Dovolil bych si pány ve vládě i činitele, kteří na rozpočtu pro r. 1925 pracovali, upozorniti, že právě v tyto dny více než jindy upírají se zraky občanstva tohoto státu k našemu parlamentu, zejména občanstva středních vrstev poplatnických, které s napětím a vyčerpáním všech sil fysických, odpíráním si všeho, co život prostě a nutně potřebuje, snaží se dostáti všem veřejnoprávním povinnostem. Že těmto není a nebude lhostejno, jaký rozpočet na r. 1925 bude a co jim jako poplatníkům přinese, je nasnadě.
Slavná sněmovno! Doufám, že našemu občanstvu nikdo neupře jeho vlasteneckého a státního cítění, ale jisto je také, že je již tak dalece politicky vyspělé a že v 6. roce samostatnosti státní těžko se dá uspati opětným tvrzením, že kruhům rozhodujícím, kteří na tomto rozpočtu pracovaly, byl prospěch a zájem státu a občanstva směrodatným. Dovolím si klásti otázku. Je zde učiněno všechno, co by při řešení položek jednotlivých resortů učiniti se mohlo a mělo a co by přineslo jisté ulehčení vrstvám poplatnictva, aniž by to přivodilo zbrzdění nutnému hospodářskému a finančnímu upevnění státu? Ozývají se hlasy a též i z vlády samé, vybízející k šetrnosti. Ale zdá se mi, že jsou to pouze hlasy, aniž by se jich smysl rychle vyřešil praktickým provedením. Dobrá, k národu se volá: šetřiti, ale myslím, že by bylo velmi působivé, kdyby vláda předcházela dobrým příkladem. Či týká se to jen poplatnictva, které pod tíží daní klesá? Jakým právem osvojujeme si legitimaci s charakterem jako zástupci lidu? Ti, kteří mají postavení, umožňující jim přepychový, luxusní a hazardní život, ti pomoci nepotřebují. V národě již velmi ujímá se přesvědčení, že střední vrstvy národa nemají v parlamentě zástupců. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Československé poplatnictvo čeká a trpělivě čeká, kdy konečně přikročeno bude k odbourávání daní. Berní šroub nepovoluje. Zrušte daň obratovou, která je těžkou brzdou ve vývoji na poli hospodářském! Netřeba vypočítávati, co pronikavých výhod by zde nastalo k dobru všeobecnému. Není to možno? Zrušte 5 ministerstev! Máte zde číslici v náhradu daně obratové k dobru středních vrstev národa, zemědělců, živností, řemesel, kteří v tisících případech jen v důsledcích této daně skládají živnostenské listy a živoří a padají. A pak máme vyřešenu také otázku drahotní!
Kdo se odváží tvrditi, že stát se 14 mil. obyvatel musí se representovati 14 ministerskými křesly, když státy hospodářsky silnější se 40 až 60 miliony obyvatel vystačí s 9 až 12? Zdali se zde prokazuje, že zájmům celostátním podřízeny jsou zájmy jiné, nechci říci osobní, zdali přece vlastenecky cítícímu a hospodářsky trpícímu občanstvu dovedeme omluviti, že v době, kdy pod nepřirozeným napětím berního šroubu občan-poplatník klesá, my hříšně hazardujeme s těžce nastřádanými fondy svého národa? Velkolepě a luxusně stále se zařizujeme, aniž by to bylo státní nutností.
Slavná sněmovno! Jsem synem chudých hor na Českomoravské vysočině, kde těžko se dobývá skýva chleba. Jak líto je mně, když slyším kolem sebe samý žal, samý stesk do těžkých poměrů hospodářských v důsledku nesnesitelných daní! Jděte mezi náš lid, jak vysoko je tento povznesen svou pílí a obětavostí svého povolání a postavení a jak šťasten se cítí, když může sehnati na daně. Proto bych velmi prosil, aby mnozí činitelé byli velmi opatrní při svých vlasteneckých a státnických projevech a ve velkém upřímném cítění k svému národu. I zde platí pořekadlo: "Láska jde žaludkem". Tolik cítil jsem za svou povinnost říci k rozpočtu vůbec.
