V §u 4, odst. 3 jsme navrhli zcela prostou, avšak tím nutnější opravu, avšak i ta byla zamítnuta. V jednom odstavci § 1, o němž jsem již mluvil, se praví, že když nájemník byv upomenut, do stanovené lhůty, která musí činiti - nejméně 24 hodin, nezaplatí nájemného, jest to důvodem k výpovědi a že soud může vysloviti výpověď. Avšak v odst. 3 §u 4 se to ještě značně rozšiřuje. Praví se tam, že soudce může výpověď odepříti, jestliže nájemník zachoval lhůtu; avšak nemusí ji také odepříti, to znamená, že nájemník, i když podle příslušného odstavce § 1 vyhověl své povinnosti, přes to ještě může býti vyhozen. Navrhovali jsme, aby slovo "může" bylo nahrazeno slovem "musí". Ale i to bylo zamítnuto. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Chci promluviti ještě několik slov o zvlášť důležité věci. Mám čas odměřený, avšak musím to přece jen zvlášť zdůrazniti a připomenouti panu zpravodaji jeho dané slovo. Žádali jsme škrtnutí čís. 3 v odst. 1. §u 31. V tomto bodě se praví, že zákon se nevztahuje na domy, které jsou ve vlastnictví nebo ve správě železnic nebo železničních fondů. Kdo zná poměry, ví, že podle tohoto ustanovení již nyní bylo vyhozeno z bytů sta a tisíce železničářů a pensistů, lidí, kteří po desítiletí byli ve veřejné službě. V soc.-politickém výboru vzbudilo toto ustanovení pozornosti u příslušníků koaličních stran a pamatuji-li se dobře, byl to kol. Tayerle, jenž na to poukázal, a nakonec prohlásil pan zpravodaj, bylo-li mi to správně přeloženo, že osobně uznává potřebu opravy tohoto odstavce, že však nemůže hlasovati pro přijetí našeho návrhu nebo pro změnu osnovy; slíbil však, že právě o této věci si opatří potřebné informace. Nuže, ani ve zprávě pana zpravodaje není ničeho o projednávání této věci v soc.-politickém výboru, ani se o tom nezmínil ve svém prvním výkladu. Předpokládám, že ve svém doslovu sněmovně oznámí, jaký výsledek měly jeho informace. Neboť nejen němečtí, nýbrž i čeští železničáři, zřízenci i úředníci dosud již hořce trpěli tímto ustanovením a bude-li zachováno toto ustanovení, nebude tomu pravděpodobně jinak. Bylo by tudíž v zájmu tisíců lidí, kteří, jak jsem se již zmínil, desítiletí byli ve veřejné službě, aby tento odstavec z návrhu zmizel.
Abychom dospěli ke konci, podali jsme resoluční návrh, který by mohl dokázati dvojí věc, kdyby byl býval nebo kdyby byl přijat. Navrhli jsme, aby byty obývané nezaměstnanými a částečně zaměstnanými dělníky byly osvobozeny od veřejných dávek. Toto osvobození budiž odečteno od nájemného. Za částečně zaměstnané dělníky, kteří si mohou činiti nárok na tuto výhodu, jest považovati ony dělníky, kteří nejméně po 4 týdny byli zaměstnáni pouze nanejvýše 50% průměrné pracovní doby. Kdyby byl tento návrh přijat a prakticky proveden, právě oni drobní vlastníci domů, kteří se dávají od odpůrců ochrany nájemníků používati za berany, by viděli, že vlastně nájemné ani zdaleka není či nebylo by tak nepatrné, kdyby si je mohli skutečně ponechati. Malý vlastník domu by viděl, že většinu nájemného odnímá mu fiskus a že je zcela lhostejno, zdá-li se jeho nájemné vyšší či nikoli. Na druhé straně se tím však statisticky zjistí, že čísla - jak ani jinak býti nemůže, poněvadž není pro to předpokladů která nám o nezaměstnanosti podává ministerstvo soc. péče, neodpovídají pravdě, ale že jest ještě tisíce z části zaměstnaných a nezaměstnaných dělníků, kteří nejsou ve statistice uvedeni z toho prostého důvodu, že u nich není zákonných podmínek k vyplácení podpory v nezaměstnanosti.
