Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Neuwirth.

Posl. dr. Neuwirth (německy): Slavná sněmovno!

Proč návrhu Uhlířovu nedostalo se s naší strany toho ocenění, jakého se mu dostalo od jeho autora, uvedl zde již včera kol. Karmasin. Ježto však kol. Jaša vybočil ze speciálního námětu Uhlířova, jsme nuceni mluviti o tématu, kterého se dotkl: o kulturní řeči, kterou minulou neděli přednesl Konrád Henlein. Česká situace je nám dostatečně známa a nenamlouvali jsme si vůbec, že snad Henleinova řeč nebude míti v zápětí určitý opačný účinek. Ale, slavná sněmovno, účinek, který jsme zakusili, je tak povážlivý, že nutno o něm mluviti na základě zásadních a věcných úvah.

Již jsme si skoro zvykli, že veřejné mínění v našem státě je kořistí novinářských pirátů. Překroutí-li se však a zkreslí tak, jak se to stalo, zásadní prohlášení významu Henleinovy kulturní řeči, je přece jen odpor na místě. Nechci zde reagovati na všechny malé bulvární a štvavé plátky, které do určité míry žijí z překrucování jako z nejvděčnějšího novinářského obchodu; musím se však toho dotknouti, pochází-li toto stanovisko od orgánů, které patří k orgánům směrodatných stran v našem státě, myslím zde především "České slovo" a "Právo lidu". Slavná sněmovno, "České slovo" tvrdilo ve své zprávě o kulturní řeči Konráda Henleina, že Henlein toužil po kulturním splynutí s mateřskou Třetí říší a nechce-li míti ničeho společného s Čechoslováky v tomto jemu cizím státě a ztotožňuje-li se okázale s hakenkrajclerskou naukou, že to pak právě stačí, aby se Henleinovi jasně řeklo, že již překročil hranice možnosti. Nuže, pánové, vždyť dostanete v sobotu oficielní výtisk znění této řeči a velice bych vás prosil, abyste se přece jen namáhali a toto znění řeči si přečetli, abyste si sami mohli učiniti obraz, jak zde zcela jasné výroky byly obráceny v pravý opak. "Právo lidu" nechtělo asi zůstati za "Českým slovem" a praví: "Včerejší přednáškou zahájil Henlein boj s Československou republikou, s demokracií, se svobodou myšlení a s rovným právem obyvatelstva". "Právo lidu" prohlásilo dále v jiném článku: "Hudba hrála staropruské vojenské pochody, před zahájením schůze byla přednášena hesla opakovaná celým sálem ve formě přísahy. Před nedočkavým posluchačstvem přednesl Henlein svoji řeč, kterou se přihlásil za pokračovatele v koncepci Schönererově, Wolfově a Hitlerově." Co se týče prvé části tohoto tvrzení o staropruských vojenských pochodech, musím říci, že jsem až dosud myslel, že se Beethoven narodil v Porýní a že se plně uplatnil v rakouském kulturním světě, a musím dále říci, že tvrzení o heslech, která byla v celém sále opakována ve formě přísahy, je holým výmyslem. Pozvali jsme celý tisk. Je mimo vší pochybnost, že zpravodajové právě zmíněných orgánů nebo jejich důvěrníci byli přítomni; vymýšlí-li však a tvrdí-li přece takové věci, pak máme co činiti s proviněními proti novinářské odpovědnosti na běžícím pásu. Ovšem zde nemohla chyběti "Nová doba", která píše: "Jako bomba působí mezi hraničáři zpráva o posledním Henleinově vystoupení v Praze, kde proklamoval kulturní usměrnění československých Němců s kulturou Třetí říše". Konečně ještě jiný orgán, který dokonce oznamoval, že schůze byla zakončena velmi bojovnou recitací. Ve skutečnosti bylo sborově pronášeno jen toto: "Jen právo, jen právo a nic jiného". Konečně ještě malou ukázku z "Českého slova", které netvrdilo nic více, než že Henlein přednesl věci, které jsou v rozporu se zněním československé ústavy a které jsou hlavním znakem nacismu. Mohu jen opakovati prosbu, čtěte sami, až dostanete původní znění řeči, a uvidíte, že to tak rozhodně nejde. Zvláště příznačné je chování "Českého slova", které se odvážilo označiti účast pozorovatelů českých vysokých škol v Praze jako národní hanbu; k tomu jen podotýkám, že toto tvrzení zakládá skutkovou podstatu zákona na ochranu republiky, a fakt, že toto tvrzení mohlo vůbec býti vytištěno, je příznačný pro dvojí loket užívaný naší censurní praxí.

