Předseda Malypetr.
Místopředsedové: Onderčo, dr
Markovič, Langr, Košek, Mlčoch,
Taub.
Zapisovatelé: Bergmann, Jaša.
220 poslanců podle presenční listiny.
Členové vlády: předseda vlády
dr Hodža; ministři Bechyně, dr
Dérer, inž. Dostálek, dr Kalfus,
dr Krofta, dr Spina, dr Zadina.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupce Nebuška.
Místopředseda dr Markovič zahájil
schůzi v 11 hod. 13 min. dopol. a konstatoval, že
Sněmovna je způsobilá jednati.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi:
na dnešní den posl. Macoun; na dnešní
a zítřejší den posl. Němec
(čsl. soc. dem.) a B. Köhler.
nemocí posl. Klíma.
Ministerstvo vnitra sdělilo přípisem ze dne
23. června 1936, č. 45.265/1936-7, že na místo
zemřelého posl. dr Františka Staňka
povolalo podle §u 56 řádu volení do
poslanecké sněmovny náhradníka Josefa
Dvořáka, rolníka a ředitele
měšťanské školy ve Volevčicích,
a že mu vydalo ověřující list
poslanecký.
Do výboru ústavně-právního
vyslal: klub poslanců "Sudetendeutsche und Karpathendeutsche
Partei" posl. Birkeho za posl. inž. Richtera;
klub poslanců čsl. strany nár. socialistické
posl. F. Richtera za posl. dr Neumana.
Předseda vlády zaslal přípisem ze
dne 24. června 1936, č. j. 14.274/1936 m. r., vládní
nařízení ze dne 5. června 1936, č.
151 Sb. z. a n., o dalších přesunech působnosti
ministerstev na zemské úřady - přikázáno
výboru ústavně-právnímu.
posl. dr Neumana předsedovi vlády o pomoci Vitorazsku
(č. D 153-IV),
posl. Vencla ministru školství a nár. osvěty
o neudržitelných poměrech na státním
reálném gymnasiu v Hranicích (č. D
154-IV).
počátkem schůze: Odpovědi tisk 547
(I až XIX).
Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Pristúpime k prejednávaniu prvého odstavca
poradu, ktorým je:
1. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového k vládnímu návrhu
zákona (tisk 503) o pojištění u bánských
bratrských pokladen (tisk 536).
Zpravodajcami sú: za výbor soc.-politický
p. posl. Brožík, za výbor rozpočtový
p. posl. Lanc.
Budeme pokračovať v rozprave, započatej vo
včerajšej 57. schôdzi snemovne.
Lehota rečnícka je 40 minút.
Prihláseni sú ešte rečníci: na
strane "pro" pp. posl. K. Procházka,
Katz, Chmelík, Otáhal, Dubický,
Slavíček, Knorre, Polívka,
A. Langer, Čuřík.
Udeľujem slovo prvému prihlásenému rečníkovi,
p. posl. Procházkovi.
Posl. Procházka: Hornické pojištění,
které dnes projednáváme, má v masách
hornického lidu svoji velikou tradici. Je to jedno z nejdůležitějších
sociálních opatření pro horníky
a jejich rodiny. Zákonné právo hornického
pojištění vzniklo již před 80 lety.
Toto dlouhé období trvání hornického
pojištění je prolnuto velkými zápasy
hornického lidu za zlepšování a lepší
zabezpečení hornického pojištění.
V Československé republice bylo hornické
pojištění upraveno poprvé v r. 1922.
Přes to, že horníci platí vysoké
příspěvky na toto pojištění,
celkem 33 Kč měsíčně při
poměrně malých důchodech, dostalo
se hornické pojištění do krise. 100.000
hornických provisionistů, vdov a sirotků,
přes 95.000 aktivních horníků a pojištěnců
žije již 10 let v obavách o své hornické
pojištění, o svá práva a své
nároky těžce v hornickém pojištění
zaplacené.