Nuže, co žádáme a jak si představujeme řešení bytové otázky? Žádáme vydání říšského bytového a osídlovacího zákona, jímž se pozemky a půda, byty, stavební živnosti, jakož i průmysl stavebních hmot socialisují, žádáme, aby veškeré stavby bytů byly svěřeny samosprávným korporacím, jež se mají utvořiti, a byty, jakož i stavební pozemky byly jim odevzdány ve správu a vlastnictví, žádáme, aby samosprávné korporace a dokud se nekonstituují, obce urychleně prováděly novostavby, aby peníze byly opatřeny obcemi za zákonného přispění státu, uložením povinností bankám, spořitelnám, pojišťovacím společnostem a ústavům pro sociální pojištění, jakož i zavedením sociálně vybudované a progresivně odstupňované daně na stavbu bytů. Domníváme se, že na základě těchto požadavků bylo by lze, pokud je to v dnešním soukromokapitalistickém státě možno, rozřešiti tuto otázku nikoli již jen prozatímně, nýbrž že by byla postavena na takový základ, že by mohla býti naděje, že bytová tíseň v té míře, jak ji připouští stav, zařízení a poměry v soukromokapitalistickém státě, bude konečně tě i to požadavky stlačena na nejnižší míru.
Jsme přesvědčeni, že naše požadavky nedojdou tak brzy sluchu, naopak jsme přesvědčeni, že příštího roku, až se znovu přikročí k obnovení ochrany nájemníků, přijde se znovu s provisoriem, které tak jako dnes nemůže rozřešiti této otázky. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Toužil.
Posl. Toužil: Slavná sněmovno! Leží před námi vládní návrh zákona na ochranu nájemníků. Je nutno ihned zdůrazniti, že návrh je značným zhoršením zákona platného. Ministerstvo sociální péče a celá řada pánů poslanců odůvodňují zhoršení zákona tím, že velká krise bytová anebo lépe řečeno, že krise bytová není toho druhu, jako byla dříve, že je totiž do jisté míry odstraněna. Tento důvod pokládám za nepravdivý a budu se snažiti, abych úředními doklady poukázal, jak mnozí nájemníci bydlí ve Velké Praze i mimo Prahu. Z těchto případů, které pánům uvedu, je možno seznati, že máme v Praze několik stovek bytů, ze kterých se rozšiřuje epidemie, která může zachvátiti celou Velkou Prahu.
Tedy k dokladům: Fysikát hlavního města Prahy, v jehož čele stojí bývalý ministr zdravotnictví, dnes pražský fysik pan dr. Procházka, dal provésti v měsíci prosinci roku loňského revisi bytů v celé Velké Praze, a závady, které byly revisí shledány, snesl téměř do jedné velké knihy. Uvedu jen z té zprávy, která byla úředně zjištěna, několik případů, které přímo ohromí veřejnost Československé republiky.
Tak na př. v čp. 383 Praha I. nalézá se byt pí. A. Vohnické. Byt zřízen je z bývalého záchodu a z přepažení chodby, velikosti 95 cm × 5 m. Obýván je 6 osobami. Strop je prosáklý vlhkostí od výkalů ze záchodu nad touto místností položeného. (Výkřiky: Slyšte!)
Druhý případ. V čp. 451, Praha I., bydlí Karolina Šprincová. Je žebračkou. Místnost, ve které bydlí - dvakrát 2 m - je úplně tmavý brloh. (Výkřik komunistických poslanců.)
V čp. 414 bydlí Josef Dlabač, pekařský pomocník. Místnost se nedá vytopiti, ježto nemá komínu, je studená, vlhká, s dlaždicovou podlahou.
V čís. 1016 bydlí Ludvík Truncký s manželkou a dvouletým dítětem. Přízemní místnost jest bez okna, osvětlená světlíkem. Místnost je studená a vlhká.
V čp. 703 bydlí Anna Goldfarbová. Byt o malé předsíňce a pokoji, těsný, tmavý, je přeplněn 9 osobami různého pohlaví. Někdy přespává v tom bytě 14 osob! (Různé výkřiky komunistických poslanců.)
V čp. 802 bydlí dělník Kočvara s 2 dětmi. Tmavá místnost, vlhká, asi 60 cm × 3 m, kde přechovává ještě 5 noclehářů obého pohlaví.
Ještě jeden případ. V čp. 675 v Rybní ulici bydlí posluhovačka Novotná s 15letým synem. Komise připomíná: "Bydlí v I. patře v malé předsíňce. Místnost bez okna, bez dveří, bez kamen; v zimě bylo nebezpečí zmrznutí". (Slyšte! - Výkřiky komunistických poslanců.)
