Non mi occorre di andare in cerca
di frasi per esprimere tutta ľammirazione onde vibra ľanimo
mio di fronte alľ eroismo incomparabile, merc il quale la
Nazione boema ha conquistato la sua indipendenza e la sua libert.
Ma questo sentimento di ammirazione
non -per cosi dire-mio esclusivo e personale: , invece, il sentimento
delľ umanit intera, che saluta con commosso entusiasmo questa
rinascenza prodigiosa del popolo boemo. Il quale delľ ammirazione
di tutto il mondo civile ben degno, pel dolore sofferto, pel
sangue versato, pel sacrificio cui con audacia magnanima espose
tutta la propria esistenza: cos nel mondo pagano sorsero gli eroi,
e nelle persecuzioni contro i Cristiani i martiri, e sorgono oggi
gľindividui o i popoli trionfatori per la possanza vittoriosa
della Idea.
Bene, per, posso e voglio ricordare
in quesťora, con legittima fierezza, taluni atti e fatti,
che segnano episodi non trascurabili in questa epopea della rissurezione
boema: atti e fatti, cui io ho partecipato nella qualit di capo
del Governo italiano, ma acceso nel cuore di tutto entusiasmo
onde mi sento capace, avendo in me la certezza di essere sinceramente,
veramente ľinterprete fedele della grande anima ďItalia.
Il 21 Aprile, io firmavo col Colonnello
Stefanic la Convenzione tra il Comitato Czeco-slovacco e il Governo
italiano per la costituzione della legione czeca. Or se ľesercito
il simbolo pi completo, pi rappresentativo, pi tangibile di uno
Stato, ho bene il diritto di affermare che il nuovo Stato boemo
era per la prima volta riconosciuto dallo Stato italiano: questo
Stato, che per sorgere ed affermarsi aveva dovuto esso pure, non
diversamente dalla Boemia, lottare contro il medesimo oppressore
attraverso i medesimi sacrifizi pei medesimi ideali. Quella data
non fu scelta appositamente; ma segnava essa il Natale di Roma.
Il caso secondava, in tal modo, con fausti presagi la volontá
degli uomini. Io feci osservare allora al Colonello Stefanic quel
giorno augurale: la medesima commozioue ci vinse e ci sospinse
ľuno nelle braccia delľ altro. Non erano due uomini,
che si abbracciavano: erano due popoli, erano la Boemia e ľItalia!
Il 24 Maggio (giorno del terzo anniversario
della guerra ďItalia (Bouřlivý potlesk.)
fu consegnata la bandiera alla prima unit czeca, che erasi costituta.
E, cos, la bandiera - il segno pi sacro delľonore e della
indipendenza di un libero paese - bandiera boema sventol per la
prima volta al sole di Roma, sulľ altare che ľItalia
al pi del Campidoglio ha elevato alla imperitura memoria dei suoi
profeti, dei suoi martiri e dei suoi guerrieri. Grande fortuna
e grande onore fu per me il porgere al vessillo boemo, nel suo
battesimo, il saluto italiano. Quel battesimo - io dissi allora
- anche se fatto lontano dalla terra patria, non poteva essere
certo pi solenne e pi augusto: lo propiziava Roma, e lo benediceva
sul proprio altare ľItalia, e ad esso eran vigili padrini
le grandi ombre degli Eroi del nostro Risorgimento - Vittorio
Emanuele II e Giusseppe Mazzini e Giusseppe Garibaldi. (Bouřlivý,
dlouhotrvající potlesk.) - Quel rito (io
ho sentivo nel mio animo, e tutti con me lo sentivano) apparve
e fu il vaticinio delľ evento sicuro ed infallibile: ľevento,
che ľardore di sacrificio di tutta una gente voleva si compisse.