Leč mám ještě několik stesků a přání, se kterými chci se obrátiti na pana ministra nár. obrany. Nemohu nijak chápati stanoviska. které ministr nár. obrany zaujímá proti zemědělskému stavu, a to tím více, že je příslušníkem tak zvané zemědělské strany. Jde o povolování dovolené na pilné polní práce rolnickým synkům, jejichž odchodem je život hospodářství ohrožen neschopností otce neb úmrtím tohoto. Zde při důležitých polních pracích ženská síla nestačí a nájemní síly hospodářství nesnese. Znám mnoho případů tolik odůvodněných, ale vojenským velitelstvím odmítnutých. A co se propouští, je v počtu tak minimálním, že je těžko chápati, proč se tak děje, když počet nutně doma potřebných nepoškodil by nijak stav armády.
Prosím velmi pana ministra nár. obrany, aby v těchto spravedlivě odůvodněných případech dal zaříditi, aby se všem těmto žádostem vycházelo vstříc.
Tato neomluvitelná posavadní praxe ještě ostřeji vynikne při provádění zákona o propouštění vojínů po 6timěsíčním výcviku na trvalou dovolenou. Celá veřejnost, zejména zemědělská, žasne nad tím jednáním, že, ač Národní shromáždění dalo ministerstvu národní obrany zmocnění povolovati úlevy vojínům ve zvláště křiklavých a odůvodněných případech do počtu 4000, pan ministr - a zde opět v podiv mě uvádí, že jest příslušníkem strany rolnického lidu - použil tohoto zmocnění pouze do počtu 2000, ač žádostí plně oprávněných bylo přes 18.000, tedy počet přesahující číslici zákonem danou. Z celé řady odmítnutých případů sobě podobných - v mnohých jsem interpeloval - uvádím pro krátkost času jen jeden.
Roku 1923 byl z jara odveden v první třídě Štěpán Podmajerský, majitel zděděného hospodářství ve výměře 8 korců pole a luk z Načeradce. Tento má matku, která jest následkem rheumatismu úplně chromá, takže je každé práce úplně neschopna, má dvě kravky k obdělání hospodářství. Vojín tento, ač podal žádost, slouží již přes rok a matka s tímto malým hospodářstvím jest odkázána na milost a nemilost cizích lidí. Hospodářství toto má cenu 15.000 Kč a vázne na něm již dluh 7000 Kč. Pane ministře! Když na takové případy nebéře se zřetele a připouští se bezcitně, aby, až přijde domů majitel, ještě za 8 měsíců, našel těžce vypracované dědictví po rodičích ve veřejné dražbě, nač pak se dělal zákon? Zde není obvyklé výmluvy, že si může za sebe zjednati pracovní sílu, nemůže-li zaplatiti ani daně. Jednáním tímto nezjednává se nikterak důvěra v zákon a vládu samu. Zákon o úlevách dosud trvá a doufám, že se tyto stížnosti opakovati nebudou Je velmi žádoucí, aby ministerstvo nár. obrany více chápalo význam zemědělského stavu, neboť je mu zajisté známo, že nejzdravější a plně spolehlivá síla rekrutuje se z venkova.
A ještě jeden fakt. Co by znamenala armáda bez toho, co v případě mobilisace poskytuje a dává venkov? Proto venkov bolí toto nemístné přehlížení.
A ještě na jeden zjev chci poukázati. Bylo vydáno heslo: Šetřiti! A tohoto hesla se držeti je povinnost i ministerstva národní obrany, a nevím, jak se to dá odůvodniti, když ministerstvo má připraveny dalekosáhlé plány, jako na příklad zříditi nové velké vojenské letiště a staré, které podle výroku nepředpojatých znalců úplně vyhovuje, předati letectví civilnímu. Nejen že by zde za nynější finanční krise vyhozeny byly neúčelně těžké miliony, ale zničeny by byly ohromné lány pozemků, které při dnešním hladu po půdě znamenaly by velké plus. Nejsme proti zdokonalování nutných armádních opatření, ale nesmí býti prováděny tak překotně, aby důsledky neprojevily se finančním zakrvácením. Totéž platí co do zabírání půdy na vojenské nové cvičiště, kde zabírá se půda velmi úrodná na úkor naší soběstačnosti, což se nebezpečně odráží již dnes v bilanci obchodní. U Koryčan má býti zřízeno nové vojenské cvičiště. Za Rakouska bylo zřízeno moderně vybavené cvičiště u Nových Benátek s vlastní tratí železniční. Jest si velmi stěžováno, že na této trati je vyloučeno z průjezdu civilní obyvatelstvo. To je unikum, které není známo ani v tak militaristickém Německu! Ať je aspoň jeden vůz dán k disposici civilnímu občanstvu pod dozorem vojenského průvodčího! Kraj tento postrádá 14 až 16 km dráhy.