Vážení pánové! Ještě dále. V Praze na Vyšehradě je věznice, tak zvaná Fišpanka. Mezi těmi, kteří jsou posíláni postrkem, je několik rodin s dětmi, které sdílejí vazbu těch tak zvaných tuláků. Takhle se bydlí v Praze!
Teď mimo Prahu, pánové! Dostal jsem dopis od nějakého pana Karla Šlechty, bytem Prahy, okres Přelouč. Ten nešťastník píše: "Bydlím v obecní pastoušce. Jsme ubytováni: 4 rodiny o 18 členech, z nichž je 10 dětí. Všichni v jedné světnici vaříme na společných kamnech. K ubytování mají ostatní rodiny každá komoru, jen mně byla vykázána kůlna od hasičského nářadí, ve které dosud bydlím."
Dále si stěžuje, že psal na politickou správu, ale jeho stížnost nebyla vyslyšena. Psal na ministerstvo zdravotnictví - jeho žádost nebyla vyřízena. (Výkřiky posl. Merty.)
Mám tady ještě několik obrázků. Zde (ukazuje fotografii) obrázek čís. 1. Stařec 67 roků starý, jmenuje se Jan Seman. Vystavěl si boudu v Žalkarovských lesích na Slovensku. Takhle, prosím, bydlí dělník 67 roků starý.
Druhý obrázek ze severních Čech z Mostecka. Píše nám dělník: Jsem proletář, který pro cestoval Jižní Ameriku, Německo, Francii a jiné státy, pročež vyslovuju hlubokou soustrast nad svojí vlastí a nad písní "Kde domov můj", a to proto, poněvadž údělem mně je dán byt, jak na fotografii je znázorněno. (Řečník ukazuje fotografii.)
Další fotografie jsou ze Slovenska. V Trnavě bydlí opětně dělníci v takovémto doupěti (ukazuje fotografii).
Další, co charakterisuje, jaké stanovisko zaujímají okresní soudy ke sporným bytovým záležitostem, vysvětluje tento obrázek dělníka Vavříka, bytem v Kojetíně na Moravě. Poněvadž jeho manželka pohádala se s manželkou majitele domu, vzal okresní soud za prokázáno, že se vyvolávají v domě různice, a uznal, že má býti tato rodina exekučně vystěhována; a zde je obrázek, jak bydlí na ulici s dětmi (ukazuje fotografii).
Tyto úřední doklady by měly býti příkazem, aby vláda v zájmu lidskosti o tyto nešťastníky se postarala. (Výkřiky posl. Housera.) Nejsou-li peníze, nutno prohlásiti, má-li Československá republika miliony pro fondy disposiční, (Výkřiky: A na špicly!) z nichž se verbují a uplácejí špiclové, má míti Československá republika také peníze pro takovéto nešťastníky. (Výkřiky posl. Skaláka.)
Nyní několik slov k projednávanému zákonu. V platném zákoně v §u 1 je uvedeno 16 t. zv. důvodů, pro které může okresní soud dáti nájemníkovi výpověď. V novém vládním návrhu je 18 důvodů, 2 důvody velmi zajímavé, ke kterým přijdu. Ale ještě některé důvody, které již v minulém zákoně jsou uvedeny, jsou trochu zhoršeny.
V odst. 2 §u 1 je pod čís. 2 uvedena nová věta, podle které výpověď z bytu také může dostati ten, kdo byl odsouzen pro trestný čin proti bezpečnosti cti, spáchaný na majiteli domu a jeho manželce - zlým nakládáním. Jistě, že není zájmem naší strany, abychom hájili nájemníka, který snad seřezal majitele domu. To nikoliv. Ale já mám dojem, že tato věta bude příčinou, aby majitelé domů mohli nájemníky vyprovokovati k nějaké nerozvážnosti a pak by mohli zažádati okresní soud o svolení k výpovědi z bytu.
Další číslo 3 zní: "byl-li nájemník vypovězen z území republiky Československé." Ale což, když ten nájemník jest ženat a má 2, 3 nebo 4 děti? Ty se nedopustily žádného činu, ty nebyly vypověděny z Československé republiky a mohou býti na základě tohoto zákona vystěhovány na ulici.