Aby bylo dokázáno, jak se věci mají, tažme se, co tedy Konrád Henlein skutečně řekl. Ne tak zcela nenávistná skupina českých listů se především horšila, že prý se Henlein přiznal k všeněmectví starého rázu. Nuže, jsem tentokráte v příjemné situaci a mohu uvésti nezaujaté hlavní svědky o tom, že tomu ve skutečnosti tak nebylo. "Deutsche Presse", oficielně zapíraný, ale ve skutečnosti oficielní orgán německé křesťansko-sociální strany. (Posl. dr. Luschka [německy]: Musíte přece věděti, že není oficielní. Byl jste přece kdysi křesťanským sociálem!) Správně, byl jsem členem křesť. sociální strany lidové. Ano, jsem na to pyšný, že jsem spolupracoval při pokusu učiniti německou křesť. sociální stranu lidovou stranou národně konservativní. (Posl. dr. Luschka [německy]: Tak, to tvrdíte nyní ve svém nynějším stejnokroji?) Moje nynější uniforma není špatná. (Posl. dr. Luschka [německy]: Ale naše byla pro vás příliš důstojná!) Nikoliv, rozhodné je, že jste opustili programové zásady strany, které jsme před 3 lety vypracovali.

Časopis "Deutsche Presse" tedy pravil: Obsahově přinesla řeč zhruba všeobecné kulturní požadavky, ale ani zdaleka všechny důležité životní požadavky, které hájí sudetští Němci již po léta. Pro časopis "Deutsche Presse" bylo to, co Henlein žádal, samo o sobě ještě málo. Týž časopis "Deutsche Presse" říká druhého dne (čte): "Ve svém kulturním programu zaujal Henlein stanovisko k mnohým oborům kulturní tvorby. Dal-li v čelo přiznání k velikému kulturnímu společenství všech Němců v celém světě a odmítnutí zvláštní sudetskoněmecké kultury, řekl tím něco, co bylo již od roku 1918 a ještě dříve samozřejmým přesvědčením sudetských Němců." Mohu zde dále konstatovati, že se netěšíme jen souhlasu časopisu "Deutsche Presse", nýbrž dokonce i časopisu "Landpost", který výslovně praví (čte): "Okázalé psaní, ve kterém si libuje část českého tisku, není jistě zcela na místě, neboť co z této přednášky vyplývá, není pro nás ničím novým a nemělo by vlastně ani pro českou veřejnost býti něčím novým, především trvání na kulturním společenství všech Němců. Nikdy nebylo vážně řeči o tom, že by toto společenství mělo býti zamezeno a že jest se ho vzdáti, a také nemůže býti zakázáno, můžeme je nejvýše nutiti dáti se na postranní a podloudné cesty, což však sotva může býti v zájmu státu." Ale, vážení, jsem tentokráte v tak příjemné situaci, že mohu pro nás citovati časopis "Prager Presse", která výslovně prohlašuje (čte): " Ani Masaryk, ani Beneš, ani kterýkoli vzdělaný Čechoslovák nebojoval proti myšlence německého kulturního společenství. Nikdo v této zemi nechce ani vytvořiti ani podporovati zvláštní kulturu sudetských Němců, nebo vůbec nějaké sudetské Němectví. Němci v Československu jsou právě Němci, kteří žijí v Československu jako menšina a kteří mají plné právo na pěstování své německé kultury." Tato tvrzení béřeme s vděčností na vědomí a vidíme v nich důkaz pro neodůvodněnost všech těchto nenávistných a překrucujících stanovisek určité části českého tisku.

