Výnos těchto státních účastí je vlastně nejzajímavější, neboť podle účetní uzávěrky za r. 1935 u vlastní správy byl výnos 14,290.000 Kč, to je zúročení asi 2.2%. Výnos účasti ostatních podniků je 1.6%. Je samozřejmo, že tato účast není zvláště rentabilní, porovnáme-li ji se zápůjčkami státními, kde stát musí platiti 4.5%. Chápu také, že někdy tato účast je nutná, poněvadž stát vykonává v těchto podnicích funkci kontrolní, někdy podpůrnou, ale myslím, že je při zlepšování konjunktury již na čase, aby tyto účasti byly pozvolna spláceny státu zpět.

Z účetní závěrky vidíme rovněž, že největšími položkami státního hospodářství jsou výdaje osobní, neboť v r. 1935 byly osobní výdaje, a to státní správy a státních podniků, 7.544 mil. Kč, čili 49.8% všech výdajů. Třebaže uznáváme, že v moderním státě, kde je masovější řízení v různých podnicích, je třeba větší administrativy, přece jen mluví právě tento vysoký náklad pro urychlené provedení reformy státní správy.

Druhá velmi těžká položka jsou výdaje státního dluhu. A tu docházíme přímo k smutnému poznání, že státní příjmy daňové povahy jsou vlastně těmito dvěma položkami hrubě vzato skoro úplně ztráveny. To znamená, že veškerá činnost státní je z větší části prováděna na dluh, jak dokazují deficity státní.

Rovněž dobře zde bylo zdůrazněno již panem zpravodajem, že velmi tíživou otázkou jsou i záruky, které k 31. prosinci dosáhly výše 11.347,758.000 Kč, a tu je jistě třeba, aby při zotavování hospodářského života také tyto záruky byly pozvolna odbourávány, poněvadž stát zde figuruje nejen jako rukojmí, nýbrž v mnohých případech jako rukojmí a plátce.

Konečně zvláštní pozornosti zasluhuje i otázka spotřebních daní. Daňová břemena a příjmy daňové povahy, totiž přímé daně a spotřební daně, cla, monopoly, poplatky a obratová daň, dávaly od r. 1921 přibližně 9 až 10 miliard Kč ročního příjmu. Z toho připadalo na jednotlivé druhy příjmů v r. 1934 až 1935 celkem 10.077 mil. Kč. Podíly byly tyto: daně přímé 17˙1 %, daně spotřební 19.8%, cla 6·6%, monopoly 13˙3%, poplatky 19.5% a obratová daň 23·7%. Je ovšem poučné pro nynější boj proti spotřebním daním u různých artiklů, které jsou zatíženy daněmi spotřebními, že v popředí našeho rozpočtového příjmu stále zůstávají 3 staré daně, a to daň z lihu, cukru a piva. V r. 1926 byla daň z cukru zvýšena na 184 Kč ze 100 kg a tím byl výnos této daně více než zdvojnásoben. Vidíme-li, že spotřební daně představují největší položku a výnos ve státním rozpočtu i v účetní závěře, musíme věnovati této otázce zvláštní pozornost. Spotřební daně jsou vydatným zdrojem státních příjmů a myslím, že je jejich hlavní předností, při vší nepopulárnosti, že zaručují státu plné a rychlé splácení. Vidíme ostatně z účetní závěrky, že u spotřebních daní je poměrně velmi málo nedoplatků, poněvadž se vlastně vybírají už u výrobce. Čím je výroba tohoto zboží soustředěnější, tím je ovšem toto zdanění centralisovanější a přehlednější, a proto se nemůžeme divit, že ministr financí i jeho orgány mají v něm nejlepší zalíbení oproti jiným druhům daní.

