Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Dalším řečníkem "pro" přihlášen
jest p. posl. dr. Mazanec. Dávám mu slovo.
Posl. dr. Mazanec: Slavné Národní shromáždění! Mám-li mluviti k rozpočtu, musím konstatovati dvě věci. My nejsme spokojeni s tímto rozpočtem, máme množství námitek - je pravda - ale na druhé straně víme, že za ten rozpočet nemůžeme činiti odpovědnou nynější vládu a nynějšího ministra financí. Já bych se do velikých detailů nerad pouštěl. Chci především odpověděti na některé výtky, které učinil pan kol. posl. Kostka včera, když tvrdil, že naše zdanění znamená zvýšení o 10 až 15%. To není, vážené shromáždění, v té všeobecnosti pravda. Já si dovolím na číslech, vzatých z rozpočtu ukázati, že není tomu tak, ačkoliv musíme počítati se značně vyšším zdaněním, nežli jsme měli minulá léta.
Srovnáme-li preliminované daně reální na rok 1919 s předpisem preliminovaným na rok 1922, pak seznáváme, že tyto daně stouply asi o 206%. Při daních osobních je toto procento nestejné. Při všeobecné výdělkové stoupl preliminář o 390%, při výdělkové dani II. kapitoly, tedy "podniků veřejně účtujících" stouply na 360% a při osobní dani z příjmu ze 186 mil. na 634 milionů, tedy o 336%.
Také daň z tantiemy vzrostla o 470%, daň válečná o 419%. Ovšem nesmíme zapomenouti, že tento vzrůst se týče jenom daně čistě státní, a že musíme při tom ještě také přihlížeti k těm autonomním přirážkám, kterými právě efekt zvýšení se zvětšuje, a to o 765%. V jednom případě by měl p. kol. Kostka pravdu, že platíme skutečně 15ti násobnou daň v poměru k r. 1919, t. j. daň z kořalky. Při této dani můžeme konstatovati zvýšení o 1467%, tedy skoro 15tinásobné. To je však jediný případ, kde je tak značné zvýšení. Ovšem máme zde kategorii daní spotřebných, kde rovněž je zvýšení velmi značné, kde můžeme, připočítáme-li dávku z obratu k tomu, konstatovati, že daně spotřební byly preliminovány na r. 1919 obnosem 361,472.000, na rok 1922 obnosem 2.519,855.000. A připočteme-li k tomu daň z obratu 2.200,000.000, pak se nám jeví vzestup u těchto spotřebních daní o 4.719,855.000 K, tedy zde v tomto případě o plných 1304%. Jistě tento poměr daní přímých a nepřímých jest naprosto nezdravý. Bylo na to poukazováno již v generální debatě a není třeba, abych číslice uváděl znovu. Ale jistě všichni, kteří máme zájem na tom, aby finanční náš systém byl ozdraven, aby stát byl také finančně a hospodářsky postaven na zdravý základ, musíme pracovati k tomu, aby tento nezdravý úkaz z našeho bilancování státního zmizel.
Ještě snad jednu nepříznivou stránku chtěl bych vytknouti při této kapitole. Když se podíváte na ten rozpočet, jak byl původně předložen a na rozpočet, jak vyšel z rozpočtových porad vládních, vidíte, že tam byly seškrtány celé řady výdajů, na druhé straně že byly zvýšeny příjmy berní, což ovšem má ráz jisté náhlosti, jistého násilí. Já a všichni se mnou, kteří věcí se zabývali, máme obavu, že rozpočet, který jest beztak vypjat do nejkrajnějších mezí, nebude moci býti zachován a že efekt finanční, který se jeví podle předloženého rozpočtu, bude během roku jistě daleko nepříznivěji změněn. Tak zv. daňové reservy jsou pryč. Doposud každý rozpočet počítal s určitými reservami, že na př. příjmy počítal v menších obnosech, vydání ve větších. Tím měl jaksi rozpjetí a možnost na nepředvídané vydání potom reagovati a zachovávati preliminář alespoň přibližně tak, jak byl vypracován. V tomto rozpočtu té možnosti nemáme, a s tím také musíme počítati.
V našem státním hospodářství vstupujeme do nového stadia: nastává uvolnění výroby, nastává uvolnění - o tom není pochybnosti. - Ústředny pomalu jedna za druhou likviduje, třeba ještě příliš zdlouhavě, ale přece musíme si říci, že nastává pro naši výrobní činnost nové období. Jest zde jen obava, že právě daně, které dnes byly tak vysoko vyšroubovány, budou zde brzdou, a že ještě snad dlouho budou dusiti zdravý náš hospodářský rozvoj.
