Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

S požadavkem na všeobecnou intenzifikaci rozvoje národního hospodářství je neoddělitelně spojeno důsledné využívání mzdy jako účinného nástroje pracovní motivace. z hlediska pracovníků je mzda bezprostředním hmotným výrazem jejich zájmů v oblasti osobní spotřeby. Základním úkolem mzdové politiky je proto upevnit a posílit aktivní funkci mzdy při zabezpečování úkolů sociálněekonomického rozvoje společnosti. Je třeba překonávat rovnostářské přístupy v odměňování a posilovat funkci zásluhovosti a nepřipouštět bezpracné příjmy. Při dalším centrálním řízení základních mezd je nezbytné rozšiřovat pravomoc organizací především na úseku pobídkové složky mezd na rozhodující kvalitativní stránky hospodářského rozvoje. Dosavadní dostatečně pružná úprava zákoníku práce v podstatě vyhovuje dynamickému rozvoji mzdové politiky, je však třeba ji sladit s vývojem mzdových forem za posledních 20 let i se záměry pro další období, zejména z hlediska vědeckotechnického rozvoje, nezbytného posilování samostatnosti podniků a zásad jejich samofinancování.

Proto se navrhuje pojmy mzdy a mzdových forem aktualizovat a vnitřně utřídit, zejména též z hlediska kolektivních forem odměňování, a stanovit organizacím výslovně povinnost vytvářet věcné, organizační a personální předpoklady pro jejich účinné působení.

Z hlediska zvýšení pravomoci organizací ve mzdové oblasti se navrhuje výslovně stanovit, že organizace samostatně rozhoduje o uplatňování úkolové, podílové nebo časové mzdy a ostatních forem mzdy. Přitom je povinna poskytovat pracovníkům mzdu podle mzdových předpisů a v souladu s nimi podle vnitřních mzdových předpisů (např. prémiových řádů, podnikových pravidel pro poskytování osobního ohodnocení a odměn) a kolektivních smluv. Naturální požitky lze poskytovat v souladu s právními předpisy.

Organizace budou poskytovat mzdu zahrnovanou do nákladů podle centrálně stanovených soustav tarifních mezd a rámcových zásad pro používání ostatních složek mzdy; samostatně budou rozhodovat o rozsahu prostředků na složky mzdy poskytované z fondu odměn a o některých dalších pohyblivých složkách mzdy zahrnovaných do nákladů. v kolektivní smlouvě se bude vymezovat rozsah prostředků na jednotlivé složky mzdy hrazené z fondu odměn, jakož i pořadí a způsob stanovení výše těchto složek pro případ nedostatku prostředků v tomto fondu. Navrhuje se však stanovit výslovně v zákoníku práce ty mzdové složky, které se pracovníkům zaručují. Případné další složky mzdy budou pracovníkům zaručeny, stanoví-li to obecně závazný mzdový předpis.

V souladu se směrnicemi k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu schválenými usneseními vlády ČSSR č. 29/1988 se navrhuje, aby organizace, které provozují hospodářskou činnost, zřizovaly vedoucímu organizace osobní účet mzdy, na který se budou převádět některé nadtarifní složky mzdy, na něž již vznikl pracovníkovi nárok a jejichž výplata, popřípadě zánik nároku, budou závise na dlouhodobých výsledcích.

Na úseku normování práce se svěřuje pravomoc stanovit, upravovat a měnit normy spotřeby práce plně organizacím a navrhuje se zpřesnit podmínky, při nichž je třeba změnit normy spotřeby práce.

Pokud jde o mzdu při převedení na jinou práci, navrhuje se výslovně v zákoníku práce uvést, že při převedení z důvodu nezbytné provozní potřeby se doplatek mzdy do výše průměrného výdělku poskytuje nejdéle po dobu 30 pracovních dnů v kalendářním roce (aby odpadly dosavadní pochybnosti v praxi), neboť po této době již pracovník není povinen tuto jinou práci vykonávat. Pokračuje-li pracovník ve výkonu této práce po této době, je nutno předpokládat jeho souhlas, takže jde o dohodnutou změnu druhu práce, a to alespoň konkludentně, a pracovníku přísluší mzda podle mzdového předpisu, tzn. případně po určitou dobu doplatek ke mzdě podle vykonávané práce do výše stanovené mzdovým předpisem.

Jestliže však pracovník z jakéhokoliv důvodu konal práci, na kterou byl proti své vůli převeden protiprávně, bude mu příslušet za dobu převedení mzda za vykonanou práci s doplatkem do výše průměrného výdělku podle zákoníku práce. Tím se řeší dosud nejasné situace, kdy pracovník při protiprávním převedení nemohl mít nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle § 130, jestliže konal práci, a naopak na doplatek k dosažené mzdě nárok neměl. Tentýž doplatek k dosažené mzdě bude příslušet pracovníku, který byl převeden na jinou práci v důsledku trestního řízení, jestliže nebude pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Doplatek mzdy při převedení z důvodu ohrožení nemocí z povolání bude nadále příslušet po dobu 12 po sobě následujících měsíců i při přechodu pracovníka do jiné organizace. Při převedení z důvodu nemoci z povolání nebo pracovního úrazu se navrhuje stanovit, že pracovník bude mít po tutéž dobu nárok na náhradu škody do výše průměrného výdělku podle § 195 bez omezení do výše limitů tam uvedených.

