Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Rovněž v řadách opozice dochází k polarizaci názorů a aktivizaci jednotlivých občanských iniciativ i samotných občanů. Začínají vycházet samizdatové Lidové noviny, vytvářejí se nové občanské iniciativy /Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdružení, Iniciativa sociální obrany, Společnost T. G. M., České děti, Hnutí za občanskou svobodu, Sdružení katolických laiků Pokoj na zemi, Společnost přátel USA, Československý Helsinský výbor, Kruh přátel Československo polské solidarity, Klub Obroda a další/, přibývají podpisy pod Petici moravských katolíků /více jak 600.000 signatářů/.

V druhé polovině roku 1988 se z bývalých členů KSČ, vyloučených po roce 1969, počala sdružovat iniciativa, která postupně vytvořila Klub Obroda. Oficiálním mluvčím Obrody se stal prof. Vojtěch Mencl, autorem programového prohlášení byl dle vlastních slov, Čestmír Císař. Klub Obroda, jako jediná část opozice navázala styk s vedením KSČ. Z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ s ní vstupuje v kontakt vedoucí oddělení Společenských organizací Jan Bouchal.

Klub Obroda vyvíjel činnost s vědomím ostatních opozičních skupin a zaměřoval se zejména k reformním snahám inspirovaným vývojem v SSSR po nástupu Gorbačova. Obracel se ke komunistickým a socialistickým stranám v zahraničí a pokoušel se i ovlivnit členskou základnu KSČ. V duchu svého rázu usiloval o novou obrodu socialismu, čímž v podstatě navazoval na rok 1968. O tom svědčí citace z jeho prohlášení "... jako přesvědčení socialisté budeme poskytovat politickou oponenturu ... jako socialisté jsme přesvědčeni, že první a zásadní metoda politiky musí být politický dialog. Cesta k demokratizaci není možná jakýmsi svržením dnešní moci a převzetím moci opozicí ... proto je nutné, aby se strana ideově obrodila".

Stejně jako ostatní opoziční skupiny i Obroda byla pod přímou kontrolou StB, zejména rozsáhlou infiltrací tajných spolupracovníků StB. Jeden z tajných spolupracovníků, dokonce zorganizoval schůzku v propůjčeném bytě StB, po které byli účastníci zadržení a u některých z nich následně vykonána domovní prohlídka.

21. srpna 1988, při příležitosti 20. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, se uskutečnila první hromadná demonstrace občanů, která překvapila představitele státní moci a opozici. Společnost se začíná probouzet.

28. října 1988 při příležitosti 70. výročí vzniku ČSR se opakuje demonstrace občanů na Staroměstském náměstí, a to i přesto, že velká část opozice trávila 96 hodin v zadržení. Tato demonstrace byla opětovně mocenskými prostředky potlačena.

Situace v Československu byla natolik vážná, že tehdejší předseda České vlády Ladislav Adamec, požádal o slyšení u generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, aby mu v červnu 1988 sdělil: "...nebudeme-li s tím něco dělat, do dvou let to bude řešit ulice"

Na podzim roku 1988 se dostává do čela Federální vlády Ladislav Adamec, novým tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze se stává Miroslav Štěpán a do funkce ministra vnitra byl jmenován František Kincl. V září 1988 dochází k reorganizaci uvnitř státní bezpečnosti, vytvoření Hlavní správy StB pro boj s vnitřním nepřítelem.

Represe státní moci zcela zdiskreditovaly Jakešem vyhlášené pásmo důvěry, spolupráce a dobrých sousedských vztahů, který mělo v zahraničí mizivý ohlas. Zásluhou rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC, exilových časopisů Svědectví a Listy, ale i díky československým samizdatovým tiskovinám, se svět stále více dozvídá o situaci v Československu a sílícím tlaku čs. opozice.

Na 10. prosinec 1988 svolávají občanské iniciativy na Václavské náměstí shromáždění, při příležitosti 40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv. Po dlouhých jednáních je shromáždění tajemníkem MěV KSČ Miroslavem Štěpánem oficiálně povoleno, avšak na malém žižkovském Škroupově náměstí. Jeho průběh je důkladně dokumentován StB. Překvapivé povolení shromáždění bylo motivováno negativní reakcí Západu na potlačení předchozích demonstrací a neochotu KSČ k dialogu s opozicí, ale i naléháním Moskvy, které šlo o světové veřejné mínění v širším kontextu v jednání Východ - Západ. Byla zde však i vlastní potřeba zjistit, kolik lidí se manifestace zúčastní a co se bude říkat.