Jak tyto daně působí, dovolím si ukázati na dvou případech skutečných. Jeden se týká společenstva, kde byly od roku 1918 tyto zisky a tyto daně: V roce 1918 vydělala společnost - je to družstvo - 50.000 korun čistého zisku. Zaplatila 23.000 daně výdělkové. (Posl. Hlinka: To je skoro polovica!) To jest poměr velice mírný. Roku 1919 vydělala společnost 107.000 K čistého zisku a zaplatila 82.000 K daní. V roce 1921 vydělala 157.000 K a zaplatila na výdělkové dani 203.000 K a na dani z obratu 148.000 K, tedy dohromady 351.000 K. Za letošní rok vydělala 118.000 K, zaplatila na dani výdělkové 104.000 K, na dani z obratu, která doposud není ukončena, za půl roku 100.000 K. Je to společnost, která je zřízena na podkladě zákona o společenstvech.
Druhý případ týká se velkého průmyslového podniku. V roce 1918 měl zisku 1,574.000 K, zaplatil na daních 1,483.000 korun. V roce 1919 měl čistého zisku 1,887.000 K, zaplatil 2,840.000 K. V roce 1920 2,234.000 K a zaplatil přes 7 milionů korun daní. Za rok 1920-1921 měl čistého zisku 2,653.000 K a zaplatil 16 1/2 mil. na daních. To jsou ukázky, které jistě zarazí každého, kdo si přeje, aby nás hospodářský život byl ozdraven a abychom se mohli plně vrhnouti do života hospodářského a vrátili se do poměrů předválečných. Tu ovšem si musíme býti vědomi, že nám nepomáhají hesla. Nám pomůže jen práce a šetření. To, co bylo základem blahobytu před válkou, může býti zase základem blahobytu po válce a nic jiného. Nic se nezměnilo. Společnost se nezměnila, lidé se nezměnili - budeme pracovati a vyráběti - budeme se tak míti, jak se bude šetřiti a pracovati. Proto mne velmi mile překvapil pan sen. Klofáč, když na nedělní schůzi v Národním domě prohlásil - cituji to doslova: "Je třeba pěstovat smysl pro samostatnost, pro iniciativu v podnikání a počínání." A dále: "Lid není pro socialismus, nýbrž socialismus pro lid. Není proto správné, když se lid mezi sebou hašteří a rve k vůli vzdáleným věcem a šedivým teoriím." Jsou to patrně ty šedivé teorie, které byly kdysi velmi živé a o kterých se dnes už soudí jinak po tom smutném a výstražném příkladu, který nám dalo Rusko. Ale ty šedivé teorie nám nesmějí ubíti hospodářský život, nesmějí nám ubíti naše zemědělstvo a živnostnictvo. A zejména my, kteří si přejeme silnou ochranu středního stavu, žádáme, aby zejména živnostnictvu byla také tato ochrana plně poskytována.
Živnostnictvo je stavem, řeknu to otevřeně, nejpilnějším a nejšetrnějším. Živnostnictvo potřebuje vydatné ochrany státní a má na to také plný nárok. Chceme-li zachovati klidný vývoj naší společnosti, pak musíme míti silný střední stav a jedním z těch kvádrů jest zdravý živnostenský stav.
Bohužel, v rozpočtu není příliš počítáno bohatě na podporu živnostenského snažení ani na školy, ani na pokračovací kursy, ani na to, aby byl dorost živnostenský posílán do ciziny, ani na podporu živnostenského družstevnictví. Daň výdělkovou musí družstvo takové platiti za ten rok, ve kterém vykázalo ztrátu - tedy i z daní v předchozím roce placených. Vím také, že jest mnoho stížností se strany živnostnictva na to, že stát nezachovává se pěkně při placení dodávek. Těch stížností je spousta. Živnostník musí platiti vysoký úrok, musí platiti svého dělníka, suroviny a daně, ale stát mu zůstává rok a déle dlužen. Prosím finanční správu, aby si v těch věcech počínala tak, jako každý poctivý zaměstnavatel, který je povinen zaplatiti, když si něco objedná, jakmile mu bylo dodáno.
