Předseda Josef David.
Místopředsedové:
Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná,
Cvinček.
Zapisovatelé: Štětka,
dr Ducháček.
Členové vlády:
předseda vlády Fierlinger; náměstkové
předsedy vlády: Gottwald, Široký,
dr Šrámek, Ursíny; ministři:
Ďuriš, Hála, arm. gen. Hasal,
Kopecký, Laušman, Majer, Masaryk,
dr Nejedlý, Nosek, dr Pietor, dr Procházka,
dr Ripka, dr Stránský, arm. gen. Svoboda,
dr Šoltész, dr Šrobár; státní
tajemníci: dr Clementis, gen. dr Ferjenčík,
Lichner.
Předseda nejvyššího
účetního kontrolního úřadu
dr Friedmann.
296 poslanců podle presenční
listiny.
Z kanceláře sněmovní:
tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra,
dr Ramajzl.
Předseda
(zvoní): Zahajuji 2. schůzi Prozatímního
Národního shromáždění.
Sněmovna jest způsobilá
jednati.
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž jest:
1.
Potvrzení presidenta republiky podle čl. 2 úst.
dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, čís.
47 Sb.
K potvrzení presidenta republiky
se vyžaduje podle čl. 3 téhož dekretu
přítomnosti nadpoloviční většiny
všech členů Prozatímního Národního
shromáždění a třípětinové
většiny hlasů přítomných.
Byl mi podán návrh
posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka,
dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů.
Žádám o jeho přečtení.
Tajemník PNS dr Madar
(čte): Návrh posl. Fierlingra, Kl.
Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého
a druhů:
Podepsaní navrhují,
aby potvrzení presidenta republiky podle čl. 2 ústavního
dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, čís.
47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění
bylo provedeno tímto usnesením:
"Prozatímní Národní
shromáždění potvrzuje podle článku
2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne
25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním
Národním shromáždění,
že president republiky dr Edvard Beneš, řádně
zvolený Národním shromážděním
dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u
58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci
až do nové volby presidenta republiky." (Poslanci
povstávají. - Hlučný potlesk. Poslanci
usedají.)
Předseda:
Jiný návrh podán nebyl.
Konstatuji, že Prozatímní
Národní shromáždění je
způsobilé se usnášeti podle čl.
3, odst. 3 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25.
srpna 1945, č. 47 Sb.
Kdo souhlasí s přečteným
návrhem posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka,
dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů,
že Prozatímní Národní shromáždění
potvrzuje podle čl. 2 úst. dekretu presidenta republiky
ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním
Národním shromáždění,
že president republiky dr Edvard Beneš, řádně
zvolený Národním shromážděním
dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u
58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci
až do nové volby presidenta republiky, nechť
povstane. (Poslanci povstávají.)
Pro návrh se vyslovili všichni
paní a páni poslanci.
Je tudíž přijat
a tím Prozatímní Národní shromáždění
potvrdilo, že president republiky dr Edvard Beneš
zůstává podle §u 58, odst. 5 úst.
listiny ve své funkci až do nové volby presidenta
republiky. (Dlouhotrvající bouřlivý
potlesk. Poslanci usedají.)
Tím je vyřízen
1. odstavec pořadu.
Prosím pana předsedu
vlády, aby toto usnesení Prozatímního
Národního shromáždění
přednesl panu presidentu republiky a požádal
ho, aby se dostavil do dnešní schůze a přednesl
ústní zprávu podle §u 64, odst. 6 ústavní
listiny, jež bude druhým odstavcem pořadu této
schůze.
Než pan president se mezi nás
dostaví, přeruším schůzi na 30
minut a prosím paní a pány poslance, aby
okamžitě, jakmile zazní zvonky, se odebrali
na svá místa a vyčkali stojíce příchodu
pana presidenta republiky.
Rovněž při odchodu
pana presidenta republiky zůstanou paní a páni
poslanci na svých místech a zasedací síň
opustí teprve po skončení schůze.
Pak odeberou se na schodiště
před budovu, aby pana presidenta republiky pozdravili při
odchodu z budovy a aby byli přítomni přehlídce
čestné roty.
Přerušuji jednání.