V souvislosti se 40. výročím vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv i připravovaným shromážděním opozičních sil na Škroupově náměstí, pociťuje KSČ nutnost na toto výročí oficiálně reagovat. 10. prosince 1988 se v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka schází Fórum čs. veřejnosti u příležitosti Dne lidských práv. Ve stejné době, kdy probíhalo opoziční shromáždění na Škroupově náměstí, je vytvořen oficiální Výbor čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci v čele s prof. MUDr. Zdeňkem Dienstbierem DrsC. Výbor je od samého počátku pod pevným vedením ÚV KSČ a přísnou kontrolou StB.

Komunistické vedení bylo shromážděním na Škroupově náměstí silně pobouřeno. Videozáznamy StB putovaly republikou. Výzvy Ladislava Adamce k dialogu s opozicí, jsou v předsednictvu ÚV KSČ odmítnuty. Miroslav Štěpán je za povolení shromáždění ostře kritizován, což jej nakonec přiblížilo k Miloši Jakešovi.

Na začátku ledna 1989 doznívá dědictví roku předchozího a krystalizuje vše, co se ve společnosti i v občanech nastřádalo a zkoncentrovalo z předchozích let.

KSČ oficiálně hodnotí společenskou situaci jako konsolidovanou s úspěšně probíhajícími ekonomickými i demokratizačními změnami. Ve skutečnosti se však jedná o neudržitelný stav, vedoucí bezpodmínečně k situaci, kterou bude nutno řešit. Odtrženost vedoucích funkcionářů KSČ od řadových straníků na straně jedné, názorové neshody a boj o moc v KSČ na straně druhé, neschopnost reagovat na měnící se mezinárodní i vnitrostátní situaci.

V řadách opozice vznikají právě v tomto roce nové a nové občanské iniciativy, složené převážně z mladých radikálních občanů, odmítajících jakékoliv kompromisy, bez ochoty k jednání s oficiální mocí. Již tehdy se vytváří protipól Obrodě a všem, kterým jde o pouhé navázání na rok 1968 bez kvalitativních změn.

Dosavadní mocenské vedení opírající své postavení a zajišťující svou existenci o podporu Moskvy, ztrácí své pozice. Podpory z Východu se nedostává.

Propojení všech tří výše uvedených faktů tvoří velmi nepřehlednou, nestabilní a výbušnou společenskou situaci.

Již na leden 1989 připadá 20. výročí upálení a smrti Jana Palacha. Opozice je připravena jej beze zbytku využít. Občanské iniciativy žádají o povolení pietního shromáždění u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. V té době jsou zpracovány součinnostní plány ministerstva vnitra, ČSLA a LM. Shromáždění na Václavském náměstí není povoleno a je rozhodnuto jakákoliv veřejná vystoupení potlačit s využitím mocenských prostředků.

V první polovině ledna dostávají Václav Havel a mluvčí Charty 77 Dana Němcová anonymní oznámení, že se chystá ve stejný den a na stejném místě upálení dalšího člověka. Dnes lze s určitostí říci, že se jednalo o dezinformační akci StB s cílem odradit občany od účasti na veřejných shromážděních.

Občanské iniciativy vyhlašují ve dnech 15. - 20. ledna týden pietních shromáždění při příležitosti výročí smrti Jana Palacha. FMV vyhlašuje mimořádná opatření a za součinnosti s LM a pomocnou stráží VB, po celou dobu veřejná shromáždění brutálně potlačují. Mnoho lidí je raněno, mnoho lidí je zatčeno. Jeden z prvních je zatčen dne 16. 1. 1989 i Václav Havel. Narychlo je zinscenován soud, Havel je odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Po jeho odvolání je trest snížen na osm měsíců.

