(9.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Rozhodnutím norského soudu byly tedy ze závažných důvodů odebrány svým biologickým rodičům a svěřeny do pěstounské péče, neboť norské úřady staví zájem dítěte nad zájem biologických rodičů. To je právě ten právní systém, který nejsme schopni změnit a ani do něj nějak moc vstupovat. Norsko není signatářem Haagské úmluvy o pravomoci orgánů ve věcech výkonu rodičovství, a proto se norské úřady řídí v péči o děti jiných národností zákonem o péči o děti z roku 1922. Veškeré informace, které se týkají péče o děti jiných národností, norské orgány poskytují v souladu pouze s tou zákonnou úpravou, a to pouze rodičům, příp. dětem, pokud dosáhly příslušného věku.
Přesto tedy, že nám bylo norskou stranou sděleno, že české velvyslanectví není účastníkem řízení, a tudíž nám nemohou být poskytovány informace, přesto se náš zastupitelský úřad snaží aktivně komunikovat s norskými úřady, zprostředkovává kontakty s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně a nadále je také ve styku s paní Michálkovou a její advokátkou paní Bokovou.
Tady už zaznělo, že v celé věci jednala vrchní ředitelka sekce právní a konzulární tady na našem ministerstvu s norským velvyslancem. Já se domnívám, že ona je kompetentní člověk, který se věnuje právě této problematice, a je schopna odhadnout možnosti, aby právě toto jednání vedla.
Já si samozřejmě dobře uvědomuji, že to je velmi citlivé a že osud těch dětí je zřejmě velmi těžký a složitý. Ale připadá mi, jak jsem se seznamoval s průběhem těch událostí ze strany českých úřadů, já jsem z naší strany neshledal nic, co bychom zanedbali a co bychom mohli udělat a na co bychom mohli mít ještě nějakou kompetenci.
Takže to základní, co mi z toho plyne, je, že české Ministerstvo zahraničí opravdu nemůže ovlivňovat činnost a především rozhodnutí nezávislých norských soudů, že další kroky je možné učinit pouze soudní cestou. A proto vzhledem k tomu, že v případě dětí Michálkových byla vydána řada soudních rozhodnutí, tak jediný možný případný zvrat je právě touto cestou. A náš zastupitelský úřad v Oslo i naše ministerstvo doporučilo paní Michálkové obrátit se na Evropský soud pro lidská práva, což tady bylo, jak jsem zaregistroval, paní poslankyní řečeno, že to pokládá za nedostatečné. Nicméně paní Boková, tedy právní zástupce paní Michálkové, skutečně podala tuto stížnost, 25. listopadu 2013 byla zaregistrována a nyní tedy dle nás bychom měli vyčkat rozhodnutí.
Takže já se domnívám, že nástroje, které by tady mohly být užity, jsou poměrně dost vyčerpané. Samozřejmě že se nebráním pokračovat v diskusi o téhle kauze ani hledat způsoby, ale ze svého pohledu skutečně narážím na to, že já nemám možnost se s tou kauzou seznámit tak důkladně, abych mohl s plnou kompetencí něco požadovat po norském soudu, po norském ministrovi apod. V tom si myslím, že žádnou jistotu toho, že bych postupoval správně, nemám. Poměrně snadno si představím, pokud nebudu rovnou nasazovat psí hlavu tomu norskému soudu, že on zřejmě jedná s daleko větším množství informací, než v té kauze můžeme postupovat my.
Takže tolik k tomuhle obtížnému případu, ale asi jsem paní poslankyni Chalánkovou moc neuspokojil. To je mi jasné. Ale pokud bych zjistil, v čem je tedy ten nedostatek, tak bych ho rád napravil.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministru zahraničních věcí Lubomíru Zaorálkovi a dál do rozpravy paní poslankyně Chalánková... (Poslankyně Chalánková a poslanec Vácha upřesňují na dálkou mimo mikrofon předsedajícímu.) Já mám pana poslance Váchu s faktickou poznámkou a pana poslance Kučeru s faktickou poznámkou. Čili pan poslanec Vácha je první k faktické poznámce přihlášen. Prosím. Pane poslanče, máte čas ke své faktické poznámce.
Poslanec František Vácha: Pane předsedající, dámy a pánové, tak tohle byl výstup ministra zahraničí České republiky... V Norsku jsou zadržováni čeští občané! Tři roky maminka nemůže vidět svoje dítě. (Velmi emotivně.) Tři roky je jí dovoleno vidět svoje dítě jenom dvakrát za rok, nesmí vyjádřit žádné city, nesmí s nimi mluvit česky! A tohle byla odpověď ministra zahraničí České republiky! (Šum v sále.)