Chci se také dotknouti projektovaného nového cvičiště pro dělostřelectvo, zda bylo vzato v úvahu s hlediska národohospodářského, jakých je tu třeba ohromných a rozsáhlých ploch na všechna nová cvičiště, kterážto půda se odebírá zemědělské výrobě? Nezdá se, že všechno toto činí ostrý kontrast činnosti ministra zahraničí dr. Beneše v akci odzbrojovací a odmilitarisování států stojících ve Svazu Národů, a to odmilitarisování na míru nejmenší? Chci podati zde ukázky, které jsem zachytil na hospodářství, které se provádí při státních hřebčincích, zejména v Hejčíně, v Týnci n./L., Mohelnici, Unčově atd. Tyto ústavy byly do převratu ve vojenské správě, od té doby datuje se zjev, který je příznačný ve státních ústavech, kde nezpůsobilost a lehkomyslnost při vedení státního majetku působily velké škody. Na základě dokladů, které mám po ruce, je dokázáno, že na účet plemenných hřebců provádí se nejrafinovanější špionáž a krádeže dozorci i zaměstnanci. Jak to koním určeným k plemenitbě jde k duhu, je nasnadě. V r. 1923 zapařilo se ve skladištích hřebčince v Hejčíně 6 vagonů ovsa a přesto, že je tam dost lidí, nebylo učiněno žádné opatření. Teprve když z ovsa vycházel zápach, kázal tamější kapitán oves přehazovati. Tímto zkaženým ovšem byly plemenné koně krmeny.
Dne 23. února 1924 odesláni byli do stanice Vel. Týnce u Olomouce 2 hřebci Furioso č. 245 a Furioso č. 409. Tamější dozorce čistil hřebcům pyje po skoku lysolem, místo olejem, což mělo za následek těžké onemocnění a vyžrání pyjí a dozorce nebyl volán k odpovědnosti. (Slyšte!)
Zajímavo je, jak se provádí revise. Když kapitán Seyet objíždí stanice za účelem revise, jeden dozorce druhého telefonicky o revisi uvědomí, ze starý jede. Jestliže ten první neví určitě, do které stanice nejdříve kapitán pojede, upozorní několik stanic najednou. Dozorci se dorozumívají s kancelářskými pomocníky v Hejčíně, kteří hlásí odjezd na stanice jako aviso.
R. 1920 zakoupen byl hřebec Laurentin č. 186. Kůň stál 100.000 Kč. Hřebec byl zakoupen jako francouzský klusák. V r. 1920/21 byl na stanici v Unčově, ale v r. 1922 byl pro nedostatek původu vykleštěn a veřejnou dražbou prodán za 13.000 Kč. (Výkřiky.)
Tyto ukázky podávám proto, abych upozornil odpovědné činitele, jaký šlendrián vládne na státních podnicích. Tím se velmi málo zušlechtí chov koní, kterému náš rolník věnuje takovou péči. Také položky desetimilionové, věnované v rozpočtu na tento účel, minou se svým účelem. Jestliže odpovědní činitelé myslí to se státem upřímně, přikročí zajisté k radikálnímu řešení těchto zařízení.
Co se týče vojenských dodávek, podotýkám toto: Jsme rozhodně proti zmonopolisování vojenských dodávek pro ministerstvo nár. obrany jedné skupině. Ať se tak děje volnou veřejnou soutěží a přidělením dodávek nejlepším uchazečům, a jsem pevně přesvědčen o tom, že bez újmy na hodnotě věci ušetří se pěkná položka.
Ke konci chtěl bych říci několik slov o pozemkové reformě. Nejsou zde věci takové, že by se mohly pochváliti. I zde reforma půdy minula se svého cíle, svého velkého hospodářského a sociálního poslání, a to proto, že z této akce, která sahá na kořeny našeho hospodářského života, učiněno bylo monstrum stranické sobeckosti a osobního prospěchářství. Akce, která pro svůj výsostný význam měla by býti akcí celého národa, podle praxe ukázala se politickou doménou jedné strany. Však i zde byl přehlížen hlavní účel reformy: tvořiti hospodářsky samostatné jednotky. Pravíte, že se tak stalo? Ale v poměru tak minimálním, který jeví se venku mezi desetitisíci drobných uchazečů, oproti čemuž je papírová statistika nesprávná. Uvedu z tisíců podobných pro krátkost času dva případy z posledního data. U velkostatku hraběnky Podstatské v Telči je v záboru parcela louky ve výměře 4 měr. O tuto zažádali z celé obce Černice dva domkáři, kteří mají své půdy 12 měr. Ač byla žádost řádně a včas podána, byli odmítnuti a parcelu louky obdržel mlynář, majitel 120 měr pozemků a asi 18 měr luk. Proč se tak stalo? Inu, pan mlynář byl předákem agrární strany malého lidu. Z milosti nabízel odmítnutým kousek louky, která je bezcenná, poněvadž bývá stále zaplavována.