Zatčení Václava Havla, ale zejména brutalita zásahu mocenských sil na Václavském náměstí a nestoudnost oficiální kampaně ve sdělovacích prostředcích, aktivizují veřejnost a politizují ty, kteří se dříve o společenskou situaci nezajímali. To dává vzniknout nových občanským iniciativám a novým podpisům pod množící se petice. První z nich je Petice občanů za propuštění Václava Havla. Na jejím základě, ale zejména na základě širokého mezinárodního ohlasu, byl Václav Havel přesně v polovině trestu, v květnu 1989 podmíněně propuštěn.

Na základě proběhlých událostí a vyhodnocení situace, bylo zřízeno na ÚV KSČ oddělení kontrapropagandy. V jeho čele stál PhDr. Rudolf Reiner, CsC., ředitel Městské politické školy v Praze 8, Karlíně. Vypracoval analýzu společenského vývoje v období osmdesátých let. Zabýval se zejména důvody neúspěchu vystupování některých stranických pracovníků a navrhl vytvořit vlastní agitační skupinu ÚV KSČ, která se měla účastnit vystoupení stranických funkcionářů a nově pořádaných diskusních klubů. Úkolem této agitační skupiny bylo vytvořit vlastní klaku, která měla podporovat vystoupení řečníků, pokládat připravené otázky a vytvářet atmosféru, příznivou pro vedení dialogu. Projekt schválil Miloš Jakeš. V dubnu 1989 bylo přistoupeno k jeho realizaci.

Realizací projektu byl pověřen štáb lidí, v čele s Dr. Reinerem, který pracoval na ÚV KSČ v odboru kontrapropagandy a plk. Kiliánem, bývalým šéfem ochranky Jakeše, v té době stážistou ÚV KSČ na 13. oddělení - bezpečnost. Školení agitační skupiny proběhlo ve dnech 6. - 10. června 1989 ve Slušovicích v hotelu Všemina. Projekt probíhal na náklady ÚV KSČ, avšak pod hlavičkou jednání Vědeckotechnické společnosti. Jednání se zúčastnilo 34 účastníků, kteří byli omluveni ze zaměstnání, byla jim refundována mzda a důvodem omluvy bylo školení ekologů. Náplň vlastního školení byla následující: každodenní rozcvička s kursem sebeobrany, přednášky z psychologie provázené videozáznamy z diskusních klubů, demonstrací na Václavském náměstí apod., teorie ochrany před sledováním, rétorika, poznatky o disidentském hnutí apod. V rámci školení byli absolventi rozděleni do několika skupin se svým vedoucím. Skupiny měly později působit samostatně. Za účast na školení ve Slušovicích obdržel každý účastník odměnu ve výši 300,- až 400,- Kčs.

Po ukončení školení se jeho absolventi skutečně několikráte zúčastnili tehdy pořádaných diskusních klubů a přednášek. Konkrétně 27. 6. 1989 diskusního klubu v domě U Hybernů, 26. 10. 1989 přednášky v Celetné ulici, někteří členové se zúčastnili i demonstrací dne 21. 8. 1989 na Staroměstském náměstí.

Po 17. 11. 1989 byli členové skupiny pozváni do Městské politické školy v Karlíně, kde se setkali asi 5x za sebou. Dle výpovědí účastníků, se pouze informovali o politické situaci a vydali prohlášení, se kterým vystoupil František Adámek, dnes poslanec ČNR, na Václavském náměstí.

Ze zúčastněných lidí lze zmínit Jiřího Solila, později člena Parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, Františka Adámka, později poslance ČNR, plk. Kiliána, příslušníka StB a několik agentů a spolupracovníků StB. Tento stručný výčet hodně napovídá o druhu a úkolech školení ve Slušovicích.

Jednou z aktivit, zejména později mnohokrát zmiňovaných, byla iniciativa MOST, kterou tvořili Michal Horáček a Michael Kocáb. Vypracovali stanovisko s nímž se obrátili na předsedu federální vlády Ladislava Adamce. Prostředníkem se jim náhodně stal poradce předsedy vlády Oskar Krejčí. Vzhledem k tomu, že Oskar Krejčí je evidován jako rezident StB, s krycím jménem KALA, r. č. 8478, lze předpokládat, že i o této iniciativě byla StB informována.

