Tieto veci musia byť napravené, nie je možné v druhom desaťročí republiky ďalej ich predlžovať. Ešte iný detail: postavenie naších štátnych zamestnancov, menovite železničiarov. Ústavný zákon o štátnom občianstve z r. 1920 podľa výkladu najvyššieho správneho súdu určuje, že osoby, ktoré definitívne vymenované boly do štátnej služby do vstúpenia do života tohoto zákona - totiž do 16. júla 1920 stanú sa štátnymi občanmi zo zákona. Pri tom však sa ukázalo, menovite v železničnej správe na Slovensku, že zamestnanci boli síce prevzatí pred 16. júlom 1920, ale formálne ich menovanie neprešlo Vestníkom, po prípade nebol im vydaný dekrét; ale ak dekrét datovaný je v dobe po 16. júli 1920, štátné občianstvo týchto štátnych zamestnancov - ktorí zostali vo službách štátu, boli do týchto služieb prevzatí, v týchto službách sú 10 rokov - sa neuzná.

Vytrhol som len niektoré detaily. Je to veľmi pestrý obraz, ktorý ovšem - nemôžem to vysloviť inak - neslúži nám ku cti, ako nám neslúži ku cti, keď na príklad zákon z r. 1926, t. zv. "lex Dérer", prevádza sa tým spôsobom, že keď už niekomu podľa tohoto zákona je nutné udeliť štátne občianstvo, zaťažuje sa to aspoň tým, že uloží sa mu často niekoľko desaťtisícová dávka z úkonu.

Slávna poslanecká snemovňa! Nepatrí to síce do tejto kapitoly, ale predsa len chcel by som sa niekoľkými slovy dotknúť otázky nášho školstva na Slovensku. S jednej strany bolo tu volané po sjednotení nášho školstva, na druhej strane po zachovaní dnešného stavu. Musím zdôrazniť, že považujem za úkol tejto vlády, aby vo školských pomeroch na Slovensku získala jasno. (Výborně!) Je treba, aby i školské pomery na Slovensku postavené boly na úroveň historických zemí. Je toho treba v záujme školstva i v záujme nového Slovenska. Je treba sjednotenia slovenskej školy a jej odluky od cirkve. (Potlesk.)

Opakujem, chceme povzniesť našu školu na úroveň škôl v historických zemiach. Ak hovoríme o nutnosti odluky školy od cirkve, to neznamená, že chceli by sme zamedziť náboženskú výchovu dorastu. K tomu všade tam, kde to bude sa požadovať a kde toho bude treba, je dostatok možností; sú tie možnosti i v historických zemiach.

Predpokladom rozvoja každej zeme, ako bolo správne zdôraznené, je čo najširšie a najdokonalejšie vzdelanie. Pri reči pána posl. Tisu, keď hovoril o meliorácii, počul som poznámku: Na melioráciu peňazí niet, ale na osvetové prednášky peniaze sú! Vážení pánovia, najskôr osvetové prednášky, najskôr vzdelanie - a potom poroz umenie pre potreby intenzívneho hospodárenia. Najskôr meliorovať ľudí, (Tak je!) a potom tí ľudia už budú vedieť meliorovať svoju pôdu. Dovolávať sa na jednej strane meliorácie pôdy, ale na druhej brániť meliorovaniu ľudí, brániť zdokonaleniu školy, brániť osvetovým prednáškam, to príliš ukazuje snahu zachovať Slovensko v temnote a zaostalosti, v ktorej bolo dosiaľ, aby ho bolo ľahšie ovládať.

I my si prajeme, aby pôda na Slovensku bola tiež zdokonalená podľa najnovších výdobytkov techniky, ale predovšetkým si prajeme, aby podľa najnovších výdobytkov pädagogie a vedy zdokonalený bol slovenský dorast.

Prajeme ministrovi školstva, i preto, že je z naších radov i preto, že je Slovákom, aby podarilo sa mu sjednotiť a oslobodiť školstvo na Slovensku. Ak podarí sa na Slovensku vytvoriť jednotne organizované a jednotne vedené národné školstvo, bude to najcennejšia služba, akú preukázať možno slovenskej ľudovej samospráve. (Výborně!)