Řekl jsem, že mne velice mile překvapil názor pana sen. Klofáče, který jsem citoval a myslím, že také ta cesta do Ameriky měla určitý význam. Ale, jak se na nás v Americe dívají, to nám pan senátor neřekl. Dostal jsem celou řadu dopisů, ze kterých bych vám mohl přečísti všelijaké zajímavé věci a myslím, že ještě u nás nejsou poměry takové, aby s tím za hranicemi naši upřímní krajané zámořští byli plně spokojeni. Oni jsou praktičtí lidé, posuzují ty věci, jak je vidí, a vidí je ovšem na těch našich representantech v Americe a úřadech. Nemluvím o osobách. Ale když tam vidí, že se nepracuje, anebo, že jsou úřady zbytečnými, když tam vidí, že se v našich úřadech nešetří, posuzují podle toho celou naši republiku a celý náš stát. To nám nikterak nemůže sloužiti k duhu. V těch věcech bychom také měli zjednati určitou nápravu. Dovolím si vám k informaci podat obrázek těch našich úřadů, které máme ve Spojených Státech Amerických. Máme jedno vyslanectví ve Washingtoně a 9 konsulátů ve Spojených Státech. Tedy číslo, které nemá žádný stát na světě, žádná velmoc to nemá, co máme my. Poláci na př. mají pro 3 mil. obyvatel polského jazyka ve Spojených Státech pět konsulátů, Srbové pro 1 mil. mají 3 konsuláty, jenom my pro 1/2 milionu našich příslušníků, kteří nemají amerického občanského práva, máme 9 konsulátů. A ty konsuláty jsou také co do personálu bohatěji dotovány nežli všecky úřady ostatní toho druhu v Americe. Generální konsulát v New Yorku má 30 osob, kdežto francouzský generální konsulát má jenom 7 osob, poněvadž je to velmoc. (Výkřiky.) Na vyslanectví máme 30 úředníků kromě vedlejšího personálu podřízeného, kdežto francouzské vyslanectví má 15 úředníků, jihoslovanské vyslanectví 5, rumunské 3 atd.
A ještě jedna věc dala by se vytknouti se stanoviska sociálního. V Americe jest zvykem, nebo aspoň pravidlem, že v úřadech bývá placen sluha minimálně 200 dolary měsíčně, naši sluhové toho nemají. Náš sluha má 108 dolarů měsíčně. Snad může býti z toho dobře živ, ale vytýkám ten nepoměr, že totiž u všech ostatních úřadů amerických i cizích zastupitelstev je mezi nejvyššími a nejnižšími kategoriemi rozpjetí 1:4, tedy ten nejvyšší úředník má nejvýše 4krát tolik co nejnižší, ale u nás je rozpjetí 1:30, což jistě nesvědčí zrovna o naší demokracii za hranicemi a nerepresentujeme se tam příliš demokraticky a sociálně.
A nyní mi dovolte ještě několik slov o personální otázce našich vyslanectev v Americe. Náš vyslanec v Americe, pokud jsem byl informován, dostával od 1. května letošního roku 40 tisíc dolarů ročně. Račte si to přepočítati na koruny. Od 1. května letošního roku nastala redukce v těch platech i u ostatních úředníků a dostává 24 tisíce dolarů ročně. To jsou, prosím, ještě sumy, které zase jsou daleko vyšší než jsou platy ostatních vyslanců ať amerických v cizině nebo cizích vyslanců v Americe. Američtí vyslanci a velvyslanci mají po celém světě 12-17 tisíc dolarů ročně, ne více. Francouzský 18 tisíc dolarů, srbský 11 tisíc atd., tedy to všechno ukazuje na to, že jsme se ještě nenaučili v těchto věcech šetřiti a já myslím, když jsme v takové situaci, že vláda byla nucena postaviti si za svůj první úkol šetřiti, že musíme zde také začít, musíme šetřit všude, ať se to týká kohokoli.
Stejně tak naši další úředníci. Tam pan legační rada Hála má 14.400 dolarů ročně, to znamená 1 1/2 milionu Kč. Ovšem bylo to od 1. května zredukováno na 9000 dolarů, tedy na 900 tisíc Kč. A když jsme u toho pána, dovolte mi, abych zde z dopisu, který jsem dostal z Ameriky a který je velice informativní, přečetl něco, co ne zrovna pěkně ilustruje, jakým způsobem se u nás vybírají síly a hledí se jen na stranickou příslušnost a ne na to, nač přece od počátku aspoň se zdálo, že se bude hledět, zdali ti lidé také byli bezvadni a schopni v každém a zejména politickém ohledu.