Druhý případ: U dvora Zdenkova je v záboru půda. Ucházel se též lidovec, domkář Musil, který má chalupu asi s 8 měrami polí a dvě kravky. Podal si žádost o 5 měr, ale ač místní poradní sbor, ve kterém zasedají všechny politické strany, vyslovil se pro Musila, byl odmítnut a půdu dostal agrární předák, který má nálevnu, trafiku a 40 měr polí vlastního a 15 měr přídělu - na účet chudáka Musila.
Slavná sněmovno! Kolik tisíc je podobných zklamaných obětí a kdo je tu vinen? Ve věci Musilově zakročil jsem veřejně a dostal jsem v novinách odpověď od předsedy klubu agrárních poslanců, že prý jako horský rolník musím věděti, co znamená 70ti měřičný rolník v horách. Ano, zcela dobře to vím, ale vím také, že 70 měr je více než 12 měr! To jsou ukázky z tisíců podobných, které v zájmu cti samého Pozemkového úřadu žádají za odčinění.
Ještě několik slov ke zbytkovým statkům. Je všeobecně známo, že zde na účet malých uchazečů tvoří se i v neodůvodněných případech zbytkové statky, kterými se ve způsobě presentů podělují exponenti určité strany, která uchvátila nad akcí tak vysokého národohospodářského významu protektorát. Důsledky tohoto hazardního obchodování s půdou národa a státu projeví se v brzké době. My stojíme v ohledu tvořících se zbytkových
statků na tomto stanovisku: Kdo chce býti majitelem zbytkového statku, ať si jej v plné hodnotě a se všemi připadajícími poplatky zaplatí, a to tak, jak to činiti musí každý drobný uchazeč. Slyšel jsem z úst mnohého majitele zbytkového statku, že neví, co zaplatil, zda budovy či pozemky, ale jedno že má zdarma. A tu se táži: Mohou tak říci malí, drobní uchazeči? Buď jsme státem vpravdě demokratickým, respektujícím rovnoprávnost všech občanů před zákonem - anebo hrajeme roli dobrodruha, kterému nezáleží na pořádku, právu a zdravém hospodářském vývoji státu!
Končím slovy k celé této slavné sněmovně: Ukažme a dokažme, že jsme hodni legitimace, kterou nám národ dal do rukou, a snažme se to všecko konati a tak konati, jak blaho a prospěch celého národa žádá. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalší rečník pán posl. dr. Kaminský.
Posl. dr. Kaminský (rusky): Slavné Národní shromáždění! Přál bych si zabývati se aktuálními otázkami Podkarpatské Rusi jako poslanec republikánské zemědělské strany z Podkarpatské Rusi. Myslím, že já, jenž jsem se činně účastnil politického života na Podkarpatské Rusi od r. 1919, mám právo, vysvětliti a odůvodniti stanovisko, proč podporuji politiku vlády Československé republiky a proč nepopírám této politiky. Nemohu následovati příkladu svých kolegů z oposice, poslanců z Podkarpatské Rusi, nemohu tak snadno kritisovati jako oni, nenásleduji příkladů krajního ostří jejich kritiky, přál bych si jen nestranně ukázati na příčiny, pro něž vláda naší republiky nemohla dosáhnouti důvěry veškerého obyvatelstva v Podkarpatské Rusi.