Díváme-li se ovšem na vývoj spotřebních daní hlavně v době poválečné, vidíme, že se skoro stejně promítají v rozpočtech i v účetních závěrkách skoro všech malých států, a je snad tak trochu kletba malých států, že spotřební daně jsou u nich poměrně největším zdrojem příjmů. Tak vidíme na př., že v Československu měly spotřební daně podíl na státních příjmech r. 1929 71.5%, r. 1935 69%; v Rakousku byl r. 1929 podíl 62˙7%, r. 1935 69·7%; ve větších státech, jako je na př. Velká Britanie, byl podíl r. 1929 36.9%, ale tento velký stát se rovněž neubránil zavedení a zvýšení spotřebních daní, takže stouply skoro na 42%. Dánsko mělo podíl ve spotřebních daních 58.1%, r. 1935 rovněž jej musilo zvýšit až na 64.7%. Polsko v tomto směru neměnilo svou finanční a daňovou politiku, poněvadž r. 1929 byl podíl 57.1% a r. 1935 klesl na 54˙1%. V celku tedy pozorujeme. že se v poválečné době skoro žádný ani z velkých států nevyhnul zvýšení nepřímých daní, které se stále v rozpočtech státních udržují v převaze.

Ovšem proti spotřebním daním je mnoho námitek, ale musíme si uvědomiti, že ani státy, které se ve svém programu brání zatížení konsumními daněmi, se jim neubránily, jako na př. ve Francii vláda Blumova, která rovněž pro zmenšení státního schodku musela přikročiti k nepopulárním spotřebním daním. I v krisi měly spotřební daně svůj zajímavý průběh, neboť se staly skoro daněmi progresivními podle spotřeby a stávají se skoro spravedlivějšími daněmi než daně přímé. Mnozí moderní finančníci a národohospodáři jsou dokonce toho názoru, že systém spotřebních daní je pro hospodářství státní i pro inkaso daní výstižnější. Já nechci zvláště plaidovat pro spotřební daně, jimiž je postižen každý, ale myslím, že nynější vzestup konjunktury nám přinese velmi zajímavé korektury a že budeme musit na př. u daně z obratu, která je vlastně daní spotřební, poněvadž se rozkládá v různých formách výroby na řadu výrobků i potravin, ustoupiti od stanoviska, že daň obratová je daní přechodnou, a nemá skoro smyslu, abychom ji rok od roku prodlužovali a odkládali; na konec tato obratová daň se stane jednou sice z tíživých, ale nevyhnutelných daní, i kdyby byla sebe více kritisována.

V závěru chci upozorniti, že bude potřeba revidovati náš daňový základ, zvláště pokud se týká daně důchodové. Pakliže dojde k onomu očekávanému vzestupu cen a důchodů, obávám se, že ministerstvo financí a berní úřady mohou býti zavaleny prací při vzestupných důchodech, aniž jim to přinese zvláštních výsledků. Sám jako člen daňové komise vím, že největší potíž v řízení ukládacím je právě u daně důchodové i výdělkové, kde berní správy hledají onu hranici nad 6.000 Kč u daně důchodové a přes 7.000 Kč u daně výdělkové, aby postihly pokud možno nejvíce poplatníků. Tito drobní poplatníci se ovšem houževnatě brání a tak z toho povstává pro berní úřad malý finanční efekt, ale ohromná práce a velké zatížení, zatím co velcí poplatníci při své taktice a obratnosti zdanění ucházejí. Myslím, že by bylo potřebí i dnes uvažovat, zda bychom se neměli přiblížiti v základu daně důchodové jiným státům, na př. Francii, kde je daňový základ a jeho minimum 10.000 fr., nebo Německu, kde je 1.400 Mk; to znamená, že v těchto státech si berní správy skutečně všímají velkých poplatníků, kteří platit mohou. A tu je potřebí, abychom se také my přiblížili v této daňové politice svým sousedům a ulehčili práci berním úřadům. Proto vítám opatření ministra financí, který zřídil v sídlech obchodních komor speciální ukládací úřad pro vybírání daně výdělkové, aby tak podchytil poplatníky velké. V tom směru, myslím, budeme musit revidovat svůj názor na nedoplatky daňové, které se projevily jenom z toho důvodu, že berní úřady chytaly malé rybky, zatím co velcí kapři unikali. Myslím však, že i zde dosáhneme určité daňové spravedlnosti a úměrnosti, která je základem nejen dobré vůle a shody mezi poplatníky, nýbrž která se nakonec projevuje i v konečných výsledcích státního hospodaření.