Chcel by som zdôrazniť ešte jedon náš požiadavok. Týka sa pána ministra nár. obrany. Ide o zkrátenie vojenskej služby. Vieme, aké sú tu ťažkosti, ale príklady iných štátov nás poučujú, že ťažkosti sú zdolateľné bez ohroženia brannosti štátu. Nechcem hovoriť o veci podrobne. Bolo o nej hovorené nadostač v rozpočtovom výbore. Musíme však zdôrazniť tento požiadavok i pri tejto príležitosti.

Slávna poslanecká snemovňa! Pojednávame politickú kapitolu a nutno na koniec, práve preto, že ide o politickú kapitolu, vysloviť uspokojenie nad jedným: že v tejto rozpočtovej debate, i pokiaľ ide o rečníkov zo Slovenska, vidíme už účinky tej 10ročnej pražskej školy, o ktorej hovoril pán posl. Tiso. Z toho, že vidíme účinky 10ročnej pražskej školy, čer páme určité nádeje, že tento dobrý vliv čes kého príkladu bude sa uplatňovať čím ďalej tým intenzívnejšie. A potom veríme, že vo vzá jomnom zápolení môžu sa vyvinúť pomery, o ktorých hovoril p. kol. Rázus, v ktorého reči tiež s uznaním musíme kvitovať vliv niekoľkomesačnej školy, ktorú prekonal ako poslanec v Prahe. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Richter.

Posl. Richter: Slavná sněmovno! Dovolte mně, abych na začátku své řeči jednou nebo dvěma poznámkami reagoval na exposé p. ministra dr Engliše, jímž uvedl rozpočet na r. 1930. V tomto svém úvodě prohlásil p. ministr dr Engliš, že výdaje zbytné a nehospodárnost zatěžují nejslabší poplatníky a působí daňově největší škody. On zde rozvíjí dvě linie: linii klesajícího užitku z upotřebení veřejných prostředků, a linii stoupající škody z toho, že veřejnost, občanstvo je zatíženo. A žádá i pro veřejné hospodářství racionalisaci poměru mezi škodou, která se způsobí zdaněním, a výhodami, kterých se docílí užitím těchto státních příjmů. Nemáme nic proti tomu a souhlasíme s tímto názorem, ale zdůrazňujeme jedno, že tato vlastnost veřejného hospodaření není samo sebou se rozumějící vlastností veřejného hospodářství, nýbrž je to vlastností hospodářství sociálně orientovaného, orientovaného k cíli člověka zdravého, mravného, majetkově uspokojeného. A zdůrazňujeme zde, že možno-li očekávati od našeho hospodářství tuto linii vývojovou, je to podmíněno jenom tím, že strany hospodářské demokracie, které mají tento cíl, jsou u nás ve vládě a ve většině zastoupeny. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Mám pro to i určité důkazy. Upozorňuji na zákon č. 77 z r. 1927. Tento zákon zhospodárnil určitý výsek veřejného hospodaření, a to hospodaření obcí, ale při tom už tyto úsporné výdaje přenesl ze značné části na široké vrstvy slabých poplatníků tím, že zavedl celou kytici různých dávek a poplatků.

Chci zdůrazniti také to, že odbřemenění slabých je možno i jiným způsobem, tím, že daňové břemeno bude spravedlivě rozvrženo. I v tom ohledu máme určité pochybnosti, poněvadž vidíme, že v určitých úsecích státních příjmů linie, která by měla býti stoupající, v podstatě klesá. Jsou to daně výnosová, výdělková, zvláštní i všeobecná, z nichž všeobecná klesla od roku 1928 ze 180 milionů na 127 v rozpočtu letošním, a daň zvláštní klesla ze 230 mil. na 150 mil.

Vítajíce tedy úspornou snahu pana ministra dr Engliše, zdůrazňujeme, že budeme na stráži, aby těchto úspor bylo použito skutečně jen k zlepšení sociálního postavení drobného člověka, a zejména pak, pokud jde o úlevy z ekonomisace veřejné správy, aby jich bylo skutečně užito ve prospěch zaměstnanců, poněvadž máme zkušenosti, že svého času získaných a určených pro tyto účely prostředků a šlo o stamiliony - k tomu užito nebylo.