Jestliže bude pracovník převeden na jinou práci pro dočasnou ztrátu předpokladů stanovených právními předpisy (§ 37 odst. 2 písm. c)), bude mu příslušet mzda podle vykonávané práce. V případech, kdy pracovník ztratil tyto předpoklady neoprávněně z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem orgánu státu, odpovídá mu za vzniklou škodu čs. stát podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Protože již nelze vycházet z pojmu pracovník odměňovaný podle soustavy dělnických mezd, navrhuje se nahradit jej pojmem "pracovníků, kteří vykonávají dělnická povolání". U těchto pracovníků se zachovává dosavadní právní úprava, že nárok na přesčasový příplatek k dosažené mzdě, jestliže ve stanovené době nebude pracovníku náhradní volno za práci přesčas poskytnuto. Návrh zároveň umožňuje organizaci přiznat pracovníku příplatek za práci přesčas, jestliže o tom rozhodne.

Navrhuje se stanovit přísnější postih na mzdě při vyrobení zmetku, a to tak, že pracovník odpovídá svou mzdou za zmetek, který prokazatelně zavinil, i když jej případně převzala technická kontrola jako vyhovující. Pokud jde o nekvalitní provedení jiných prací, které nelze považovat za vadný výrobek (zmetek), navrhuje se, aby organizace byly povinny ve vnitřních mzdových předpisech stanovit pracovníkům postih na pohyblivých složkách mzdy za období, v němž organizace zjistila nekvalitní práci, nejpozději však ve lhůtě tří let od nekvalitního provedení práce. To se týká i pracovníků technické kontroly.

Zmocnění k vydání zásad pro stanovení výplatních termínů obecně závazných právním předpisem se navrhuje převést z vlády ČSSR na federální ministerstvo financí a předsedu Státní banky československé v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí a Ústřední radou odborů. Současně se navrhuje zpřesnit v zájmu odstranění nejasností a zjednodušení postupu organizací v praxi některá ustanovení o splatnosti mzdy a její náhrady před nástupem dovolené a při skončení pracovního poměru. Pokud to stanoví mzdový předpis, bude možná i částečná výplata mzdy v jiné než peněžní formě (naturálie). Navrhuje se stanovit, aby na žádost pracovníka byla organizace povinna poukázat pracovníkovi příslušnou částku mzdy na jeho účet u peněžního ústavu, čímž bude zabezpečena možnost účelného rozšiřování bezhotovostních plateb občanů.

Pokud jde o udělování předchozího souhlasu odborového orgánu ve mzdových věcech, navrhuje se, aby podobně jako při výpovědi a okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany organizace bylo možno odmítnutí předchozího souhlasu přezkoumat vyšším odborovým orgánem a nahradit jeho rozhodnutím. Dosavadní právní úprava totiž neumožňuje v případě nesouhlasu odborového orgánu uplatnit mzdové důsledky vyplývající z neúspěšného hospodaření organizace, které jsou nezbytnou součástí samostatnosti a samofinancování podniků.

V § 123 se navrhuje upravit zmocnění pro federální ministerstvo práce a sociálních věcí a ostatní ústřední orgány federace i republik k vydávání mzdových předpisů a dalších pracovněprávních předpisů upravujících některé náhrady a náležitosti souvisící s výkonem práce. Centrální řízení základních mezd se zabezpečuje tím, že tyto předpisy budou vydávány podle zásad schválených vládou ČSSR po projednání s Ústřední radou odborů, a pokud jde o mzdové předpisy odvětvových ústředních orgánů, vždy v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí. Nutnost dohody s příslušným ministerstvem financí, cen a mezd, popřípadě zdravotnictví a sociálních věcí republiky, jde-li o předpisy ústředních orgánů republik, vyplývá z obecného ustanovení § 23 odst. 2 zákoníku práce. V souladu s těmito pracovněprávními předpisy budou organizace vnitřními mzdovými předpisy konkretizovat základní mzdy na své provozní podmínky a samostatně upravovat mzdové formy a pohyblivé složky mzdy.