Dále se praví: "dal-li nájemník najaté místnosti zcela nebo z části, se zařízením nebo bez něho, do podnájmu za úplatu, která je vzhledem k nájemnému, které sám platí, nepřiměřené vysoká." Dobře, my zde máme ve Velké Praze téměř tisíce rodin, které si z podnájemníků zařizují živnost. Jakmile tento odstavec bude přijat v tomto znění, budeme míti v Praze stěhování národů. Proč se tak děje? Děje se tak proto, aby mohl majitel domu na nynější nájemníky přiraziti nebo žádati vyšší nájemné. Proto jest tento odstavec tam také dán.
Další číslo 11 zní: "potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance bytu, který jest přístupný toliko prostorami náležejícími k jeho podniku". To jest opětně koncese velkostatkářům a velkorolníkům. Kdyby na velkostatku, kde má deputátník byt, vznikla stávka zemědělců, vezme si tam velkostatkář stávkokaze, stávkující dělníky vyžene z bytu, stávka je prohrána a stávkokazové zachráněni.
Dále je v § 1 v čísle 16 uvedeno, že výpověď z bytu může býti dána, jde-li o dům obce, okresu, župy, země nebo státu, opatřil-li vlastník domu nájemníkovi dostatečný byt náhradní." O náhradním bytu mluví se v §u 1 v několika odstavcích. Není však nikde uvedeno, musí-li ten náhradní byt býti v téže obci, kde nájemník bydlí. Tedy může na př. majitel domu v Praze dáti nájemníkovi výpověď a dáti mu náhradní byt ve Veleslavíně. Dále se nepraví, aby nájemné rovnalo se nájemnému toho bytu, ze kterého nájemník byl vypověděn nebo vystěhován.
Přistoupím k § 8. Když pan zpravodaj hovořil o § 8, řekl: "§ 8 je nezměněn." Konstatuji, že to není pravda. § 8 je změněn, a to hrozně v neprospěch nájemníků. V § 9 v druhé části se praví: "Pronajímají-li se místnosti po počátku působnosti tohoto zákona novému nájemníku, je obecně přípustno zvýšení nájemného od nájemního období následujícího po vyhlášení zákona", a to u menších bytů o 50%, u větších bytů o 70%, ano a o 80%. (Výkřiky posl. Skaláka.) Teď chápu, proč se zostřovaly důvody v §u 1, a proč přibyly nové důvody do § 1. Proto, aby byla dána možnost výpovědi z bytu a zvýšení nájemného o 50, 70, 80%.
§ 12 až na malou změnu zůstal tak, jak je v zákoně platném. Ale znění §u 12 je tak nejasné, že majitelé domů budou moci i nadále zneužívati §u 12 a připočítávati nájemníkům výlohy, které se vůbec nestaly. Dále praví se v odstavci 4 §u 12: "nákladem učiněným na občasné neboť mimořádně nutné opravy a obnovy domu, provedené po 3. květnu 1920; z tohoto důvodu jest zvýšení nájemného přípustno jen . . . ." "Pronajimatel může žádati před provedením oprav a obnov, aby soud vyslovil v nesporném řízení, že jsou nutný." Majitel domu tedy může žádati, ale nemusí žádati! Až budou opravy neb obnovy domu provedeny, až za 2 měsíce bude okresní soud o opravě nebo obnově rozhodovati, žádný znalec nezjistí, byly-li ty opravy nutny, čili nic.
K §u 31. V něm se praví: "Zákon tento se nevztahuje: 1. na domy, jakož i na přestavby, přístavby a nástavby domů, pro něž bylo uděleno nebo se udělí úřední povolení stavební po 27. lednu 1917, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi po 12. listopadu 1916 . . ." V platném zákoně bylo uvedeno, že zákon na ochranu nájemníků nevztahuje se pouze na nové domy atd. O přístavbách a nástavbách nebylo vůbec mluveno. (Výkřiky posl. Housera.)
Když nájemníci v novostavbách, které byly provedeny od r. 1917 až do konce dubna letošního roku, platili za pokoj a kuchyň, řeknu, 800 Kč ročně, tedy na základě tohoto zákona budou platiti 1600 Kč, 2000 Kč, ne-li snad více. Zkrátka majitel domu má úplnou volnost, o kolik procent bude chtíti nájemné zvýšiti.