Fakty leží před námi: Není to tak dávno, co byly provedeny sněmovní volby na Podkarpatské Rusi a tam vládní strany, republikánská zemědělská strana, sociálně-demokratická strana a strana národních socialistů vespolek nemohly dosáhnouti ani polovice hlasů, dosáhla jich však zvláště krajní oposice, komunistická strana. Není zapotřebí vám vysvětlovati, že nespokojenost našeho národa, zvláště chudého karpatoruského sedláka má své příčiny. Není zapotřebí vysvětlovati hospodářskou krisi, která u nás vládne a není zapotřebí vysvětlovati, z jakých příčin se vede u nás náboženský boj, ruský kulturní boj dvou orientací, proč bojují na poli církevně-náboženské otázce dvě orientace, t. j. unitská a pravoslavná církev. V ruské kulturní otázce také dvě orientace, jedna tak zvaná ukrajinská, ukrajinofilská orientace a druhá orientace, jež jest i mojí, ruská čili rusofilská, jak chcete. Příčinou hospodářské krise jest, že přes území Podkarpatské Rusi vedla fronta v dlouhé a strašné světové válce, počínaje od Jasiny až do Dukly, a to 4 nebo 5 let. Ohromné, strašné následky, účinky této dlouhé války se i nyní ostře pociťují. Musilo-li toto slabé, chudé území prožívati veškeré hrůzy války, rozhodně zasluhuje toho, aby vláda naší republiky splnila svůj závazek, svoji povinnost sociálně humánní vůči tomuto chudému, dobromyslnému, svědomitému národu, zvláště aby nahradila válečné škody, poněvadž tyto náhrady dosud nebyly vyplaceny. Nepopírám, že naši lidé, zvláště Verchovinci, něco dostali. Fronta šla přes Verchovinu, granáty rozbily domy, chaty, vojska ani nevím jaká, rakouská, maďarská, ruská, německá, zrekvírovala domácí dobytek Verchovince, takže dosud se nemohl vyléčiti z následků války. Prosil bych vládu naší republiky, aby nyní na základě tohoto státního rozpočtu - v rozpočtu jest vyznačena částka 41 milionů korun na válečné škody - z této částky vláda republiky co nejdříve zaplatila škody našim chudým Verchovincům. Tento národ, který politicky nikdy nežil, který do revoluce pod maďarskou vládou neměl možnosti rozvíjeti svůj politický život, neměl práva, aby mohl posílati své poslance do maďarské sněmovny, neboť vládl u nás tehdy na Podkarpatské Rusi t. zv. virilismus - tento národ nemohl předložiti svých stížností, nemohl přednésti tehdejší vládě své bolesti. Maďarská politika v hospodářském směru, t. zv. politika známého Egana měla své dobré a krásné úmysly. Avšak když Egan započal svou lidumilnou činnost, během jednoho roku zemřel - zdali jej zabili nebo nezabili, nevadí a nemohl pokračovati ve své činnosti. Avšak položil základy této překrásné lidumilné a sociální činnosti - a já bych nyní prosil vládu naší republiky, aby na základě Eganovy činnosti pokračovala v této hospodářsko-sociální politice u nás na Podkarpatské Rusi.
Na Podkarpatské Rusi není dosud, hanba říci, kooperativního, družstevního zákona. Jedna politická skupina podnikla před 3 lety pokus vytvořiti družstevní svaz v Užhorodě, avšak tyto pokusy přinesly pouze schodky, takže mají nyní dluhů na 3,500.000 Kč. My, členové republikánské zemědělské strany mnoho jsme myslili o tom, jak bychom zachránili kooperaci a vytvořili nové základy této kooperace. Bez družstevnictví se nemůže náš národ vyléčiti, nelze vybaviti z příkré nouze tohoto dobromyslného, avšak úplně žebráckého, nouzi trpícího národa. Prosil bych také vládu, aby se postarala, je-li možno, aby co nejdříve předložila parlamentu Československé republiky návrh zákona, jenž již dávno jest hotov, návrh zákona o družstvech, o kooperativních sdruženích na Podkarpatské Rusi. V tomto směru vám povím jedno, slavná sněmovno, že úsilím tohoto známého Egana bylo před 27 až 28 lety na Podkarpatské Rusi zřízeno přibližně 180 úvěrních družstev. Do těchto úvěrních družstev vložil tento ubohý prostý národ peníze vydělané svým potem, potom když vypukla revoluce a poněvadž tato úvěrní družstva měla svou ústřednu v Budapešti, na rozkaz této ústředny musila všechna převésti své jistiny do Budapešti v částce asi 26 milionů korun. Neveliká částka, avšak částka poměrně a zvláště pro náš chudý lid rozhodně ohromná, stále i nyní leží tam v této ústředně. Kdyby se vláda postarala o družstevní zákon pro Podkarpatskou Rus, na základě tohoto zákona, jak se to stalo na Slovensku, mohla by známé částky našim úvěrním družstvům nahraditi. Navrhuje se 10 milionů korun, aby družstva mohla právnicky likvidovati své členství k budapešťské maďarské ústředně a tím způsobem obnoviti svou činnost a připraviti si jasnou budoucnost na Podkarpatské Rusi.