Idea iniciativy MOST vycházela z představy o nutnosti vrazit klín mezi vládu v jejímž čele stál Ladislav Adamec a Komunistickou stranu Československa, v čele s Milošem Jakešem. Úkolem iniciativy MOST pak bylo vytvořit prostor k dialogu mezi vládou a opozicí s vědomým vynecháním ÚV KSČ a KSČ jako celku.

V měsíci září 1989 došlo k prvému setkání Kocába a Horáčka s předsedou vlády Ladislavem Adamcem. K tomuto setkání došlo zcela nepřipraveně náhodnou schůzkou ve foyeru Nové scény Národního divadla.

Iniciativa MOST splnila zcela svůj úkol po 17. listopadu zprostředkováním dialogu Ladislava Adamce a Václava Havla (setkání Krejčí - MOST - 18. 11. 1989 a následně s Adamcem).

Reakcí oficiální státní moci na lednové události 1989 nebyla snaha o dialog, ani řešení vzniklé společenské situace politickými prostředky, nýbrž příprava na politický střet a potlačení opozice prostředky síly. Předsednictvo FS přijalo urychleně zákonné opatření č. 10 ze dne 14. 2. 1989, kterým novelizací trestního zákona v § 156a a zákona o přečinech v § 6, zpřísnilo trestní sazby za účast na demonstracích a šíření zakázaných tiskovin.

V průběhu celého roku pokračuje vlna zatýkání a soudních procesů s účastníky lednové nepovolené manifestace. Mezi občany se zvedla vlna nesouhlasu a stále více lidí začíná chápat, že se blíží rozhodující měření sil. Toto uvědomění se nejvíce odráží v souvislosti s peticí Několik Vět, vydanou Chartou 77 v červenci 1989. Množství signatářů Několika vět překvapuje její iniciátory, ale především představitele mocenských struktur.

V rychlém sledu v měsíci srpnu a říjnu, následují nepovolená shromáždění občanů. 21. srpna 1989 u příležitosti 21. výročí vstupu spojeneckých vojsk do Československa a 28. října 1989 v příležitosti 71. výročí vzniku Československé republiky. Obě shromáždění byla státní mocí rozehnána a potlačena.

Vypjatá vnitrostátní situace byla výrazně poznamenána a ovlivněna událostmi v zahraničí. Změnami v Maďarské lidové republice, v Polské lidové republice, absencí jakékoliv podpory ze Sovětského svazu, ale zejména hromadným útěkem občanů NDR přes naše území do Spolkové republiky Německo. Po uzavření hranic mezi ČSSR a SRN, se občané NDR shromaždovali v Praze na velvyslanectví NSR. Celý svět sledoval pád komunistické diktatury v NDR, bourání berlínské zdi a očekával opětovné sjednocení obou německých států. Bylo jen otázkou několika měsíců, možná i týdnů, kdy dojde k rozhodujícímu střetu v Československu. Po 28. říjnu 1989 se nezadržitelně blížilo další výročí, k němuž se upíraly zraky všech zúčastněných stran - 10. prosinec, Mezinárodní den lidských práv. Události však měly spád daleko rychlejší.

Na podzim roku 1989 trvá již řadu měsíců pouliční válka, kterou vede obyvatelstvo Prahy a dalších míst s pořádkovými jednotkami SNB, které rozhánějí a snaží se znemožnit demonstrace, ke kterým při různých výročích dochází. Na podzim 1989 tato napjatá situace neustálých střetů kulminuje a k větším či menším zákrokům dochází stále častěji. Podobný konflikt mezi mocí a obyvatelstvem se přenáší i do jiných míst republiky (Teplice, Bratislava).

Za této situace dochází k iniciativě řady angažovaných, zejména mladších osob, které pořádají studentskou manifestaci k padesátému výročí 17. listopadu na Albertově. Patří k typickým rysům totalitních režimů, že nemohou nechat takováto větší shromáždění občanů bez pozornosti a nesnažit se i tento projev angažovanosti udržet pod svojí kontrolou, včetně použití bezpečnostních složek. K tomuto přístupu vedou také nezávislými organizátory připravené letáčky s provokujícími formulacemi "...za ideály pravdy a svobody, neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy...", "...nechceme jen pietně vzpomínat...". Podobný leták, podepsaný za Nezávislé studentské sdružení (dále NSS) Milanem Růžičkou, vyzývající k pochodu do Opletalovy ulice, byl zachycen na VŠE a na ČVUT.

