(9.20 hodin)
(pokračuje Grospič)
Ale ony se zvedly třeba i ceny energií, elektřiny o 4,8 %, zemního plynu od 5,8 %, vodného a stočného o 6,2 a 5,8 %, teplé a studené vody o 1,7 a jenom čisté nájemné se zvedlo o 2,6 % a z toho regulované o 6,5 %.
Možná je symbolické, že právě v době, kdy se vláda chystá a prosadila i v rámci malé důchodové reformy snížení téměř 80 % lidí, kteří budou nastupovat do starobních důchodů, výše jejich důchodových příjmů, právě v době, kdy se chystá na občany uvalit zvýšení daně z přidané hodnoty, které výrazně zvednou komodity, o kterých jsem zde hovořil, právě v době, kdy se vláda chystá danit režijní a benefitní náhrady, a právě v době, kdy téměř 80 % lidí nesouhlasí s touto vládou, a dokonce se organizace sdružené v rámci dopravy chystají vyhlásit stávku jako výstrahu této vládě a této vládní politice, v této situaci přichází vláda, že chce glorifikovat své hrdiny, kterými by odvedla pozornost od tíživé současné sociální situace.
Ano, každý společenský režim má své hrdiny, a nemá-li je, musí si je vytvořit. Musí je vytvořit. A tato vláda a poslanci vládní koalice také říkají, musí si je zaplatit. A musí je zaplatit právě z těch zvýšených daní a z těch snížených příjmů velké části obyvatelstva. Nevím, jestli je to daň současné demokracii. Nevím, jestli preambule navrženého zákona, která hovoří slovy: jsa veden vůlí vyjádřit úctu ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie, jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví či statečnosti a sebeobětování dalším generacím, vyslovuje hlubokou lítost nad nevinnými oběťmi teroru komunistického režimu a vycházeje ze zásad, které chtěl vtělit do zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.
Chtěl bych říci, že každý vývoj a každá historická etapa má své zákonitosti. Někdy se vývoj opakuje. A hovořil jsem zde v prvém čtení tohoto zákona o paralele s norimberskými zákony. Myslím si, že způsob projednávání tohoto návrhu zákona ve výborech Poslanecké sněmovny i způsob, jakým bylo odůvodněno zařazení tohoto zákona na dnešní den jako pevného bodu, odůvodňuje, že se velká část poslanců této Poslanecké sněmovny, která si je jista tím, že sice ztrácí podporu občanů ve veřejnosti, ale stále má oněch 118 hlasů, rozhodla jít cestou, která by alespoň napodobila ony norimberské zákony.
Sněmovní tisk číslo 204 zavádí v důvodové zprávě termín "třetí odboj", což jednak přináší zásadní změnu v chápání samotného slova "odboj" zahrnutím individuální činnosti, které totiž je v nesouladu s tím, jak jej vysvětluje slovník spisovné češtiny, tedy hromadný odpor, organizovaná činnost proti vládnoucímu režimu, a jednak je pojímá nesystémově z hlediska historického. Pro odboj, jak jej historicky chápeme, pro odboje prvního a druhého, bylo však příznačné, že se dotýkal samotné existence, bytí či nebytí samotného československého státu, resp. našeho českého národa. Odpor v letech 1948 a 1989, pokud existoval, směřoval pouze proti československému politickému a ústavnímu systému. To je základní rozdíl. První zahraniční národní odboj v letech 1914 až 1918 byl řízen vládou v exilu, měl vlastní vojenské legie a byl podporován státy Dohody, které válčily proti ústředním mocnostem včetně Rakouska-Uherska. Činnost prvního odboje směřovala k vytvoření samostatného Československa, a podotýkám, že postavení odbojáře nezískali účastníci domácího odporu, ale pouze příslušníci zahraničních vojenských legií. Rovněž druhý, protifašistický národní odboj v letech 1939 až 1945 byl řízen československou vládou v exilu, byl uznáván velmocemi bojujícími proti bloku fašistických mocností, měl vlastní armády a vyvíjel vlastní bojovou aktivitu včetně partyzánského boje a účasti ve Slovenském národním povstání. A i květnovém povstání českého lidu. Výsledkem druhého odboje bylo osvobození Československa z nacistické okupace. Podmínky pro získávání osvědčení odbojáře pak stanovil následně zákon číslo 255/1946 Sb.
První a druhý odboj, bylo pro ně příznačné, že boj o náš stát probíhal jako součást válečného konfliktu v zahraničí, ale současně i v domácím prostředí. Domácí odboj byl organizovaný, měl své centrální vedení a působil v součinnosti s centrem odboje zahraničního. To, co vy dnes chcete uznat jako odboj, nebyl ve skutečnosti odboj žádný. Bylo to pouze individuální vyjadřování nesouhlasu placené velice štědře zahraničními centrálami, které měly zájem na rozvratu československého státu. (Nesouhlas a bouchání do lavic ze strany poslanců ODS.) Můžete si kolegyně a kolegové bouchat, můžete hlásně vyjadřovat svůj protest, ale já neskloním před vámi hlavu a nenechám se zastrašit. (Smích v sále.)
U zahraničního odboje pak bylo podstatné, že kromě politického vedení existovala také skutečná bojová složka Československá armáda. To vše staví odboj, protifašistický národní odboj do jiného hlediska. Spojování těchto dvou rovin, domácí a zahraniční, vytvářelo to, co označujeme jako první a druhý odboj, jejichž cílem byl vznik nebo obnova samostatného československého státu. Nikoliv pouhé svržení stávajícího režimu.
Kladu si několik otázek, proč na jednu stranu tento politický systém se snaží očerňovat, ostrakizovat období let poválečného vývoje v Československu a poté v České republice, a na druhou stranu tolik stojí, přestože ji poplivává, o onu právní kontinuitu, z které bezostyšně tyje a výsledky práce lidí rozprodává a rozkrádala v kuponové privatizaci i v současných mocenských aférách, kterými jsou těhotné všechny vládní politické strany. Občanská demokratická strana, TOP 09 i Věci veřejné.
Vítězství prvního a druhého odboje umožnilo nahradit dosavadní státní útvar, se kterým existuje právní kontinuita. Československá republika nepřevzala právní řád Rakouska-Uherska ani protektorátu Čechy a Morava, Česká republika je právním nástupcem Československé federativní republiky a ta je právním nástupem Československé socialistické republiky a ta je právním nástupem Republiky československé.
Součástí prvního a druhého odboje, tedy jednou ze složek, byl také i onen individuální nebo skupinový odpor obyvatel proti režimu. Ten se projevoval, ano, i v letech poválečných, ale označení třetí odboj zde není na místě a ani to není pro protikomunistické hnutí 50. let možné používat. Tento odpor měl někdy formy ozbrojených akcí, ale převážně akcí, které směřovaly proti potlačování lidské důstojnosti, glorifikovaly vraždy a byly přímo upláceny zahraničními vojenskými službami. ***