Vybral jsem jen několik příkladů, abych odůvodnil to, co jsem prohlásil, že nespokojenost našeho lidu jest velká, především z příčin hospodářských - avšak jsou u nás i politické příčiny, pro něž jest také nespokojenost. Nespokojenost vzrůstá nejen mezi ruským národem, nýbrž možno říci u všeho obyvatelstva. Toho nelze popírati.
Roku 1920 jsem se zúčastnil také zřizování zemědělské strany, kterážto strana byla v oposici do konce července loňského roku. Potom se tato zemědělská strana spojila s jinými a zanechala oposice. Oposiční politika mé staré strany byla odůvodňována týmiž příčinami, které existují i dnes, jelikož nebyly odstraněny. Pokud jde o činnost mé strany po tomto rozkolu, uvedu pouze body memoranda, které jsme my, poslanci vládních stran, kolegové inž. Nečas, dr. Gagatko a já předložili vládě Československé republiky a v němž jsme vypočetli své požadavky politické, kulturní, hospodářské a sociální. Uvádím zvláště z politických požadavků 1. bod, týkající se přípravy autonomie. Na Podkarpatské Rusi není autonomie, ač byla mírovou smlouvou zaručena. Na papíře tam jest, v mírové smlouvě jest, v ústavním zákoně Československé republiky se nalézá, avšak skutečná autonomie u nás neexistuje. Rozhodně možno říci, že jest to urážka pro národ, jenž se sám dobrovolně připojil k Československé republice a na základě svého dobrovolného připojení obdržel na mírové konferenci mírovou smlouvou a ústavním zákonem zaručenou nejširší jazykovou, školní, církevní, místní administrativní autonomii. My, poslanci vládních stran ve svém memorandu odevzdaném koncem května letošního roku vládě Československé republiky, sami žádáme, aby se vláda postarala, aby uvedla v život autonomii na Podkarpatské Rusi. (Posl. dr. Gáti: A oni nechtějí!)
Nemohu se podepsati na interpelaci svého kol. dr. Gátiho, týkající se autonomie, poněvadž tak, jak si toho přejete, jak si toho přejí kolega Kurťak a jiní oposičníci, tak provésti autonomii podle mého skromného mínění nelze. (Posl. dr. Gáti: Interpelace jest jenom za to, víc nic!)
O to by se bylo možno příti, já řeknu pouze jedno: Naše autonomie nebyla tak připravena na mírové konferenci, jak, řekněme, my jsme to navrhovali. Uvedu vám jeden příklad: Ve střední Evropě pouze jediní Chorvati měli samosprávu v mezích starého Uherska. Tato samospráva byla připravena takto: v r. 1865 byl svolán maďarský sněm do Budapešti a t. zv. chorvatský sabor do Záhřebu. Chorvatský sabor a budapešťská sněmovna vyslaly komisi a tato komise připravila návrh zákona na chorvatskou samosprávu, jímž byla určena kompetence chorvatského saboru a poměr saboru k ústřednímu parlamentu - pravomoc chorvatského ministra, bána, to znamená guvernéra. U nás o tom nemohlo býti řeči, poněvadž na mírové konferenci byla naše samospráva podepsána dne 10. září 1919, r. 1920 byly provedeny sněmovní volby v historických částích naší republiky, ale na Podkarpatské Rusi nemohly býti provedeny sněmovní volby proto, poněvadž velká část Podkarpatské Rusi, celý veliký Marmaroš, byl v rukou rumunských okupačních vojsk. To znamená, že u nás nebyl sněm, jenž by byl mohl vyslati svou komisi do ústředního parlamentu.