Nepřátelé horníků, těžaři
a páni agrárníci, se snaží namluvit
celé široké veřejnosti, že hlavní
příčina krise hornického pojištění
jsou vysoké důchody. Pánové, tento
argument neobstojí. Hornické provise jsou velmi
nízké. Za 5 let pojištění dostává
horník ročně důchod 900 Kč,
za 10 let pojištění 1.380 Kč, za 20
let 2.340 Kč, za 30 let 3.300 Kč a za 40 let dřiny
na šachtách 4.260 Kč ročně. A
tomu pánové říkají vysoké
provise. Leckterému z těchto pánů
nestačí tyto částky ani na doutníky.
To jsou provise starých hornických veteránů
někdy 40leté práce, a při těchto
provisích musí tito staří veteráni
práce žebrati, aby uživili svoje rodiny.
Hlavní příčina krise hornického
pojištění vězí jinde. Vina leží
na uhlobaronech a vládě. Až do r. 1922 hospodařili
v bratrských pokladnách jen podnikatelé a
hospodařili tak, že pokladny byly z převážné
většiny prázdné, tak jako ve Fénixu.
Pokud některá pokladna něco obsahovala, byly
to bezcenné cáry papíru rakouských
půjček. Nejvíce však bylo poškozeno
hornické pojištění tím, že
bylo mnoho horníků propuštěno z práce
a předčasně pensionováno. R. 1926
mělo hornické pojištění ještě
134.000 aktivních pojištěnců, kdežto
koncem roku 1935 má jen něco málo přes
95.000 aktivních pojištěnců. Během
10 let vyházeli podnikatelé z práce přes
30.000 horníků a tím způsobili finanční
zkázu hornického pojištění. Těžaři
nesou hlavní vinu a po nich hned vláda, která
umožňovala propouštění horníků
z práce, a tam, kde se horníci bránili, posílala
na ně četníky. (Předsednictví
převzal místopředseda Taub.) Při
tomto zbytku aktivních pojištěnců není
divu, že roční příjem hornického
pojištění dosahuje přibližně
100 mil. Kč, ale vydání na důchody
206 mil. Kč. Hornické pojištění
by mělo dnes míti aspoň 3 miliardy na reservách
ke krytí nároků aktivních pojištěnců.
Zatím nemá žádných reserv a vykazuje
půl miliardy Kč dluhu.
R. 1926 předložilo ministerstvo veř. prací
první návrh na sanaci hornického pojištění.
Podle tohoto návrhu mělo býti hornické
pojištění zrušeno jako samostatné
hornické pojištění a mělo býti
přiděleno všeobecnému invalidnímu
pojištění dělnickému se všemi
důsledky. Horníci nejsou v zásadě
proti jednotnému pojištění, ale žádají,
aby v jednotném pojištění byly zachovány
aspoň ty zásady, které má dnes samostatné
pojištění hornické. Ministerský
návrh znamenal snížení provisí
o jednu třetinu, znamenal vzetí nároku ženám
na bezpodmínečný vdovský důchod
při ztrátě živitele a ještě
jiná dalekosáhlá zhoršení. Proti
tomuto návrhu byla organisována a provedena 24.
března 1927 jednodenní generální stávka.
Odpor proti návrhu byl v řadách horníků
tak velký, že tehdejší vláda musela
vzíti svůj návrh z projednávání.
Od r. 1932 pracovala na sanačním návrhu zvláštní
komise, jmenovaná ministrem veř. prací panem
inž. Dostálkem. Jedna z nejsilnějších
organisací, Průmyslový svaz horníků,
neměla v této komisi jmenovány zástupce.
Tato komise přišla v polovině r. 1935 s druhým
sanačním návrhem, který byl sice lepší
než první, ale ještě stále znamenal
snížení důchodů až o 18%.