V napjaté celospolečenské atmosféře, kterou možno charakterizovat později skandovaným heslem "poslední v Evropě", se nakonec plánovaná manifestace uskutečňuje 17. 11. 1989 v 16:00 v Praze 2, v komplexu budov University Karlovy na Albertově. Průběh shromáždění má zjevně protirežimní charakter, což však není v této vypjaté době již příliš vyjímečné.

I když se nepodaří části organizátorů zastupujících SSM pacifikovat tyto protirežimní postoje a projevy, celá manifestace pokračuje oficiálně schváleným průběhem, tedy odchodem manifestantů v 17:00 na Vyšehrad. Je nutno připomenout, že účastníky manifestace k tomuto postupu musejí dosti zásadním způsobem přesvědčovat sami organizátoři (zejm. z řad tzv. Nezávislých studentů), neboť manifestanti projevují spontánní zájem nerespektovat oficiálně schválenou trasu manifestace a vydat se směrem do centra, jak dokazuje mohutné skandování "Václavák, Václavák". I přes tyto projevy zůstávají orgány SNB pasivní a na vývoj manifestace otevřeně nereagují. K bezprostřednímu zásahu jim ani sami manifestanti svou ukázněností nezavdávají příčinu, nemluvě o celkovém charakteru shromáždění, které květinami, svíčkami a transparenty "Nenásilí" se samo prezentuje jako odmítající agresivitu a vyhýbající se konfliktům.

K ukončení oficiální části manifestace dochází kolem 18:00 na Vyšehradě. Nyní však celková atmosféra vede účastníky manifestace k spontánnímu rozhodnutí uskutečnit průvod Prahou původně zamýšlenou trasou, tedy do Opletalovy ulice.

Tento úmysl je zjištěn orgány SNB a postup davu je ve Vyšehradské ulici v 18:25 zastaven. Zde dochází k prvnímu konfliktu, kdy se demonstranti pravděpodobně tlakem zadních řad úspěšně pokoušejí protrhnout kordón příslušníků SNB. Úplnému protržení je však nástupem jednotky Pohotovostního pluku zabráněno.

K místu střetu přicházejí další a další účastníci nyní již nepovolené demonstrace. Průvod, jehož čelo bylo zastaveno ve Vyšehradské ulici, se kolem 18:50 bočními ulicemi přelévá na nábřeží a podél Vltavy postupuje směrem do centrálních částí Prahy.

Účastníci této demonstrace sami uvádějí, že v době postupu po nábřeží neměli přesnou a konkrétní představu o cíli pochodu, ale všichni se shodují v obecném úmyslu dosáhnout centra, tedy Václavského náměstí. Dosáhnout tohoto cíle postupem po nábřeží bylo možno několika cestami, a to prakticky vždy přes Karlovo náměstí. Důvod, proč se demonstranti touto cestou nevydali, je nutno hledat ve skutečnosti, že řada účastníků si při cestě na Albertov povšimla v blízkosti Karlova náměstí shromážděných a připravených pořádkových sil SNB a byla si vědoma, že tyto jednotky jsou připraveny zabránit dalšímu postupu stejně, jako tomu bylo v ulici Vyšehradské.

Tímto způsobem se tedy dav demonstrantů dostává v 19:20 cestou po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu. Jeho účastníci zaplňují celé nábřeží až k Palackého náměstí. Jelikož cílem pochodu je Václavské náměstí, je v tomto místě nejlogičtějším to, co čelo davu demonstrantů skutečně udělá - totiž zahne na Národní třídu.

Chování davu je umírněné a ukázněné, a demonstrace si přes skandování obsahově ostrých hesel ("Chceme novou vládu! ") zachovává celkem pietní ráz. Ojedinělé pokusy některých jedinců vybočit z tohoto rámce jsou umírňovány ostatními. Složením se jedná zejména o studující mládež, pedagogy a další představitele inteligence, včetně pamětníků událostí před 50. lety.

