Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Kliment. Dávám mu slovo.

Posl. Kliment: Slavná sněmovno!

Je nutno opravdu litovat, že předlohy zákonů, které se tak hluboce dotýkají dělnické třídy, jejích pracovních poměrů a mzdových poměrů, projednávají se na poslední chvíli a ve spěchu. Tyto předlohy měly by v každém případě býti projednávány za pozornosti celé sněmovny a měly by také v každém případě vyvolati velikou debatu o dělnických a zaměstnaneckých otázkách, které jest opravdu třeba. (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.) Nám nedělá žádnou radost, jestli se tak nestalo.

Prodloužením zákona o závaznosti kolektivních smluv má i nadále míti dělnictvo zaručenu určitou ochranu před zhoršením mzdových a pracovních podmínek se strany zaměstnavatelů, a v určitých případech má býti dána možnost prohlásiti smlouvu za závaznou i pro firmy, které by její uznání odpíraly. Je nutno prohlásiti, že nebylo tímto zákonem dosaženo všeho, co se očekávalo. Působnost tohoto zákona prokázala v mnohých případech jeho nedostatky. Je nutno litovat, že nebyly zužitkovány zkušenosti, které dala prakse, a že nebyl zákon v tomto duchu zlepšen. Zákon měl zabrániti snižování mezd, ale přesto mzdy úkolové byly dalekosáhle snižovány a je tomu tak stále. Zaměstnavatelé se při tom odvolávali na to, že smlouvy dodržují. Tato možnost jim byla dána tím, že mzdy, které stanoví mnohé kolektivní smlouvy, jsou tak nízké a nedostatečné, že při snížení úkolových mezd zůstávaly výdělky dělníků stále ještě vyšší než jak je určuje smlouva. Dělnictvo se bránilo proti snižování úkolových mezd, odvolávalo se na závaznost kolektivních smluv, vstoupilo do řady obranných akcí a stávek, ale zaměstnavatelé zneužívajíce krise provedli nakonec snížení i zhoršení pracovních podmínek. I tato zkušenost měla býti vzata v úvahu a zákon měl býti v tomto směru doplněn tak, aby každé snížení mezd bylo protizákonné a znemožněno. Vždyť tímto zákonem mělo býti zabráněno jakémukoliv zhoršování sociálního postavení dělnictva a zaměstnanectva. Při odůvodnění zákona se také původně mluvilo i psalo, že nechtějí-li nesvědomití zaměstnavatelé pochopiti, že snižováním mezd je krise zhoršována, nezbývá než použíti proti nim donucovacích a zostřovacích prostředků. Když vycházíme z tohoto stanoviska, je nutno prohlásit, že zákon v tomto směru se plně neosvědčil, že měl býti zlepšen a jeho nedostatky odstraněny. Přes to však jde tu o opatření sociálně pokrokové a je proto v úplném rozporu, jak byl po celou dobu platnosti vykládán zákon se strany zaměstnavatelů a reakce. Zaměstnavatelé stáli na stanovisku, že pokud trvá závaznost, nelze se domáhati zlepšení a zvýšení mezd. Sociálně pokrokový zákon, slouží-li k ochraně sociálně slabých, nemůže nikdy bránit snahám po zlepšení a v tomto případě nemůže bránit snahám o zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek. Jinak by se tento zákon na konec musil zvrhnouti v ochranu zaměstnavatelů, zvláště nyní, kdy je zde doba, která dává možnost prosaditi vrácení toho, co bylo dělnictvu v době krise vzato, a prosaditi zlepšení kolektivních smluv.

