(21.40 hodin)
(pokračuje Václav Pláteník)
Abych tedy ukázal, jak podrobně to řeším, já se v posledních měsících věnuji třeba přístupnosti škol. Možná nevíte, ale řada rodičů, co mají děti na invalidním vozíku, a ty si nevybírají třeba střední školu podle toho, co jejich děti umí nebo chtějí dělat, ale vybírají si střední školu podle toho, kde u nich v kraji je nějaká bezbariérová. K tomu se samozřejmě dostanu, bude kulatý stůl a řešíme to s novým dětským ombudsmanem a podobně. Ale když jsem se ptal interpelací pana ministra Plagy, jestli si nemyslí nebo jestli sleduje, jak bude projednáván stavební zákon a jestli náhodou tu situaci ještě nezhorší, že by třeba při rekonstrukcích a nových školách a podobně by přístupnost nemusela být řešena vůbec nebo takzvaně fejkově, že se dá rampa před schody ve škole, ale dál v budově se nikam nedostanete. Tak pan ministr Plaga mi tady píše: „Je pravda, že navržené ustanovení rozšiřuje okruh výjimek, kdy nemusí být dodrženy požadavky na bezbariérovost. Vzhledem k tomu, že tato novela se nyní nachází ve druhém čtení, nelze její finální podobu v tuto chvíli předjímat.“ Ale dneska už víme, jak vypadá, a oprávněně se domnívám, že by ta situace se mohla zhoršit.
Stejně tak jsem se ptal pana premiéra Babiše, protože vláda velmi správně před měsícem schválila Národní plán vyrovnávání podmínek pro osoby se zdravotním postižením. To je velmi příhodné. V návrhu se přímo, v tom dokumentu se výslovně uvádí: „Návrh prostředí, služeb, produktů a technologií musí vycházet z principu univerzálního designu. Veškeré tyto služby a produkty tedy musí být vytvářeny tak, aby byly použitelné pro co nejširší okruh osob bez nutnosti dalších úprav a tak dále a tak dále.“ V analytické části ten vládní plán přiznává, že skutečná úroveň přístupnosti veřejného prostoru není stále dostatečná a že stávající bariéry znemožňují nebo ztěžují uplatňování práv a významně přispívají k sociálnímu vyloučení. Tak to vidíte.
A právě proto, že tuto obavu sdílím, stejně tak třeba s Národní radou osob se zdravotním postižením, se Sdružením nevidomých a slabozrakých, s Aliancí pro individualizovanou podporu a s dalšími, tak jsem připravil velmi jednoduchý pozměňovací návrh, který vrací definici přístupnosti do té moderní široké podoby a škrtá to ustanovení, že by přístupnost mohla být vynechána jenom z důvodu, že by zvedala náklady. A měl jsem velikou radost, protože jsem myslel, že to vidíme stejně třeba s paní vládní zmocněnkyní pro lidská práva, protože ta po jednání Národní rady pro práva osob se zdravotním postižením 25. března na své sociální sítě, respektive na sociální sítě Úřadu vlády, natočila video, kde, cituji: „My ve Sněmovně projednáváme stavební zákon a já jednoznačně přednesu požadavek na bezbariérovost. Není možné, aby stát vynakládal finanční prostředky na stavby, které nejsou bezbariérové, třeba jen proto, že se to architektovi nelíbilo.“ Konec citace. Příspěvek na facebookové stránce Úřad vlády ČR, 25. března 2026.
A v ten moment už jsem byl plný naděje, že jsem se trefil, že jsme si to vyříkali a rozumíme si a třeba v tom komplexním pozměňovacím návrhu, který vláda připravila, tak se s tou přístupností něco stane. A bohužel se nestalo nic, což mě mrzí. Vy byste si mohli o mně myslet, že jsem třeba nějaký měkkosrdcatý, úzce zaměřený lidskoprávník, co tady kandiduje na ombudsmana nebo co, ale vůbec ne! Stejnou připomínku, jako mám já, vám zaslal ČKAIT, což si myslím, že jsou lidi, kterým můžete důvěřovat, a jedna z jejich připomínek je přesně nesouhlas s používáním nesprávného pojmu při definici přístupnosti.
Takže to nejsem já, nejsou to jenom advokáti zdravotně znevýhodněných, není to třeba jenom ombudsman, který se k tomu taky vyjádřil, ale jsou to i třeba stavební inženýři. Tady si myslím, že shoda na tom, že ta oblast přístupnosti je tam řešena nesprávně, je dneska relativně široká.