I tento návrh narazil na veliký odpor v hornických
masách, a proto také došlo dne 27. října
1935 k velikým demonstracím horníků
na odražení tohoto návrhu. Teprve za této
situace byli přizváni zástupci Průmyslového
svazu horníků.
Dnes projednávaná osnova zákona o hornickém
pojištění je v pořadí
již třetím návrhem. Osnova je nepoměrně
lepší než oba návrhy předcházející.
Na sanaci hornického pojištění je kromě
normálních měsíčních
příspěvků potřeba částky
přibližně 165 mil. Kč ročně.
Mimo to je třeba vyrovnati nějak 1/2 miliardy Kč
dluhu hornického pojištění. Sanace má
býti opatřena asi takto: Stát má přispívati
ročně 90 miliony Kč. Podnikatelé mají
přispěti sanačním příspěvkem
z vyplacených mezd ve výši 2 1/2%, což
má vynésti na 25 mil. Kč ročně.
Dále je zavedena sanační přirážka
k cenám uhlí, která má vynésti
přibližně na 40 mil. Kč ročně.
Hornický příspěvek má vynésti
na 9 mil. Kč ročně, stát pak k tomu
ještě má převzíti všechny
neuhrazené dluhy.
Ze sanačního plánu je však viděti,
že páni uhlobaroni, hlavní viníci krise
hornického pojištění, jsou přitaženi
ke konání svých povinností nejméně.
Částka 25 mil. Kč ročně je
na bohaté uhlobarony velice málo. (Hlasy: Jeden
vydělá více!) Horníci se právem
bouří proti zavedení 1% sanační
přirážky z jejich mezd, která fakticky
znamená snížení mezd o 1%. Dnes v době
drahoty životních potřeb vyžadují
dělnické mzdy zvýšení a ne snížení.
Podali jsme proto návrh, aby ustanovení o 1% sanační
přirážce horníků bylo škrtnuto
a aby tuto částku zaplatil za horníky stát.
Zástupci a hlavně pánové z agrární
strany tvrdí, že stát nemůže více
platiti. Pánové však zapomínají,
že právě z horníků a z jejich
práce vytěžil a získal stát pro
svou pokladnu na 7 miliard vybraných z uhelné dávky.
Z těchto peněz, pánové, byly placeny
a sanovány různé banky, různé
podniky a také agrární podniky. Za to však
hornickému pojištění a ve prospěch
dělníků nedostalo se ani haléře.
Nynějším ustanovením zákona o
státním příspěvku nedělá
stát horníkům žádnou milost,
naopak přichází velice pozdě ke konání
svých povinností, které měl již
dříve konati. Pánové nesmí
zapomínati, že státem sanované hornické
pojištění je jenom malá splátka,
která se dává horníkům. Pánové
nesmí zapomínati, že v popřevratových
dobách byli to právě horníci, kteří
si nedopřáli ani odpočinku a i v neděli
těžili uhlí ve prospěch státu,
ve prospěch republiky, a že v těchto dobách
uhlí bylo nejlepším platidlem a že horníci
mají veliké zásluhy o vybudování
této republiky. Máme velice dobře v paměti,
co všechno bylo horníkům slibováno,
a dnes, když se přichází s otázkou
hornického pojištění, vidí horníci
nejlépe, jak se splňují sliby a jakého
vděku se jim dostává.
Také ustanovení osnovy zákona, v němž
se praví, že nemoc se nezapočítává
do doby příspěvkové, těžce
doléhá na pojištěnce a poškozuje
je. Horník, který onemocní, má býti
trestán tím, že se mu snižuje důchodová
doba. I k tomuto ustanovení podáváme svůj
návrh, aby tato doba byla započítána
a aby tuto dobu pojistnou zaplatil podnikatel. Páni uhlobaroni
mohou platiti a mají z čeho platiti. Akciové
uhelné společnosti veřejně účtující
vykázaly a vyplatily sobě v této době
krise na 800 mil. Kč čistého zisku a své
podniky si stabilisačními bilancemi nadhodnotily
2 miliardami, a mohou proto za nemocné horníky platiti.