Slavná sněmovno! Při této příležitosti musím se zmíniti i o produktivitě práce veřejného zaměstnance, protože z výkladu p. dr Engliše by vycházelo pro určitou část veřejnosti, že práce veřejného zaměstnance je podproduktivní z toho důvodu, že by mohla býti úspornější, jak dr Engliš žádá. Nebudu zde hájiti základní pojmy, jen zdůrazňuji, že pro práci veřejného zaměstnance máme dvojí měřítko produktivnosti: jedním je produktivnost normovaná zákony a nařízeními ustanovená, a druhým je produktivnost posuzovaná s hlediska čistě hospodářského. A my tvrdíme, že naše veřejné zaměstnanectvo tuto normovanou produktivnost plní, že je produktivní a musí být produktivní, poněvadž jinak ani jednat nemůže a nesmí. Podle programu ohlášeného p. ministrem financí, pokud nebude úspor získaných ze zhospodárnění veřejné správy, mohou veřejní zaměstnanci čekati zatím jen vyrovnání schodku, který vznikne v jejich reálném důchodě postupným odstraňováním ochrany bytové. Otázka eventuelního zvýšení drahoty, která může následovati z řešení zemědělské krise, zůstává nedotčena, ale doufejme, že se najde východisko, které by nešlo zase na účet vrstev, odkázaných na pevný plat.

Nutno však pomýšleti na ochranná zákonná opatření ve prospěch dělnictva. Ohlašované zákonné úpravy gentského systému a sanace bratrských pokladen nedostačují, poněvadž jsou to opatření ryze sociální a neprospívají pracujícímu dělníkovi, který normálně plní své funkce v národním hospodářství.

Pan ministr v té věci ovšem vznesl dodatečně apel na soukromé zaměstnavatele, aby zvýšili mzdy a platy svým zaměstnancům, a učinil to podmínkou řešení bytové krise. Nevím, jakého ohlasu pan ministr dojde, ale upozornil bych slavnou vládu a všechny resorty, že i stát zaměstnává dělníky, že i stát má podniky, že i stát je svým převážným vlivem účasten v závodech a že by tedy v této věci měl začíti podle zásady: verba movent, exempla trahunt. Aspoň pokud je mi známo z Brna, kde je velký závod Zbrojovka, na niž má vliv stát, ministerstvo nár. obrany, nějaká zvyšovací tendence se tam dosud nejeví, spíše naopak. Ovšem, jak jsem řekl, je nutno pomýšleti i na zlepšení hospodářského stavu našeho dělnictva přímo cestou zákona, a v tom ohledu dovolil bych si upozorniti p. ministra financí, že i to je možné, zejména v oboru zdaňování důchodu. Jde tu o zvýšení daňového minima v nejnižších, v prvních stupních daně srážkové. Upozorňuji, že už důvodová zpráva k daňové reformě v § 3 sama uvádí, že daňové minimum je menší než existenční minimum, že tedy vlastně nejnižší stupeň příjmů dělnického platí daň na úkor existence. Bylo by to i v linii ekonomisace veřejné správy, poněvadž finanční efekt těchto daní srážkových v prvých stupních není úměrný práci, kterou vyžaduje kontrola, vyměřování a vymáhání daně, a ušetřené práce a personálu dalo by se použíti ke správnějšímu zdaňování poplatníků velkých. Mám za to, že konečný efekt pro stát byl by také lepší. Také nutno upozorniti na to, že zákon č. 77 z r. 1927 se má novelisovat nejen ve smyslu uvolnění hospodaření obcí, ale také v tom smyslu, aby bylo zabráněno zatížení širokých vrstev dávkami, které zákon zavedl. Také by jistě mělo veliký význam, zejména mravní, kdyby byla zavedena podpora těch, kteří jsou voláni na cvičení vojenská, k presenční službě. V této věci rozpočet snižuje položku o 200.000 Kč, z 5 mil. na 4,800.000 Kč. Upozorňuji, že méně než 2 Kč na hlavu a den je malá dávka, která nestačí naprosto k výživě dělníka, jeho rodiny, ženy a dětí, a že tato nedostatečnost působí zhoubně v řadách reservistů.

