52.

Nařízení krále Wladislawa o židech.

Na hradě Pražském, 19 Mai 1497. (Z rkp. Pernštein. w Litomyšli)

My Wladislaw z božie milosti Uherský, Český etc. král a markrabě Morawský etc. oznamujem listem tímto wšem, jakož jest w těchto časech nedáwno minulých i nynějších bylo mnoho řeči a žaloby na židy naše králowstwie českého, kterak poddané naše k welikým škodám a záhubám rozličným připrawují, mluwíce o to, aby mezi křesťany trpíni nebyli. Kterúžto wěc wážiwše se pány a radami našimi, a těch cest a prostředkuow a zwlášť hledawše, poněwadž židé komora naše jsú, a hotowě se i powolně w potřebách našich nacházeti se dáwají, kterak by bez takowých škod a záhub poddaných našich w tomto králowstwie býti a poplatky nám činiti a žiwností swých hleděti mohli: toto jsme zřízenie mezi nimi učinili, konečně tomu chtiece, aby oni se wšickni židé nynější i budúcí tak a podlé toho se zachowáwali, jakož se dole wypisuje, beze wšeho přerušenie.

Item najprwé, kterýžby žid měl křesťanu peněz puojčiti, to mají mezi sebú činiti a jednati oba dwa přjdúc s jistcem anebo s rukojměmi před úřad purkrabstwie Pražského, a tu se přiznati a dluhy swé zapisowati mají, a upomínanie má jim dopuštěno býti podlé toho práwa; než leženie a ty při (tom) sešlé škody aby již minuly a wiec aby jich nebýwalo, než pokuta slušná, o kteréž se doleji oznámie. Kteříž sú pak židé w jiných městech, ti aby sobě zapisowali buďto do knih městských anebo do register, a to proto, aby se zachowalo ne tak jako prwé, když se někdy trefilo, že křesťanu peněz potřebí bylo, tehdy přijda k židu žádal, aby mu peněz puojčil, a židé znajíc potřebu křesťana, k tomu jej wedli, aby se jim přiznal, že jest jim wiec dlužen nežli sú jemu puojčili. Tu přitom má úředník každý tak se mieti a to opatřiti, přísně se křesťana wytaže, tolikžli jest těch peněz, kterýchž sú jemu židé puojčili, či nejnie, a toho dotkna nepowíšli mi prawdy nynie, w tom ani jiného newoklamáš než toliko sám sebe, by pak potom prawiti chtěl, žeť jest méně puojčeno, nebudeť wěřeno, a tak sám swéwolně w škodu přijdeš.

Itm. někdy se tak přihodilo, že někteří židé w jiných městech puojčowali peněz křesťanuom, a tu se jeden druhému zapsal, a skrze netbanliwost konšeluow mnohokrát žid dluhu swého nemohl wyupomínati: ti zápisowé aby se potom tak dáli, aby žid, kdyby dluhu swého od dlužníka mieti a wyupomínati nemohl, mohl upomínati a hleděti práwem úřadu purkrabstwí Pražského.

Item, což se pak lichwy dotýče, jakož prwé bylo, že z jedné kopy gr. do  téhodne............... (sic) bráwali, a nynie po třech penězích bráwali, o tom takto usuzujem: kdyby žid puojčil křesťanu sta kop do puol léta nebo do roku, mají z toho lichwy bráti dwakrát wiec nežli křesťané berú, totižto že křesťan béře ze sta kop X kop do roka, a žid aby bral XX kop, a to proto a z té přiečiny, kdyžby žid bral tak málo jako křesťan, nemohlby trwati; nebo křesťan béře swé swobodné a toho požíwá, ale žid ne tak, proto že žid najprwé musie dáti, co jest nám powinen, druhé tomu pánu, kterémuž se poručí, třetí úroky, čtwrté, že je s těžkem který úřad, kteréhož potřebují, prázny pustie a také musie sami něco mieti, čímby s ženami a dětmi žiwi byli; k tomu také křesťan od nich newezme, leč jeho k tomu weliká núze a potřeba přičiní, jakož když na někoho leženie aneb škody jdú a nenie kde jinde peněz užiti; a přitom se jeden proti druhému welmi nekřesťansky zachowáwá, wiece škody naň žena a weda, nežli žid lichwú.

Item kdyžby rok přišel k wyplněnie dluhu toho, aby žid nepropustil, leč by ještě potřeba dlužníka toho byla a wuole židowa počkati déle dluhu toho, tu sobě mají obnowiti, přijdáce k zápisu swému; pakliby déle čekati nechtěl než swé penieze mieti, tehdy na leženie jako prwé ani nenie škodami prwnějšími (sic), než tato pokuta aby se přitom zachowáwala, kdyžby se křesťan obmeškal a dluhu židu nezaplatil, žid napomínaj práwem o pokutu, a ty škody jeho dlužníków wšecky zaplatiti powinen bude, cožkoli žid k úřadu nebo posluom podlé obyčeje prwního (sic). Wšak proto k prwnímu a druhému pohonu pohnaný muož nestáti, a tím nic neztratí; a k třetímu když stojí, tehdy muož sobě hájenie wzieti opět za čtyry neděle, a tak že se sejde aneb zběhne 10 nedělí, nežli dlužník jeho ku práwu před pánem bude, a tak by bylo židowo daremní čekánie. A protož aby w tom takowý spuosob držán a zachowán býwal: od toho času, jakž rok k zaplacenie přijde a dlužník nezaplatí, žid práwa weď před se; od toho času jde židu lichwa miesto leženie a škod wedenie, po bielém penízi na kopu mišenskú na týden, a to dotud, dokudž by jeho žid práwem k tomu nepřiprawil, aby jemu zaplaceno bylo. A což se dluhuow předešlých jich sprawedliwých dotýče s lichwú, má jim k tomu tím spuosobem dopomoženo býti bez leženie a jiných škod.