(Schůze přerušena
ve 12 h. 25 min. odpol. - Ve 12 hod. 55 min. vchází
do zasedací síně president republiky dr Edvard
Beneš, uváděn tajemníkem PNS
dr Madarem a jeho náměstkem dr Záděrou
a provázen předsedou PNS Jos. Davidem, přednostou
kanceláře presidenta republiky vyslancem Smutným
a přednostou politického odboru kanceláře
presidenta republiky vyslancem dr Jínou. Členové
Prozatímního Národního shromáždění,
diplomatický sbor a obecenstvo na galerii povstávají
a vítají presidenta republiky bouřlivým
potleskem a voláním: Ať žije president
Beneš! - Schůze opět zahájena ve 12
hod. 57 min.)
Předseda:
Pane presidente, paní a pánové!
Zahajuji přerušenou schůzi,
v níž se při projednávání
prvního odstavce pořadu Prozatímní
Národní shromáždění usneslo
potvrditi Vás, pane presidente, ve Vaší funkci
až do nové volby presidenta republiky.
Pane presidente, dovolte, abych Vás
jménem zde shromážděných zástupců
lidu uvítal v domě, jehož jste byl z vůle
lidu tak dlouhá léta členem, v domě,
kterému jste jako ministr republiky podával zprávy
zahraničně-politické, v domě, který
Vás později zvolil presidentem Československé
republiky, jako pokračovatele v díle nesmrtelného
presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka. (Bouřlivý
potlesk.)
Přicházíte k
nám dnes po dlouhé přestávce, kdy
jste byl násilím reakčních sil světa
od svého národa odloučen. Potlesk, který
Vás při vstupu do tohoto domu uvítal, je
odpovědí na tento bláhový pokus: odloučení
sedmi let Vás s tímto národem jen ještě
více spojilo.
V této chvíli vystupuje
před našimi zraky Vaše pouť exulanta, Vaše
politické dílo, které vedlo naši druhou
národní revoluci. Vidíme Vás při
práci v Londýně, ve Washingtoně, v
Moskvě, vidíme Vás při konferencích
s ministerským předsedou Churchillem, presidentem
Rooseveltem, s generalissimem Stalinem. Vidíme Vás
v čele československých zahraničních
vojsk, vidíme vás také jako vůdce
naší revoluce domácí. Okupantům
se nepodařilo ani na chvíli odciziti Vás
československému lidu, duši našeho národa.
Zůstal jste jeho vůdcem, Vaše rozhlasové
projevy ze zahraničí, tak dychtivě, s nasazením
života poslouchané skoro celým národem,
zesílily pouto, jímž jste s ním spojen,
a zvýšily jeho oddanost k Vám.
Československý lid,
pane presidente, vás nazval presidentem Budovatelem, vystihnuv
tak dobře vlastní smysl Vašeho životního
úsilí a vašeho životního díla.
A toto Vaše budovatelské dílo, pane presidente,
souzní s obrovitým úkolem budovatelským,
který stojí před naší demokracií,
před naším lidem a před námi,
kteří jsme jeho zástupci. V této chvíli,
kdy se před námi otvírají perspektivy
nové dějinné epochy, kdy na nás doléhá
odpovědnost dějinného vývoje našeho
národa i odpovědnost za generace před námi,
hlásíme se, pane presidente, uvědoměle
k Vám, slibujeme Vám věrnost a prosíme
Vás, abyste nám v naší práci
byl nápomocen a abyste nás vedl. (Bouřlivý
potlesk.)
Prosím Vás nyní,
pane presidente, abyste podle §u 64, odst. 6 ústavní
listiny podal zprávu k tomuto sboru, abyste přednesl
poselství k Prozatímnímu Národnímu
shromáždění. (Dlouhotrvající,
burácející potlesk.)
Přikročuji k projednávání
2. odstavce pořadu, jímž jest:
2.
Ústní zpráva presidenta republiky podle
§u 64, odst. 6 úst. listiny.
Prosím pana presidenta republiky,
aby se ujal slova.
President republiky dr Edvard Beneš:
Pane předsedo, paní a pánové!
Obraceje se tímto poselstvím
na Prozatímní Národní shromáždění,
děkuji všem jeho členům za potvrzení
v mém dosavadním úřadě až
do doby příští řádné
volby presidenta republiky. Vítám upřímně
ustavení tohoto našeho prozatímního
parlamentu jako přechod od vládnutí dekrety
presidentskými ke skutečné kontrole parlamentní,
k vytvoření demokratického veřejného
mínění a k brzkému zvolení
ústavodárného Národního shromáždění
naší demokratické republiky.