Dále mají býti těžce poškozeni
také horníci-vojáci. v osnově se říká,
že vojenská doba má sice býti počítána,
ale jen ve třídě Aa invalidního všeobecného
pojištění. Co to fakticky znamená? Že
horník voják má býti trestán
za to, že slouží republice, a to tím,
že místo nadhodnocené doby vojenské
měsíčně 7.50 Kč mu mají
býti počítány jen 2.40 Kč.
Přimyslíme-li si, že se dnes příliš
mnoho mluví o obraně republiky, je to ustanovení
nejen velice nespravedlivé s hlediska získání
hornického lidu pro obranu republiky proti Hitlerovi a
fašismu, nýbrž i velice nerozumné. I k
tomuto ustanovení podáváme návrh,
aby doba horníka-vojáka ztrávená na
vojně byla plně hodnocena a aby za horníka
zaplatil stát.
Stejně nespravedlivé je, že cizím státním
příslušníkům, pokud není
dohoda o vzájemné reciprocitě, nemá
býti přiznán státní příspěvek
k provisi. V našem hornictví je zaměstnáno
několik set horníků cizích příslušníků,
kteří nikdy v cizině nebyli, v republice
se narodili, v republice sloužili, ale státní
příslušenství jim není přiznáno.
Tím, že se těmto horníkům nepřiznává
státní příspěvek, snižuje
se jim provise až o 18 %. Nejvíce mají býti
postiženi horníci kamarádi v ostravsko-karvínském
revíru a na Slovensku. I v tomto případě
podáváme návrh, aby všem horníkům
byl přiznán státní příspěvek.
Kromě uvedených ustanovení osnovy zákona,
se kterými horníci nejsou spokojeni, jde ještě
o nespravedlivý postup při přestupu pojištěnců
z pojištění hornického do jiného.
Zde se znovu děje křivda, a to tím, že
horník, který si poctivě zaplatil svá
léta, nemá je míti při převodu
plně hodnocena.
Velkým zatížením je také zvyšování
čekatelských příspěvků.
Máme stovky horníků, kteří
již v době, kdy se platily 3 Kč čekatelského
příspěvku, nemohli je zaplatiti, a máme
případy, že horníci, kteří
měli zaplaceno třeba i 20 roků, o tato léta
přišli, poněvadž nemohli zaplatiti udržovací
příspěvek. Nemají z nich tedy nic
a když se přichází dnes, aby platil
12 Kč nezaměstnaný horník, který
nemohl dříve zaplatiti 3 Kč, stěží
může zaplatiti dnes 12 Kč, a můžeme
očekávat, že tím budou připraveny
další stovky horníků o svá zaplacená
léta.
Dalším nespravedlivým ustanovením je,
že napříště nemají býti
nově přijímáni dělníci
do hutí, které spadají pod báňský
horní zákon. Pánové, je to přímo
nemorální a zde zákonem dáváme
zaměstnavateli možnost, aby nepřijímal
dělníky, kteří byli krisí vyřazeni
a kteří již dříve byli pojištěni.
Velice hluboko se zasahuje do samosprávy horníků.
V dřívějším zákoně
bylo ustanovení, že zastoupení ze řad
dělníků skládá se ze dvou třetin,
u zaměstnavatelů z jedné třetiny.
Dnešním ustanovením se zavádí
parita a je nebezpečí, že bratrské pojištění
mohou dostati do rukou znovu zaměstnavatelé, jak
tomu bylo za Rakouska, a proto se horníci brání,
aby tato parita nebyla zaváděna, a podáváme
návrh v tom smyslu, aby zůstalo v platnosti staré
ustanovení zákona.