Tedy prosím, to vyjímám z dopisu velmi důvěry hodné osoby, která mi sděluje toto (čte):
"R. 1916 v době války poslali američtí Čechoslováci chudé Černé Hoře nákladní loď "Brindisi" plnou potravin a oděvů. Na lodi bylo 400 dobrovolníků Černohorců. Rakouský konsulát v N. Yorku, jenž měl o věci známost, upozornil konsulát skadarský, který povolal ponorky a aeroplány rakouské, aby blížící se loď potopily, což se stalo 16. ledna 1916 nedaleko břehů Albánie. Na lodi byla současně lékařská výprava pro Černou Horu; lékaři zahynuli s lodí až na dr. Guču; z ostatních se zachránila sl. Lamačová. Při potopení lodi se odehrály srdcervoucí výjevy na palubě lodi. Černohorští junáci, majíce padnouti v ruce rakouských katanů, navzájem se postříleli. Loď s celým nákladem byla potopena."
Tehdy konsulem ve Skadaru byl pan legašní rada Hála. (Výkřiky.) Žádám za přísné vyšetření tohoto případu, protože věc je známa v Americe a nepůsobí příznivě pro zvýšení autority státní za hranicemi.
Pan legační rada Špaček má 12.000 dolarů, to je také přes jeden milion korun, po redukci 7500, to je 750.000 Kč. Dr. Sum je sociálním ataché, má 10.000 dolarů, tedy jeden milion korun, redukováno na 7500, to je na 750.000 Kč. Já nevím, k čemu toho sociálního ataché potřebujeme při našem vyslanectví a dokonce k čemu tam potřebujeme obchodního ataché, poněvadž máme v N. Yorku svůj generální konsulát a mimo to ještě osm konsulátů po celé Americe, tedy - jak jsem byl informován - v místech, kde není žádné práce pro ně, kde skutečně tyto konsuláty vydržujeme úplně zbytečně.
Ale něco jiného by bylo potřebí v Americe při našem vyslanectví, totiž aby se tam řádně obstarávala agenda o restituci majetku našich příslušníků, který byl pod správou americkou. A je to jen zaviněním našich úřadů v Americe, že dodnes nemůžeme tyto peníze a majetek svých krajanů v Americe dostati. A ten majetek není malý, neboť obnáší přes 5 milionů dolarů! Byl tam zřízen sice od pana legačního rady Masaryka zvláštní úřad, kterému také byli přikázáni úředníci, aby se mohli specielně obírati touto agendou a starati se o vybavení tohoto majetku českého, ale tento oddíl byl před několika měsíci rozpuštěn a od té doby agenda leží a nic se v té věci nestalo. Já bych prosil zase ministerstvo financí a ministerstvo zahraničních věcí, aby v této věci také konečně zjednalo pořádek, poněvadž nám tam leží ladem takový velký národní majetek. Šetří se tam, kde bychom šetřit neměli; my bychom neměli zejména šetřiti na investicích.
Já ještě na některé případy snad budu moci poukázati během řeči. Zatím dovolím si upozorniti jen na jeden.
Jak známo, vážené národní shromáždění, je řeka Dunaj na základě mírových smluv mezinárodní řekou, a to počínaje od Ulmu. Dohled na tuto řeku mají míti dvě komise, které budou voleny interesenty nebo již byly voleny. Je to tak zvaná mezinárodní dunajská komise, která má dohled na řeku od Ulmu až po Brailu a pak je druhá evropská komise dunajská, která dohlíží na další tok Dunaje až do Černého moře.
V té prvé komisi, která dohlédá na tok Rakouskem, Československem a Maďarskem, mají zasedati zástupci všech pobřežních států. Kde tato komise má míti sídlo, bylo dlouho sporným, od roku 1919 se bojuje, má-li toto sídlo býti ve Vídni, či v Bratislavě či v Budapešti nebo v Bělehradě. Jest pochopitelno, že všecky tyto státy mají značný zájem na tom, aby jejich stát byl sídlem této mezinárodní komise z vážných důvodů. Letos bylo o tom rozhodnuto ve prospěch našeho státu. Tedy sídlo této mezinárodní komise má býti v Bratislavě. A nyní, prosím, se mluví v Bratislavě i u nás o tom, že se nestalo doposud žádné opatření, abychom tam zabezpečili potřebné místnosti a byty pro delegáty této komise. Nechci ani věřit, že to by bylo možné. Ale slyšel jsem to s velmi dobře informované strany. Tu bych snažně prosil zástupce ministerstva financí a ministerstva zahraničních věcí, aby v té věci učinili všecko, aby tu náš stát neutrpěl škody. Je to naší povinností, když se o to 2 roky jedná, abychom byli konečně tak dalece připraveni, abychom tam měli svou budovu k tomuto účelu postavenou a měli možnost delegáty mezinárodní komise ubytovati.