Co Henlein skutečně řekl? (čte): "Ježto je však kultura viditelným a formulovaným výrazem tvůrčí síly národa, je soustředění a vyrovnání všech sil tryskajících z nového pocitu a vědomí národního společenství a proniknutí všech oborů tvorby tímto duchem nejpřednějším úkolem našeho politického hnutí, jež je mezi sudetskými Němci vedoucím. Mluvíme-li o národním společenství jako tvůrci a nositeli veškeré pravé a ryzí kultury, činíme tak s plným vědomím, neboť časy, kdy jen jednotlivé vrstvy obyvatelstva se do mnívaly, že mají právo bráti podíl na národním kulturním životě buď jako tvůrci nebo jako účastníci, musí býti pro nás jednou pro vždy pryč. Neboť právě v tom je osudovost posledních desetiletí, že mezi jednotlivými vrstvami národa povstala tak hluboká propast, že konečně dělník nerozuměl měšťanovi a měšťan sedlákovi a že jeden lhostejně míjel druhého. Dnes však rozbil mohutný duševní převrat tyto dělící překážky. Dnes se stává národně uvědomělý dělník plnoprávným členem svého národa, dnes ví, jako všechny ostatní stavy, že lze jen svorně státi k sobě na život a na smrt v tvrdém životním zápase.

A dnes také víme, že dělník chce - a musí - býti zahrnut do kulturní tvorby svého národa, a radostně uznáváme, že má nejen nezcizitelné právo, nýbrž i povinnost živým tvořením nových hodnot míti podíl na duševních statcích svého národa jako každý jiný příslušník národa. Neboť kultura, která chce vyloučiti buď dělníka nebo sedláka nebo měšťana, není ve skutečnosti národní kulturou."

Myslím, slavná sněmovno, že tyto formulace jsou tak nedvojsmyslné a že dokazují, že Konrád Henlein právě zde vytvořil kulturní ideál, který je ve své nejvnitřnější podstatě demokratický a který znamená úplné odřeknutí se měšťáckého kulturního ideálu, který patřil liberalismu minulosti. Konrád Henlein řekl dále: "Chceme-li tyto nové zárodky přivésti k rozvoji a ke vlivu, budiž jednou pro vždy konstatováno, že odmítáme pěstovati zvláštní sudetskoněmeckou kulturu." Kdo tuto formulaci vezme střízlivě a nezaujatě na vědomím, nemůže se nikterak zmýliti. (Posl. Appelt [německy]: Proč mluvíte o tom, mluvte raději o mikulovském víně!) Naše jihomoravské víno je výtečné, přinesu vám je příště. (Posl. Appelt [německy]: Po kolika čtvrtkách na vás přijde vnuknutí?) Opilí byli soc. demokratičtí poslanci, kteří k nám přišli na agitaci, neboť to víno nesnesou. (Posl. Zischka [německy]: Co to má co dělat se sociálními demokraty?) Je rozhodně jisté, že pánové, kteří k nám přicházejí, to víno nesnesou. Ostatně jsem se zmýlil. Pan posl. Appelt je komunista. (Posl. Zischka [německy]: Tím není věc odbyta! Co to má s námi co dělati?) Konrád Henlein tedy formuloval zcela nedvoj smyslně, že se staví kladně ke kulturnímu společenství Němců v celém světě, a prostě k tomu mnoho patří, aby někdo tvrdil, že se přiznal k usměrnění zvláště s německou říší. (Výkřiky.) Tak to neřekl. Konrád Henlein však řekl dále (čte): "Pro toto kulturní a politické vyznání by měli míti porozumění všichni národně uvědomělí Češi, ježto toto stanovisko vylučuje i každé porušování české národní kultury. Neboť ťčeskoslovenská kulturaŤ jako smíšená kultura všech národů v našem státě by ochromila kulturní sílu jednotlivých národů a vzala by také českému národu každý svéráz jeho vlastních tvůrčích výkonů." Také zde je formulace, která je v každém směru nedvojsmyslná. Vezměte však český tisk a zde můžete čísti, že prý Henlein řekl, že Němci musí býti vyňati z československé smíšené kultury. Dělají, jakoby Henlein tvrdil, že smíšená československá kultura, kterou tak nepříznivě odsoudil, již existuje. I zde je na druhé straně formulace, která zcela jasně dokazuje, že věci byly obráceny v pravý opak. Tím se dostávám k řečníku soc. demokratické strany, k panu kol. Jašovi, který se včera chopil zvláště tohoto námětu. Kol. Jaša mluvil o tom, že Henlein mluvil jednak o rasách vůbec, jednak o méně cenných rasách. (Posl. Zischka [německy]: Co je s těmi opilými sociálními demokraty, jak to sem patří? - Posl. Kundt [německy]: Vždyť to již odvolal! - Místopředseda Taub zvoní.)