Takový výklad dávaly závaznosti kolektivních smluv rudé odbory a je nesporné, že jejich výklad byl správný. Z toho také vyplývá naše kladné stanovisko k navrhovanému zákonu. Ale upozorňujeme na jeho nedostatečnost a na naléhavou potřebu jeho doplnění. Nynější návrh setrvává jako dříve na polovičatém řešení a dokonce byl učiněn pokus zhoršiti ještě tento zákon, vypuštěním §u 4, který vlastně celý se týká skutečně ochrany zaměstnance a dělníka. Nemůžeme dnes říci, bylo-li to nedopatření, nebo byl-li to úmysl, ale na zákrok členů soc.-politického výboru byl tento § 4 znovu do osnovy zařazen. Připustíme-li, že je zde ochrana hromadných smluv, pak nemáme žádnou ochranu před nízkou mzdou. Dokazuje to jednoduše ta skutečnost, že máme výrobu na výši r. 1929, ale mzdy dělnictva podle statistiky ÚSP jsou ještě nyní o 3 miliardy nižší než proti stavu, který byl v r. 1929. Tento stav je trvale neudržitelný, protože hrozí přímo národní katastrofa, kterou by musel přivoditi sociální a s ním postupující kulturní úpadek. To je samo o sobě dostatečným důkazem, že závaznost kolektivních smluv nemůže ani nesmí bránit možnostem prosaditi zvýšení mezd, zlepšení kolektivních smluv zvláště v tom směru, aby došlo v dohledné době ke zkrácení pracovní doby plným vyrovnáním mezd. Nelze totiž, mluví-li se o ochraně dělnictva a zaměstnanectva, zapomínati na jednoho důležitého činitele, který tu působí, to jest vražedná kapitalistická racionalisace se všemi svými důsledky. Až dosud se proti zlu plynoucímu z chaotického provádění racionalisace nic nepodniklo. Tato osnova zákona a také osnova zákona o omezování možnosti libovolného propouštění dělnictva a zastavování podniků nestačí a je pouhou ranou do vody. Zde musí přijíti dalekosáhlé rozšíření sociálních opatření. Vždyť racionalisace prováděná bez současného sociálního pokroku, zvyšování mezd, zkracování pracovní doby aspoň na 40 hodin týdně bez újmy výdělku, zlepšení a rozšíření sociálního, starobního, invalidního a úrazového pojištění, snížení věkové hranice, nese reakční charakter. Není technickým pokrokem v tom dobrém slova smyslu, aby ulehčila práci člověku, zdokonalila výrobek, zajistila jeho láci, ale má poslání sloužiti jen a jen k prospěchu podnikatele, zvětšování jeho zisků. Mimo to také sloužila racionalisace tak, jak se dosud prováděla, k ukrytí stamilionových zisků, aby nebylo nutno zlepšit sociální postavení dělnictva a nebylo nutno platit daně a poplatky jak státu, tak i samosprávným svazkům. Jak se postupovalo, ukazuje na př. hospodaření Báňské hutní společnosti. Společnost se základním akciovým kapitálem 100 mil. Kč, který překolkováním v r. 1928 byl zvýšen na 250 mil. Kč, investovala za 11 let od r. 1926 do 1936 1.029.3 mil. Kč, odepsala na majetku 1.015.6 mil. Kč, měla koncem roku 624 mil. Kč reservních fondů a při těch miliardách, které se zde obrátily, zaplatila na všech daních a poplatcích za 11 let 152 mil. Kč. Zde jest jasný důkaz, že odpisy a investice byly legální cestou k odlití zisků, k vyhnutí se zdanění, zvýšení mezd atd. Myslím, že nejvyšší účetní kontrolní úřad, úsporná komise parlamentní a ty instituce, které velmi pečlivě kontrolují každou korunu, která se věnuje na sociální péči, a kterým jde zvláště o to, co se vydává na podpory v nezaměstnání, by měly svoji starostlivost tímto směrem obrátiti a našly by nové příjmové zdroje, které by mohly býti použity nejen k obraně republiky, nýbrž také k dalekosáhlému rozšíření sociálních opatření. Důsledky toho, že se ponechává v tomto směru kapitalistům úplně volné pole, se také projevily katastrofálně v krisi a projevují se i nyní v době konjunktury. Výroba je na výši r. 1929, ale koncem listopadu máme 332.981 nezaměstnaných po všech škrtech, po všem vyregistrování, které od obecního policajta a četníka bylo prováděno, aby číslo nezaměstnaných bylo stlačeno. Takováto racionalisace naplněná duchem reakce nepřinesla dobro, nýbrž velké zlo. Zpustošila a zbídačila celé kraje, zvlášť uhelné revíry, které uprostřed velkého bohatství a racionalisace jsou úplně zbídačeny. Podívejme se na Ostravsko a Těšínsko. V době krise nebylo daleko do hladu a dnes v době bohaté konjunktury tisíce horníků v mladém věku nemá práci a žije bídný, neradostný život se svými starými rodiči, majícími nedostatečný důchod a marně volajícími, aby jim byly provise zvýšeny a válečná léta započítána, aspoň, jak se toho dostalo báňskému úřednictvu. Z toho vyplynula přímo horečná honba za prací a pánové z agrárního a reakčního tábora, kteří často uráží dělnictvo, že nechce pracovat, měli by se podívat, jak statisíce dělníků se snaží najíti práci, marně běhá a práci nenachází. Tento stav právě vytvořil podmínky, které dávají ostravským těžařům možnost uplatňovat teror, protežovat žluté národní sdružení a vytvořit z něho nástroj k sociálnímu a mravnímu zotročení hornického lidu.