To jsou ty investice nejužitečnější, investice, které se měly díti již od převratu. Nejdůležitějším bylo stavět a stavět, na to jsme upozorňovali neustále již od roku 1919. Od převratu upozorňujeme dřívější vlády na to, že je potřebí stavět, poněvadž tím ustavičným a věčným zabíráním nemůžeme vystačiti. (Tak jest!) Kdo si to má dát líbiti, aby se mu ustavičně zabíraly místnosti? Už jsme zabrali kde jaký klášter, kde jaký palác a ještě to nestačí. Musíme se postarati o to, abychom stavěli, a to jsou investice užitečné. Kdybychom v roce 1919 byli začali stavět, pak by u nás nebylo bývalo bytové nouze a my jsme byli s celým tím stavebním ruchem docela jinde a rovněž se vším hospodářským životem u nás.
Nyní ovšem přichází se k takovým důsledkům, že se zavírají budovy školní, a jest to přímo trapné, když člověk z blízka sleduje na př. zavírání takového ústavu pro hluchoněmé v Praze. Jest to přímo škandál, když se taková věc může ještě státi u nás a když se neučiní opatření, aby to bylo pro dobu co nejkratší. Já jsem přesvědčen, že by se tomu bylo dalo předejíti, že by se nebyly musily ty ubohé hluchoněmé děti vystěhovati z ústavu, který byl postaven ne z příspěvků státních nebo veřejných, nýbrž ze soukromých peněz, soukromých příspěvků, které byly sbírány po celém světě. Jest to jeden z nejkrásnějších ústavů evropských a také letošní světový sjezd hluchoněmých, který zde byl uspořádán o prázdninách, ukázal s jakou láskou celá ta obec hluchoněmých lne ke svému domu. Ten ústav jest na to zařízen, má celé adaptace provedeny za tím účelem, a takový ústav je dnes restringován, takže počet 100 až 120 chovanců, který se mohl ještě rozšiřovat, jest ovšem nyní omezen na 1/4 a vystěhován do soukromé vily.
Ještě je jedna otázka zde, které se také musím dotknouti a která nám také nikde nezjedná vážnosti. Patří to k věci, poněvadž spadá to do této kapitoly: Příděly zemím a autonomním korporacím. Já prosím, aby naše veřejnost k této otázce se chovala tak, jak vyžaduje spravedlnost. Myslím na to ustavičné nucení, na ten nátlak, který se provádí se strany města Prahy na církevní velkostatky zde v Praze a okolí Prahy. To je prosím něco neslýchaného, aby obec z toho důvodu, že má provádět regulaci, domáhala se vlastnictví těchto statků. To jest něco přímo neslýchaného, aby nutila majitele těchto pozemků, řekněme strahovských, maltánských, křižovnických a benediktinských, aby prodali všechen svůj majetek obci za cenu, která jest přímo výsměchem každé spravedlivé ceny. Tak byly prodány Dejvice - ještě to není skoncováno, jest to u pozemkového úřadu k schválení - pod velkým nátlakem po 10 K za sáh, celkem za 7 mil., kde kapitola Svatovítská žádala 18 mil. a kde skutečná cena pozemků těchto jest hodně přes 50 milionů. Byly prodány nebo mají se prodat Motoly - to je majetek řádu Maltézského - po 3·60 K, kde byly v sousedství prodávány pozemky po 60 až 80 K. Řád Maltézský žádal aspoň obnos 10 milionů, i s tím by se byl spokojil, ačkoliv jest to cena třikráte menší, než skutečná cena, ale dostává od města Prahy 2 až 3 mil. K. Jsou zde Křižovníci, kterým se nabízí 1·20 K za sáh v těch místech, kde se prodávají pozemky za 100 až 150 K. Strahov byl nucen prodati pozemky po 11 K, které se prodávají po 160 K. Já nemohu při té příležitosti jinak se vysloviti, že, má-li se takovým způsobem prováděti sanování obecních financí, je to krádež a loupež a nic jiného. (Hluk. Výkřiky.)
Prosím, odpusťte, to je krádež a loupež a nic jiného. (Výborně!) A to se děje majetku, který není v rukách jednotlivce. Neračte se dívat na církevní majetek jako na majetek jednotlivce. To je majetek, který, až budeme provádět odluku státu od církve, bude jistě vzat v úvahu a který bude musiti sloužiti těm úkolům, které snad ještě dnes anebo v dřívějších dobách obstarávaly veřejné korporace. Takovým způsobem si tedy odluku státu od církve nepředstavujeme. Když jsme šli do toho, řekli jsme si: půjdeme s tím poctivým úmyslem, abychom poctivou odluku státu od církve provedli, ale napřed ožebračiti a okrásti církev a potom prováděti odluku, to, myslím, že nedojde u žádného poctivého člověka souhlasu a nemůže prospět našemu státu.