E si compiuto: ecco sorta in piedi,
fiera, eroica, gloriosa la Boemia, che mai non fu spenta: la Boemia
che ľItalia fraternamente compianse nelle sue inenarrabili
sventure, che fraternamente ora esalta nelľora della vittoría
commune. (Hlučný potlesk.) Questo legame
di amicizia e di affetto, che cos intimamente pur a tanta distanza
di spazio avvince le anime di due popoli, perdurer forte e tenace
nel tempo. Nulla varr a indebolirlo, tanto meno a discioglierlo:
sar anzi volere commune ch´esso sempre pi si rafforzi e rinsaldi.
Con questa fede ardente e sicura io affido a questo amichevole
messaggio apportato da un soldato italiano fra soldati boemi,
ľaugurale saluto fraterno che ancora una volta dal cuore
ďItalia giunge al cuore della Boemia.
(Volání: Sláva!
Dlouhotrvající, bouřlivý potlesk.
Poslanci činí ovace generálu Piccionimu v
lóži.)
Předseda:
V českém překladu poselstvo toto zní:
(čte)
Netřeba mi hledati frází
na vyjádření veškerého obdivu,
naplňujícího duši moji před nepřirovnatelným
heroismem, kterým český národ získal
samostatnost a svoji svobodu. Tento pocit obdivu není však
- abych tak řekl - jenom pocitem mým osobním:
naopak je pocitem celého lidstva, jež s pohnutým
nadšením pozdravuje toto zázračné
vzkříšení českého národa,
kterýžto národ je skutečně hoden
obdivu celého civilisovaného světa pro vytrpěnou
bolest, prolitou krev a oběti, se kterými velkodušně
a odvážně nasadil všecko své bytí;
tak u pohanů vyvstali hrdinové a v křesťanských
pronásledováních mučedníci
a povstávají dnes osoby nebo národové,
triumfující vítěznou mocí ideálu.
Přes to ale mohu a chci vzpomenouti
v této hodině s oprávněnou hrdostí
některých událostí, jež vyznačují
nepomíjející episody k této epopei
českého vzkříšení. Události,
jichž jsem se súčastnil v hodnosti náčelníka
italské vlády, ozářen však v
srdci celým oním nadšením, s nímž
cítím se oprávněn, abych upřímně
a opravdově stal se věrným tlumočníkem
velké italské duše.
21. dubna podepsal jsem s plukovníkem
Štefanikem smlouvu mezi československým komitétem
a italskou vládou na zřízení české
legie. Je-li tedy vojsko symbolem nejúplnějším,
nejskutečnějším a nejmocnějším
nějakého státu, mám jistě právo
tvrditi, že italský stát tímto poprvé
uznal nový český stát, onen stát,
který, chtěl-li povstati a upevniti se, musil stejně
jako Čechy bojovati proti témuž potlačovateli
s týmiž obětmi za stejné ideály.
(Výborně! Potlesk.) Toto datum nebylo voleno
úmyslně, ale značí narozeniny Říma.
Náhoda tak doprovázela šťastnými
příznaky vůli mužů. Zmínil
jsem se tehdy plukovníku Štefanikovi o významu
slavnostního dne. Stejné pohnutí nás
přemohlo a vrhlo navzájem do náruče.
Nebyli to dva muži, kteří se objímali,
ale byly to dva národy, byly to Čechy a Italie.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Dne 24. května (třetí
výročí války Italie) byl odevzdán
prapor prvním utvořeným oddílům
českým. Tak prapor - nejposvátnější
výraz cti a nezávislosti svobodné země,
český prapor, poprvé vlál na římském
slunci, na oltáři, který Italie postavila
pod Kapitolem na nehynoucí památku svých
proroků, mučeníkův a svých
bojovníků. Bylo pro mne velikým štěstím
a velikou ctí, pozdraviti českou vlajku při
jejím křtu. Řekl jsem tehdy, že tento
křest, ač konaný daleko vlasti, jistě
nemohl býti slavnostnější a vznešenější,
neboť zasvěcoval ho Řím a požehnala
Italie na svém oltáři a kmotry byly veliké
stíny hrdinů našeho vzkříšení:
Viktor Emanuel II., Josef Mazzini a Josef Garibaldi. (Nadšený,
dlouhotrvající potlesk.)
