(17.10 hodin)
(pokračuje Chalánková)
Jak bude fungovat krizové bydlení, do něhož se mohou klienti sociálních bytů teoreticky propadnout? Zůstanou otevřené ubytovny a stanoví stát konečně hygienické normy na jejich provoz? Zástupci ministerstva jistě namítnou, že tento problém řeší například zákon o sociálních službách. Já jsem ale přesvědčena, že systém pomoci v nouzi by měl být propojený a jednotlivé typy pomoci by měly logicky navazovat.
Stanovením dvou různých lhůt zákon současně zakládá nerovnost mezi klienty sociálního systému. Ten, kdo bude mít štěstí a bude žít v obci do systému zapojené, má získat byt do zmíněných dvou let. Ten, kdo v takové obci žít nebude a bude muset žádat byt od Státního fondu rozvoje bydlení, má smůlu. Bude čekat o rok déle. Důvod, proč byly tyto lhůty stanoveny tímto způsobem, neznám. Troufám si ale tvrdit, že dva různé právní režimy mohou být problémem i z hlediska souladu s Listinou základních práv a svobod, respektive rovností občanů před zákonem. Zákon rozdělí lidi na dvě různé skupiny, přičemž jediným kritériem bude místo jejich pobytu. Chce-li státní správa zaštiťovat sociální bydlení, nemůže vytvářet dvě kategorie občanů. Obavy ze zásahu do kompetencí obcí sice na první pohled odpadly, tlaky na povinné zapojení obcí ale přetrvávají.
Velkým tématem je určitě i motivace obcí zapojit se do systému dobrovolně. Měla jsem možnost s některými starosty mluvit a příliš motivovaní nebyli. Podmínky financování sociálního bydlení totiž zůstávají nadále nejisté, protože z velké části nejsou zakotveny přímo v zákoně, ale závisejí na vládních nařízeních.
Přiznám se, že velké pochybnosti mám také o fungování Státního fondu rozvoje bydlení. Tyto obavy nerozptýlili ani zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí na jednání podvýboru pro bytovou politiku, kde jsme měli před několika týdny možnost tuto otázku diskutovat. Pro ty z vás, kteří zákon ještě nečetli, Státní fond bytového rozvoje má skutečně fungovat jako státní realitní agentura a developer zároveň. Opravdu bude mít kapacity a schopnosti na to, aby zřizoval a stavěl sociální byty od Aše až po Bruntál? Ráda si od zástupců ministerstva nechám vysvětlit, jak konkrétně a kde bude Státní fond rozvoje bydlení byty do sociálního pobytového fondu získávat. Pokud jsem totiž správně četla návrh zákona, nikde se nepíše, že musí Státní fond pro rozvoj bydlení hledat prázdné a vhodné byty pro sociální bydlení v lokalitě stávajícího bydliště osoby v bytové nouzi.
Ze zákona také zmizely podmínky pro umístění sociálních bytů, které měly zamezit vytváření nových ghett. Velmi proto chápu námitky z neziskového sektoru a z platformy pro sociální bydlení, která se na přípravě zákona aktivně podílela. Bez jakýchkoliv pravidel riskujeme, že současná ghetta zůstanou a nová se k nim přidají.
A pak je tu ještě jeden velmi sporný bod. Marně jsem hledala v zákoně cokoliv, co by se dalo vykládat jako motivace vrátit se ze sociálního bytu zpátky do normálního nájemního bydlení. Zákon totiž ve finální podobě ztratil to, co nalezneme ještě v původní koncepci z roku 2015. Buduje systém, který není prostupný, ale naopak zadrží klienty sociálního systému v sociálních bytech natrvalo. Ministerstvo práce a sociálních věcí se k tomu dokonce v RIA bezelstně přiznává. Ministerstvo práce a sociálních věcí chce navíc poskytovat sociální byty i narkomanům a lidem s různými typy závislosti. U nich ani sociální pracovník nebude stačit a náklady na pokusy začlenit tyto lidi do společnosti budou ohromné. Tím nechci říci, že se o to nemáme pokoušet, jen je třeba vidět za těmito pokusy konkrétní problémy, které nastanou jak z hlediska financí, tak třeba sousedského života.
Pro vyváženost své zprávy chci zmínit i z mého pohledu pozitivní změny, kterými návrh zákona postupně prošel. Především je to návrat k trvalému pobytu jako k podmínce udělení sociálního bytu. Některá města se oprávněně obávala toho, že se na jejich území budou sestěhovávat sociálně slabí lidé z celé republiky. Ne že by se to tak již nyní nedělo, nově by se to však dělo, a bylo by to dokonce pod záštitou státu.