Když jsme v těch investicích, jest mně skutečně přímo směšnou číslice, která jest zařazena na investice v ministerstvu financí, něco přes 2 miliony. To má býti na budovy, na zřizování budov, kterých finanční správa nutně potřebuje. Ona však potřebuje také po případě uzavírat nájemní smlouvy, poněvadž víme, že v celé řadě obcí, zejména ve zněmčeném území, český člověk nedostane bytu. Je to v Liberci, Duchcově, Žatci a v celé řadě obcí, kde je těžko pro českého úředníka, který je tam přeložen, dostati byt. Finanční správa musí počítat do budoucnosti nejen s tím, že bude šetřiti na vydání, ale že také zjednoduší svou úřední agendu. Bylo o těch věcech několikráte mluveno a nemám příčiny, abych tyto věci znovu rozváděl, ale myslím, že je potřebí toho zjednodušení jak při vyměřování daní a veřejných dávek, tak také při vyclívání. Co tomu řeknete, když na př. řezník, který nemůže zaplatiti dávku z poraženého kusu, poněvadž se na poště neúřaduje, řekněme odpoledne ve 4 hod., dá to zabít na porážce a veze pak maso na prodej do Prahy. Zde zaplatí plný obnos daně z masa, za všechno maso, a sice ještě vyšší poplatek, nežli je ze stejného kusu živé váhy. Jest předpis, že se tomu, kdo zaplatil daň z živého kusu, tato daň odpočítává od daně z masa na čáře. On tedy zaplatí onen vyšší obnos a nyní přijde domů a tam má obsílku, aby se zodpovídal za to, že nezaplatil za živý kus dobytka. Tedy maso zdanil, zaplatil ještě více, poněvadž mezi tím ten dobytek dal poraziti, a potom má platit z té krávy znovu a k tomu ještě pokutu. Myslím, že takovým způsobem si berní správa také nikde neudělá žádných přátel. To není jeden případ, těch máme při tom vyclívání na hranicích celou řadu, kde jest skutečně ta kontrola téměř bezúčinná, ale vinou orgánů, které nedovedou zaříditi věci tak, aby tam byly řádně prováděny tyto agendy.
Vím, že otázka našeho úřednictva berního, finančního je také bolavou. Nebylo snad druhého oboru úřednictva, které by bylo tak těžce postiženo převratem, jako bylo naše úřednictvo finanční u berních úřadů a finančních ředitelství. Tam odtud bylo nejvíce bráno úřednictva do ústředních úřadů a právě toho nejzapracovanějšího, nejschopnějšího a nejzdatnějšího a byly tam přibírány mladé síly. Já bych nechtěl podceňovat práci takového finančního úředníka. Naopak myslím, že vedle odborné kvalifikace musíme žádat od něho, aby měl také plné sociální porozumění, které je tak důležité v dnešní době, a aby dovedl spravedlivě, objektivně a také vůči poplatnictvu tím určitým shovívavým způsobem postupovat, a k tomu všemu potřebujeme vzdělaného úřednictva. Když naše finanční ministerstvo - přece bylo to jednou řečeno v jednom výboru - je naše "nejvýdělečnější" ministerstvo, pak tím spíše musíme žádat, aby úřednictvo finanční bylo zdatné a aby bylo za práci plně honorováno. Mně opravdu překvapilo nepříjemně, když jsem se dozvěděl, že ani remunerace, které byly ještě za loňský rok placeny právě přednostům berních úřadů, tedy těm, kteří mají nejzodpovědnější práci a, řeknu, také nejchoulostivější, byly namnoze zastaveny, ačkoliv na ně měli, myslím, svojí prací jistě plný nárok. To se stalo v 66 případech ze 107, takže jenom v 41 případech byly remunerace dány. Letos na rok 1922 v rozpočtu nemáme ani jedné takové položky. To všecko bylo škrtnuto. Já myslím, že to není spravedlivé oceňování práce, té těžké práce, kterou koná právě berní úředník, aby byl ještě zbaven té nepatrné remunerace, která obnáší 500, 800 a v nejlepším případě až 1500 K, někdy také 1800 K ročně. Tedy my musíme šetřit ve státní správě. Ovšem šetřit neznamená snad nevydávat groše, nýbrž vydávat ho užitečně a nevydat ho marně. Víme, že také Nejvyšší kontrolní úřad koná v tom směru svoji povinnost, ale já bych si přál, aby také úřady řídily se jeho pokyny, a to se také neděje.