Kol. Jaša pronesl zase zde ve sněmovně typická tvrzení. Nikdy neodsoudil Konrád Henlein nebo odpovědný řečník sudetskoněmecké strany nepříznivě nějakou rasu nebo nějaký národ, nikdy nedělal nějaké hodnotní rozdíly. Co řekl Konrád Henlein ve skutečnosti? (čte): "Vázanost každé pravé kultury na určitý národ neznamená, že není mezi kulturami jednotlivých národů mostu; neboť nejvyšší statky lidského života spočívají ve všech národech. Docházejí jen u každého národa výrazu ve formě přiměřené jeho způsobu a bytosti. Tvůrčí síla rodí ideje, jejichž předpokladem jsou krevní hodnoty národa. Jen u národa zdravého a nezkaženého ve svých krevních základech budou tvůrčí ideje zářiti z krásných nesmrtelných děl. Oplodňující kulturní styk mezi národy je nejen možný, nýbrž i v zájmu kulturní výměny nejvýše žádoucí. Jen kdo nevěří svým vlastním duševním tvůrčím silám, vyhýbá se úzkostlivě styku s kulturním životem jiných národů, protože se domnívá, že bude ve své existenci ohrožen. Z tohoto strachu vyvěrá pak malicherný šovinismus, který právě v přítomné době tak často pociťujeme v životě národů, který však přece nechceme převzíti věříce, že každá velká a silná kultura se může svobodně a otevřeně měřiti s jinými národy. Neboť kdo se cítí sám silným a pevným ve svém bytí, bude stykem s jiným duchem jen obohacen. Dostatečně jsme charakterisovali kulturu jako zrcadlo a výraz národního a božského řádu, který stojí nad jednotlivcem. Tím je také dána souvislost všeho tvůrčího a kulturního života s náboženstvím. Doba, která myslí, že se obejde bez víry v božský princip, stojící nad lidstvem, musí se skončiti v nekulturnosti. Víra nám poskytuje bezprostřední vjem nadsmyslna a připoutává veškerý obsah našeho národního života k božskému řádu, je příčinou spojitosti mezi naším životem a vyšším světem."

Tato formulace je taktéž naprosto nedvojsmyslná a ukazuje, v čem Konrád Henlein spatřuje smysl celé kultury. Ve své řeči vytkl řadu konkretních požadavků a řekl (čte): "Učebnice a učebné pomůcky smějí býti vybírány jen s výchovných hledisek. Není možno, aby výtečné a nenahraditelné učebné pomůcky byly odmítány a ničeny jen proto, že vyšly u zahraničních nakladatelství. Právě tak nesmějí býti žákovské a učitelské knihovny takovými opatřeními činěny neupotřebitelnými." Časopis "Sozialdemokrat" však prohlásil, že Henlein vyslovil požadavky, aby říšskoněmecké učebnice byly bez omezení připuštěny na našich školách, aby naši studenti šli do Německa, aby se jim dostalo hodnotného vzdělání a aby sem byli povoláváni němečtí profesoři, vyšlí z Hitlerovy školy. A podle kol. Jaši Konrád Henlein prohlásil, že "učebnice nesmějí být zakazovány, protože vyšly v cizině." "Pánové, promiňte, to je drzost", mínil kol. Jaša. Na to odpovídám: Jsou-li věci při tak jasné řeči tak překrucovány, jak se to děje v časopise "Sozialdemokrat" a jak se to stalo v podání kol. Jaši, maří se tím jakýkoliv podklad pro diskusi, ovšem nikoli s naší strany, nýbrž se strany druhé.