Přecházím k rozpočtu ministerstva vnitra. Dovoluji si zdůrazniti, že posledního tohoto měsíce slavíme jubileum 10letí naší ústavy. Zdůrazňuji to proto, že dnes ještě jsme ústavě dlužni provedení určitých v ní normovaných zásad, které spadají do oboru ministerstva vnitra. Nemáme dosud provedený zvláštním zákonem § 86 ústavy, že v nižších státních úřadech bude podle možnosti zastoupen živel občanský a že bude postaráno při správních úřadech o nejvydatnější ochranu práv a zájmů občanstva zavedením správního soudnictví. Očekáváme, že provedením tohoto ústavního zákona by se zdokonalilo právní rozhodování administrativy a že by také se omezila materie, o které musí rozhodovati nejvyšší správní soud. Upozorňuji, že není provedena ani zásada §u 92 ústavy o ručení státu za škodu, způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci.

V této souvislosti je také nutno upozorniti na ustanovení §u 113, odst. 1 ústavy, které podle mého soudu by mělo býti politickým a policejním úřadům direktivou pro výkon předběžné censury. Jde tu o ústavní zásadu, že je v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře. Tu jsou určité mezery, které zejména v dnešní době, v době 10letého jubilea vykazuje naše ústava. Nejde jen o vyplnění mezer, jde také o potřeby občanstva. Musím, bohužel, konstatovat právě v předvečer jubilea, že zákonodárství uplynulé periody dokonce si dovolilo zákonodárné skutky, které jsou v rozporu s ústavou. Vzpomínám zde toho, že bylo odňato volební právo jak aktivní, tak pasivní celé řadě řádných občanů, jako by politické přesvědčení bylo něčím zahanbujícím a nepatřilo k správnému charakteru. (Výborně!)

Pokud jde o reformu politické správy, trváme na svém stanovisku, že ustavením velkých administrativních celků nebylo pomoženo administrativě, pokud jde o její nutnost a úspornost, a litujeme, že v této velké otázce se hledělo více k důvodům politickým než administrativním. Tento omyl bude se těžko reparovati ohlášenou ekonomisací veřejné správy. S čím však projevujeme rozhodný nesouhlas a chtěli bychom míti novelisováno, jest ustanovení, kterým se zkresluje demokratisace zastupitelstev okresních a zemských, ustanovení, kde 1/3 z důvodu dočasné politické převahy byla určena jmenováním. Odbornictví bylo pouze pláštíkem, poněvadž víme, že zejména v okresních zastupitelstvech těchto odborníků mezi jmenovanými členy zastupitelstva vůbec není a nemá to také smyslu, poněvadž volení zástupcové zastupují vůli svých voličů a pro otázky speciální, odborné je zde právě odborné úřednictvo okresních a zemských úřadů. (Tak jest!)

Konečně upozorňuji, že na provedení marně čeká ustanovení §u 20 novely k obecnímu zřízení, ve kterém se obcím slibuje, že širší sbory samosprávné po případě státní správa převezmou určité v zákoně vyjmenované obory působnosti obecní a sice věcný náklad na školství obecné, policii bezpečnostní a polní, zdravotní a mravnostní, stavbu a udržování silnic, správu chudinskou a ústavy dobročinné. Vláda měla na toto uzákonění původně lhůtu rok, pak si ji prodloužila do konce roku 1921, ale ve věci se vlastně dosud mimo převzetí policejních úřadů ve větších městech nestalo nic, třebaže by zejména v této krisi obce toto převzetí potřebovaly a tak také mohly býti uvedené obory správy zhospodárněny. Podle zpráv připravovaná osnova zákona o nejvyšším správním soudu vylučuje ze soudní kontroly řadu úřadů, které nevykonávají sice veřejnou správu ve vlastním smyslu slova, ale vydávají správní akty ve věcech zaměstnaneckých. Kdyby osnova měla se státi skutkem, značná část zaměstnanců by byla vydána úplné libovůli, neboť proti rozhodnutí úřadů nemohla by se stížností u tohoto soudu domáhati svého práva. Proto žádáme, aby do zákona bylo pojato ustanovení, že kompetence nejvyššího správního soudu se vztahuje na správní akty všech těch úřadů, to je celé moci výkonné.