Tento obřad - cítil
jsem to v duši a všichni se mnou to cítili -
zdál se a byl předzvěstí jistého
a neklamného výsledku: výsledku, který
přál si všecek národ v horoucnosti obětí,
aby se vyplnil.
A vyplnil se: Hle, hrdé, heroické,
slavné Čechy, jež nikdy nevyhasly, povstaly,
ony Čechy, jež Italie bratrsky oplakávala v
jejich nevýslovném utrpení a s nimiž
nyní bratrsky se raduje v hodině společného
vítězství. (Bouřlivý potlesk.)
Tento svazek přátelství a lásky, který
přes všecku vzdálenost tak mocně spojil
duše obou národů, potrvá silný
a bude vzdorovati času. Nic nebude moci seslabiti ho, nebo
rozvázati; naopak, bude společnou snahou, aby vždycky
více se upevňoval a sesiloval. S touto horoucí
a pevnou vírou svěřuji tomuto přátelskému
poslání, přinášenému italským
vojínem v řadách českých vojínů,
blahopřejný bratrský pozdrav, který
ještě jednou vychází od srdce Italie
k srdci Čech.
V. L. Orlando.
(Nadšený, dlouhotrvající
potlesk.)
Slavné Národní
shromáždění!
Bouřlivý projev Váš,
jímž Jste provázeli skvělé, nám
nezapomenutelné poselství ministerského předsedy
slavné Italie, je tlumočníkem citů,
jež nás všechny ke spojené Italii víží.
My děkujeme zde jménem všeho národa
československého za neobyčejné důkazy
lásky, jež byly legiím našim v krásné,
slunné Italii každé chvíle prokazovány,
my pozdravujeme odtud velikou Italii za vše, co vykonala
pro národ náš československý
a co vykonala pro společně ideály světa,
pro svobodu a demokracii, pro civilisaci a humanitu. Poselství
presidenta Orlanda bude připojeno ku protokolu o
této schůzi, aby tvořilo jeden z jeho nejskvělejších
listův, a bylo na vždy dokladem bratrského
spojení v přítomnosti a bratrské spolupráce
ve vší budoucnosti. (Bouřlivý, dlouhotrvající
nadšená pochvala a potlesk.)
Přistoupíme k vlastnímu
dennímu pořádku, k vlastnímu
úkolu dnešní schůze. Pan president republiky
vykoná slib ve smyslu zatímní ústavy.
Přečtu znění slibu: "Slibujete
jako president republiky Československé na svou
čest a svědomí, že budete dbáti
blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů."
President republiky dr. T. G.
Masaryk: Slibuji! President republiky podává
ruku předsedovi Národního shromáždění.
(Výborně! Dlouho trvající potlesk.
Shromáždění povstává a
zpívá národní hymnu "Kde domov
můj". Bouřlivé volání:
Nazdar! Dlouho trvající potlesk.)
Předseda
(zvoní): Pan president republiky vyžádal
si slovo.
President republiky dr. T. G.
Masaryk: Dámy a pánové! Bratří!
Prosím Vás, přijďte zítra o druhé
hodině na hrad, abyste vyslechli prvé presidentské
poselství. (Dlouhotrvající potlesk.)
Předseda:
Tím denní pořádek dnešní
schůze je vyčerpán a já navrhuji dle
§ 83. jedn. řádu, aby se přes vánoční
prázdniny schůze Národního shromáždění
československého odročily. Den a pořad
schůze příští by se oznámil
písemně.
Námitek proti tomu není,
zůstává při mém návrhu.
Schůze jsou tedy odročeny.
Prohlašuji dnešní
schůzi za skončenu.
(Nazdar! Neutuchající
potlesk.)