Za druhé se rozhodlo, že příspěvek na bydlení bude poskytován i do normálních, nejen sociálních bytů. Považuji to za samozřejmé, protože mnoho lidí, troufám si říci většina, se nebude chtít stěhovat do nových domů spolu s problémovějšími nájemníky například z vyloučených lokalit. Chtějí zůstat doma, tam, kde jsou zvyklí, a pouze potřebují pomoc s placením nájmu. To se mimochodem týká také mnoha seniorů, jimiž se ministerstvo zaklíná nejčastěji. Pro některé z nich možná zákon přináší nové komplikace.
Ministerstvo práce a sociálních věcí také zestručnilo výčet cílových skupin a některým z nich zpřísnilo přístup. Konkrétně třeba k lidem po výkonu trestu, kteří, pokud se nepletu, patřili původně mezi zvlášť zranitelné osoby. Nepočítalo se proto u nich s povinným přezkumem jejich situace po dvou letech.
Bohužel pozitivní posuny jsou z mého pohledu v menšině. V zákoně převládají změny, které z jeho původních verzí udělaly torzo. A výsledné torzo dává více otázek než odpovědí. Zákon se rozkročil opravdu široko. Chce jedním modelem pomoci zachraňovat bezdomovce, lidi z ubytoven a zároveň pomáhat nízkopříjmovým rodinám a seniorům. Neřeší ale vůbec příčinu toho, proč se lidé ocitají v bytové nouzi, a neusiluje o to, aby výsledkem snažení státu byl návrat těchto lidí do normálního života. Svým způsobem tak zakládá na nové nespravedlnosti.
Nejasné zůstává i praktické fungování sociálního bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice podle dostupných informací podpořilo pilotní projekty ve čtrnácti českých městech a chce připravovat prováděcí vyhlášky a metodiky na základě jejich vyhodnocování, jenže toto úsilí přichází poněkud pozdě. Podmínky v každém městě jsou navíc naprosto rozdílné jak z hlediska lidí, kteří v nich žijí, tak bytového fondu, kterým disponují.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, postup vlády považuji za naprosto nemístný, protože nás záměrně konfrontuje se zákonem, na němž samotná koalice nenašla shodu. Vláda obešla standardní mechanismy určené k přípravě nové legislativy, připomínkové řízení i Legislativní radu a poslala do Poslanecké sněmovny paskvil. Poslanci ale nemohou za to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zaťatě hájilo své představy a až na poslední chvíli přistoupilo k rychlé akci, během níž zákon dokonce vykuchalo. Postup při přípravě zákona o sociálním bydlení ukazuje, jak legislativní proces vypadat nemá. Jsem z toho upřímně zklamaná.
Nemyslím si, že potřebujeme až tak ambiciózní normu, ale myslím si, že právní rámec pro rozvoj sociálních bytů skutečně nutný je. Už proto, že drtivá většina měst sociální byty stejně provozuje, často ve spolupráci s neziskovými organizacemi. Stejně tak potřebujeme lepší pravidla pro fungování sociální práce v terénu, protože ta vůbec není jednoduchá a organizace, které se jí věnují, potřebují stabilní podporu a dobré podmínky pro svou činnost. Určitě bychom měli vést detailnější debatu o lepším čerpání dotací na rekonstrukce a výstavbu sociálních bytů. Takové dotační programy již existují, města si ale někdy stěžují, že jsou při dobré vůli a snaze blokována přísnými podmínkami čerpání.
A především bychom si měli ujasnit, komu přesně má zákon o sociálním bydlení pomáhat. Navzdory mediálním proklamacím paní ministryně Marksové si troufám tvrdit, že předložený zákon je především zákonem pro bezdomovce, určitě ne ale zákonem pro seniory a chudé rodiny.
Samozřejmě jsem zaslechla názor, že je třeba zákon co nejrychleji přijmout, hlavně aby bylo něco, měnit se to dá novelami v budoucnu. Já tento přístup nesdílím. Myslím si, že tato Sněmovna by neměla krátce před volbami pustit do světa polotovar s nejasnou budoucností. Zatížila by tím další vlády závazkem ve výši desítek miliard korun, aniž bychom mohli s určitostí říci, že to bude fungovat.
Především s ohledem na nedostatečné ekonomické podklady a nastíněné sporné body proto navrhnu v obecné rozpravě, do které se tímto hlásím, vrátit zákon předkladatelům k přepracování.
Děkuji za pozornost. ***