Jinak možno nazvat účetní uzávěrku za r. 1935 smutnou minulostí, již nutno vzíti na vědomí tak, jak je, a vlastně už jenom doufat v lepší budoucnost našeho hospodářství i našeho státu. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Florek.

Posl. Florek: Slávna snemovňa! Dámy a páni!

Rok 1935 je doteraz najtypickejším v našom parlamentnom živote, a to tým, že ako vždy odhlasuje sa štátny rozpočet na ten istý rok ako aktívny, so zvýškom niekoľko mil. Kč, ale ako nám ukáže o rok štátny záverečný účet, stretáme sa s tvrdou skutočnosťou, totižto s nevyrovnanosťou štátneho rozpočtu, prejavujúcou sa v pasivite niekoľko milionov, ba až miliárd, ako nám to ukazuje i štátny záverečný účet za r. 1935. Tento tak rečený "vyrovnaný" hospodársky plán na r. 1935 javí sa v záverečnom účte so schodkom až 3.044,079.000 Kč, nakoľko výdavkov preliminovaných i nepreliminovaných bolo 10.097,859.000 Kč, kdežto príjmy činily len 7.053,779.000 Kč. Tieto výsledky hospodárenia sú horšie ako boly v predošlom roku 1934, ba toto je najväčšie pasivum, aké v našom štátnom hospodárení vykazuje kedy štátny záverečný účet.

Ako vidno, skutočnosť je tvrdá a nereaguje vôbec na tie optimistické, často štatistikou podložené prejavy členov vlády, ministrov, popredných politikov, ktorí na schôdzkach, v radiu, v tlači atd,. usilujú sa budiť optimistickými svojimi prejavy vzpruhu, nádej do budúcnosti. Žiaľbohu, musíme povedať, že sú asi predčasné, mnohonádejné, ale súčasne aj klamné. Vidíme, že štátny záverečný účet za r. 1935 vykazuje na daňových nedoplatkoch obnos stúpajúci, štátne podniky i naďalej žalostne hospodária pasívne, a tak na toto všetko bol len jediný liek, ako to zahladiť, a to sú úverové operácie. Následkom týchto úverových operácií, pravda, vzrástol štátny dlh v r. 1935 o 1.773,200.000 Kč, takže dosiahol úhrnnej výšky až 40.815,500.000 Kč. Sama vláda a jednotlivé ministerstvá, ako ministerstvo národnej obrany, ministerstvo obchodu a priemyslu, ministerstvo železníc, ministerstvo soc. pečlivosti a ministerstvo financií, spolu prekročily štátne výdavky stanovené finančným plánom, zákonom, až o 617,254.728 Kč. Toto je po odpočítaní úspor, ktoré obsahujú cca 44 mil. Kč.

Slávna snemovňa! V celkovom prekročení kap. 20, t. j. kapitoly ministersstva financií figuruje nám medzi sumou 408,700.981 Kč príspevok na podpory roľníkom postiženým živelnými pohromami, a to čiastkou 35,540.000 Kč. Toto je ako zbytok z minulorčnej dotácie, za r. 1934, z dotácie vo výške 100 mil. Kč, povolenej vládou 13. júla 1934. Keby sme správne chceli označiť túto položku, tak by sme ju pomenovali "volebným fondom", alebo ešte ľudovejšie "agitačným fondom vládnych strán", a to najmä strany agrárnej. Mala byť využitá na podporu poškodených roľníkov. No, hospodárilo sa s ňou inak. Hospodárilo sa s tisícami tak, že kupoval sa cukor, odev, bagganče, blúzy, múka atď., atď. a dávaly sa nie poškodeným, ale tým, ktorých hlasy si chceli získať pre voľby. Využilo sa tejto položky na to, aby naše voľby stratily ozaj čistotu a charakter demokratičnosti a aby naši voliči v demokratickom štáte, v republike boli znásilňovaní, aby boli tiež kupovaní a ovlivňovaní vo svojom politickom presvedčení. (Výkřiky.) Áno, hneď prídem k tomu.