Konrád Henlein dále pravil (čte): "Jako politikové považujeme tudíž za svoji svatou povinnost vybojovati pro kulturu a zajistiti jí prostor, kterého potřebuje. Nepostaví-li se politik na ochranu nejsvětějších národních statků, nestřeží-li je neoblomně a tvrdě jsa připraven ke každé oběti, je s národem zle. Kulturní tvorbě v naší vlasti, již nade vše milujeme a jejíž službě jsme se cele zasvětili, chceme zase raziti cestu. Jen tak nalezne po době duchovních a duševních otřesů zase cestu ke svým životním zřídlům, k nejniternějšímu zážitku, který nás Němce v celém světě spojuje ve velké a nerozlučné kulturní společenství německého národa bez ohledu na to, jaká státní forma a jaký politický režim v naší zemi vládne." Také zde je formulace, která zcela jasně ukazuje, jak překroucená a na scestí svádějící jsou tvrzení a interpretace tisku našich odpůrců. (Posl. Beuer [německy]: Jste pro Hitlera či proti němu, jste pro koncentrační tábory či proti nim?) Promiňte, to nemá s kulturní debatou nic společného. Rozhodně je tato Henleinova formulace nedvojsmyslná a dokazuje, že právě on uznává kulturní život jako autonomní sbor ve společenském životě vůbec a že ukládá politickým funkcionářům zvláštní úkol, chrániti prostor pro volný kulturní vývoj před škodlivými vlivy. Ale také zde je naprosté přiznání k německému kulturnímu společenství formulací, která vylučuje tvrzení, že se Henlein ztotožnil se zvláštními státními poměry v nynější Třetí říši a s jejím zvláštním politickým režimem. Právě uvedenou myšlenku Henlein zevrubně zdůraznil a řekl: "Přiznáváme se k plné odpovědnosti za kulturní život sudetských Němců. Prozíravá vláda bude moci vědomí této kulturní odpovědnosti v nejsilnějším německém hnutí uvítati a na něm budovati, míní-li to vážně s ústavní zásadou o zákazu jakéhokoliv odnárodňování..."

Henlein tím v jádře vyslovil myšlenku, kterou na české straně o národním vývoji nikdo jiný neformuloval nežli sám Masaryk, který v dobách českého politického probuzení mluvil a kázal, že na místo forem malicherného měšťáckého nacionalismu musí býti dosazena celonárodní obnova, má-li pokus národní regenerace na české straně míti vůbec naději na úspěch. Především jedna Henleinova formulace byla panem posl. Jašou obrácena v pravý opak, a je smutné, že se tak stalo. Henlein mluvil také o výchovných zásadách a řekl (čte): "Každá výchova mládeže musí vyúsťovati ve výchovu v mužství a musí v ní viděti splnění svého cíle. Při tom nesmíme spatřovati ve slově mužství vojenský pojem, neboť toto chování nemá s vojskem nic společného, ale znamená jakési vnitřní chování, které zaujímá statečně, radostně a mužně kladné stanovisko k životu přes všechny jeho tvrdosti, nástrahy a vší jeho tragiku. V naší nové výchově se uskutečňuje obrat od jednotlivce ke společenství. Silná osobnost ve službách společenství musí býti naším cílem a vzorem. Pravá výchova je však jen tam možná, kde výchovný příklad je přímo před očima. Ve světové válce, v zákopech, dozrálo pokolení, v němž se takřka přímo zrodily nové lidské hodnoty: vědomí odpovědnosti, podrobení se, věrnost, kamarádství. Zrodil se nový člověk v celé prostotě své bytosti: kamarád. Vyrostlo nové pouto od muže k muži: kamarádství. Když se pak duch kamarádství stal mostem k společenské představě poválečné mládeže, měl den ode dne pro národ stále větší důležitost."