Není to o mnoho lepší v severočeském revíru i v ostatních uhelných revírech, ačkoli těžaři mají bohatou konjunkturu. Na Ostravsku těžba převyšuje rok 1928 a je zaměstnáno na šachtách o 10.000 horníků méně. Mzdy za tyto horníky, kdybychom počítali na jednoho průměrně 10.000 Kč, činí 100 mil. Kč, mimo vydání na sociální zabezpečení, které zůstávají těžařům v kapse a o které jsou těžařské zisky zvýšeny.

Podle Státního úřadu statistického počítáme-li, že těžaři dostanou za 1 q uhlí, jak sami uvádějí, 10˙10 Kč, pak podle těžby v minulém roce, která činila 89,284.900 q uhlí, dostali těžaři za toto uhlí 899,641.787 Kč. Všechna vydání v tom započítaná, mzdy se všemi příplatky, služné, pojištění dozorců, úředníků, oleje, také daně, se všemi poplatky, jak sami těžaři uvádějí, činila 563,272.792 Kč. To je důkaz, že těžařům zůstalo podle jejich přiznání a jejich zpráv 336,368.995 Kč čistého zisku. V severočeském revíru se vytěžilo 120,450.660 q hnědého uhlí. Těžaři uvádějí, že dostanou za 1 q tohoto uhlí 5.30 Kč. Vezmeme-li tuto číslici, takto sníženou, za základ, znamená to, že při těžbě, které bylo dosaženo, dostali 632,525.197 Kč. Jejich všecko vydání, dělnické, zaměstnanecké mzdy, mzdy dozorců, pojištění, daně, poplatky atd. činily 466 mil. 100.786 Kč. Zůstává tedy severočeským těžařům čistý zisk 166,424.411 Kč. I druhé revíry mají milionové zisky. A jak byli horníci vyřízeni se svými požadavky před několika dny? Při tomto stavu to musí pobouřit přímo každého pokrokového a lidsky cítícího člověka.