Čeho žádáme, zvláště moje strana? Vidíme těžký stav své země a usilujeme jej napraviti, usilujeme raditi vládě Československé republiky, pomáhati jí v její těžké práci o nejrychlejší zavedení samosprávy. Jakým způsobem? V mírové smlouvě první bod zní, že se Československá republika zavazuje zavésti samosprávu, to znamená, že toto Národní shromáždění, parlament, se zavazuje vydati zákon, který se musí státi ústavním zákonem Československé republiky pro Podkarpatskou Rus, a potom lze přemýšleti o provedení samosprávy. Bude-li situace taková, jako nyní, že veliká většina stran bude nejen prováděti oposici, nýbrž bude provozovati svou politiku přímo proti existenci republiky, pak myslím, že i kdyby byl hotov tento zákon týkající se samosprávy Podkarpatské Rusi, nebylo by možno provésti takových voleb do samosprávného sněmu Podkarpatské Rusi (Výkřiky posl. dr. Gátiho), - pardon, nezapomeňte, pane kolego Gáti, na jedno: ne Maďaři, ne Židé, ne Němci na Podkarpatské Rusi dostali samosprávu, my dostali jsme samosprávu, o vás nikdo ani slovem nemluvil na mírové konferenci, jen o ruském národě, žijícím pod Karpaty. Jest to fakt a kdyby samospráva, řekněme, kdyby ústavní zákon o samosprávě Podkarpatské Rusi byl nyní hotov, myslím, že ani jeden ruský člověk, ani jeden dobrý Slovan, jenž miluje svou krev, své plémě, jenž chce viděti svůj národ kulturním a svobodným, jak národně, tak hospodářsky, neriskoval by to, aby výsledek voleb do samosprávného sněmu na Podkarpatské Rusi byl takový, že nikoliv ten ruský národ, který dostal svou samosprávu na mírové konferenci, nýbrž ostatní obyvatelstvo by dostalo většinu v samosprávném sněmu. Náš národ obdržel svou autonomii a jeho národní zájmy nám diktují, abychom hledali cesty k dohodě s vládou, na níž závisí urychlení přípravy a provedení této samosprávy. Avšak nikdy nesmíme riskovati svůj národní život, pomáhati těm živlům, které by i nyní rády zničily ruskost u nás. Tedy, jestliže my sami, moje strana tak smýšlí o samosprávě, ani jedna oposiční strana nemá práva odsuzovati naši politiku, líčiti lidu při parlamentních volbách, při agitaci, naši stranu jako stranu centralisační, která již dávno ani nemluví o samosprávě. (Posl. dr. Gáti: To je pravda!)
To byla vaše taktika. Krásná taktika, viděli jsme ji již na úspěších těch voleb, po druhé toho nebude a nemůže býti, neboť tyto výsledky sněmovních voleb, vy sami dobře víte, způsobily to, že se samospráva opožďuje. Může býti, jestli budete pokračovati v takové oposici, jakou nyní jest, že vy sami budete odkládati provedení autonomie ad Calendas Graecas. To znamená, že za naši autonomii my nebéřeme na sebe odpovědnosti, když neruské strany na Podkarpatské Rusi provozují takovou politiku, která pouze škodí naší samosprávě. Na Podkarpatské Rusi my jsme dostali samosprávu, t. j. záruku našeho národního života, pro naši národní budoucnost a pro autonomii jsme připraveni ke všem obětem, jenom k jedné nikoliv: abychom za prázdná hesla internacionalismu ničili svou národnost.
Další příčinou nespokojenosti našeho lidu jest také církevní, náboženský a kulturní boj. Církevními a náboženskými otázkami se nyní nebudu zabývati, avšak rozhodně se musím zabývati otázkami kulturními - a jsem velice rád, když vidím, že vážený p. ministr školství a nár. osvěty jest zde ve schůzi. Na Podkarpatské Rusi až do revoluce nikdo neznal ruského kulturního boje, nevedly se u nás o tom debaty. Každý, kdož za maďarské vlády byl tak smělý, že se učil svému jazyku, neboť bylo možno učiti se i v gymnasiích, byli profesorové, učitelé ruského jazyka . . . . (Posl. dr. Gáti: Moc málo jste se naučil!) Zvláště já jsem se nenaučil rusky teprve dnes.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Neráčte vyrušovať rečníka! (Posl. dr. Gáti: Národ potřebuje kultury a ne oper!)
Posl. dr. Kaminský (pokračuje): Pane Gáti, můžete se z toho mnohému naučiti, neboť vy se zabýváte ruskými poměry teprve od nedávna.
