(15.40 hodin)
(pokračuje M. Zeman)
V žádném případě se nechci srovnávat s Dwightem Eisenhowerem, ale vzpomínám si, že ve svém závěrečném poselství varoval před jevem, který označil jako vojensko-průmyslový komplex. A já bych chtěl varovat před jevem, který bych označil jako mediokracie. V těch zhruba 12 minutách, které mně ještě na mé poslední privilegované vystoupení zbývají, bych se chtěl - a v tom je smysl mého vystoupení - tento jev pokusit alespoň částečně popsat.
Domnívám se, že mediokracie je tvořena třemi základními komponentami. Tou první komponentou je jakási hybná, ale ve skutečnosti skrytá a utajovaná síla. Podle mého názoru reprezentanty těchto sil jsou všichni ti, kdo jak jsem už řekl popírají fakticky význam svobodných voleb a dávají přednost kuloárnímu vyjednávání. Tyto síly by byly partikulovány v takových organizacích, jako je podle mého názoru Lípa, Impuls 99, Dřevíčská výzva, Děkujeme, odejděte, Česká televize věc veřejná a organizace další.
Aby mi bylo dobře rozuměno, nemám nic proti dřevíčskému zámku pana Schwarzenberga, pouze se domnívám, že politika se nemá dělat na zámcích ani na hradech. Skutečná politika se má dělat v podzámčí a v podhradí. A chtěl bych upozornit i tuto sněmovnu, že se nachází v podhradí. Ale to není vše. Onou hybnou silou je podle mého mínění v podstatě skupina neúspěšných podnikatelů a neúspěšných politiků, která v prvních letech společenské transformace zjistila, že k úspěchu ve svém podnikání potřebuje klientelistické berličky, protože není schopna obstát sama v normální, byť nedokonalostmi zatížené tržní ekonomice. A toto je podle mého názoru spiritus agens jevu, který se, se zdůvodněním, jež za chvíli uvedu, nazývá mediokracií.
Druhou komponentou tohoto jevu jsou ti politici, za nimiž není vidět bez ohledu na jejich politickou příslušnou žádná skutečná práce, žádné vlastní výsledky, a kteří proto potřebují své mediální sebezviditelnění a potřebují k tomu i nástroje, které by k takovému sebezviditelnění prospěly. Víte, že ještě zcela nedávno ceny nikoliv pro nejpopulárnějšího politika - to bych ještě pochopil - ale pro nejprospěšnějšího politika vyhrával jistý senátor, který byl sice znám svou cestovní kanceláří, ale za nímž v Senátu žádná viditelná ani neviditelná práce neexistovala. Myslím, že média mají v tomto smyslu obrovskou moc a že zejména politici, kteří jsou neúspěšní a kteří se nedokáží prosadit svou vlastní prací, potřebují opět klientelistickou berličku těchto médií jak pro to, aby jimi byli vyzdviženi na piedestal, tak i pro to, aby byli difamováni jejich případní konkurenti.
Jsou lidé, kteří nedokáží napsat vlastní článek, maximálně podepsat článek napsaný jejich mediálními experty. Jsou lidé, které nazývám politickými manekýny a kteří jsou schopni přebíhat z politické strany do jiné politické strany, a když se jich zeptáte, kde jsou jejich sliby a jaké jsou jejich skutečné výsledky, odpovědí vám bude hluboké mlčení. Toto je podle mého mínění ona druhá ze tří komponent mediokratického systému, který se u nás postupně vytváří.
A nyní mi dovolte, aby závěrem přešel ke komponentě třetí, to znamená ke svým oblíbeným novinářům.
Nikomu nevnucuji své subjektivní mínění, byť podložené dlouholetými zkušenostmi, že nejpitomějším tvorem na zeměkouli je současný český novinář. Uvádím toto mínění pouze proto, abych vyvrátil názor, že mediokraty jsou novináři. Novináři jsou pouze jakousi transmisí, mám-li použít komunistického termínu, tedy převodovou pákou mezi první skupinou neúspěšných podnikatelů, leč finančně vlivných podnikatelů či pseudopodnikatelů, a cílovou skupinou neúspěšných politiků.
Bohužel nežijeme v době Karla Havlíčka ani v době Ferdinanda Peroutky. Žijeme v době Martina Komárka. A protože mám poměrně málo času, dovolte mi, abych argumentoval třemi stručnými citáty svůj názor na české novináře v osobě šéfkomentátora Mladé fronty Dnes tím, že uvedu to, co psal v roce 1987 jako komentátor Mladé fronty včera. (Smích v sále.) Je to skutečně pars pro toto, drazí kolegové a kolegyně, protože bych mohl uvádět i další normalizační komunistická práčata z tohoto bulvárního deníku.
Citát první: Nový sovětský volební zákon dává sovětským občanům daleko širší práva než volební zákony v jakékoli kapitalistické zemi. (Smích v sále.)
Citát druhý: Rozumné návrhy Varšavské smlouvy byly opět odmítnuty imperialistickými kruhy. (Smích v sále.)
Citát třetí: Kapitalisté se pokoušejí zneužít černobylské havárie. (Smích v sále.)
Pro stručnost svého vystoupení jsem uvedl jednoho autora a pouze tři citáty, ale mohu vás ujistit, že podobné bývalé signatáře "anticharty" a bývalé podporovatele minulého režimu můžete najít velice často mezi těmi nejplamennějšími přívrženci té politické strany, možná spíše dvoustrany, která se zaklíná bojem proti minulému režimu. A položme si sami otázku, proč tomu tak je.
Moje odpověď je velmi jednoduchá. Milí kolegové - a teď se neobracím ke kolegyním - skutečný chlap nepotřebuje prostitutky. Milí političtí kolegové, skutečný politik, ať muž, nebo žena, nepotřebuje politické novinářské prostitutky. A já vám chci pouze říci, že ti, kdo spoléhají na to, že je média úrovně Mladé fronty Dnes a jim podobných bulvárních deníků vyzdvihnou na politické výsluní, spoléhají pouze na prázdnotu voličů a neschopnost jejich seriózní analýzy.
Toto je tedy, vážené kolegyně a vážení kolegové poslanci, moje analýza mediokracie - systému, který nám v rostoucí míře hrozí a který lze označit jako permanentní vzpouru neschopných.
***