Tomuto postupu však zabrání pořádkové jednotky SNB, které se v 19:25 rozestaví zhruba v polovině této cesty na úrovni Albatrosu. Demonstranti pomalu dojdou až ke kordonu SNB, který přehrazuje Národní třídu a postupně se do 19:35 prostor před tímto kordonem vyplní všemi účastníky demonstrace, kteří se k průvodu buď připojili, nebo průvod ještě neopustili, což bylo po tříhodinovém pochodu také velmi časté. Dav demonstrantů takto vyplní prostor Národní třídy mezi křižovatkou ulice Na Perštýně a křižovatkou s ulicemi Voršilská a Karolíny Světlé. Jedná se přibližně o 10 000 osob.

Z druhé strany Vltavy přijíždí v 19:36 po mostě 1. máje pořádková jednotka SNB, která se zastavuje v prostoru před Národním divadlem a její příslušníci zaujímají postavení v kordonu, který přehrazuje Národní třídu před křižovatkou s ulicemi Voršilská a K. Světlé blíže demonstrantům, kterým je takto znemožněn asi v 19:40 volný odchod směrem k Národnímu divadlu.

Zůstává jediná volná cesta z tohoto po obou stranách uzavřeného prostoru ulicí Mikulandskou. Ta však je přibližně toutéž dobou uzavírána další skupinou příslušníků pořádkových sil SNB.

V takto zcela uzavřeném prostoru zachovávají demonstranti nadále ukázněnost, sedají si na zem a skandovanými hesly i jinými projevy dávají příslušníkům SNB najevo, že nehodlají vůči nim činit jakékoliv agresivní kroky (skandování "Vy nás máte chránit", "Máme holé ruce"). Značná část davu využívá možnosti, kterou je ještě částečně volný průchod ulicí Mikulandskou, a prostor opouští.

Dochází tím k prořídnutí celého davu, na což reaguje jednotka SNB, umístěná v týle demonstrantů, postupem vpřed. Takto se tato jednotka v průběhu následujících třiceti minut posune po celou část Národní třídy mezi ulicemi Voršilská a Mikulandská až k ústí Mikulandské do Národní třídy.

Jestliže měli demonstranti určitou, velmi omezenou možnost odcházet jednotlivě skrze postupující kordon směrem k Národnímu divadlu, je jim tato možnost v 20:18 již zcela znemožněna.

Absurditu situace zvyšuje skutečnost, že silný tlampač opakovaně vyzývá demonstranty k odchodu, který však není možný.

Okolo prostoru, ve kterém se nachází dav demonstrantů uzavřený dvěma kordony SNB, se vytvářejí kordony další, které brání občanům přístupu blíže k uzavřenému davu demonstrantů a chrání také týl obou uzavírajících kordonů.

Poté, co se zmenšený dav demonstrantů stlačí do prostoru mezi Albatrosem a Mikulandskou ulici, dochází po 20:25 k eskalaci násilí ze strany zasahujících příslušníků SNB. Příslušníci OZU podnikají výpady proti osobám v davu, což způsobuje posuny a tlaky, při kterých hrozí ušlapání. V kordonu, který kolem 20:30 postoupil přes ústí Mikulandské ulice, jsou vytvořeny propustě, na které navazují řady příslušníků, tvořících "uličky". Těmito propustěmi a následnými "uličkami" mohou demonstranti odcházet, při průchodu jsou však někteří z nich velmi brutálně zbiti, jiní popisují alespoň částečné pokusy ohrozit je na zdraví, mj. údery obušky do hlavy.

Kordon je později, ve 20:53 hod. posílen dvěma obrněnými transportéry SNB se zábranami, pocity ohrožení osob v davu se tím dále zvyšují.

Krátce před tím se dal ve 20:45 do pohybu prvý kordon, který bránil postupu do centra a postupně vytlačuje zbytek demonstrantů k druhému kordonu a k "uličkám" v něm tvořených tak, až je celá demonstrace tímto způsobem v 21:10 rozptýlena.

Mezi tím ony další pořádkové síly, které bránily přístupu k místu střetu s obklíčenými demonstranty, rozhánějí za použití brutálního násilí ostatní shromážděné občany. Po rozptýlení koncentrovaného davu pak dochází během odjezdu pořádkových sil z místa střetu k dalším útokům na jednotlivce.

