahotu, stát, vláda jsou všemocnými,
ať sníží ceny. Představme si, že
vláda pod trestem smrti nařídí, že
se nesmí platiti ceny jiné než mírové;
když to bude pod trestem smrti, jaké to bude míti
následky? Každý půjde a bude chtíti
nakupovati podle libosti. Zásoba však jest skrovná.
Kdo bude rozhodovati o tom, kolik čeho se má komu
dostati? Bude tu moc násilí, rvačka, protekce
atd.? Kdo bude rozhodovati o tom, co jest v tom okamžiku
faktickou, regulatorní funkcí spotřeby? Při
těch cenách nebudou chtíti lidé vyráběti
a prodávati. Státu, jestliže do hodinového
stroje zasáhl snížením cen, nezbude
nic jiného, než aby zasáhl opětně
a pohnul ostatními kolečky, dirigoval spotřebu,
jako se to učinilo potravinovými lístky a
dirigoval výrobu nucenou dodávkou a výrobou.
Ten příklad osvětluje, jak princip své
odpovědnosti samotného počinu a svobody musil
by při komunistickém státu nahrazen býti
principem státní autority.
Jest to víra, která
vede lidi k tomu očekávání, že
ten systém povznese aneb poklesne v právní
systém a k přesvědčení, že
odpovědnost jest prvním principem, který
musí ovládati společnost, má-li ona
míti zaručený pokrok a má-li míti
zaručený trvalý blahobyt.
Nechci tím říci,
že odpovědnost má býti výlučná,
neboť tam, kde začíná býti právem
vykořisťovacím, jest zavržitelná
a nemůže stačiti nikdy tam, kde nemůže
člověk za svůj osud sám býti
odpovědný. Tu musí přistoupiti odpovědnost
společenská a to bylo u liberálních
vždycky přehlíženo. Z té příčiny
pravíme: vlastnictví je kořenem zla, ale
ne jako instituce, nýbrž jeho rozdělení.
Proto náš program jde
za tím směrem, že musíme pracovati k
rovnoměrnému rozdělení majetku. Jednou
methodou je zajisté vyvlastnění výrobních
prostředků u těch, kde jest to zralé
a to je jistě zvláště u uhlí,
velkostatků, lesů a šlechtických latifundií,
u všech podniků, které mají monopolistický
ráz a vyrábějí takové statky,
které jsou tak důležité pro nás,
jako voda a vzduch, na př. železo. (Výborně!)
To je methoda jedna, ale může
býti užito jiných method, které vedou
k rovnoměrnému rozdělení statků,
ne tak, že to uvede do vlastnictví společného,
nýbrž že se to provede přímo způsobem
rozdělovacím. A tu p. kol. Biňovec odpustí,
že v otázce rozdělení půdy zaujímám
stanovisko jiné.
Mám za to, že jest třeba
vyvlastniti velkostatky, ale za tím účelem,
abychom lépe rozdělili půdu. Půda
má náležeti tomu, kdo na ní chce pracovati.
Kdybychom tu půdu, latifundia, vzali dnes a umožnili
každému, kdo pracovati chce, že jí může
nabýti, račte uvážiti, jaký vliv
by to musilo míti na celou otázku dělnickou,
na celou úpravu příští, poněvadž
nepůjde nikdo pracovati za mzdu nižší,
než co vlastně prací na půdě
může vydělati. Půdu vrátiti lidem.
Není neštěstím latifundií, že
jsou v soukromém vlastnictví, ale to rozdělení
jest neštěstí.
"Latifundia perdere Italiam"
praví Plinius. Nás by také zničilo.
Vezměte si kartogramy a uvidíte, že procento
hustoty obyvatelstva ukazuje obrácený obraz, než
procento hustoty velkostatků. Nám záleží
na maximální produkci velkostatků. Čím
menší statek, tím méně intensivně
pracuje. Nedávno jsem četl, jak Liechtenstein přeměňuje
svá role v pastviska. Co vylidnilo Irsko? Není možno,
aby se na tom věčně zeleném ostrově
uživilo více lidí? Čím menší
statek, tím intensivněji pracuje, aby se povznesl
hrubý výnos půdy. Říká
se, láska k rodné půdě, otecké
půdě, na které můj otec a děd
pracovali, že je jedním z psychologických momentů,
které zdvíhají práci jednotlivce.
Ale půda nesmí býti podkladem bezplatné
renty, nýbrž podkladem existence člověka.
(Výborně!)
Velectění pánové!