Máme na př. předpis, že pro uzavírání smluv jest zřízen zvláštní úřad. Je to finanční prokuratura. A právě z podnětu Nejvyššího kontrolního úřadu upozornilo ministerstvo financí všechny úřady státní, že smlouvy o pronájmu, smlouvy o koupi, které uzavírá kterýkoli státní úřad, mají být přezkoumány finanční prokuraturou. Je to tedy státní úřad, který je podle své instrukce k tomu povolán a povinen. A já myslím, že je také v zájmu státní pokladny, aby tento úřad skutečně smlouvy přezkoumával, a ne, jak se to stalo v posledních dvou známých případech - jiné případy mi nejsou známy, ačkoliv jsem přesvědčen, že jich je celá řada - kde smlouva o prodeji pivovaru "u Primasů" šekovému úřadu a stejně také smlouva o prodeji velkostatku Lánů nebyla sdělávána finanční prokuraturou, nýbrž soukromými advokáty, a stály tyto smlouvy na účet eráru 200.000 K v prvém případě a ve druhém případě 250.000 K. Myslím, když máme k ujednávání smluv zřízený úřad, že by bylo záhodno, aby ministerstvo financí upozornilo všechny státní úřady, že takovéto smlouvy, které se uzavírají jménem státu, má sdělávati finanční prokuratura a že má již od počátku býti přibírána k tomuto jednání.
Byl bych s těmi poznámkami, které
jsem chtěl k této kapitole říci, zhruba hotov. Chtěl bych jenom
na poslední slova, která zde byla včera pronesena zástupcem sociálně-demokratické
strany kol. Svobodou, stručně reagovati. Pan kolega zmínil
se o tom, že stojí před námi zlatý věk. Ano, doufejme, že skutečně
doděláme se v našem státě takového blahobytu, jakého si zasloužíme
a jaký si - doufejme - v budoucnosti také vybudujeme. Ale nesmíme
zapomínati, že dříve musíme projíti železnými roky a měsíci těžké
práce a šetrnosti. Když jsem zde slyšel ujišťování, že socialisté
mají zájem na státním hospodářství už proto, poněvadž se pokládají
za dědice tohoto státu a z toho důvodu si přejí, aby tento stát
byl co nejlépe vybudován a aby byl co nejspořádanějším, a tak
dědictví, až je socialisté převezmou, co nejbohatší, myslím, že
celý stát a celý národ a všecky jeho strany mají jediný a největší
zájem, aby toto dědictví bylo skutečně aktivní, ale ne pasivní,
jako se stalo v rukách marnotratného otce, který je za 3 roky
prohýřil. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl. Kaufmann. Dávám mu slovo.
Posl. Kaufmann (německy): Slavná sněmovno! Dámy a pánové! Můj klub mně uložil vyložiti ve speciální debatě naše stanovisko ke kapitolám V, VI a VII. Řečené kapitoly jednají o Nejvyšším kontrolním úřadě, přídělech zemím a státních dluzích. To jsou tři kapitoly, k nimž by ovšem mohl nejobjektivnější kritik mluviti tolik hodin, kolik mám k disposici minut. Přes to chci se vynasnažiti vyložiti v těch několika minutách stanovisko naší strany k těmto třem kapitolám státního rozpočtu. Nejvyšší kontrolní úřad, o němž již dnes večer něco řekl soudruh Beutel, byl zřízen již r. 1919. Přes to, že existuje již více než dva roky, není jeho funkce vlastně úzce opsána a musíme konstatovati, že zákon vymezuje zajisté příliš úzký okruh působnosti pro Nejvyšší kontrolní úřad. Nejvyšší kontrolní úřad nemá míti zajisté jen právo kontrolovati, má míti také povinnost k tomu a aby této povinnosti dostačil, aby tuto povinnost správně vyplnil, musila by se mu zajisté poskytnouti mnohem větší neomezená moc, než má dnes. Jeho pravomoc by musela jít tak daleko, že by mohl pohnati k odpovědnosti i ministry, kteří ve svém oboru špatně hospodaří. Od 18 měsíců, jak konstatoval můj straník Beutel, nebyla dosud předložena účetní uzávěrka, a zdá se, jako by kontrolní úřad neměl moci pečovati o to, aby účetní uzávěrka se předkládala v menších intervalech, v šesti nebo nejdéle devíti měsících. 