Pokud jde o ministerstvo spravedlnosti mám za to, že stojí před velikým úkolem, rozřešiti tak zv. krisi našeho soudnictví. Této krisi nevěnuje se u nás dostatečná pozornost. Ve vládním prohlášení pana min. předsedy nebylo o této věci ani zmínky, třebaže tato krise, přiznejme si upřímně, trvala plných 10 let. Konstatuji, že tato krise nevyplývá z nějakého pokleslého ducha spravedlnosti a mravnosti v našem soudnictví a u našich soudů, nýbrž že vznikla tím, že nikdy snad nebylo vážného úmyslu hromadící se nesnáze zásadně řešiti a že tomuto řešení se vyhýbalo. Je to vnitřní bolest našeho života státního, která se stále pociťuje, veřejnost zneklidňuje, hospodářský život, jak na to poukázal i pan kolega dr Rosche, znesnadňuje i mezinárodně nás diskredituje. Mám za to, že je to řešení stejně naléhavé jako řešení krise zemědělské, že je to potřeba ne snad soudců, nýbrž v prvé řadě soudnictví, tedy význačné, ústavou zdůrazněné funkce státní. Od justice žádáme, aby byla správná, ale také rychlá, aby zkrátka odpovídala tempu moderního života. Ve skutečnosti vývoj je zde opačný. Urychlené tempo našeho života hospodářského a veřejného se zvětšuje, soudnictví zatím daleko pokulhává, výkon soudnictví, práce soudů se stále víc a více zpomaluje.

Upozorňuji zejména, že přesto, že justice funguje u nás proti dobám mírovým podstatně pomaleji, při tom všem i toto dosavadní tempo jest udržováno jen velkým napětím soudců, kteří prostě přisluhují veřejnosti právem ve snaze, aby se jí dostalo aspoň konečného rozhodnutí, ale dělají to na úkor práva formálního, to je na vlastní mravní i hmotné risiko. Mám za to, že tento stav nesmí býti v právním státě trpěn, že musíme trvati na tom, aby zejména soudcové jakožto ochránci právního pořádku právní řád přesně a poctivě dodržovali a ovšem také dodržovati mohli. (Výborně!)