Na místo přijíždějí posádky sanitních vozidel první pomoci, které odvážejí některé zraněné účastníky demonstrace. ošetřující lékaři však konstatují, že vzhledem ke koncentraci sil jednotek SNB, spoušti, kterou zásah v prostoru Národní třídy zanechal, i k charakteru zranění osob, které si podaří ještě na místě najít a ošetřit, se domnívají, že největší nápor zranění, způsobených během zásahu, unikl jejich kontrole. Tento odhad je v podstatě správný, neboť řada zraněných osob se dostává z místa zásahu na lékařské ošetření vlastními prostředky.

Na místě provedeného zásahu se shromažďují občané, kteří podléhají celkové psychóze, jakou zásah na demonstrantech zanechal, a objevují se zde první úvahy o možnosti, že si zásah pořádkových sil SNB vyžádal i lidské oběti. Mezi postiženými demonstranty i stejně smýšlejícími občany je provedený zákrok chápán jako úmyslná a adresná odpověď stávající moci na pokusy o prosazení dialogu ve společnosti.

V průběhu následující noci dozrává v řadě ať již konformě či konfrontačně laděných občanů i účastníků demonstrace stanovisko, že se stávající mocí již nelze vést jakýkoliv dialog a je třeba přistoupit k zásadnějším krokům. Vzniká tak idea studentské stávky, která je nakonec dohodnuta v sobotu 18. listopadu 1989 dopoledne na setkání studentů FAMU. Z tohoto setkání vzejde výzva k ostatním fakultám i občanům republiky. Zásah, který proběhl v blízkosti Národního divadla, má značný dopad také mezi herci a ostatními zaměstnanci pražských divadel. Podnět studentů vede nakonec k narychlo svolané schůzi této divadelní obce v sobotu 18. 11. 1989 ve 14 hod. v Realistickém divadle k vyhlášení týdenní divadelní stávky. Toto vyhlášení stávky je spojeno s výzvou ostatním občanům, aby o týden později uskutečnili stávku generální. Podobně jako v Realistickém divadle i ostatní občanské iniciativy a další seskupení vydávají svá zásadní prohlášení, ve kterých reagují na zásah na Národní třídě.

V sobotu odpoledne se uskuteční protestní shromáždění v prostoru Národní třídy, které se však rozchází díky snaze studentů nepřipustit další násilnou konfrontaci. Po Praze se začíná stále určitěji šířit pověst, že si páteční zásah vyžádal lidskou oběť.

Takto rozbouřená atmosféra má nakonec své vyústění v neděli dne 19. 11. 1989, kdy dochází ve večerních hodinách v Činoherním klubu ke sjednocení politické opozice. Je vydána řada prohlášení. Současně dochází k dohodě mezi vysokoškoláky, že od pondělka bude stávka probíhat na většině fakult.

Na jedné straně je opozice sjednocená do Občanského fóra, vyzývající k občanské neposlušnosti, generální stávce a jednání o svých požadavcích. Má za sebou zaktivizované studentské hnutí, síť divadel, která propagují projevy odporu a šířením informací o průběhu pátečního zásahu získává na svou stranu další obyvatele.

Na druhé straně je stávající mocenská elita, která se teprve snaží dopátrat se příčin tak rozsáhlého pobouření obyvatelstva, neboť informace poskytnuté vyšším místům pořádkovými jednotkami SNB jsou zkreslené a nepřesné. Takto zaskočená mocenská garnitura, představovaná narychlo svolaným předsednictvem ÚV KSČ, se pokouší jednat v duchu dosavadních postupů a neopírá se o nic menšího, než jsou armáda, Bezpečnost a stranický aparát, odtržený od obyvatelstva i od nálady v základních organizacích KSČ.

Začíná týdenní politický souboj o získání důvěry a podpory občanů.

Mluvíme-li o mocenských orgánech v předlistopadové ČSSR, musíme konstatovat, že orgány státu byly plně podřízeny orgánům KSČ. K tomu přistupovala provázanost státních představitelů s politickými funkcemi a politickou podřízeností, takže státní orgány byly pouhými realizátory rozhodnutí, učiněných funkcionáři KSČ. Proto je předmětem pozornosti situace v KSČ.