Potrebný by bol, prosím, opäť Scotus Viator, ktorý by nám opísal tieto agrárne voľby. Myslím, že tieto agrárne voľby by sa po určitej stránke shodovaly s bývalými voľbami, keď sa dávaly guláše, klobásy atď., atď. (Výkřiky.) Však to známe! (Posl. Rybárik: To robíte i vy!) Odkiaľ? Nemáme milionov na to. (Výkřiky.) Ale keď by najvyšší kontrolný úrad a parlamentné výbory maly možnosť vyžiadať si presné vyúčtovanie a nahliadnuť, aby som sa tak vyjadril, na upotrebenie týchto ťažkých milionov, tak by z toho vyšla séria panam, súdov a skutočne všelijakých špinavých vecí. (Hlasy: To by sa našly peniaze v pokladnici ľudovej strany!) To by sme chceli vedeť! Tak by sme potom videli, či to šlo na podporu poškodených alebo agrárne organizovaných.

Spôsob, ako sa vykonávajú, robia a podnikajú súpisy zemedelcov poškodených živelnými pohromami, presahuje fantáziu človeka. V tomto ohľade môžem povedať, že tieto nesprávnosti, krivdy, nespravedlivosti sa dejú pod patronanciou administratívnych úradov štátnych.

Slávna snemovňa, mnoho sa hovorí o t. zv. agrárnej demokracii. Je to pekná vec na papieri. (Výkřiky slovenských ľudových poslanců.) Ale skutočnosť ukazuje, že je to mylné pomenovanie. To, čo agrárna strana robí i teraz, i pred voľbami, menovite na poli a v oboroch štátneho úradníctva, to nie je agrárna demokracia, to je agrárny feudalizmus. (Hlasy: Čo vy robíte, čo to je?) Hneď vám poviem, najprv ja vám vyčítam svoje a potom vy mne. Stredoveký feudálny pomer zemepána, lenného pána a vazala naša spolitizovaná administratíva obnovila s určitými rozdielmi, ale tie rozdiely nie sú veľké. To, čo bolo kedysi feudum, to je odmena za vernosť, dneska je to niekedy majetok, ale najčastejšie je to úrad, hodnosť, povýšenie atď. Teraz lenný pán, čo bol kedysi zemepán, dneska je to agrárny poslanec, agrárny koryfej, ktorý svojmu vazalovi-úradníkovi, pravda, postupuje hodnosť ("investuje ho"), postupuje mu okresné náčelníctvo, riaditeľstvo atď., úrad, všetko, a berie od neho sľub, že tento vazal v budúcnosti bude stoj čo stoj rozširovať moc agrárnej strany po dedinách, po vidieku, a to na úkor, prirodzená vec, štátneho úradníctva, na úkor spravedlivosti, na úkor nestrannosti, aká má vládnuť medzi štátnymi úradmi, ako má pokračovať štátne úradníctvo oproti obecenstvu.

Veci, ktoré sa udály práve nedávno v Orave pri súpise t. zv. poškodených zemedelcov, presahujú všetku fantáziu. V Orave v minulom roku v máji boly niektoré dediny a skupiny dedín poškodené. Mnohé dediny neboly poškodené. Zemedelská rada vydala pokyn, aby sa títo poškodení zemedelci popísali. A teraz čo sa stalo? Nie úrady to popisovaly, ale agrárni miestni koryfeji. A koho popísali? Práve v tých nepoškodených dedinách popísali svojich organizovaných ľudí, tých predostreli zemedelskej rade, a všetci ostatní, nie agrárne organizovaní obyvatelia, roľníci, tí vypadli z týchto súpisov a prirodzene nedostali nič. (Výkřiky.) Hneď vám poviem, ako to vypadá vo skutočnosti v Polhore, v Novoti, v Krušetnici, v Lomnej, slovom v oravských dedinách. Prídely zemedelskej rady dostali obchodníci, cestári, pravda s platom, dostali hájnici, lesníci, ktorí požívajú, ťahajú mesačný štátny plat, ale nedostali skutočne poškodení roľníci v Lokci, v Krušetnici, v Breze a v tých všetkých dedinách, kde boly ozaj živelné pohromy neobyčajne prudké a veľké. Že sa tak stalo, o tom darmo píšeme interpelácie, otvorené listy, darmo rečníme, darmo žiadame, aby politická správa bola odpolitizovaná, aby okresný náčelník bol skutočne náčelníkom svojho ľudu, ale nie politickým exponentom agrárnej strany. To všetko je márne. A keď je to už márne, prosím, aspoň využijem tejto príležitosti a prečítam citát z reči dnešného pána predsedu vlády, ktorú povedal ako poslanec bývalého uhorskému snemu, a to zvláštnou shodou okolností 18. februára 1907, tedy práve pred 30 rokmi. (Čujme!)