Nechci vás, vážené dámy a pánové, unavovati ciframi, jak stoupla práce soudů a zatížení, zejména tím, že se práce komplikovala a znesnadnila. Odvolávám se na statistiku soudnictví civilního vydanou statistickým úřadem v roce 1929, která obsahuje data do r. 1926. Tam se konstatuje zhoršený stav ve vyřizování sporů a jako na příčinu se poukazuje na přetíženost soudů nejen pro nedostatek soudců, ale i pro zvýšení agendy civilní a trestní. Pro charakteristiku bych uvedl pouze cifry svědčící, jak se proti době předválečné zpomalilo vyřizování sporů před nejvyšším soudem. Je to charakteristické proto, že nejvyšší soud jakožto nejvyšší strážce zákonnosti v naší republice musí dodržovati veškeré předpisy zákona a že tedy z toho vyplývá a může vyplynouti obrázek, jak by to vypadalo daleko hůře ještě u nižších soudů, kdyby se řídily tímto příkladem nejvyššího soudu. V letech předválečných, tedy v průměru r. 1906 až 1910, činil počet dovolání vyřízených do jednoho měsíce 64%, r. 1926 už jen 11·6%, vyřízených do 3 měsíců před válkou 31%, r. 1926 však jenom 22·2%, trvajících přes 3 měsíce do 6 měsíců před válkou 4·1%, r. 1926 už skoro 41%, tedy desetkrát více, trvajících přes 6 měsíců před válkou 0·1 %, r. 1926 25·3%. Tak vzrostlo zatížení soudců. To je dlužno naší veřejnosti uvésti, aby rozuměla, že skutečně je příčina a důvod, aby se zde zakročilo. Již za Rakouska byl zaveden systém bodový, který měl odhadovati práci soudce a tím přispívati, ovšem nedokonale, k určení jeho kvalifikace. Počítalo se před válkou jako norma na soudce 1800 bodů, později to bylo zvýšeno na 2.000 a za republiky byl tento normál zvýšen na 2.500 bodů, což znamená pro velice pilného soudce denní práce 7 až 8 hodin. Dnes stává se pravidlem 3.000 bodů, což znamená pracovní dobu 9-10 hodin. Některé případy jsou přímo drastické. Mám zde poznamenáno, že u okresního soudu v Olomouci na jednoho soudce připadlo 5.024 bodů, (Slyšte!) v VI. oddělení Praha-západ 5.010 bodů a vůbec u okresních soudů pod 3.000 bodů práce soudcovská nikde neklesá. U zemského trestního soudu v Praze připadlo na 1 soudce 2.935 bodů a kdyby se měl zachovati normál 2.500 bodů na soudce, bylo by potřeba rozmnožiti stav soudců ze 44 - tolik jich fakticky tam je na 51. Podle důvodové zprávy ministerstva spravedlnosti k chystané osnově zákona o zrušení senátu se uvádí ke dni 1. března 1928, že z 2.467 míst systemisovaných bylo skutečně obsazeno 2.176, tedy podstatný nedostatek soudcovského dorostu. Upozorňuji také na to, že trvale u nás v republice je zavedena pouze 2letá přípravná služba soudcovská. Tvrdím, že není možno, aby v těchto dvou letech adept soudcovství se připravil tak na svůj úřad, aby ho mohl poctivě a správně vykonávati. Tato 2 léta přípravné služby soudcovské jsou další známkou velké krise a neměli bychom si to dáti líbiti, poněvadž to vlastně znamená pokusnictví na občanstvu. Jest litovati, že justiční správa už dříve nesáhla k určitým reservám, které zde měla v absolventech právnické fakulty. Očekáváme, když nyní byl učiněn průlom do zásady nepřijímati je, když skutečně nastalo určité zrovnoprávnění absolventů university bez ohledu, jakého jsou pohlaví, že se poměry zlepší, a také očekáváme, že ženy se budou moci uplatniti v oboru práce soudcovské, zejména v některých odvětvích způsobem, která jim dá dodatečně dobré za dostiučinění.

Krise soudcovská nebude ovšem rozřešena zvýšenou systemisací soudcovských míst. Jest nutno právě při ekonomisaci veřejné správy i v soudnictví pamatovati na to, aby soudce byl zbaven veškeré nesoudcovské práce, která neodpovídá jeho vysoké kvalitě, práce, kterou mohou vykonávati síly podřízené, síly kancelářské. A konečně jest nutno podle mého soudu pamatovati i na úpravu hmotných poměrů soudcovských, aby odměna jejich práce odpovídala skutečné namáhavosti, zodpovědnosti a kvalitě jejich práce, a doufám, že to bude možno i z toho důvodu, že určitou úpravou soudních poplatků bude lze získati prostředky, které způsobí, že nebude ani stabilita a rovnováha našeho rozpočtu nějakým způsobem porušena.

Zdůrazňuji také to, že na kvalitním, spokojeném, práci pokojně, s úvahou konajícím soudnictví má zájem i drobný člověk, poněvadž spěšnou povrchní práci on v první řadě odnáší, nemaje možnosti vzíti si zastoupení advokátské.

Zdržel jsem se poněkud obšírněji u krise soudnického stavu z toho důvodu, poněvadž tuto otázku nutno považovati za skutečně vážnou, a podotýkám ovšem, že vedle úpravy poměrů soudcovských nutno upraviti poměry soudních kanceláří, kancelářských úředníků, kteří skutečně způsobem vzbuzujícím obdiv pomáhají soudci v jeho těžkém, odpovědném zaměstnání.

Jde zejména o to, aby byla zlepšena systemisace u soudů okresních, poněvadž kromě těch míst, kde sám soudce, okresní přednosta, spravuje více než 4 oddělení a kde sám je v 6. stupnici funkčního služného, u žádného soudu není systemisováno místo pro kancelářské úředníky v 6. stupnici.