Já vidím funkci státu také jako ochranu občanů České republiky a ochranu nejen uvnitř České republiky, ale i vně. Já si dokážu představit, pane ministře, mnohem důraznější kroky české vlády a ministra zahraničí, které - a jsem o tom pevně přesvědčen - by byly schopny pohnout s norskou stranou tak, aby děti se buď vrátily do České republiky, nebo se vrátily aspoň ke svým rodičům. Tohle je alibismus! A paní poslankyně o tom taky mluvila. To je prostě alibismus. Mně se tohle nelíbí.
A pak mám ještě jednu poznámku k celé sněmovně. Já tohle chápu jako velice závažnou věc a opravdu mě mrzí, a to je jak nalevo, tak napravo, že během projednávání vy prostě koukáte do těch svých notebooků, do těch svých obrazovek a neposloucháte, co se tady děje. Děkuji. (Šum v sále.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane ministře (k ministru zahraničí, který přicházel k řečništi), nemůžu vám dát slovo, pokud se nehlásíte k faktické poznámce, protože dalším fakticky přihlášeným byl pan poslanec Kučera. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.
Poslanec Michal Kučera: Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové. Já se připojuji ke slovům svého předřečníka pana poslance Váchy. My jsme slyšeli slova šéfa české diplomacie. Já si myslím, že tímto projevem dal pan ministr Zaorálek nový rozměr české diplomacii. Já si myslím, že jako diplomat má podstatně větší možnosti a nástroje, než jsou běžné úřednické postupy. A já skutečně bych byl velice nerad, kdybychom vyslali signál všem našim českým občanům, že pokud se jim něco stane v zahraničí, pokud se dostanou do svízelné situace, pokud se dostanou do situace, kterou místní úřady neřeší v jejich prospěch, tak že česká diplomacie od nich dá ruce pryč a nechá volné ruce jednání místních úřadů bez jakéhokoli zájmu ze strany České republiky. Ta zpráva, kterou vyslal šéf české diplomacie, je pro mě velice děsivá. (Ozývá se ojedinělý potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci za dodržení času. A ještě s faktickou poznámkou pan poslanec Adámek a poté pan ministr zahraničních věcí. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec František Adámek: Dobré ráno, kolegové, kolegyně. Mě při poslouchání této smutné historie napadají pouze dvě věci. Budu velmi krátký. Jak jsem pochopil, tato smutná historie se táhne tři roky. Jestliže tady máme dneska nový rozměr, chci se zeptat: Ten správný rozměr, který tady byl do loňského roku, jak to vyřešil? Mám na mysli pana bývalého ministra Schwarzenberga. A když jsem poslouchal své předřečníky, jak vlastně ta naše diplomacie pod vedením pana ministra Zaorálka je špatná... Já nevím, jestli by je uspokojilo, kdybychom odhlasovali nějaké přepadové komando, odjeli do Norska, tam ty děti osvobodili... Bylo by to asi tak v pořádku? Děkuji. (Výraznější potlesk některých poslanců z řad sociální demokracie.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Adámkovi i za dodržení času. Nyní pan ministr zahraničních věcí. Pane ministře, já vás ještě požádám o maličké strpení, protože jsem dostal docela zásadní dotaz a myslím si, že je mou povinností řídícího odpovědět vzhledem k tomu, že do 11 hodin musíte předložit návrhy na ústní interpelace. Já vám přečtu pozitivní seznam členů vlády, kteří budou odpoledne, protože omluvy už jsem citoval. Čili odpoledního jednání, interpelací, se účastní páni ministři: Dienstbier, Brabec, Jurečka a Chládek. Tak. (Smích v sále.)
Pane ministře, máte slovo.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Ano. Já jenom ještě jednou připomínám, že celá ta kauza je Ministerstvu zahraničí známa skutečně od roku 2011, to znamená, to spravedlivé rozhořčení, kterého jsme byli svědky, tady mohlo zaznít podstatně dříve. Pokud skutečně jste tak přesvědčen, že diplomacie v tomhle má tak zásadní možnosti, které zanedbala, tak by bylo dobré si uvědomit, že už to tedy trvá pěknou dobu, kdy je zanedbává, a to rozhořčení skutečně mohlo možná s tím pohnout, kdyby bylo možná před těmi dvěmaapůl třemi lety. Možná se mohlo něco pohnout, protože to měl možnost zjistit, tuším, už váš ministr, že má takové příležitosti, o kterých já bohužel nevím. ***