Konečně také je novum u nás v §u 31 odst. 2. Na osoby, kterým byly pronajaty náhradní byty nebo jiné místnosti podle ustanovení §u 1 tohoto zákona, odst. 2, čís. 9, 12, 13 a 16, zákon o ochraně nájemníků se nevztahuje, pouze se vztahuje na ně § 1 ohledněji výpovědi. Tedy zde zase se dává majitelům domů možnost, aby těm, kteří dostali výpověď z bytu a dostali podle zákona náhradní byt, zvýšili nájemné o několik - nechci říci - set, ale o 100 až 150%. Promiňte, řeknu-li, že nechápu troufalost časopisu "Právo Lidu", když napsalo, že zákon na ochranu nájemníků nebyl zhoršen a že je to veliké vítězství nájemníků. (Výkřik posl. Skaláka.) Jestliže se říká vítězství tomu, když majitel domu má právo podle zákona sáhnouti nájemníkům do kapes, vybrakovati jim peníze a strčiti je do kapes svých, je to podivné.
Všechny tyto důvody, které jsem uvedl, nutí nás prohlásiti, že budeme hlasovati proti tomuto zákonu. (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku p. posl. Kostkovi.
Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Jménem své strany si dovoluji přednésti toto prohlášení:
Německá demokratická svobodomyslná strana již loňského roku a dříve zřetelně a důtklivě projevila své stanovisko k těmto otázkám. Zdůraznili jsme, že nejvyšším cílem zákonodárství také zde musí býti, aby bylo znovu zavedeno volné hospodářství a že udržování nucené a státní vázanosti může býti schvalováno jen tak dlouho a potud, pokud se ta ková ustanovení jeví naprosto nezbytnými k ochraně nemajetných. Bohužel, hospodářská politika tohoto státu právě v těchto otázkách úplně selhala; ve chvíli, kdy by bylo bývalo nutno na delší období ustanoviti dalekosáhlý plán pro odstraňování těchto donucovacích ustanovení, nezmohla se na prozíravost, aby sestavila takový zrušovací plán, nýbrž pouze prozatímními ustanoveními rok od roku se protloukala, a nepřiblížila se jádru celého tohoto problému. Zákonodárství většinových stran způsobilo tím těžké nesnáze a nespokojenost na všech stranách a mimo to hospodářský stav, jenž dnes staví zákonodárství před přímo nerozřešitelné rozpory. Také předložený návrh zákona pracuje znovu s úplně nepostačujícími prostředky a nečiní toho - co podle našeho mínění lze považovati za jeho hlavní chybu - aby učinil opatření na více let. Pro toto nepostačitelné sdělávání zákonů vždy pouze na čas trvá dále nejistota jak u vlastníků domů, tak také i u nájemníků, podněcuje se dále oboustranné nepřátelství a štvaní, nájemník znovu neví, co ho očekává v příštím roce a nač zvláště musí zaříditi své požadavky platové a mzdové; vlastníci domů zůstávají i dále zbaveni práv. Kapitál však, jenž by mohl oživiti stavební ruch, musí i nadále zůstati zdrženlivým, poněvadž se mu vzala každá jistota pro kalkulaci a možnost zúročení v nejbližší době. Naopak, těžkosti se dnes ještě rozmnožují tím, že, bohužel, nebyl podniknut vůbec ani pokus, aby alespoň pro tyto účely byla vyplacena válečná půjčka a že také státní stavební podpora podle nových ustanovení (zákon ze dne 7. března 1924) jest skorem úplně zastavena, pročež stavební ruch aspoň touto stranou poněkud oživený, v nejkratší době znovu asi uvázne. Ostatně, neslyšíme ani toho nejnepatrnějšího, jak budou v budoucnosti při dalším zrušování ochrany nájemníků, jemuž se prostě nebude lze vyhnouti, a jež dnes se provádí nepřímo a zakrytě povolováním správek, zajištěny nejprimitivnější životní požadavky státních úředníků. Všude nejasnost a neurčitost, jež rozhodně nemohou vésti k brzké likvidaci tohoto neblahého dědictví válečného zákonodárství. Zavedení volného hospodářství také na bytovém trhu, vytvoření zdravých poměrů bytových a zavedení oživující soutěže mezi novostavbami a starými byty, odsunuje se tím do nedohledna takovýmto, po každé stránce nepostačitelným zákonodárstvím na škodu obou skupin, vlastníků a nájemců a tím nelze se vyhnouti těžkým národohospodářským a sociálním škodám po obou stranách.