Byl jsem zvolen presidentem republiky
v řádné volbě dne 18. prosince roku
1935 po odstoupení Presidenta-Osvoboditele. Po tříletém
úřadování jako president jsem byl
- po rozhodnutí o mnichovském diktátu - německým
nátlakem přinucen se vzdát své funkce;
bral jsem ovšem hned tehdy v úvahu nutnost odejít
za hranice a připravovat věci pro blížící
se válku, o jejíž nevyhnutelnosti jsem byl
po Mnichově ještě více přesvědčen.
Po obsazení Prahy dne 15. března 1939 jsem zaujal
stanovisko, že - vedle toho, že jsem mnichovskou dohodu
jako president státu nikdy ani neschválil, ani nepřijal,
ani nepodepsal, ani svým podpisem neratifikoval - právně
Němci svou vlastní a jimi násilím
nám vnucenou t. zv. dohodu mnichovskou porušili a
zničili. To bylo ostatně také právní
hledisko, zastávané západními velmocemi,
Anglií a Francií. Winston Churchill to r. 1940 veřejně
prohlásil. Po mém soudu se tím pro nás
obnovila automaticky mezinárodně-právní
situace předmnichovská.
Na základě toho, když
vypukla válka a když zejména v Anglii uzrála
situace, abychom mohli utvořit vládu, žádal
jsem, jednaje s britským ministerstvem zahraničí
o ustavení naší nové vlády, aby
byla přijata zásada o mezinárodně-právní
kontinuitě Československé republiky a o přímém
následnictví naší vlády zahraniční
po vládě předmnichovské. I když
vláda britská měla o možnosti svého
výslovného uznání této
zásady pochybnosti, jasně nám přiznala,
že si my theorii o mezinárodně-právní
kontinuitě Československa pro sebe a pro Československo
můžeme hájiti a dle toho postupovati.
Vzhledem k tomu jsem tehdy žádal
o uznání celého prozatímního
státního zřízení, t. j. presidenta
republiky, vlády a zvláštního parlamentárního
orgánu, Státní rady. Toto uznání
bylo tomuto prozatímnímu státnímu
zřízení uděleno dne 21. července
r. 1940. Od té chvíle přejal jsem znovu funkci
presidentskou v zahraniční vládě londýnské,
háje právní thesi, že nezákonností
Mnichova - a vším tím, co po něm následovalo
a co jsme my nikdy neuznali - mé presidentství nebylo
přerušeno.
Celým naším zahraničím
- až na zcela nepatrné výjimky - bylo toto
stanovisko také přijato. Ode dne 18. července
roku 1941 byla novým spojeneckým uznáním
- zejména uznáním Sovětského
svazu a Velké Britanie - situace presidenta a vlády
československé postavena právně úplně
na roveň všem hlavám států a
vlád spojeneckých, čímž se mezinárodně-právní
postavení našeho státu a vlády stalo
úplně nesporným.
Proto před 18. prosincem r.
1942, kdy sedmileté trvání mé presidentské
funkce bylo dovršeno, vláda londýnská
se usnesla vyhlásiti, že funkce presidenta republiky
na základě 58. článku ústavy
československé zůstává až
do chvíle, kdy bude možno přistoupiti k řádné
volbě presidentské na základě naší
ústavy. Tento postup Prozatímní Národní
shromáždění nyní svým
rozhodnutím potvrzuje.
Ať se postup ten posuzuje po
stránce ryze právní jakkoli, je jisto, že
ohromná většina národa dává
mu politicky svou plnou sankci a že Prozatímní
Národní shromáždění, které
má všecky prerogativy voleného parlamentu,
vyjádřilo svým rozhodnutím jen souhlas
československého lidu jako celku s tímto
postupem. Pokládám tudíž za svou povinnost
funkci presidentskou až do řádné volby
presidentské dále vykonávat. (Hlučný
potlesk.)
Budiž mi při tom dovoleno
jen dodat to, co skutečně cítím a
co nechci ani vám zatajovat: Zažil jsem jako president
státu už od roku 1936 a hlavně od roku 1938
události skoro neuvěřitelné. Prožíval
jsem - jsa na místě tak zodpovědném
- u nás dobu zápasu o nacism od r. 1934, dobu Mnichova
a t. zv. druhé republiky, protektorátu, odtržení
Slovenska a celého okupačního utrpení
našeho lidu snad ze všech nejbolestněji. Bylo
mi vždy jasno, že nejde jen o speciální
problém náš, nýbrž o ohromnou mravní
a politickou krisi světovou - a tak jsem vždycky na
události ty reagoval. Vzal jsem si však v letech 1938-1945
za životní cíl učinit společně
s vámi všemi všecko, aby v nastávající
válce to, co v roce 1938 učiněno být
nemohlo - zachránění ohrožené
a pak dočasně ztracené demokracie a státní
neodvislosti a svobody - bylo provedeno v míře co
možno nejvyšší, co nejrozhodněji
a co nejúplněji.