Item kdyžby žid křesťanu několik kop puojčil, buď do puol léta aneb do roka, tak sme w tom zřídili a ustanowili, aby židé z jedné kopy mišenské jeden bielý do téhodne brali, aneb II gerlická, a zwlášť kdyby bylo na weliké summě, to coby bylo přes pět kop gr. Než což by bylo pod pět kop gr. českých, to přitom stuoj, jakž se žid s křesťanem smluwie. Wšak lichwy takowé tak nemají počítány býti jakožto prwé s těmi rejčerty [Tak stojí we přepisu: má se bezpochyby čísti: "registry."], činíc často počty a sečtúc lichwu, i hned ji w listinu uwedli, a z toho opět lichwa rostla, a tak z mála by bylo mnoho; protož toho již nynie wiec nebuď. Než kdyžby žid chtěl swým penězóm, hleď dlužníka swého práwem tak a tím obyčejem, jakož swrchu psáno stojí.

Item pak což se kradených wěcí dotýče, kteréž k židóm nosie a zastawují, poněwadž známe, že na ně přitom těžké wěci pocházejí, najwiec z těch příčin, že což kto ukradne a k nim přinese, o tom o mnohém newědie, by kradeno bylo, a peněz na to puojčují, a křesťané ptajíc se po swém, hledají swých wěcí u nich, a židé jich zapřieti nesmějí, bojíc se, jestli žeby toho zapřeli, aby tutry (?) na swém statku neztratili; i prawie o tom a oznamují o tom křesťanuom, kteříž se na to ptají, ale zase newracují podlé starodáwného uloženie leč kde wyplatie; ale mnozí na tom přestati nechtie, chtiec na nich wždy jmieti a toho dosáhnúti, aby jim toho, ktož jest zastawowal, jmenowali anebo postawili. Kdež jest to židuom učiniti těžká, jako nesnesitedlná wěc: neb ktož takowú wěc přináší, mnohý bude, že jest jeho žid jak žiw newiděl ani znal, a druhdy že takowý nerád práwa sečká, aby jeho práwo zasáhlo, než jde odtud což najdéle moci muož. Také co jest užitečněji křesťanuom, nebudúli židé na takowé wěci puojčowati? ten, ktož co ukradne, puojde s tím dále, a ten komuž se ta škoda stane, moha se swého mezi židy s malú škodú doptati, nebudeli toho mezi židy, ten o to přijde. A druhdy se také trefí, že přijde mezi ně lotr, a oni znajíc jeho, rádi by jeho prázdni byli a jemu nepuojčowali, rozličné jim pohruožky činí, nepuojčíli jemu na ten základ. A nadto by také mohlo býti, že někdo potřebuje náhle peněz pro swú znamenitú potřebu, poslal by swuoj klenot anebo šaty zastawiti, a oni bojíc se, by kradené nebylo, nesměliby na to lidem puojčowati, kterážby wěc lidem obtížná welmi byla. A protož nám se lépe a užitečněji zdá, aby židé na takowé wěci puojčowali podlé obyčeje prwnějšího pánuom, kdyžby žid měl na klenotech aneb na šaty puojčowati, jakby to spuosobeno býti mohlo, aby ta wěc při prwnějším zuostala, neb se ne welkých škod znáti nemuož (sic). Protož kdo klénot aneb šat zastawie, má na to mysliti, budeli se moci wy platiti čili nic, aby se jemu w židech nepřestálo; a srozumělliby tomu, že by se jemu prostáti mělo, radši to prodaj, aby toho škody neměl.

Při kterémžto zřízenie mají se wšickni židé nynější i budúcí w králowstwie našem Českém mieti a zachowati bez wšeho přerušenie, a to pod pokutau statku swého. Protož přikazujem purkrabí hradu Pražského, poctiwým  a opatrným purkmistru a konšeluom starého, nowého a menšího měst Pražských nynějším i budúcím, wěrným milým, abyste toto zřízenie naše o židech w rejstra a w knihy měst wašich pro budúcí pamět wepsati rozkázali. Tomu na swědomie pečeť naši králowskú k listu tomuto přitisknúti sme rozkázali. Dán na hradě Pražském, ten pátek před swatú Trojicí, léta božieho tisícieho čtyřstého dewadesáte sedmého, králowstwie našich Uherského sedmého, Českého šestmecítmého.

Ad relationem magnifici domini Johannis de Šelnberg, cancellarii Boemie.