Od první poloviny října pozornost veřejnosti byla upoutána ke hnutí horníků, kteří žádali, aby jim těžaři vrátili část toho, co jim vzali. Horníci přišli téměř poslední ze všech odborů. Zde zvláště se uplatňoval nesprávný názor, že nelze žádat zvýšení mezd a zlepšení smlouvy, dokud je zde závaznost kolektivních smluv. Konečně přece jenom pod tlakem horníků a úsilí Průmyslového svazu horníků došlo k jednání o požadavcích a podařilo se sjednotit hornické organisace na jednotných požadavcích, podle revírů. Požadavky ostravského revíru byly nejvyšší, protože tam také horníci nejvíce ztratili, r. 1932 16 %, r. 1933 10%, celkem 26%. Průmyslový svaz horníků doporučoval, aby k těm mzdovým požadavkům byl také připojen požadavek zkrácení pracovní doby, ale ustoupil od tohoto požadavku v zájmu jednotného postupu a zvláště když koalované svazy a smluvní organisace dokazovaly, že podání jednoho požadavku, zvýšení mezd, dá možnost soustřediti všechny síly hornictva k prosazení tohoto jednotného požadavku a že po jeho prosazení bude pak dána možnost přistoupiti k prosazení dalších naléhavých požadavků, zvláště pokud jde o zkrácení pracovní doby. Těžaři na předložené požadavky řadu týdnů nedali odpovědi. Bylo zřejmé, že úmyslně jednání protahují. Průmyslový svaz hornictva v této době souhlasil se všemi smírnými prostředky, které navrhovaly smluvní organisace, ale upozorňoval, nepomohou-li, že je nutno použíti jednotné, solidární akce k donucení těžařů. Smluvní organisace stály na stanovisku, že je nutno počkat, ale slíbily a také psaly o tom, jestliže by těžaři nesplnili požadavky, že se postaví nespokojeným horníkům v čelo a povedou je do jednodenní demonstrační stávky, aby svolání jednání a splnění požadavků vynutily. Když těžaři požadavky v revírech odmítli a při jednání v Praze 3 dny stáli na stanovisku, že nemohou převzíti žádného trvalého zatížení, a když odborové organisace v dobré vůli šly tak daleko, že nakonec byly ochotny dohodnout se i na podkladě jednorázové výpomoci, bude-li činiti aspoň 10% roční mzdy, a dále bude-li provedena revise kolektivní smlouvy, když na všechno to odpověď těžařů byla zamítavá a na konec pátý den jednání nabídli výpomoc 50 Kč svobodným a 100 a 150 Kč ženatým a 10 Kč na dítě, očekávala celá veřejnost a zvláště horníci, že na tuto provokaci těžařů bude odpověděno společnou akcí a těžaři přivedeni k rozumu a ke splnění požadavků donuceni. Místo toho však se sešli zástupci Svazu horníků, Jednoty horníků a Unie horníků za předsednictví ministra veřejných prací s těžaři k separátnímu jednání, bez zástupců Průmyslového svazu horníků, a sjednali drahotní výpomoc, jak je známo, ve výši 41/2% pro severočeský revír, 5 % mzdy pro ostravský revír, rozdělenou, jak je známo, na 2 termíny. Druhé revíry byly opuštěny a mimoto revise kolektivní smlouvy visí ve vzduchu. Podle ujednání nemá si vyžádat revise smlouvy mzdového zatížení. Jak má být potom provedena tato revise? Přece z krásných slov nebo kulatých slov ve smlouvě nebudou horníci nic mít.