Dosavadní zákoník práce ponechal v platnosti dřívější předpisy upravující náhrady při překážkách v práci z důvodu obecného zájmu, pokud neodporovaly jeho ustanovením. Pokud byly postupem času tyto předpisy rušeny, měla pouze vláda ČSSR pravomoc vydat nové, což bylo nepružné a vedlo to v praxi i k protiprávním legislativním postupům při nové úpravě překážek v práci. Oprávnění, které má dosud okresní národní výbor v dohodě s okresní odborovou radou, v případě pochybnosti rozhodnout, zda jde o veřejnou funkci, o občanskou povinnost, popřípadě o jiný úkon v obecném zájmu, vede k nerovnému a neodůvodněně diferencovanému postavení pracovníků v různých místech a obcích a nelze zabránit ani účelovým výkladům těchto otázek. Přitom k největším problémům dochází v oblasti jiných úkonů v obecném zájmu.

Proto se navrhuje zmocnit federální ministerstvo práce a sociálních věcí, aby podle zásad schválených vládou ČSSR po projednání s Ústřední radou odborů stanovilo vyhláškou jiné úkony v obecném zájmu, rozsah poskytování pracovního volna, popřípadě další podrobnosti.

V praxi se pociťuje jako nedostatek, že nelze postihnout pracovníka, který vykázal neomluvenou absenci v době před nástupem základní (náhradní) vojenské služby. Proto se navrhuje stanovit, aby za každou směnu nebo její převážnou část, neomluveně zameškanou pracovníkem ve čtyřech týdnech bezprostředně předcházejících nástupu vojenské služby, byla organizace povinna krátit pracovníku náhradu mzdy o náhradu za jeden až tři dny. V ustanovení o školení a studiu při zaměstnání se navrhuje výslovně stanovit, že účast na školení a studiu při zaměstnání za účelem prohloubení kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, je výkonem práce, za který přísluší pracovníku mzda; nejde tedy v tomto případě o překážku v práci, ale o plnění povinnosti pracovníka vyplývající z pracovní smlouvy. Dále se navrhuje převést z vlády ČSSR na federální ministerstvo práce a sociálních věcí zmocnění stanovit podle zásad schválených vládou ČSSR po projednání s Ústřední radou odborů vyhláškou poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení pracovníků studujících při zaměstnání, a popřípadě poskytování uvedených náležitostí při účasti na školení, které není povinností pracovníka, včetně případné náhrady mzdy.

Podrobnější úprava překážek v práci v obecném zájmu s výjimkou jiných úkonů v obecném zájmu a důležitých osobních překážek v práci včetně některých změn bude stanovena v novém prováděcím nařízení vlády ČSSR.

K prohloubení péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci se navrhuje uložit organizacím dbát, aby zdraví pracovníků nebylo ohrožováno kouřením na pracovištích, vytvářet pro nekuřáky nekuřácká pracoviště a stanovit zákaz kouření na pracovištích, kde pracují také nekuřáci. Pracovníci budou povinni dodržovat zákaz požívání alkoholických nápojů a zneužívání jiných omamných prostředků v pracovní době a na pracovištích organizace a zákaz nástupu do práce pod jejich vlivem, uvedený v zákoníku práce, jakož i zákaz kouření na pracovištích, určených pracovním řádem organizace. Všichni pracovníci bez ohledu na pracovní zařazení budou nadále povinni podrobit se vyšetření, které bude provádět organizace nebo příslušný orgán státní správy za účelem zjištění, zda pracovníci nejsou pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných prostředků. Případné zcela nezbytné výjimky ze zákazu požívání alkoholických nápojů bude možno stanovit v nařízení vlády ČSSR (např. pro pracovníky v tzv. horkých provozech).

Někteří vybraní pracovníci na zvlášť exponovaných pracovištích budou v zájmu předcházení vzniku pracovních úrazů a nemocí z povolání povinni zúčastnit se rekondičních pobytů, jejichž podmínky a okruh pracovníků stanoví podle zásad schválených vládou ČSSR po projednání s Ústřední radou odborů federální ministerstvo práce a sociálních věcí. Půjde o občanskou povinnost pracovníka, tedy o překážku v práce na jeho straně z důvodu obecného zájmu s nárokem na náhradu mzdy za odpadlou pracovní dobu.

V zákoníku práce se navrhuje zakotvit sociální plánování, jako základní metodu komplexní a koncepční činnosti organizací v oblasti péče o pracovníky. Federální ministerstvo práce a sociálních věcí se navrhuje zmocnit ke stanovení postupu při usměrňování sociálního rozvoje a úkolů organizací v péči o pracovníky. Na úseku závodního stravování se oproti dosavadnímu stavu navrhuje zpřesnit zmocnění vlády ČSSR tak, aby v dohodě s Ústřední radou odborů stanovila organizaci závodního stravování, podmínky jeho provádění a finanční zvýhodnění jídel a bližší vymezení okruhu pracovníků, kterým se toto stravování poskytuje.