18 měsíců jest zajisté dlouhá perioda a musíme již žádati, aby se tato perioda vhodně zkrátila a účetní uzávěrka se také včas před projednáváním rozpočtu předložila Národnímu shromáždění, poněvadž podle našeho názoru jest účetní uzávěrka nejdůležitějším podkladem ke zkoumání rozpočtu. Nejvyšší kontrolní úřad musí podle mého mínění míti také právo k revisi ústředen. Jak to vypadá v ústřednách a jak se v ústřednách hospodaří, řeklo nám jasně a zřetelně přece několik zpráv v předminulém nedělním čísle "Českého Slova" z 13. listopadu. Pan Sajdl, který ten článek uveřejnil, vypravoval tam zcela zajímavé věci a ovšem si částečně stěžoval, že lihová komise nedává přednost lihovému průmyslu před zemědělskými lihovary. Avšak právě rozlišování, které pan Sajdl tam uvádí, ukazuje nám, jak se provozovalo v ústřednách protekční hospodářství, ba hospodářství, jež hraničí na korupci. Můžeme konstatovati ze záznamů, jež pan Sajdl přináší a proti nimž není snad námitky, že v kampani 1919 a 1920 byl řepový líh placen průmyslu 240, melasový líh 290 a zemědělským lihovarům 420 a 470, tedy o 60 až 70% výše. Mimo to obdrželo společenstvo zemědělských lihovarů asi 20korunový režijní příspěvek na hl, t. j. ony obdržely úhrnem o 37 milionů více než průmyslové lihovary. Mimo to však musili jsme konstatovati, že těch 20 K pro 1 hl, jež činí asi 8 milionů korun, bylo dáno ze státních prostředků lihovou komisí, takže by se zde mělo zajisté vyšetřiti, byla-li tato částka užita tímto způsobem ze státních prostředků na základě nařízení nebo z podnětu lihové komise a byla-li užita neprávem, aby ti, kdož způsobili výplatu, byli pohnáni k odpovědnosti a náhradě. V kampani 1919/1920 však lihová komise mimo to zvýšila cenu lihu na základě nařízení z 2. března 1920, pro průmysl na 370, pro zemědělství na 600 K, to činí při celkové výrobě v zemědělských lihovarech plus pro zemědělské lihovary 43·5 milionů korun. V kampani 1920/21 byla cena zvýšena na 700 K pro průmysl a pro zemědělské lihovary na 1100 K, takže zemědělské lihovary měly předskok 124 milionů oproti průmyslovým lihovarům. Tato čísla mluví zajisté za celé svazky. Chtěl bych však mimo to ještě konstatovati, že lihová komise přeplácela společenstevním pivovarům režijní výdaje, že pro rok 1920, kdy režijní výdaje činily 838.000 K, poskytla zemědělským lihovarům na režijní výdaje příspěvek 875.000 K. A musíme zajisté konstatovati, že tento způsob náhrady příspěvků na režijní výdaje skoro hraničí s korupcí. Musíme tedy, vyjmeme-li jen tento jeden příklad, konstatovati, že hospodářství ústředen není spolehlivé, že musíme žádati přísnou revisi ústředen Nejvyšším kontrolním úřadem a přede vším jiným, aby Nejvyšší kontrolní úřad podal zprávu sněmovně. Zákon zde vykazuje zcela mohutné mezery. Kontrolní úřad nemá býti přede vším jiným odkázán na obtížnou a zdlouhavou úřední cestu a jest to zajisté zcela nesprávné pojímání úkolu Nejvyššího kontrolního úřadu presidentem Nejvyššího kontrolního úřadu, jestliže prohlašuje a podává zprávu, že dosud se nestala žádná dohoda mezi administrativou a kontrolou. Zní to velice zvláštně, vysloví-li se o správním sboru, o kontrolním sboru slovo dohoda, a já jsem přesvědčen, že v každém malém spolku by se členové proti tomu zcela rozhodně ohradili, kdyby se spolkový kontrolor musel teprve dohodnouti se spolkovým pokladníkem, jakou zprávu má kontrolor podati o činnosti spolkového představenstva. Nějaká dohoda mezi administrativou a kontrolou nesmí tedy vůbec existovati, podle našeho mínění má kontrolní úřad kontrolovati a nález bez cizích vlivů předložiti sněmovně. Napřed by se měla podati zpráva sněmovně a pak by se mohlo teprve mluvit o dohodě o rozdílech mezi kontrolním úřadem a administrativou za souhlasu a dozoru parlamentu. (Souhlas na levici.)