Při projednávání této osnovy
poukazuji zvláště na neutěšené
poměry horníků, kteří jsou
zaměstnáni zpracováním urano-radiové
rudy v jáchymovských dolech. Tito dělníci
pracují za nejtěžších podmínek.
Jejich průměrně dosažitelný věk
je 37 roků, a jejich pracovní schopnost je jenom
15 roků. V tomto poměrně mladém věku
tito dělníci umírají, a proto také
podáváme při této příležitosti
návrh, aby pro tyto dělníky byly zvýšeny
základní provise se státním příspěvkem
a zvyšovací částky o plných 100%
a aby pro zaměstnance v těchto podnicích
byla snížena věková hranice k možnosti
nabytí starobního pojištění se
30 na 15 let zaměstnání v podniku a místo
55 roků věku na 35 roků věku, kdy
je možno dosáhnouti provise.
Nutno konstatovati, ze se dlouhým a houževnatým
bojem horníků podařilo zkřížiti
a odraziti původní plány podnikatelů
a vlády. Podařilo se zachovati základní
vymoženosti hornického pojištění.
Především se zachovává zásada,
že hornické pojištění zůstává
i nadále samostatné. Zmařen byl úplně
plán na snížení hornických, vdovských
a sirotčích provisí. Podařilo se uchovat
zásadu, že vdovám po hornících
přísluší bezpodmínečný
nárok na vdovskou provisi. Bylo prosazeno zkrácení
karenční doby k nabytí invalidního
důchodu s 5 na 2 léta. Uchována jsou také
poměrně lepší ustanovení zákona
o nabytí starobního a invalidního důchodu
oproti invalidnímu pojištění. Novým
zákonem se zavádějí vychovávací
příspěvky pro děti provisionistů
do 17 let a zavádí se výbavné pro
pojištěnky. Konečně se podařilo
převaliti převážnou část
částky k sanaci potřebné na podnikatele
a stát. Ještě v poslední chvíli
se podařilo snížiti příspěvek
horníků na sanaci s 10 1/2 mil. na 9 mil. Kč
ročně. Tedy v celku přes všecky nedostatky,
které osnova má, považujeme ji za úspěch,
dosažený dlouholetým a houževnatým
bojem horníků.
Podáváme tedy pozměňovací návrhy
k oněm hlavním ustanovením osnovy zákona
o hornickém pojištění, o nichž
jsme přesvědčeni, že zhoršují
práva, nároky a situaci horníků a
s nimiž horníci nemohou býti spokojeni. Proti
těmto ustanovením osnovy zákona se vyslovujeme
a odmítáme je. Na druhé straně souhlasíme
se všemi ustanoveními, která zachovávají
aspoň dosavadní stav, zejména dosavadní
nároky horníků, nebo která dosavadní
ustanovení osnovy zákona o hornickém pojištění
zlepšují, budeme hlasovati pro osnovu zákona
o hornickém pojištění jako celek, poněvadž
jednak pokládáme sanaci hornického pojištění
za výsledek dlouholetého hornického boje
a aspoň za částečný jeho úspěch,
za druhé hlasujeme pro tuto osnovu, abychom jasně
ukázali socialistickým stranám, jakož
i pokrokovým lidem z koaličních stran, že
nemají důvodů, aby v koalici couvali před
požadavkem a diktátem reakce nebo aby stálými
ústupky vykupovali splnění požadavků
lidu, nýbrž že mohou i na půdě
parlamentní počítati s naší podporou,
kdykoliv jde byť o sebemenší prospěch
pro dělnickou třídu a pro pracující
lid.
Horníci však musejí zůstati v pohotovosti.