Zvýšenou pozornost se navrhuje věnovat péči o kvalifikaci pracovníků, její prohlubování a zvyšování. Má být stanovena povinnost pracovníků prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, přičemž prohlubováním kvalifikace se rozumí též její udržování a obnovování. Za účelem prohlubování kvalifikace má být organizace zákonem oprávněna uložit pracovníku účast na školení, které je výkonem práce, za který přísluší pracovníku mzda. To se ovšem nebude týkat školení, v němž pracovník teprve získává předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro výkon sjednané práce (účast na tomto zvyšování kvalifikace je překážkou na straně pracovníka).

Pracovníkům, kteří vstupují do pracovního poměru bez kvalifikace, zabezpečuje organizace získání kvalifikace jejich zaškolením nebo zaučením a po jejím získání jim vydá osvědčení, kterým pracovník může doložit získanou kvalifikaci také v jiných organizacích. Navrhuje se upravit též podmínky, postup a povinnosti organizace při rekvalifikaci pracovníků, která je nutná z důvodu změn v organizaci práce nebo z důvodu jiných racionalizačních opatření. Federální ministerstvo práce a sociálních věcí má být zmocněno stanovit, v kterých případech a za jakých podmínek organizace ověřují způsobilost pracovníků k vykonávané práci (atestace).

Navrhuje se, aby organizace byly nadále oprávněny poskytovat pracovníkům pracovní úlevy a hmotné zabezpečení pouze tehdy, bude-li zvýšení kvalifikace v souladu s potřebami organizace. Zvyšováním kvalifikace se rozumí také její získávání nebo rozšiřování.

Organizace přitom bude oprávněna uzavřít s pracovníkem dohodu, kterou se zaváže umožnit pracovníku zvýšení kvalifikace a poskytovat mu pracovní úlevy a hmotné zabezpečení. Pracovník se zaváže setrvat v organizaci po určitou dobu v pracovním poměru nebo nahradit organizaci náklady spojené se zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže rozváže pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Tuto dohodu nebude možno sjednat,jde-li pouze o prohlubování kvalifikace na práci sjednanou v pracovní smlouvě, které je povinností pracovníka.

Zároveň se navrhuje zmocnit současně vládu ČSSR, aby stanovila nejvyšší částku nákladů, kterou je pracovník povinen uhradit v závislosti na délce doby setrvání v pracovním poměru, pokud svůj závazek nesplní. Budou zpřesněny doby, které se nezapočítávají do doby setrvání pracovníka v pracovním poměru, jakož i výjimečné případy, kdy povinnost pracovníka uhradit náklady nevznikne.

Pokud pracovník v době trvání závazku rozváže pracovní poměr a nastoupí do pracovního poměru v jiné organizace, bude moci tato organizace, jakož i každá další organizace, k níž pracovník později nastoupil do pracovního poměru, převzít za pracovníka povinnost uhradit zcela nebo zčásti náklady spojené se zvyšováním kvalifikace, jestliže se pracovník zaváže po odpovídající dobu setrvat u ní v pracovním poměru nebo jí vrátit příslušnou část nákladů, které za něj uhradila. Nově se navrhuje upravit povinnost organizace kontrolovat průběh a výsledky zvyšování kvalifikace a zastavit poskytování pracovních úlev a hmotné zabezpečení, jestliže se pracovník stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon práce, pro kterou si zvyšuje kvalifikaci (organizace mu může v tomto případě poskytovat nadále pracovní volno bez náhrady mzdy), nebo pokud bez zavinění organizace po delší dobu neplní bez vážného důvodu podstatné povinnosti při zvyšování kvalifikace.

K odstranění případných pochybností v praxi se v § 145 navrhuje výslovně uvést, že se za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání nepovažuje osobní automobil. Na organizacích nelze totiž ani v budoucnu, stejně jako dosud, požadovat, aby pro pracovníky zabezpečovaly hlídaná parkoviště, nehledě k tomu, že omezení cest do zaměstnání osobními automobily je celospolečensky žádoucí nejen z dopravních, ale zejména z ekologických důvodů. Přitom zůstane nedotčena povinnost organizace zajistit bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků (motocyklů a jízdních kol), pokud jich pracovníci používají k cestě do práce a zpět. Pokud by pracovník ponechal osobní automobil v pracovní době v objektu organizace (na místě k tomu určeném nebo na místě, kde obvykle automobily v objektu organizace parkují), odpovídala by organizace za škodu na něm vzniklou pouze podle § 204 odst. 2 zákoníku práce jako za věci, které se do zaměstnání obvykle nenosí. Bude-li však vzhledem ke konkrétním okolnostem výjimečně nezbytné, aby pracovník použil k cestě do zaměstnání a zpět osobní automobil (např. občan se změněnou pracovní schopností, přerušení provozu hromadných dopravních prostředků nebo nevhodné spojení hromadnými dopravními prostředky při velké vzdálenosti mezi bydlištěm a pracovištěm), bude v souladu s pravidly socialistického soužití (článek III zákoníku práce), jestliže organizace převezme osobní automobil do zvláštní úschovy.