Upozorňuji s této tribuny také p. ministra spravedlnosti na poměry kancelářských praktikantů u soudů na Moravě. Je to zajímavá kategorie veřejných zaměstnanců, kteří šli do služby s úmyslem státi se úředníky kancelářskými, kterým to bylo také v dekretech naznačeno podle nařízení ministerstva spravedlnosti č. 170 /1897, kteří však, aby dostali plat, hlásí se o místo pomocnické, stávají se kancelářskými pomocníky event. oficianty, a tím upadají pod ustanovení §u 7, odst. 7 platového zákona, čímž se stává, že místo, aby se stávali a mohli státi kancelářskými úředníky ve 4 letech, stávají se jimi - aspoň podle stávající praxe teprve za 6 let. Jsou degradováni do služební třídy IV.

Slavná sněmovno, nutno také upozorniti na to, že pro práci soudcovskou je důležité umístění soudů a že i v tom směru není splněno vše, čeho by si bylo přáti. A zase zde upozorňuji na nejvyšší soud, který zákonem z 19. prosince 1919 byl určen pro Brno. Nebudu se o těch soudních místnostech dlouho zde rozšiřovati, fakt je, že po celých deset let nejvyšší soud je ubytován z části v hotelích, tedy při nejmenším způsobem naprosto provisorním. Část místností má úřadovny v justičním paláci, část místností byla napřed v hotelu u Plzeňského dvora a dnes v Zemském domě, kde páni radové nejvyššího soudu úřadují za zvuku jazzbandové hudby, zaznívající k nim z pod nimi umístěné kavárny. Tři členové sekretariátu nemají vůbec místností a musí úřadovati podle toho, kde se jaké místo uvolní, pro jiné tři členy sekretariátu byla zřízena úřední místnost z chodby. Jednací síň má nejvyšší soud pouze jednu, potřeboval by pravidelně však každodenně tři. Jednu získal tím způsobem, že jednací síň byla zařízena z chodby vedle hlavní jednací síně a třetí jednací síň získává se od případu k případu v některé volné úřadovně.

Pro neveřejná sezení bylo by potřebí 7 místností, poněvadž nejvyšší soud má 7 senátních předsedů. Vpravdě má nejvyšší soud pouze jednu místnost a úřaduje se takovým způsobem, že senáty se nastěhují do kanceláře předsedů jednotlivých senátů.

Slavná sněmovno, jde tady skutečně o naši nejvyšší instituci soudní ve věcech civilního soudnictví. Považuji tyto poměry za nemožné a apeluji na pana ministra spravedlnosti a pana ministra veř. prací i financí, aby se již jednou postarali o řádné a důstojné umístění nejvyššího soudu, poněvadž my z Brna máme dojem, že tím stálým odkládáním je sledována jiná myšlenka, aby se nejvyšší soud dostal zkrátka z Brna pryč.

Upozorňuji veřejnost, že krise soudnictví, která, jak jsem řekl, již zde 10 roků je, byla-li léčena, byla vždy léčena paliativním způsobem, který pravý stav zakrýval, a považuji toto řešení za nepřípustné. Upozorňuji na jednu věc. Zákon č. 471 z r. 1921 stanoví, že o zločinech v určitých případech rozhoduje samosoudce, jediný soudce. Zákon ovšem dává obviněnému určitou kautelu, dává mu k disposici advokáta, aby do tří dnů mohl ohlásiti, že žádá souzení senátem. Známe to, jak se s takovými dodanými žalobami zachází. Fakt je ten: kdežto u přestupků možno se odvolávat z výroku o vině, který vynese jeden soudce, z rozsudku o zločinu, který vynáší také jeden soudce, odvolání není možné, poněvadž současně nebyl upraven trestní řád v těchto bodech možnosti odvolání. (Slyšte!)

Záruky spravedlivého rozsudku, jde-li o jednoho soudce, jsou podle mého soudu u okresního i sborového soudu stejné. V některých věcech podle mého soudu v našem soudnictví bude nutno zakročiti ihned, aby se ve smyslu ekonomisace soudnictví poměry upravily.