Přihlížejíc k tomu, odpírá německá demokratická strana svobodomyslná také v tomto za sedání svoji účast na poradách a usnášení se o tomto návrhu zákona, tím spíše, že promrskání při poradách o tomto návrhu v soc.-politickém výboru jasně prokázalo, že většinové strany z politických důvodů zamítnou všechny návrhy na zlepšení.
Musíme pouze trvati na tom, aby v tomto kritickém okamžiku byla vládě co nejdůtklivěji připomenuta její povinnost, aby pokračovala v akci státní podpory staveb v dostatečné míře, přihlížejíc ke všem potřebným územím tohoto státu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Simm.
Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno! Od doby abnormálních bytových poměrů, které byly vyvolány jistou státní vázaností, opakuje se - pro dočasnost této státní vázanosti každoročně vždy ostřeji vyjádřenou hnutí otřásající téměř veškerým obyvatelstvem republiky, podle stanoviska pro a proti k zákonu z nejvýznačnějších, k zákonu o ochraně nájemníků. Je to dílčí problem bytové otázky, nesmírné v jejím sociálním významu vůbec a nikoli jen problem státu jednoho, nýbrž problem států všech, aspoň všech států evropských. Úkolem každého člověka jest přemýšleti o problemech státních, zaříditi se podle nich, pak bojovati o výsledek přemýšlení duševními zbraněmi. Když se my, němečtí národní socialisté, chystáme k takovému jednání, abychom uvažovali o problemech a zaujali k nim stanovisko, pak je naším východiskem toho kterého času snaha, sloužiti společnosti, zvláště poskytnouti jistotu situace velké její části. Tímto duchem bylo také ovládáno naše studium této osnovy a tento duch je výraznou značkou našeho stanoviska jakožto německých národních socialistů k zákonu o ochraně nájemníků.
Předem chceme říci, že nepovažujeme omezení, jak jsou obsažena v zákoně o ochraně nájemníků, za stálé normy, že bychom jako lidé, kteří jsou pro zdravý hospodářský řád a také kro zdravou bytovou politiku, mnohem raději sáhli k prohlášení mravní svobody také na hospodářském poli, avšak za nynějších poměrů nemůžeme tak dnes učiniti. Zvláště v bytových poměrech nelze vytvořiti přes noc ideální stav a ještě delší dobu potrvá zákonná vázanost, která bude podvazovati svobodný obchod, potrvá tudíž také zákon o ochraně nájemníků, který může býti zmírněn teprve, až budou provedeny velkorysé změny v poměru nabídky k poptávce na trhu bytovém. Dnes je všude citelný nedostatek bytů. Před válkou se považovaly bytové poměry za normální, když nabídka přesahovala tak poptávku, že stále bylo 2% bytů prázdných. Avšak již před válkou zřídka kdy bylo dosaženo tohoto normálního stavu, naopak ve většině měst a v centrech obyvatelstva byl již také před válkou citelný nedostatek bytů. Bytová nouze se za války zostřila tím, že stavební činnost vůbec ležela ladem a také v době poválečné nenastalo zlepšení ze dvou důvodů: Nejprve proto, že stavební činnost nepočala v potřebné míře, a dále že se poptávka po bytech sesílila pohybem obyvatelstva a velkou potřebou veřejné správy, založením četných nových podniků a domácností. Nyní nikde nejsou prázdné byty, avšak je mnoho tisíc lidí, kteří hledají byt, aniž ho nalézají, kteří jsou často namačkáni v bídných místnostech, kde tráví život člověka nedůstojný; jakou neocenitelnou škodu na těle a na duši trpí tyto statisíce lidí obojího pohlaví a všech stupňů věku a jak neocenitelná škoda vyroste z takových poměrů, to dnes ještě nemůžeme odhadnouti ani přibližně, to si může domysliti konec konců jen sociální psycholog, který vidí před svým duševním zrakem vyrůstati tuto tragiku, jejíž účinky se objeví teprve v budoucnosti.