Během r. 1989 stojí ve vedoucích funkcích stranického aparátu skupina, která se realizovala "normalizací" v 70 letech. Přirozeným procesem stárnutí dochází postupně k oslabování jejích pozic. Do popředí se dere nová generace funkcionářů. Ti si uvědomují, že ve společnosti jsou nezbytné změny alespoň v tom rozsahu, odpovídajícím změnám v SSSR. Další skupina, tedy Jakeš, Fojtík, Hofmann, Bilak a Indra, odmítá jakýkoli ústupek, zejména v možnosti přehodnocení r. 1968. Těm se daří odstranit Štrougala a Kapka. Pozici konzervativců však oslabuje odchod Bilaka. V tomto prostředí se pohybuje předseda vlády Adamec s programem ekonomické reformy, který postrádá politickou podporu. Každá skupina hledá spojence, a to zejména v Moskvě. Jakeš a jeho společníci zde svou neústupností oporu postupně ztrácejí. Pro přestavbové vedení SSSR jsou nepřijatelní. Postupně ztrácejí i oporu v jednotlivých státech tzv. socialistického společenství v tomto politickém spektru se pohybuje, dalo by se říci samostatně, R. Hegenbart, vedoucí oddělení státní administrativy na ÚV KSČ. U něj se scházejí veškeré poznatky, zejména z bezpečnostního aparátu, o vývoji ve společnosti. Osobně chápe, že je nutné zahájit dialog, o kterém na předsednictvu ÚV KSČ hovoří Adamec, ale nevystupuje na jeho podporu. V rozhodujících dnech po 17. 11. 1989 se následkem srdečního záchvatu izoluje od veškeré aktivity.

Nejenom Hegenbart nechce postoupit zápas se starým vedením. M. Štěpán dává z úrovně MěV KSČ souhlas Ke shromáždění na Škroupově náměstí v prosinci 1988. Jde tu o jakýsi pokus o novou politiku. Ovšem po kritice v předsednictvu ÚV KSČ je on osobou, která schvaluje brutální a nezákonný postup bezpečnostních orgánů při lednových demonstracích. Pro úplnost je nutné uvést, že naopak zase při povolání LM do Prahy 22. 11. 1989 je on zásadním odpůrcem jejich nasazení.

V procesech přestavby vidí pokračování i politici vyloučení z KSČ po roce 1968, kteří v té době zakládají Obrodu. Snaží se organizovaně i jednotlivě vstoupit v dialog se stávajícím stranickým vedením a také hledají spojení s Moskvou.

V rámci provedeného vyšetřování nebyla prokázána jediná skutečnost, která by svědčila o tom, že by některá skupina ve straně, vyjma různých spekulativních úvah nepřesahujících rámec kabinetní politiky, podnikla jakýkoliv konkrétní krok vedoucí ke změně společenského vývoje.

Vyšetřováním objasněnou politickou atmosféru před 17. listopadem 1989 nelze uzavřít bez konstatování, že podklady a materiály pro připravované prosincové plánům ÚV KSČ, ani výslechy svědků nepřinesly dostatečné množství věrohodných poznatků o údajně připravovaných demokratizačních a kádrových změnách. Nelze tedy ani uvažovat o tom, který z ambiciózních politiků tehdejší doby spojoval toto plénum se svými záměry či mohl chtít jeho průběh jakkoliv ovlivnit.

Každopádně však lze konstatovat, že neadekvátně tvrdý až brutální zásah SNB nebyl v zájmu většiny tehdejších představitelů moci, kteří nebyli strukturování do frakcí či názorových proudů, jak panuje obecná představa, ale tvořili v podstatě homogenní celek. Tvrdost zásahu na Národní třídě tedy odtud odvozovat nelze.

Myšlenka uspořádat pietní manifestaci k padesátému výročí 17. listopadu vznikla mezi skupinou vysokoškoláků, říkajících si nejprve Nezávislí studenti, později STUHA, zhruba v září 1989. Tato skupina iniciativních studentů, snažících se vytvořit podobnou občanskou iniciativu, jakých v této době vznikaly desítky, svým složením zastupuje většinu pražských vysokých škol.