Po návratu do práce má každý pracovník podle obecné pracovněprávní úpravy nárok na pracovní zařazení podle pracovní smlouvy. Zvýhodněni zařazením přímo na původní práci a pracoviště mají být pouze pracovníci při návratu do práce podle první věty § 147 odst. 1 dosavadní právní úpravy. Protože ustanovení druhé věty a dalších odstavců nezaručovala pracovníkům v ostatních případech ani práci podle pracovní smlouvy, navrhuje se jejich vypuštění.

Další mateřskou dovolenou se navrhuje prodloužit do tří let věku dítěte, čímž se upravuje charakter pracovního volna, které dosud některé matky čerpaly v době mezi druhým a třetím rokem věku dítěte. Tím se zvýší právní jistota pracovnic i organizací v této době. V zájmu prohloubení péče o děti osamělých pracovnic se navrhuje zvýšit věk dítěte, do kterého mohou být osamělé pracovnice vysílány na pracovní cesty jen se svým souhlasem, z osmi na 15 let.

Navrhované změny na tomto úseku jsou trojího druhu. Jde jednak o změny v systematickém členění včetně upřesnění některých ustanovení dosud nahrazovaných výkladem, dále o změny v zájmu zvýšení ochrany ekonomiky organizací a ke zlepšení sociální situace poškozených pracovníků, případně jejich pozůstalých.

Nově se navrhuje stanovit možnost organizace provádět kontroly věcí a prohlídky pracovníků při vstupu a opuštění organizace. Ústřední orgány z důvodu zvýšení ochrany majetku mají být zmocněny stanovit právním předpisem práce, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření písemné dohody o hmotné odpovědnost. Nově se zařazují i ustanovení postihující zneužívání jiných omamných prostředků a stanoví se zpřísněná odpovědnost pracovníka za vyrobení zmetku v opilosti nebo pod vlivem zneužití jiných omamných prostředků. Tato odpovědnost je dále zpřísněna i vypuštěním ustanovení, podle kterého pracovník za vyrobení zmetku neodpovídal, pokud technická kontrola převzala výrobek jako vyhovující.

V zájmu ochrany majetku v socialistickém vlastnictví a jednotného postupu organizací a soudů se navrhuje výslovně vyloučit odpovědnost organizace za škodu vzniklou pracovníkovi na dopravním prostředku (ať jde o jeho vlastní nebo vypůjčený automobil, motocykl apod.), pokud jej pracovník použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jejího souhlasu (např. na pracovní cestě, na cestě do zaměstnání, popř. i v objektu organizace). Povinnost organizace uschovat obvyklé dopravní prostředky použité k cestě do městnání a odpovědnost za jejich úschovu je nadále upravena v § 145 a 204.

Těžiště úprav prováděných na tomto úseku ve prospěch pracovníků je v ustanoveních upravujících odpovědnost organizace za škodu vzniklou pracovníku. Pokud jde o odpovědnost organizace za škodu, navrhuje se umožnit odškodnit nemoc z povolání vzniklou již tři roky před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání. Dalším podstatným zlepšením sociální situace poškozených pracovníků má být nárok pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání po dobu jednoho roku až do výše průměrného výdělku bez omezení limity stanovenými pro tuto náhradu. Mimoto se tyto limity zvyšují z 2.500 Kčs na 3.000 Kčs a u pracovníků, jejichž výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3.000 Kčs, se tato částka zvyšuje o 75 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3.000 Kčs, zatímco dosud se zvyšovala pouze o 50 %.

Sjednocení dosavadní výkladové praxe sleduje výslovná úprava nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při další pracovní neschopnosti jednak z jiného důvodu, než je původní úraz nebo nemoc z povolání, a jednak při další pracovní neschopnosti z téhož důvodu.

Ke zlepšení sociální situace pozůstalých se dále navrhuje zvýšit částky jednorázového odškodnění z dosavadních 5.000 Kčs na 8.000 Kčs pro dítě a ze 3.000 Kčs na 5.000 Kčs pro manžela, případně rodiče zemřelého pracovníka. Zvýšena má být i dosavadní částka 1.000 Kčs, do níž organizace odpovídá pracovníku za věci, které se obvykle nenosí do zaměstnání, a to na 2.000 Kčs.

Složitost výpočtu, jeho administrativní náročnost a nesrozumitelnost pro organizace odůvodňují návrh na zrušení náhrady za ztrátu na důchodu s tím, že tato ztráta bude nadále pracovníkům zohledňována při výpočtu důchodu, neboť podle předpisů o sociálním zabezpečení je náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zahrnována do průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro výpočet důchodu. Vzhledem k častému souběhu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s náhradou za ztrátu důchodu, zohledněnou ve výši důchodu, i vzhledem k průměrné pracovní aktivitě pracovníků po dosažení důchodového věku se navrhuje ve vazbě na předpisy sociálního zabezpečení omezit poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 65 let věku pracovníka.