Šel bych ještě dále. Na programy stran
se dívám jako na něco, co v budoucnosti zde
jest a co přijde, ať chceme nebo nechceme. Žádnou
formulí nepředěláme společnost.
Proud, kterým se společnost vyvíjí,
jest tak mohutný, že jen málo ho můžeme
z jeho cesty vykolísati. Já si pouze přibližuji
budoucí vývoj společnosti, dívám
se na něj jaksi obráceným dalekohledem a
proto bych rád i do svého programu dal ten jiný
poměr mezi zaměstnavatelem a dělníkem,
ne námezdní podřízenosti, nýbrž
společenský. Takový bude jistě budoucí
vývoj po mém přesvědčení.
Ne podílem na zisku bude věc vyrovnána, ale
jenom umravněnějším poměrem dělníka
k zaměstnavateli vůbec.
Než, přejděme
k těm otázkám aktuelním. Aktuelní
otázkou jest drahota. Máme se zle a chceme se míti
lépe. Jest bída, ale jestli bylo zdůrazněno,
že jest bída mezi dělnictvem, musím
podotknouti, že zvláště jest zlá
mezi těmi, kteří jsou nezaměstnáni
dnes, neboť ty podpory nezaměstnaných dneška,
jaké stát může poskytovati při
cenách, které ještě dnes panují,
jsou opravdu žebráckou almužnou, ze které
nemůže býti rodina živa. Jest to jen na
nejholejší krytí života.
Ale nezapomínejte, že
bída velká jest také ještě u
živnostníků malých, kteří
následkem války ztratili také všechno,
kde jejich samostatnost byla dána jedině jejich
volností, ale ne vládou nad výrobními
prostředky, kde takový živnostník byl
vlastně dělníkem, ale dělníkem
svým vlastním, sám a jeho závod byl
upoután přímo k jeho osobní existenci
a kvalitě, že ten ztratil právě tak
všechno jako dělník. Nezapomínejte,
a to bych chtěl právě zvláště
zdůrazniti, že poměrně největší
bída postihuje úředníky a zvláště
učitelstvo. (Tak jest! Potlesk.)
Nenechte se klamati, jestliže
vidíte na úřednících kabát,
který není právě záplatovaný,
ale podíváme-li se pod něj, jak vypadá
vesta a prádlo, přišli bychom k odhalením
méně potěšitelným, a kdybychom
chtěli zkoumati, jak žije a musí žíti
doma, přišli bychom ke zjevům přímo
příšerným.
A ze všech gážistů
se nejhůře vede učitelstvu a jest ku podivu,
že společnost tak málo hodnotí práci
učitelů. Jest to pochopitelno, že především
hodnotíme to, co nám přináší
momentální prospěch, kdežto práce
učitele ponese plody až později, ale jest tomu
tak.
Vrátím se k tomu, že
právě těmto třídám jest
nutno pomoci a že nemůžeme říci
z finančních důvodů: nemáme
peněz. Musí se okamžitě pomoci. (Tak
jest! Výborně!)
Ale nyní se tážeme:
hlavním problémem jest drahota. Tu chceme odstraniti.
Ale správný lékař hledá vždy
napřed diagnosu, odkud nemoc vznikla a jaké jsou
metody k jejímu odstranění. Zažili jsme
v prvních desetiletích dvacátého století
proti drahotě velké ankety. Když byla objevena
Amerika, věšeli židy a zrušovali společnosti
a pro všeobecnou drahotu - hledali příčiny
její. Tu jest nutný kousek theorie.
Málo která theorie
jest tak nebezpečným instrumentem, jako hospodářská,
poněvadž se stává hybným perem
mass a poněkud nesprávná theorie hospodářská
může massy, jejich instinkty, pudy, vášně
a city přivésti na scestí.
Řekl bych se svého
stanoviska toto: Musíme v hospodářském
životě rozeznávati dvojí: čísla
a substrát hospodářský. Ten hospodářský
substrát jest výroba, spotřeba a směna
skutečných statků a to všecko se vždy
odehrává v jistých cifrách, hospodářských
číslicích, totiž ve výši
peněžních důchodů, peněžního
majetku, peněžních cen.
Ta čísla nejsou zde
k ničemu jinému, nežli aby vyjadřovala
určité mocenské relace, vztahy. Že maso
stojí tolik a tolik korun a mouka stojí tolik a
tolik korun, to mně pouze říká, že
jest mezi nimi jistý směnný poměr,
a že já mám tolik a tolik korun důchodu,
to znamená, že si smím z trhu odnésti
určitou výseč z národohospodářské
produkce.