Naše hlasování neznamená nikterak, že
by se dělníci jednou pro vždy měli spokojiti
s dnešní sanací a stavem hornického
pojištění, jak je upravuje předložená
osnova. Máme na zřeteli, že finanční
zajištění hornického pojištění
je odvislé z velké části také
od dalšího vývoje hospodářské
situace v hornictví, že je odvislé od výše
prodaného uhlí a od výše vyplacených
hornických mezd. Vývoj poměrů v československém
hornictví i dnes v částečném
hospodářském oživení ukazuje,
ze nelze očekávati žádného podstatného
obratu k lepšímu. Na zvýšení vývozu
uhlí do zahraničí je nepatrná naděje,
a lid v tomto státě je tak ožebračen,
že není s to ani při největší
spotřebě zvýšiti odbyt uhlí pro
domácí otop. Těžaři se brání
připustiti zvýšení počtu aktivních
pojištěnců, naopak pracují k snížení
počtu aktivních horníků. Provokují
horníky skoro ve všech revírech dalším
propouštěním, vysazují je na hladové
dovolené a někde je při vysazení odhlašují
i z pojištění. Ve shodě s vládním
plánem zásahu do regulace uhelné výroby
připravují zavírání méně
výnosných dolů.
Československé hornictví tedy ukazuje, že
ani částečné oživení výroby
neznamená trvalý obrat v kapitalistickém
hospodářství. Horníci musejí
nadále usilovati o zdokonalení a zlepšení
svého pojištění, musejí býti
i nadále připraveni k boji za své požadavky.
Dnešní vláda, vláda koalice s měšťáky,
není s to spoutati ony elementární síly,
způsobující hospodářské
krise, ani zabezpečiti na trvalo lepší život
hornického lidu a jeho hornického pojištění.
Tedy nikoli demobilisace hornických mas je třeba,
nýbrž naopak mobilisace hornických sil, akční
a odborové jednoty, aby bylo prosazeno zlepšení
hornických existencí a lepší hornické
pojištění. (Předsednictví
převzal místopředseda dr Markovič.)
V hornictví se projevuje katastrofální pokles
vyplacených dělnických mezd. Jestliže
ještě r. 1929 bylo vyplaceno na hornických
mzdách 1.330,731.000 Kč, pak v r. 1935 bylo vyplacno
již jen 730,229.000 Kč. V hornických rodinách
je úžasná bída a nedostatek, zato se
velmi dobře vede uhlobaronům a uhelným akcionářům.
Ti kořistí i v době krise ohromné
zisky z potu a krve havířů a drobných
konsumentů a převalují všechny důsledky
krise na bedra horníků. Je nanejvýš
třeba donutiti podnikatele ke zvýšení
hornických mezd, na němž je také závislé
zabezpečení hornického pojištění.
Úžasné snížení hornických
mezd jde hlavně na účet vysazování
dělníků z práce na hladové
dovolené. Dnes se pracuje ponejvíce tři až
čtyři směny v týdnu. Horníci
se právem dožadují zvýšení
počtu pracovních směn v týdnu nebo
aspoň vyplacení náhrady za každou nuceně
vysazenou směnu.
Nejzávažnějším a po požadavku
zvýšení mezd také nejdůležitějším
požadavkem ke zlepšení poměrů zaměstnaných,
polozaměstnaných i nezaměstnaných
horníků a mládeže je zkrácení
pracovní doby v hornictví na 6 hodin denně
při plném vyrovnání mezd. Zkrácení
pracovní doby by ihned změnilo situaci ve prospěch
horníků, zastavilo by se propouštění,
omezilo vysazování na hladové dovolené
a noví dělníci by mohli přijít
na doly.
Denní tisk právě přináší
zprávu, že na zasedání Mezinárodního
úřadu práce byl sice přijat návrh
na zkrácení pracovní doby na 40 hodin, ale
mimo hornictví. Horníci jsou zklamáni, ze
se pro ně zamítá zkrácení pracovní
doby a neuznává se tak jejich těžké
a nebezpečné povolání. Na druhé
straně se však přesvědčují,
že ke zkrácení pracovní doby v hornictví
je nejjistější cesta našich francouzských
kamarádů, cesta akční a odborové
jednoty a velikých jednotných akcí.