Dnes máme po válce
a našeho cíle bylo v míře opravdu veliké
dosaženo. Ve chvíli, kdy se sejde definitivní
a přímo volené Národní shromáždění,
aby to vzalo také na vědomí, budu pokládati
tento úkol v boji o osvobození vlasti - myslím,
že je mi dovoleno říci - úkol, svěřený
mně a všem těm, kteří na něm
spolupracovali, se souhlasem národa, za skončený.
To, co bude následovati potom, bude nová fáze
naší státní politiky a o té bude
znovu rozhodnuto suverenním lidem českým
a slovenským neodvisle od všech těch uvedených
událostí.
Chtěl bych k tomu připojit
ještě jednu poznámku. Náš parlament
neměl doposavad možnosti, aby vzal na vědomí
a prodiskutoval všecky ty události, ku kterým
došlo u nás od roku 1936 a od počátku
roku 1938. Já sám jsem při různých
příležitostech v exilu prohlásil, že
se své strany v daném okamžiku vše, co
jsem v těch těžkých dobách své
presidentské funkce konal, parlamentu a celé národní
veřejnosti předložím. Jsou to otázky,
týkající se událostí politiky
vnitřní i zahraniční. Uvažoval
jsem s některými svými kolegy, zdali by to
nebylo možno učinit už nyní ve chvíli,
kdy po prvé zase předstupuji před naše
Národní shromáždění, byť
by to bylo Národní shromáždění
prozatímní. V dohodě s nimi jsem zatím
od toho pro tento okamžik upustil. Učinil jsem tak
z důvodů především mezinárodních;
nemohl bych ještě ani dnes říci vše,
co by mělo býti řečeno a co by mohlo
události všecky úplně a správně
osvětliti. Jsou to věci, které drásaly
a drásají ještě dnes všecky naše
city, a jistě je třeba o nich mluvit ve chvíli,
kdy to bude bráno u nás více jako historie
nežli politika. Všecky své věci - fakta,
názory a stanoviska k nim - mám však už
úplně připraveny a předám je
veřejnosti, jakmile situace bude k tomu vhodná anebo
jakmile budu o to pravoplatnými činiteli požádán.
A pak řeknu o všech těch pohnutých událostech
pravdu plnou a všecku, jak já ji viděl
a jak já jsem ji zažil.
Mnichovský diktát znamenal,
paní a pánové, že se má na útraty
Československa zachránit evropský a světový
mír. Události ukázaly, že se mír
nezachránil a zachránit nemohl, že naopak jen
velikou válku učinil naprosto nevyhnutelnou. Československý
lid byl mnichovským diktátem vydán v ruce
nejhoršího evropského diktátora přes
to, že byl připraven se zbraní v ruce svobodu
svou bránit a že dvakráte v rozhodujících
chvílích jsem nařídil ve své
funkci presidentské mobilisaci našich branných
sil.
Po provedení diktátu
mnichovského začal však brzo v Československu
důsledný a rozhodný odpor a boj. Lid český
a slovenský opravdu zůstal ve všech svých
hlavních složkách své tradici, své
samostatnosti, své demokracii a svému boji o národní
svou kulturu věren. Když pak Němci obsadili
Prahu a brzy na to v září roku 1939 válka
začala, byla jednota mezi lidem doma a emigrací
všech odstínů za hranicemi téměř
jedním rázem potvrzena. Vytvořili jsme si
rychle nutnou organisaci politickou v zahraničí,
začali jsme organisovat vojsko ve Francii a v Anglii, a
po červnu r. 1941 také v Sovětském
svazu, kam jsme hned po pádu Polska poslali své
první vojenské jednotky s instrukcemi, aby vyčkávaly
vojenských událostí na východě.
Naši vojáci se pak účastnili obranných
bojů na francouzské frontě a po kapitulaci
Francie podařilo se nám je jen s největším
úsilím převésti do Anglie. V červenci
roku 1940 docílili jsme uznání své
vlády v Londýně, jíž stál
v čele Msgre dr Jan Šrámek; pak dalším
vývojem byla postupně uznávána ostatními
státy spojeneckými, až v červenci roku
1941 byla postavena na roveň politicky, diplomaticky a
vojensky všem ostatním spojencům plným
uznáním se strany Sovětského svazu
a Velké Britanie.