Horníci žádají a trvají na zlepšení kolektivní smlouvy. Tak slibně zahájená hornická akce, v době velmi příznivé, kdy jsou známé skutečnosti, zisky, výkon atd., kdy celá veřejnost je na straně horníků, kdy se obce, města s hornickým bojem solidarisovala, končí celý tento slibný zápas neuspokojivě. Právě v době, kdy bylo třeba jednotu upevnit, těžaře donutit ke splnění požadavků, byla tímto jednáním jednota horníků porušena a hlavní požadavky, zvýšení mezd, zlepšení kolektivní smlouvy, splněny nebyly. Celý průběh hornické akce dokazuje, že kdyby byl postup jednotně až do konce dodržen, mohli být těžaři donuceni nejen k výplatě drahotní výpomoci, nýbrž i k řádné revisi smlouvy a zvýšení mezd. Ovšem za předpokladu, že by odborové organisace nejen společně předložily požadavky, nýbrž zároveň také společně mobilisovaly horníky do jednotné akce, jak se toho dožadoval Průmyslový svaz horníků. Jak jinak by bývali mohli po takto skončeném úspěšném hnutí horníci uvítati prodloužení zákona o závaznosti kolektivních smluv, kdyby zvýšení mezd a revise smlouvy byly úspěšně skončeny! Je proto třeba, aby horníci napravili všechny nedostatky, které se projevily, upevnili jednotu na závodech i místech a vytvořili podmínky pro jednotnou akci. Tak musí učinit i všechno dělnictvo a zaměstnanectvo. Má-li závaznost smluv splnit své poslání, pak musí býti smlouvy upraveny, mzdy zvýšeny, pracovní doba zkrácena, rozšířena sociální opatření, poněvadž jenom tak je možno čelit všem důsledkům racionalisace a zajistit skutečnou ochranu dělnictva. To je třeba, aby si uvědomily dělnické odbory. Dokud bude trvat roztříštěnost, budou síly dělnictva oslabovány. Jednota jejich síly zmnohonásobí. Pak nebude třeba, aby dělníci pracovali v době konjunktury za krisové mzdy, ať už jde o mzdy kovodělníků, dělníků zbrojovek nebo na jakékoliv práci. Nebude třeba, aby na opevňovacích a investičních pracích pracovali za bídnou mzdu 2 Kč, nejvýš 2˙60 Kč na hodinu a aby se musili téměř na každém úseku opevňovacích prací domáhat stávkou zvýšení mezd. Pak nebude možné, aby byli nuceni přinášet zelené legitimace, aby se dostali do práce, jak je tomu na mnoha místech, zvláště v nejchudších krajích. Potom bude konec s politikou zeleného a žlutého teroru. Nebude třeba usnášet polovičaté zákony, nýbrž takové, jimiž budou práva lidu všestranně zabezpečena. Jde-li to ve Francii, jejíž ministr, vyšlý z vítězných voleb lidové fronty, byl na své cestě naší zemí tak nadšeně pozdravován, není důvodu, proč by to nemělo jít i u nás. Pro Československo, jeho lid a národy jest cesta jednoty odborů a politiky lidové fronty i vlády nejschůdnější cestou pro sociální povznesení a dosažení lepší budoucnosti i zajištění jeho práv a svobody. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Vávra (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Schenk. Dávám mu slovo.

Posl. Schenk (německy): Slavná sněmovno!

Odmítáme osnovu tisk 1189, protože nenapravuje bezpráví spáchané na nezaměstnaných a na odborových organisacích. Žádáme zrušení nouzových nařízení, kterými byly zkráceny podpory nezaměstnaných, která finančně zničila odborové organisace a která mimořádně zatěžovala veřejnou správu. Žádáme, aby v gentském systému zase byl obnoven stav roku 1930. Nezaměstnaní jakož i odborové organisace, jež musily nésti veškerá břemena gentského systému, přinesly až dosud nejtěžší oběti, podnikatelé zůstali ušetřeni. Ačkoliv podnikatelé prováděli ve svých podnicích racionalisaci a shrábli ohromné zisky, nebyli přinuceni, aby přispívali na podpory. Státní příspěvky byly sníženy, desetitisíce nezaměstnaných bylo z podpory vůbec vyhozeno, takže stát vlastně ušetřil miliony na nezaměstnaných.

Mám zde několik konkretních případů od Průmyslového svazu stavebních dělníků, ale pro krátkou řečnickou lhůtu nebudeme se jimi speciálně obírati a předáme materiál ministerstvu soc. péče.

Je neslýchané, odpírá-li se malodomkářům nebo majitelům kousku půdy nebo někomu, protože snad má vedlejší zaměstnání, státní příspěvek. Četnictvo koná šetření; ministerstvo soc. péče škrtá nezaměstnaným podle těchto zpráv podpory, ačkoliv tato opatření přímo odporují zákonu č. 267 Sb. z. a n. ze dne 19. července 1921, neboť v §u 2 stojí, že člen odborové organisace, který dostává podporu, má nárok na státní příspěvek.

Zvláště zle jsou na tom dělníci v těžkém průmyslu, nemohou již vykonávati těžkou práci a musí přinésti potvrzení, že jsou ještě schopni práce. V jiném oboru se neuplatní, takže většina těchto členů odborových organisací je vyloučena z podpory nebo může dosáhnouti podpory jen s těžkými obětmi. Statisíce korun dluhuje ministerstvo soc. péče odborovým organisacím, neboť odborové organisace vyplatily tyto částky a nemohou je již dostati zpět. Ministerstvo vydává jednostranné výnosy, kterými jsou sice odborové organisace vázány, ale ministerstvo samo si ponechává volnou ruku. Nikdy tam nenalezneme povinnosti ministerstvev k odborovým organisacím. Potřebujeme v ministerstvech úředníky, kteří znají bídu nezaměstnaných a rozhodují podle sociálních hledisek. Také pojem sezonního dělníka se u různých okresních úřadů různě vykládá. Jeden okresní úřad rozhoduje, že někdo je sezonním dělníkem s 6 měsíci a jiný okresní úřad rozhoduje s 8 měsíci. Kdo pracuje více než 3 měsíce v roce, nedostane stravovací lístky a kdo pracuje méně než 3 měsíce, nedostane také stravovací lístky, protože je zase prokázáno, že nezaměstnaný nežije ze státní podpory.