Navrhovaným doplněním § 208 se umožňuje řešit náhradu škody při společné odpovědnosti pracovníka a další osoby podle jiných než pracovněprávních předpisů (zejména manka zjištěna v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti třetích osob), u téhož orgánu (soudu) v zájmu jednotného posouzení míry zavinění, výše škody a rozsahu její náhrady.

Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), odstranil rozdíl mezi mládeží, která se po ukončení základní školy připravuje na povolání v gymnáziích a středních odborných školách, a mládeží ve středních odborných učilištích. Ve všech těchto případech jde o žáky středních škol. Vzhledem k tomu, že v roce 1988 skončí poslední učební poměry, navrhuje se zrušit ustanovení části třetí zákoníku o učebním poměru, s výjimkou ustanovení § 227 a 227a, která je třeba novelizovat.

Podle školského zákona se žákům středních odborných učilišť (zvláštních odborných učilišť) zachovává důstojná právní ochrana, jakou dosud požívali učni. Proto musí mít organizace i nadále povinnost uzavřít s nimi po skončení přípravy na povolání pracovní smlouvu. Bude možné ji se žákem uzavřít i před skončením studia, nejdříve však v den, kdy dovrší 15 let věku.

Organizace, pro kterou jsou vychováváni pracovníci na dělnická povolání, se i nadále umožňuje uzavřít se žákem středního odborného učiliště (zvláštního odborného učiliště) při uzavírání pracovní smlouvy písemnou dohodu, v níž se žák zaváže setrvat v organizaci v pracovním poměru po určitou dobu, nejvýše však po dobu tří let. Jestliže pracovník v době trvání svého závazku vstoupí k jiné organizaci do pracovního poměru k jednotnému zemědělskému družstvu nebo k výrobnímu družstvu, nebo do služebního poměru, bude tato organizace v souladu se zásadou samofinancování povinna uhradit organizaci, pro kterou se pracovník připravoval na povolání, poměrnou část přiměřených nákladů na jeho výchovu v učebním nebo studijním oboru (2 - 4 ročníky), odpovídající míře nesplnění závazku pracovníka na setrvání.

Totéž bude platit přejde-li pracovník před splněním závazku z druhé do třetí organizace atd. Tento postup odpovídá zásadám uplatnění chozrasčotu a samofinancování organizací. Do doby setrvání v pracovním poměru nemá být započítávána základní (náhradní) vojenská služba, další mateřská dovolená a nepřítomnost v práci pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody a vazby, došlo-li k pravomocnému odsouzení.

Povinnost hradit náklad nevznikne, jestliže organizace, pro kterou se pracovník připravoval, sama rozváže pracovní poměr (dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením), nebo porušuje podstatnou povinnost vůči pracovníku nebo jestliže pracovník nemůže vykonávat ze zdravotních důvodů povolání, pro které se připravoval, nebo dosavadní práci, nebo následuje manžela do místa jeho bydliště a mladistvý rodiče do místa jejich nového bydliště. Povinnost k úhradě nákladů nevznikne též organizace, která přijme pracovníka do souběžného (vedlejšího) pracovního poměru podle § 25 odst. 2, neboť pracovní poměr k hlavnímu zaměstnavateli v této době trvá.

Stejně jako vedlejší pracovní poměry, i dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr umožňují využít iniciativy pracujících ke zlepšení služeb a zabezpečení pracovních sil ve vedlejším zaměstnání pro celou řadu úzkoprofilových činností. Na druhé straně však jsou někdy zneužívány k neodůvodněnému obohacování. Proto účelem navržené novely na tomto úseku je na jedné straně omezit příležitosti k jejich zneužívání, na druhé straně však odstranit zejména administrativní překážky tak, aby mohlo být těchto dohod plně využito ve prospěch sociálněekonomického rozvoje společnosti. Realizace navržené úpravy umožní zrušení usnesení vlády ČSSR č. 298/1983 o zásadách zaměstnávání pracovníků na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a ve vedlejším pracovním poměru, jakož i navazujících usnesení vlády ČSR č. 330/1983 a vlády SSR č. 372/1983, obsahujících radu komplikovaných opatření a zákazů, jejichž realizace vyžadovala v organizacích neúměrnou administrativu.

Aby byla zabezpečena preference pracovního poměru před dohodami, v nichž má být realizováno v zásadě pouze vedlejší zaměstnání, navrhuje se stanovit kriteria, podle nichž se posuzuje případná neúčelnost a nehospodárnost sjednávání pracovního poměru. Současně se navrhuje vyloučit uzavírání těchto dohod na činnosti podle autorského zákona, aby nedocházelo nadále v praxi k nejasnostem o souběhu pracovněprávních a autorskoprávních vztahů.

Dosavadní pojem sjednané odměny se zpřesňuje tak, že nesmí být v rozporu s právním předpisem, aby nebyli pracovníci stimulováni k uzavírání těchto dohod před pracovním poměrem. Také případné další podmínky nesmí být sjednány příznivěji pro pracovníka, než je tomu v pracovním poměru.