Kol. Jaša však včera řekl (čte): "Kamarádi ze zákopů chtějí a budou bojovati a jsou také ochotni přinésti oběti svému boji, jehož cílem je národní společenství." To jsou opět známé zvuky a tony z Hitlerovy knihy "Mein Kampf". Henlein zde podrobně a přesně přijímá myšlenkovou konstrukci Adolfa Hitlera. Henleinovo "národní společenství" není ničím jiným než Hitlerovým "národem". Henlein nám zde připomíná, že ideologie a politika zákopů není ještě pro Evropu překonanou záležitostí. Známe to. Je to starý pruský sentimentalismus zákopů a krve, kde si s nadšením vzpomínají ještě na zákopy, drátěné záseky atd., na celou tu válku, jak psal německý tisk a jak jsme to doma a v zahraničí četli, na veselé a rázné vojsko. To připomíná náladu v roce 1914 a proto zase oživují staré pruské vojenské písně.

Pánové, každá politika zákopů je politikou násilí a krve".

Kol. Jaša dále pravil (čte): "Dožijeme se dne, kdy se ukáže, že ona staronová politická vojenská píseň ze zákopů byla osudným omylem. Pan Henlein se mýlí, hledá-li duši německého sedláka jen v zákopech. Neviděl nikdy sedláka, jak zasévá obilí do země, jak těžkou a tvrdou rukou hladí klasy, jak se znepokojen dívá k nebi, nehrozí-li jeho úrodě bouře, a jak si klidně se svou rodinou ssedá ke skrovné večeři? Nepoznal tohoto sedláka. Poznal sedláka jen v zákopech, viděl jen, jak je ubíjen. Neviděl oráče, který zasívá zrní života, viděl jen rozsévače smrti. Tato Henleinova zákopová ideologie je známá ideologie a zbožnění násilí."

Proti tomu ještě jednou konstatuji, co Konrád Henlein skutečně řekl: "Ve světové válce, v zákopech uzrálo pokolení, ve kterém se takřka nově zrodily všechny lidské vnitřní hodnoty: vědomí odpovědnosti, podrobení se celku, věrnost, kamarádství."

Nikdy nebylo strašlivěji neporozuměno nějaké řeči, nebo nikdy nebyla zlomyslněji znetvořena. Takto rozhodně nedospějeme k základům diskuse, jejichž vytvoření se na české straně vždy a všude považuje za nutné. Co však řekl Henlein o domnělé ideologii násilí? Ve své řeči pravil (čte): "Co je tudíž podle zákonů lidské mravnosti právem a bezprávím, nemůže býti prostým násilným činem odsunuto stranou. Kdyby platila zásada, že násilí tvoří právo, pak by každý slabší byl vydán na milost a nemilost brutální moci silnějšího. Ale mravní zásady lidstva a národů, které jsou zakotveny ve věčnosti, nemohou býti zlomeny násilím." (Německé výkřiky: To měl říci Hitlerovi!) Také zde je jasný důkaz, jak hrozně kolega Jaša Henleinově řeči při nejmenším neporozuměl. (Posl. Jaša: Ničím nepopřete, že Henlein vás přihlásil do kulturního společenstva Hitlerova!) Přečtěte si sám text, uvidíte, co řekl, buď jste dostal nesprávné informace nebo byl překlad nesprávný, nic jiného není možno, ledaže jste řeč padělal. To však u vás nepředpokládám. (Posl. Appelt [německy]: Který text je vlastně autentický?) Mám zde originál, ze kterého četl sám Henlein. Dvojitému účetnictví v politice jsme se ještě od vás nenaučili. (Posl. Jaša: O slovíčka se nebudeme hádat!) Jde o víc než o slovíčka.