Tak můžeme jakožto němečtí národní socialisté vysloviti se jenom pro trvání předpisů k ochraně těch, kteří již dnes mají skromné obydlí; avšak nesmíme pak ještě mysliti, že jsme tím učinili dosti. Neboť hlasem pro zákon na ochranu nájemníků jsme konec konců jen ochotni vytvořiti a udržeti dále ochranné předpisy pro ty, kteří dnes již byt mají, avšak tragika oněch statisíců, kteří dnes bytu nemají, není tím ještě skončena. Tomuto poznání odpovídá návrh, který jsem podal k příkazu své strany, na stavbu obytných domů pro jednu rodinu pro stálé dělníky průmyslové, živnostenské a zemědělské v oblasti republiky Československé, o němž se tu zmíním, ačkoli se o něm ještě nejedná. Účelem jeho jest vytvořiti v poměru nabídky a poptávky na bytovém trhu onu nutnou změnu, která sama o sobě bude moci učiniti zbytečnými ona všecka omezení, jak je vidíme v ochraně nájemníků a v jiných zákonech v bytovém oboru. Jeho sociálně politický význam však není jen zde. Mnohem větší a významnější je pokus, který nutno uskutečněním tohoto návrhu podporovati, aby velká armáda lidí dnes nemajetných stala se držiteli, vlastníky. Návrh uvádí metody, jichž použitím mohou dnes nemajetní lidé lehkým způsobem nabýti domova, ovšem jen velmi skrovného. Nejprve nutno způsobiti změnu poměrů mezi nabídkou a poptávkou bytů. Této změny a tím možnosti zrušiti všechna zákonná obmezení, jaká jsou dnes ještě na bytovém trhu, tedy také zákon o ochraně nájemníků, můžeme dosáhnouti jen oživením stavebního ruchu. Jak je to s předpoklady k tomu? Soukromník spatřuje ve stavbě vždy ještě něco riskantního, ačkoli a to nemůže tu býti dosti zdůrazněno - na novostavby nepůsobí materielní stránka ochrany nájemníků. Avšak nedostatek kapitálu, nepříjemnosti se správou nájemních domů, obava, že část stavebních nákladů bude ztracena, když pak náklady klesnou, to vše je na překážku bytové produkci. Domnívám se, že poslední důvod ztráty části stavebních nákladů již dnes tak příliš neplatí. Sotva se dá v budoucnosti mysliti na podstatné zmenšení stavebního nákladu. Dnes se mají věci tak, že vlastně soukromého stavebního ruchu nemáme a že bez náležité státní podpory stavebního ruchu nevystačíme. Myšlenka jistě není nová. Zákony o stavebním ruchu z 23. května 1919, 11. března 1921, 27. ledna 1922, 25. ledna 1923 a osnova nového zákona, a opatření jiného druhu na podporu staveb dokazují naopak, že tato myšlenka podporovati stavební ruch státem není nová. Také v mém návrhu kotví státní podpora stavebního ruchu, dále pak i myšlenka podpory okresy a obcemi, tedy korporacemi samosprávnými, které stejně jsou povinny a interesovány spolupůsobiti náležitě při tvoření rozumných poměrů. Povinnost a zájem! Činitelé, jež jem vypočetl, mají v prvé řadě povinnost pečovati o to, aby byl obyvatelstvu zajištěn život hodný člověka, člověka důstojné místo. Mají však také za druhé na tom zájem. Platí to zvláště pro stát, jemuž nemůže býti lhostejno, může-li zváti svými občany lidi spokojené, statně zasahující do stroje společenského nebo masu lidí nalézající se ve stálém pohybu, která se cítí bez domova a za takových špatných sociálních poměrů se domnívá, že se jí křivdí.
Převzetí státní záruky a poskytování příspěvků na úroky a na úmor stavebního nákladu v rozsahu stanoveném zákonem z 25. ledna 1923 nestačí. Nelze připustiti, aby se přikročilo snad k omezení a zmenšení dosavadních předpisů na podporu stavebního ruchu, naopak nutno vše uvážiti, co by mohlo sloužiti k dalšímu vybudování dosavadních opatření pro stavební ruch. Bylo by nebezpečným pokusem, omezovati státní podporu stavební činnosti podle nejistých domněnek. Pro to není také finančních důvodů. Celkové zatížení státního hospodářství podporou staveb činí dnes 215 milionů Kč asi ve 40leté době amortisační na anuitách, státem zaručených zápůjčkách hypotekárních, a 15 milionů korun na příspěvku na zúrokování a amortisaci stavebního nákladu. Poslední platy trvají jen 25 let a zmenšují se postupně po 5 letech, takže v posledních 5 letech činí ročně jen 4 miliony Kč. Je to málo, uváží-li se, jak velký je tím dosažený prospěch na zdraví obyvatelstva, pro hospodářský život a pro sociální mír. Tomuto stanovisku hoví rovněž můj podaný návrh a bylo by si zvláště přáti, kdyby se o něm aspoň jednalo. Tím jsem v hrubých obrysech vylíčil zásadní stanovisko své strany, německé národně sociální strany dělnické, k otázce ochrany nájemníků a k otázce podpory stavební ruchu a zbývá mně jen ještě zaujmouti stanovisko k této osnově, zvláště k jejímu vzniku.