A co se stalo za války? Vzrostla
hospodářská čísla, klesl hospodářský
substrát a změnily se hospodářské
relace. Vzrostla čísla důchodu, majetku a
cen. Čím? Prostě tím, že stát
razil bankovky, tvořil si uměle důchod a
vléval jej do důchodů soukromých.
Narůstá-li důchod,
musí stoupat hladina cenová a musí klesati
peněžní jednotka, nadouvají se hospodářská
čísla.
Na druhé straně klesla
produkce. Čím klesla? Přirozeně úbytkem
produktivní síly, jejím zhoršením
mravním, duševním i tělesným,
nedostatkem výrobních prostředků,
znehodnocením mrtvého kapitálu, znehodnocením
strojů, motorů, technickým znehodnocením
železnic atd. a konečně také zrušením
dovozu a vývozu věcí, kterých potřebujeme
k výrobě.
Představme si, že by
důchod byl stoupl na trojnásobnou výši.
Kdyby současně klesla produkce, zdvihla by se hladina
cenová na trojnásobnou výši. Když
však produkce klesla na polovici, zdvihla se hladina cenová
na šesteronásobnou částku.
Trvalá odpomoc proti drahotě
nemůže býti požadována od vlády.
"Vládo, sniž ceny!" To je právě
takový způsob, jako bych žádal, aby
kilogram železa vážil půl kg. To není
v moci vlády. Jak jsem na příkladu mírových
cen konstatoval, i kdyby vláda pod trestem smrti stanovila
maximální ceny, tu věc nerozřeší,
nýbrž trvalá odpomoc nastane tenkráte,
až se podaří sraziti důchody. Pak se
podaří také sraziti ceny, a na druhé
straně se musí zdvihnouti výroba. Neboť
prakticky není možno, abychom svůj osud zlepšili,
abychom lépe mohli býti živi, než když
se bude více vyráběti, když stoupne
výkon producenta. Výroba se musí především
zdvihnout a za druhé musíme tu číselnou
relaci redukovat a to jest náprava měny.
Nemyslete, velectění
pánové, že náprava měny záleží
v tom, když se zlepší státní finance.
To jest klam, který odvozuje hodnotu papírových
peněz z toho, že je stát dobrým nebo
špatným dlužníkem. Kdyby všichni
věřitelé státu řekli: "My
to zítra státu věnujeme a nejsi nám,
státe, dlužen nic," nemělo by to za následek,
že by koruna platila víc, a že by se kupovalo
laciněji. To není možno do té doby,
pokud lidé mají nynější veliké
své důchody a zásoba statků je omezena.
Tyto poměry nebudou jiné, to se nedá mocensky
udělat.
Jaké metody lze k tomu zvoliti,
abychom se vrátili k starým hospodářským
číslům, to je otázka měny,
kterou budeme v této souvislosti řešiti. Trvalá
odpomoc drahotě není možna do té doby,
dokud nebude provedena tato redukce měny. Arciť, odbornicky
řečeno, ta věc, která jistě
pro nás je nejbolestnější, má
své technické, okamžité překážky.
Bez territoria nedalo by se nic dělati. Jsou ještě
jiné prostředky, praktické, které
se okamžitě mohou uskutečniti, ale jinou věc
chci říci; musí býti provedeno junktim
zvláště, pokud se týče velkých
výnosů a zvětšení majetku za
války. Ale nechť měna bude upravena jakkoliv,
vždycky budou tím lidé postiženi.
Když bude měna redukována,
lidé si uvědomí, co ztratili. Člověk,
který má nyní 100.000 korun a před
válkou měl také 100.000 korun, neztratil
již tím čtyři pětiny majetku,
které mu válka vzala? Tou válkou to ztratil.
A on si to při redukci měny uvědomí.
Snesl by národ, aby na druhé straně byli
lidé, kteří mají milliardové
zisky z té války? Proto je třeba, aby náprava
byla provedena daní nejenergičtější,
daní z přírůstku hodnoty majetku za
války. To nelze provésti bez současného
zavedení dávky ze jmění. Představte
si člověka, který měl před
válkou 100.000 korun, a sedláka, který měl
statek za 100.000 korun! Prvý vydělal za války
400.000 korun a má dnes 500.000 korun a druhý nevydělal
nic, má jen ten statek, který stoupl v ceně
na 500.000 korun. Co mají oba? Oba stejně, 500.000
korun v číslech dnešních. Ale kdybychom
to redukovali na mírový stav, mají oba pouze
těch 100.000 korun, jako v míru. Jak chceme oba
tyto lidi postihnouti? Jeden z nich přece vydělal
a druhý ne.