Před válkou byli u nás spisovatelé: Duchnovič, Fencik a jiní básníci, dějepisci, jazykozpytci, národopisci a ačkoliv tento malý národ nemohl produkovati většího písemnictví, přece vždy u nás bylo ruské písemnictví, které jest naší posvátnou věcí. Na základě této své předválečné literatury pomýšleli jsme vždy vybudovati kulturu Podkarpatské Rusi nyní pod novou vládou, avšak nikoliv tak, abychom se podrobili zahraničním vlivům. Přišli vystěhovalci, naši ruští bratři, avšak oni chtěli nám vnutiti své nové jazykové a kulturní tendence. My stojíme na základě své tradice, svých národních podání, to znamená, že stojíme na základě neveliké, avšak cenné literatury, kterou se náš národ vždy pyšnil. Nebyla u nás kulturní válka, nebylo těch ostrých rozprav, pro něž sami ruští lidé dnes ani jeden druhého nepozdravují. R. 1920 se začala ta nešťastná válka dvou orientací: tak zvané rusofilské a tak zvané ukrajinofilské. Jak se tyto spory rozhodnou v budoucnosti, jest věcí sněmu, avšak musím říci, že kulturní boj, náboženský boj vůbec, překáží provedení naší hospodářské a sociální politiky a také samosprávě. Tento boj jest vinen, že není u nás možno tento početně neveliký, malý a podle svých kulturních a hospodářských sil rozhodně slabý národ spojiti v jeden tábor. Tedy jen kdybychom mohli vyloučiti aspoň kulturní boj; stanovisko mé strany, myslím, i právnicky a linguisticky a podle naší tradice jsou rozhodně správné, když žádáme, aby byly vyloučeny tyto jazykové spory i aby se pokračovalo v činnosti našich profesorů, linguistů, jak tomu bylo do revoluce, do r. 1920. Uznáváme, že jsme sami Malorusové (podle výslovnosti, nářečí, i já mluvím malorusky), mluvíme všichni svým maloruským nářečím, avšak píšeme podle pravidel ruské mluvnice, podle pravidel všeruského jazyka a nepřipustíme, aby zvláště, jak to nyní vidíme u nás, na základě předloženého memoranda viceguvernéra Ehrenfelda a školního referenta Peška, byla napsána úplně nová mluvnice, která není ani ruská, ani maloruská, ani běloruská, ani haličská. Takové mluvnice nikdo nepotřebuje. Není možno se kompromitovati před 160 milionovým ruským národem. My, pravda, žijeme daleko od Ruska, avšak rozhodně chceme a budeme udržovati kulturní jednotu našich podkarpatoruských Rusů s ostatním ruským světem. Jinak ani není možno. Prosil bych pana ministra nár. osvěty, aby tuto otázku rozhodl. Podaří-li se vám to, pane ministře, uvidíte, že vaše jméno navždy bude spojeno na Podkarpatské Rusi s vděčností a slávou. Zanechte těchto pokusů o ukrajinofilskou politiku, pokračujte v naší staré tradici. Nedávno jsme sami s velkými obětmi vydali novou mluvnici. Jest u nás znamenitý spisovatel E. Sabov a jiní spolupracovníci. Mluvnice byla dávno hotova, avšak nemohli jsme od vlády dostati subvence - to jest náš ruský kulturně osvětový spolek našeho básníka Duchnoviče - sami jsme za své peníze vytvořili a vytiskli tuto mluvnici, avšak ona dosud vládou není potvrzena. Pokud jde o podporu, subvenci našich kulturních zařízení, jen krátce obrátím vaši pozornost, slavná sněmovno, na tato fakta: U nás na Podkarpatské Rusi pod vlivem haličské politiky jest ukrajinská strana, kterou vymyslili Habsburkové a Hohenzollernové, aby oslabili Rusko. V Haliči byl kulturně osvětový spolek "Prosvita", a u nás r. 1920 na Podkarpatské Rusi ukrajinofilové utvořili "Prosvitu" a tato "Prosvita" má také divadlo a tam hrají a mluví ukrajinsky. Avšak když se někdy z Prahy ukáže ruské divadlo, všechny ukrajinské časopisy útočí na ruské divadlo, jmenují je moskalským atd. Jest to kulturní nedospělost chovati se s takovou nenávistí k ruským myšlenkám a k ruské práci. "Prosvita" - můžete to přečísti ve státním rozpočtu - divadlo "Prosvity" i nyní v r. 1925 dostává více než 400.000 Kč subvence. Kulturně osvětový spolek Duchnoviče, tohoto znamenitého karpatoruského básníka, slavného spisovatele, dějepisce a etnografa, dostal dosud 10.000 Kč, a na "Prosvitu" od r. 1920 do dnešního dne, sám přesně nevím, avšak několik milionů korun bylo vydáno z rozpočtu, t. j. ze státní pokladny Československé republiky. Nechť dostává i "Prosvita", avšak když ona dostává, pak i náš ruský kulturní spolek, v němž jsem tajemníkem a místopředsedou, může míti snad tolik práv, aby mohl dostati několik tisíc korun na ruské účely, na slovanské účely.