Upozorňuji zejména na zjednodušení předpisů o místní kompetenci soudů, neboť tato je v dosud platném zákoně řešena příliš kasuisticky a upřílišněnou snahou po účelnosti dosáhla pravého opaku; zatížení soudů i stran zbytečnou a věcně bezúčelnou prací o tom, který soud - stejně zaručující spravedlnost - je příslušným. Také je nutno legalisovati faktický stav, kdy proti zákonům, proti přesnému ustanovení procesního řádu civilního se žaloba a žalobní odpověď nepřednáší, nýbrž se pouze odkazuje na obsah písemného podání po případě podává resumé předsedající soudce. I tím by se podstatně urychlil dnešní civilní proces.

V této kapitole bych si dovolil upozorniti slavnou sněmovnu ještě na jednu naléhavou potřebu, a to na potřebu novelisace tiskových zákonů a na úpravu všech poměrů se zákonem tím a tiskem souvisících. Není pro nás skutečně povznášející, že my jediní z nástupnických států jsme se dosud nedovedli odpoutati od zákonů rakouských a že my jediní z ostatních států vzniklých na půdě bývalého Rakouska v této věci pokulháváme, poněvadž Polsko upravilo poměry tisku zákonem z roku 1927 a Rakousko ještě dříve. My dosud trčíme ve stavu upraveném zákony z r. 1852, 1862, 1868, 1873 a ovšem i známou tiskovou novelou z r. 1924. Žádáme, aby v úpravě tiskových poměrů byl zhodnocen význam tisku vůbec a zejména pro náš národ, pro jeho obrození, vývoj a v jeho akci osvobozovací, aby zkrátka zásluhy, kterých si tisk dobyl v dobách pro národ osudových, byly respektovány a došly vyjádření v jeho rozumné svobodě. V dobách, kdy nebylo možno pořádati schůzí a nové myšlenky rozšiřovati při nich slovem, byl nám tisk buditelem národním, a kdykoliv reakce zvrátila svobodu shromažďovací, byl to zase tisk, který udržoval ve službě myšlenky národní a sociální náš národ a jeho nejširší vrstvy. Byla to obratná žurnalistika naše doma, která v době světové války dovedla tlumočiti pravé smýšlení lidu, informovati o situaci a připravovati na rozhodný obrat.

Vyzdvihuji význam naší žurnalistiky a publicistiky za hranicemi, činnost publicistickou našeho presidenta a jeho spolupracovníků a Masarykovo volání domů z ciziny v době světové války, aby byli posláni do zahraničí schopní žurnalisté. Myslím, že náš národ má dostatečné důvody, aby si věci tiskových, publicistiky, žurnalistiky, ale také jejich výkonných orgánů bedlivě a s porozuměním všímal. Nutno míti také ohledy na cizinu, která nás daleko předešla v těchto věcech. Je tedy vítati, že ministerstvo spravedlnosti v úpravě této materie podniká kroky vedoucí k vyřešení a zejména že je koná v dohodě s novinářskými zástupci. Půjde tu o uvolnění kolportáže a převedení faktického stavu na stav právní, zejména pak o ochranu veřejného mínění, projevovaného novinami, aby prostě snaha novináře dobře informovati a veřejnosti prospěti byla vystavena pokud možno nejméně různým, někdy z využití zákona vycházejícím veksacím. Je nutno instituci tiskových oprav za určitých podmínek využíti k nestihatelnosti autora resp. redaktora a dále omeziti rozsah předběžné censury a konfiskací v souhlase s naší ústavou. Dále nutno umožniti takový výsledek sporu tiskového, který by neskončil odsouzením a trestem, kdy to není v zájmu žalobce samého a tento o potrestání nežádá, nýbrž jen o zjištění nepravdivosti zprávy. Obor stíhání urážek, spáchaných tiskem, bude vyžadovati přebudování jak hmotného práva trestního, tak i nové úpravy řízení o stíhání urážek, spáchaných tiskem. Nebude to materie snadná, zejména uváží-li se nedostatečnost našich trestných definicí. V tomto směru, pokud jde o pojmy urážek, doporučoval by se ohled na právo platné na Slovensku, moderní to právo trestní z r. 1914, a opatrnost s neurčitými pojmy deliktů ohrožovacích.