On tam doslovne toto povedal (čte): "Najväčším zlosynom je, kto kupčí politiclým svojím presvedčením a svojou politickou neodvislosťou. V spoločnosti je najpodlejším človekom ten, kto si dá zaplatiť za politické protislužby." Prosím, podpisujeme na celej čiare (Výkřiky.), ale čo bola pravda pred 30 rokmi (Výkřiky), to musí byť pravda aj dnes.

Lenže, žiaľbohu, práve agrárna strana ironiou osudu je tá, ktorá toto vôbec nerešpektuje. Pravda má ostať pravdou vždy. A čo teraz zatracujeme, máme zatracovať aj po 30 rokoch!

Rozpočet ako finančný zákon je pevný hospodársky plán, na ktorom by sa nemalo nič meniť. No, ale vláda dodala tomuto rozpočtu pružnosti, a to správne. Niekoľko položiek prekročila, na niektorých ubrala, slovom narušila viazanosť a urobila celý rozpočet pružným. To je správne. Ale práve pri tejto okolnosti prichádzame a dostávame sa k problému "západu a východu" v našej republike. Západ a východ v našej republike zostáva navždy problémom. V našom každodennom živote to menujeme problémom českým a slovenským, problémom československým. (Výkřiky.) Tu máme hneď nedávne senzačné, skutočne senzačné rozdelenie kultúrnych subvencií vedeckým a osvetovým inštitúciám českým, nemeckým, slovenským a maďarským. Táto okolnosť nás núti, aby sme svoju pozornosť obrátili ku kapitole 10, kultúrnej a školskej. A tuná nás prekvapí celá tendencia, ktorá sa uplatňovala v tejto kapitole 10. Na ilustráciu tejto tendencie uvádzam nasledovné body: Poznámka 239 vo štátnom záverečnom účte hovorí, že z "úsporných príčin" boly povolené len najpotrebnejšie opravy cirkevných budov, prirodzene katolíckych. (Výkřiky.) Ďalej, že snížené boly podpory biskupským a kňazským seminárom na Slovensku, zasa len z úsporných príčin. Ale zatiaľ doslovne "na úkor celej kapitoly 10" sa udeľujú mimoriadne príspevky - a na čo? Zvýšené boly doplnky kongruové evanjelického duchovenstva (Čujme!), zvýšený bol príspevok na administratívne výdaje evanjelickej cirkvi (Čujme!) a zvýšený, vlastne daný bol príspevok, pôvodne nepreliminovaný, na stavbu evanjelického kostola. Ako vidíme, tri veľké veci, výdavky vtedy, keď na druhej strane z úsporných príčin na katolíckych kostoloch, budovách a seminároch sa ubieralo. (Výkřiky.) To je jasná tendencia. Ďalej, prosím, na úkor celej 10. kapitoly sa udelily veľké podpory: Slobodnému učení selskému v Brne, ďalej Roľníckej osvete v Bratislave - to je "trucinštitúcia" Matice slovenskej. A kryla sa celá úhrada schodku za r. 1935 i za všetky predošlé roky minulé pri Národnom divadle v Prahe. To je zaujímavé a to šlo na úkor kap. 10 a tým aj na úkor vecí, o ktorých som hovoril.

Vezmime druhú časť kap. 10, časť kultúrne-národnú. Pán kol. dr Lukáč vo svojej rozpočtovej reči minulého roku adresoval aj mne niekoľko mentorských pripomienok. Odmieta na pr. "tendenciu, ktorá z politických príčin nenajde na veľkom diele vybudovanom a budujúcom sa ani vlások dobrý". To mi doslovne vytýka Nechávam stranou personálnu a existenčnú stránku slovenského školstva a profesorstva - o tom som hovoril pri rozpočtovej debate - ale obmedzujem sa jedine na slovenský kultúrny život.