Vládní předloha, právě jako příslušná předloha loňská, není výsledkem věcných porad všech zájemníků, nýbrž vznikla po více méně ostrých půtkách a po překonání více méně silných situací v koalici. (Výkřiky na levici.) Na české straně si často zakládají tolik na tom, že koalice je dosti silná, aby překonala rozpory a vytvořila kompromisy. Jednoho však nelze při tomto zjišťování zapomínati, způsobu, jak se důležité věci projednávají v kruhu několika lidí za úplného vyloučení možnosti uplatniti mínění jiných, tedy oposice, před nezměnitelným stanovením textu zákona, což je parlamentarismu nedůstojno a zlehčuje jej. (Souhlas na levici.) Meritorně s předlohou souhlasíme, pokud zachovává myšlenku ochrany nájemníků, nikoli však v těch bodech, kde nastalo zhoršení těchto předpisů. Omezení předlohy opět jen na rok je zajisté jejím největším nedostatkem. Již z počátku jsem upozornil na to, že se tím každoročně až do doby normálních poměrů mysli obyvatelstva přivádějí k revoluci. Je to skoro jako při nynějších platových zákonech úřednických a učitelských, které, když se obnovují, vždy se obnovují jen na krátký čas, poněvadž se očekává, že budou jen krátký čas praktické a které pak přece nutno obnoviti zas; výhled na další pravděpodobný vývoj umožnil by, aby se tu postupovalo trochu velkoryseji. Nutno jen pochopiti, abychom zůstali u příkladu zákonů úřednických a učitelských, co to znamená, když každý rok sta a tisíce lidí se uvádí v rozčilení starostí, kterou mají o to, zda zákon upravující podmínky jejich živobytí bude prodloužen nebo zrušen. A u zákona o ochraně nájemníků není tomu jinak. Můj kolega Patzel již loni poukázal na příklad Německa, kde ochrana nájemníků je stanovena do polovice 1926 s jistou pružností pro výměru činže podle číslic drahotních. V Anglii po velkých úvahách přidržují se těchže zásad a v anglickém parlamentě teprve v poslední době přistoupili k tomu, aby vytvořili řád o ochraně nájemníků nikoli jen pro jeden rok, nýbrž pro dobu delší. V Anglii platí předpisy posléze stanovené na dobu čtyř let. Teprve v posledních dnech to bylo možno čísti v novinách. Domníváme-li se a musíme-li se domnívati, že abnormální poměry bytové nebudou podle našeho očekávání trvati jen jeden rok, že budou trvati déle, pak také musíme míti za to, že vytvořením takového jednoročního provisoria prostě nic nevykonáme.
Neustálým jednoročním provisoriem se nedělá bytová politika, neřeší se velké otázky stavební a nestaví se domy. Nejistota, dámy a pánové, je na tomto poli jedem největším. To platí nejen o zákoně na ochranu nájemníků, nýbrž i o předpisech k oživení ruchu stavebního o výhodách daňových a poplatkových pro novostavby, o zákonu z 30. března 1920, č. 209 Sb. z. a n., naposledy prodlouženém §em 37 zákona o stavebním ruchu pro rok 1923 a o zákonu z 3. března 1921, č. 102 Sb. z. a n., naposledy prodlouženém zákonem z 21. prosince 1922, č. 403 Sb. z. a n. Je nezbytně třeba, aby se těmto zákonům dostalo stálosti a aby zněly tak, aby v praxi nevznikaly úřadům pochybnosti a aby bylo úplně dosaženo úmyslu zákonodárcova o podpoře stavebního ruchu. Doporučujeme, aby zákon z 3. března 1921 a z 21. prosince 1922 byl prodloužen aspoň na 5 let a abychom se tím přizpůsobili poměrům v Německu nebo v Anglii.