Dosud bylo možno dohodu o provedení práce sjednávat k výkonu ojedinělého pracovního úkolu, zatímco dohoda o pracovní činnosti se týkala opětovné činnosti. V praxi organizací i soudů bylo jednoznačně prokázáno, že toto kvalitativní rozlišování je naprosto nespolehlivé, neboť záleží v podstatě na názoru účastníků, zda určitou činnost posoudí jako ojedinělý úkol, i když velikého rozsahu (např. kontrola elektroinstalace na všech farmách jediného státního statku), nebo jako opakovanou činnost malého rozsahu (např. přednášková činnost v rozsahu několika hodin). Protože dohoda o provedení práce nemusela být písemná, nebyla omezena na polovinu pracovního úvazku a výdělek z ní se nezapočítává do omezené výdělkové možnosti pracujících důchodců (22.000 Kčs ročně), bylo jí často zneužíváno k obcházení dohody o pracovní činnosti. Proto se po zkušenostech s uplatněním usnesení vlády ČSSR č. 298/1983 navrhuje zavést kvantitativní rozlišení obou dohod. Dohodu o provedení práce bude možno uzavřít pouze do předpokládaného rozsahu práce 100 hodin v kalendářním roce. Do tohoto rozsahu bude třeba započítávat i práce vykonané v témže kalendářním roce na základě předchozí dohody o provedení práce týmž pracovníkem pro tutéž organizaci. I tento návrh má zabezpečit preferenci pracovního poměru před upřednostňováním dohody o provedení práce. Vládu ČSSR se navrhuje zmocnit, aby stanovila nařízením, v kterých výjimečných případech se do limitu 100 hodin předchozí práce nezapočítává. Dohodu o provedení práce bude možné uzavřít i ústně.

Naproti tomu dohodu o pracovní činnosti bude možné uzavřít bez ohledu na předpokládaný rozsah práce, ne však na vyšší než poloviční pracovní úvazek, neboť má jít zásadně o vedlejší zaměstnání a nelze jí nahrazovat pracovní poměr. Vládu ČSSR se přitom navrhuje zmocnit, aby stanovila nařízením, ve kterých výjimečných případech lze poloviční úvazek překročit (práce k zabezpečení naléhavých zvýšených úkolů, nepřesahujících souvisle dobu tří měsíců, jestliže splnění těchto úkolů vyžaduje nárazové hromadné výpomoci občasných pracovníků; výpomoc občanů v akci Z, není-li občan jinde zaměstnán v rozsahu přesahujícím polovinu pracovního úvazku). Dodržení polovičního pracovního úvazku se sleduje za celou dobu trvání dohody o pracovní činnosti, nejdéle však za 12 měsíců. Dohoda o pracovní činnosti musí být i podle navrhované úpravy uzavřena písemně, jinak je neplatná. Výpovědní doba se zkracuje z jednoho měsíce na 15 dnů, aby bylo zabezpečeno operativnější zrušení dohody.

Stejně jako u vedlejšího pracovního poměru, také u dohody o pracovní činnosti se jeví z hlediska celospolečenských zájmů účelným nahradit dosavadní předchozí souhlas organizace písemnou oznamovací povinností pracovníka. Organizace bude i nadále oprávněna (stejně jako u vedlejšího pracovního poměru) dát pracovníku dodatečný příkaz ke zrušení této dohody za podmínek stanovených v zákoně. Pro odstranění dosavadních nejasností se navrhuje výslovně stanovit, že odměna z této dohody je splatná ve výplatních termínech určených v organizaci pro výplatu mzdy.

Ke sjednocení délky lhůt se lhůtami v občanském zákoníku a k zabezpečení vyváženosti lhůt u pracovníka pro vydání neoprávněného majetkového prospěchu a u organizace k doplacení zejména mzdových nedoplatků pracovníku se navrhuje stanovit v § 243 odst. 3 jedinou (objektivní) lhůtu tří let od výplaty neoprávněně poskytnutých částech a v § 263 odst. 1 tříletou lhůtu k uplatnění peněžitých nároků.

K odstranění častých pochybností organizací, rozhodčí komisí i soudů o rozdílech v počítání promlčecích lhůt k uplatnění nároků u rozhodčí komise nebo soudu (§ 261 odst. 1), propadných lhůt (§ 261 odst. 4) a dob, jejichž uplynutím zanikají práva a povinnosti, na které byly omezeny (§ 258), se důsledně nejen v této, ale i v předchozích částech zákoníku práce rozlišují lhůty a doby s tím, že u výpovědi jde o výpovědní doby. Na to pak navazuje výslovné ustanovení o počítání času (§ 266 odst. 4 a 5). Návrh rozhodčí komisi nebo soudu a písemný projev vůle druhému účastníku je nutno ve stanovené promlčecí nebo propadné lhůtě doručit, pokud zákon nestanoví jinak. Ustanovení o počítání lhůt se netýká dob (§ 258); tyto doby počínají prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby. O počátku běhu výpovědních dob platí ustanovení § 45 odst. 2.