Poměry nezaměstnaných v pohraničním kraji jsou přímo katastrofální. Škrtání, šikany, vyšetřování, libovolné stanovení výše podpor, a odporuje-li tomu někdo, dopouští se urážky úřední osoby a následuje vězení a ztráta volebního práva. Pražské úřady se málo starají o tyto stížnosti nezaměstnaných. Pražské úřady ani nedbají číslic, které hlásí sociální komise a jež mají býti podkladem pro vyměřování podpor. Okresní úřady již tak dost nezaměstnané prosívají. Ministerstvo soc. péče škrtá a co zbude oklešťuje 16. oddělení zemského úřadu. Nezaměstnaní rodiče se musí starati o své nezaměstnané děti. Svobodní často nedostanou stravovací lístek; v posledních obdobích stravovací akce vyšlo zvláště najevo, že lístky na pátý týden vůbec nejsou; proto se bezohledně škrtnou svobodným lístky. Poživatelé malých rent, staří lidé nebo ženy, jež dostávají několik korun na alimentech pro své dítě, jsou ze stravovací akce vyloučeni. Velmi zle jsou na tom ostatní starší nezaměstnaní, kteří nespadají pod zákon o podpoře přestárlých. Nedostávají rentu, nemají také právo na podporu pro přestárlé; to jsou naši žebráci venku na silnicích. Když je někdo přistihne při žebrotě, jsou zavíráni.

Mám dopis nezaměstnaných z Kunova, který každým otřese. V tomto dopise píší ubozí obyvatelé Rudohoří (čte): "Nepřejeme si jinak nic, než aby nás pánové v Praze považovali za lidi, a jako lidé máme nárok na život. Starají-li se kapitalisté o své psy, očekáváme také, že budou míti tolik lidského citu, aby i nám dali, co potřebujeme, abychom nemusili přihlížeti, jak naše děti jdou večer hladové do postele a ráno o hladu do školy." Stům, ba tisícům nezaměstnaných se vede podobně.

Letošní zimní výpomoc byla zvláště křiklavou kapitolou. Nejen že bylo tisíce nezaměstnaných vyloučeno z této zimní akce, ale přidělené brambory byly brambory pro lihovary a mimo to z větší části shnilé. Nekoupili u krušnohorských sedláků jejich laciné a poživatelné brambory, ale přivezli tento poloshnilý neřád ze Slovenska do sudetskoněmeckého území. Měli jsme vagony, kde bylo 50 a 60% bramborů shnilých. Ženatí nezaměstnaní mají dostávati 10 kg mouky a 1 kg tuku, svobodní 5 kg mouky a 1/2 kg tuku. Příděl nestačil a vyloučili proto nikoliv sta nezaměstnaných, nýbrž celé vesnice z této zimní akce. Cukr, který byl nezaměstnaným slíben, čeká až dodnes na rozdělení. Domníváme se, že cukerní kartel vydírá a žádá na vládě ústupky, protože jinak by těch několik vagonů cukru musilo již dávno býti mezi nezaměstnanými.

V Žatci vyhodili jedním škrtnutím pera 179 nezaměstnaných ze stravovací akce s odůvodněním, že nemohou prokázati, že česali chmel déle než 3 měsíce v roce. Každý laik ví, že chmelařská sezona může trvati nejvýše 14 dní až 3 neděle. Odkud má česač chmele vzíti průkaz, že byl 3 měsíce zaměstnán jako česač chmele?