A protože se mi nepodařilo přesvědčit vládní poslance na hospodářském výboru, ani na ústavně-právním výboru, tak vám ty důvody tady shrnu nyní. Můj pozměňovací návrh, najdete ho v systému pod číslem 596 – přístupnost, reaguje na navržené nesprávné změny pojmu přístupnost a související změny stavebního práva. Navrhované znění váže pojem přístupnosti na zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, dále jen zákon 329. Tento zákon má ale zcela odlišný věcný a osobní rozsah. Upravuje podmínky nároků na dávkové plnění pro vymezený okruh osob se zdravotním postižením. Není normou technické povahy, ani normou upravující požadavky na výstavbu. Přenos definičního obsahu z dávkového práva do stavebních předpisů je metodologicky vadný a vede k zásadním interpretačním problémům. Definice přístupnosti ve stavebním zákoně by se tím stala závislou na tom, zda konkrétní osoba splňuje kritéria pro přiznání dávky podle sociálního práva. Přístupnost jako fyzická vlastnost stavby by tak ztratila svůj obecný, na konkrétní osobu nevázaný charakter.
Kdyby předkladatelé šli cestou standardního připomínkového řízení, tak vám můžu garantovat, že minimálně MPSV, Ministerstvo zdravotnictví a patrně i Úřad vlády by skákal 2 metry vysoko, kdyby viděl, jakým způsobem přístupnost chcete osekat. Připomínám, že přístupnost je v mezinárodním i evropském kontextu standardně vymezována jako vlastnost prostředí, tedy jako schopnost prostoru nebo stavby být bezpečně, samostatně a důstojně využit co nejširším okruhem uživatelů bez nutnosti zvláštní pomoci nebo úprav. Takové pojetí akceptuje jak úmluva OSN právě v osob se zdravotním postižením, tak evropská norma a i domácí česká ČSN 734001.
Zúžení definice přístupnosti výhradně na osoby se zdravotním postižením ve smyslu zákona 329 vede k přímé i nepřímé diskriminaci celé řady dalších skupin osob, které jsou na přístupnosti vystavěného prostředí reálně závislé, a to jde zejména o seniory s omezenou pohyblivostí nebo omezenou schopností orientace. Nemusím připomínat, že ve všech strategiích, které tady vlády v minulosti schválily a které schválí v následujících letech ohledně age proofing, a stříbrné vlny a podobně, bude to, že se máme na stárnutí připravovat ve všech předpisech, ve všech oblastech. Tady jdeme zjevně proti. Další skupiny tvoří děti a osoby doprovázející děti, rodiče s kočárky, těhotné ženy, osoby v dočasném zdravotním omezení; stačí, když dostanete berle třeba po zlomenině, osoby se smyslovými nebo kognitivními obtížemi, které nedosahují zákonného prahu pro uznání zdravotního postižení dle zmíněného zákona.
Česká republika je vázána zákazem diskriminace v přístupu k věcem veřejným, včetně přístupu k veřejným stavbám a prostranstvím vyplývajícím z čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i ze směrnice Rady a tak dále, nebudu číst ta čísla, a obecné zásady rovného zacházení. Zákon, který přístupnost veřejného prostoru konstruuje jako výsadu jedné skupiny obyvatelstva, je s těmito prameny neslučitelný. Jenom pro statistiku, kdyby tady seděl pan Juchelka, tak to doplní: Podíl osob starších 65 let v České republice trvale roste. Dle dat Českého statistického úřadu překračuje tento podíl 20 procent celkové populace a v horizontu 20 let se očekává jeho nárůst na přibližně 30 procent celé populace. Takže stárnutí je nezpochybnitelnou demografickou realitou, která musí být zohledněna v normativní regulaci i výstavbě. Stavby, které nejsou přístupné pro různé věkové skupiny a pro různé fáze lidského života, přestávají plnit svůj společenský účel a stávají se ekonomicky neefektivními institucemi.
Přístupnost v širokém slova smyslu je proto přímým projevem veřejného zájmu. Omezení definice přístupnosti pouze na zákonné kategorie zdravotního postižení je v přímém rozporu s tímto veřejným zájmem, neboť ignoruje převažující část potenciálních uživatelů, jejichž potřeby jsou co do přístupu ke stavbám srovnatelné. Vyhláška 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu, to je tedy prováděcí předpis k stavebnímu zákonu, vymezuje požadavky na přístupnost staveb pro širší skupinu uživatelů, než jakou připouští navrhované zákonné vymezení. Tímto argumentovala třeba paní zmocněnkyně. ***