K zabezpečení nároku pracovníků postižených pracovním úrazem či nemocí z povolání nebo jinou škodou na zdraví se navrhuje stanovit, že se nepromlčují nároky na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 194 a 195 a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 199); promlčují se pouze nároky na jednotlivá opětující se plnění z nich vyplývající.

Podobně jako je tomu v občanském zákoníku, se navrhuje v § 243a stanovit, aby soud na návrh prokurátora mohl vyslovit, že pracovník nebo organizace jsou povinni odvést státu zcela nebo zčásti hodnotu odpovídající plnění bez právního důvodu, nebo plnění z neplatného právního úkonu, jehož přijetím vědomě porušili zákon.

V navrhovaně úpravě se přihlíží ke specifiku pracovněprávních vztahů, které záleží v tom, že pracovníku přísluší odměna za vykonanou práci i v tom případě, je-li práce vykonávána např. na základě faktického pracovního vztahu. Zároveň zůstává v platnosti ustanovení § 243 odst. 4, podle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být pracovníku na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám.

Promlčecí lhůt u k uplatnění nároku na náhradu škody se navrhuje prodloužit z jednoho roku na dva (v souladu s občanským zákoníkem); tato lhůta počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o vzniku škody. Objektivní promlčecí tříletá (popř. desetiletá) lhůta počíná běžet ode dne, kdy došlo k události z níž škoda vznikla (§ 263 odst. 3).

K odstranění dosavadních pochybností při rozlišování domáckých pracovníků od pracovníků na detašovaných pracovištích organizace se zpřesňuje ustanovení § 267 odst. 2. Domáckými pracovníky jsou pracovníci, kteří nepracují na pracovištích organizace, ale podle podmínek dohodnutých v pracovní smlouvě pro ni vykonávají sjednané práce doma v pracovní době, kterou si sami rozvrhují.

Současně re navrhuje vymezit pojem pracovníků ve zvláštním zapojení. Budou pro ně platit podobné výjimky jako pro domácké pracovníky s tím, že mohou vykonávat práci také na pracovištích organizace. Podrobnosti o jejich pracovních podmínkách bude oprávněna stanovit nařízením vláda ČSR a vláda SSR.

Aby pracovní poměr mezi občany nebyl nadále omezen výhradně na poskytování služeb pro osobní potřebu navrhuje se umožnit v § 269 jeho uzavření také v dalších případech stanovených právními předpisy. Předpokládá se, že mezi občany bude možno sjednat pracovní poměr nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr k pomoci občanům, kteří poskytují služby na základě povolení příslušného orgánu státní správy, jakož i v dalších případech stanovených obecně závaznými právními předpisy. Současně se navrhuje zmocnit vládu ČSSR ke stanovení potřebných odchylek od zákoníku práce.

Výhody, které dosud přísluší osamělým pracovníkům pečujícím o dítě, uvedené v § 270 se navrhuje rozšířit o další výhody příslušející osamělým ženám pečujícím o děti, uvedené v § 154 odst. 3, § 155 a 156 odst. 2. Současně se výhody uvedené v § 53 odst. 3, § 15 odst. 3 a § 156 odst. 2 navrhuje vztáhnout také na pracovníka, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocného občana. Tím se zabezpečuje v nezbytně nutné míře vyšší stupeň právní jistoty v pracovněprávních vztazích pracovníkům, u nichž to je plně odůvodněno jejich obtížnými rodinnými a sociálními podmínkami.

V novém ustanovení § 270a a 270b se v souladu s postavením federálního ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstev zdravotnictví a sociálních věcí a ministerstev financí, cen a mezd republik v procesu řízení národního hospodářství navrhuje stanovit jejich kontrolní oprávnění s tím, že půjde zásadně o provádění kontroly na základě jejich plánů kontrolní činnosti. Oprávnění nezbytná k provádění kontroly se navrhuje stanovit obdobně jako u kontroly prováděné jinými orgány, včetně ukládání pokut organizacím za porušování příslušných právních předpisů.

Oprávněný požadavek na zjednodušení výpočtu průměrného výdělku bude vyžadovat při budoucí úpravě změny koncepce jeho zjišťování. Z tohoto důvodu se navrhuje vypustit ze zákoníku práce a prováděcího nařízení vlády základní úpravu zjišťování průměrného výdělku a úpravou zmocnění vytvořit předpoklad pro provedení obecné právní úpravy v jednom právním předpisu, jímž bude vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí. Výslovným vymezením pojmu průměrného výdělku pro pracovněprávní účely se sleduje odstranění některých nejasností při jeho používání zejména při odpovědnosti za škodu.