Slávna snemovňa! V československom štáte Česi a Slováci sú rovnoprávni, štát udržujúci činitelia, ako sa to všade hlása, zákony a všetky veľmi dôležité úradné prejavy toto uznávajú. Dobre, prijímamame. Štátny jazyk podľa jazykového zákona - pridržiavam sa presne litery zákona - má znenie české a znenie slovenské, ktoré znenia majú jednaké právo na celom území štátu. V dôsledku toho česká reč i literatúra a slovenská reč a literatúra sú koordinované, rovnoprávne složky štátneho jazyka už aj podľa prirodzeného práva a jazykového zákona. Tedy československý štát ako štát náš vlastný mal by sa zaujať a podporovať tieto jazyky jednakým spôsobom, či to už v pomere veľkosti slovenskej krajiny, ktorá predstavuje 35 % rozlohy celého štátu, alebo aspoň v pomere početnosti slovenského obyvateľstva k obyvateľstvu celého štátu, v ktorom slovenský živel predstavuje 23% obyvateľstva celého štátu. To by malo byť podľa litery zákona, to by bolo podľa práva, podľa spravedlivosti a skutočne podľa našich pochopov, ako sa Slováci v kultúrnom, národnom, rečovom ohľade vo svojom štáte majú cítiť a majú žiť. Čo ale vidíme, ako štát podporuje našu reč a literatúru?

Vezmime najprv divadelníctvo. V českých krajinách je určené v rozpočte 18,280.000 Kč na divadlá. Na Slovensku na jediné divadlo, Slovenské národné divadlo v Bratislave, štát dáva ročite nie stálu subvenciu, ale len občasnú subvenciu 2 mil. Kč. Myslím, že 18 mil. Kč ku 2 mil. Kč - to nie je pomer, ani k obyvateľstvu, ani k rozlohe Slovenska. (Tak je! - Hlasy: To nie je Slovenské divadlo!) Tu v Prahe má byť divadlo, české národné divadlo a v Bratislave slovenské národné divadlo v koordinovanom pomere, rovné. I toto je národné, i ono je národné. Bratislavské národné divadlo následkom toho nie je lokálne divadlo, to je naše ústredné slovenské národné divadlo. (Výkřiky.) Hneď uvidíte, hneď to poviem. Teraz ďalej, že tieto 2 mil. Kč, ktoré štát občas dáva slovenskému národnému divadlu, tie sú natoľko neisté, že slovenská krajina by ochotne pokrajinčila, teda prevzala do svojej správy slovenské národné divadlo, ale s tou podmienkou, že štát tieto dva miliony dá ako stálu subvenciu, čo ale štát sa zdráha urobiť.

Teraz ako podporuje štát slovenskú vedu? Matica slovenská je kultúrna a národná tepna nášho slovenského života, ktorá má rozsiahlu činnosť vedeckú, odbory vedecké, ktorá má čulý ruch publikačný, časopisy odborné i vedecké, a ktorá má činnosť prednáškovú a ľudovýchovnú, ktorá má povinnosť reprezentačnú, národnú, usporiadúvať slavnosti, prijímať protektoráty, ďalej stavať sochy, pamätné tabule a iné, má činnosť filmovú, vedeckú, organizačnú, usporiadúva sjazdy, na ktorých bere účasť v mene slovenského kultúrneho života, ďalej má veľkú minulosť kultúrno-buditeľskú a konečne má pod svojím protektorátom Ústredie slovenských ochotníckych divadiel, ktoré konajú misiu neobyčajne dôležitú a vzácnu medzi slovenským ľudom. Po tomto všetkom zopakujem, že Matica, ktorá je srdcom slovenského národného a kultúrneho života a ktorá v posledných rokoch neobyčajne krásne rozvinula svoju činnosť, dostáva od štátu ročite 60.000 Kč. To je almužna, ktorú hrdý slovenský národ, úprimne rečeno, mal by vrátiť. (Tak je!) Na to miesto - ďaleko je odo mňa, aby som závidel, nie - Česká akademia dostáva 360.000 Kč, a nemá v svojom rámci celú túto činnosť, ktorú som vypočítal pri Matici, naskrze nie.