(18.40 hodin)
(pokračuje Oliva)
A ještě jednu praktickou věc. Na příkladu vlastních dětí si neumím představit, jak se dítě orientuje v tom, kde má jakou učebnici, kde má jaký školní úkol, hračku, průkazku na tramvaj a tak dále, a tak dále. To musí být nutně pro dítě traumatizující.
Bylo by určitě zajímavé znát názor na formu střídavé péče, kterou tady zmínila paní kolegyně Rujbrová, a sice že by dítě bylo na jednom místě a rodiče by se k němu stěhovali. Myslím si, že mnoho z těch podporovatelů střídavé péče, pokud by si měli po týdnu nebo po čtrnácti dnech sbalit kufr a odstěhovat se k dítěti, které milují a jehož zájem jim je nade vše, tak že by z tohoto způsobu střídavé péče velice rychle vychladli.
Proto se domnívám, že tento návrh je dobře propustit do druhého čtení. Ale jenom proto, že obsahuje další pasáž, o popření otcovství, kterou považuji za důležitou. A tam potom ve výborech by měl být podroben velmi, velmi kritické analýze a dopracován zejména v oblasti střídavé péče.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu poslanci Jiřímu Olivovi. Prosím nyní o slovo kolegu Pavla Béma. Po něm je přihlášena zatím poslední paní poslankyně Helena Langšádlová.
Poslanec Pavel Bém: Vážená paní předsedkyně, kolegové a kolegyně, já k vám teď nepromluvím jako poslanec, ale jako lékař psychiatr, psychoterapeut, který se 28 let zabývá v klinické praxi rodinnou terapií. Musím se přiznat, že jsem viděl stovky životních příběhů dětí, které v rodinném systému trpí, a také jsem psal řadu expertních posudků, které následně byly posuzovány příslušnými soudy, na základě kterých také bylo spolurozhodováno nebo rozhodováno o tom, jakou péči si dítě zaslouží - a slovo zaslouží používám v uvozovkách.
My zde hovoříme o zájmu dítěte. Já, čím více jsem ve své psychoterapeutické a rodinně terapeutické praxi viděl více osudů dětí, které v tom rodinném systému trpí, tak tím více pochyb jsem měl, když jsem jako expert měl dávat doporučení, které sledovalo jedno jediné, a to je právě zájem dítěte. Souhlasím se všemi skeptiky, pravděpodobně s kolegou Čechlovským, že zájem dítěte, který definuje ze svého pohledu matka, zájem dítěte, který definuje ze svého pohledu otec, psychiatr, psycholog či soudce, s velkou pravděpodobností z profesního pohledu bude interpretován prostě a jednoduše jinak.
Myslím si, nebo myslím si - vím, že rodinné systémy jsou tak neskutečně složitými organismy a my do nich vidíme jako externisté tak strašně málo, i když se jim věnujeme každý týden několikrát v rodinně terapeutických nebo psychoterapeutických či psychologických sezeních, natož aby do toho rodinného systému, organismu, byl schopen vnést nějaký řád a pořádek s jistotou zájmu dítěte třeba soudce.
Takže když se na jednu stranu podívám na současnou právní úpravu a na druhou stranu na soudní praxi, tak se vlastně ani nedivím, že soudci a soudkyně povětšinou se drží jakéhosi zaběhlého kopyta a že se neradi pouštějí do nějakých experimentů. Tato míra konzervativity je z určitého úhlu pohledu ospravedlnitelná. Ale je třeba také si uvědomit, že duše nebo osobnost dítěte je tak neskutečně zranitelným a citlivým teritoriem, územím, místem, že každé z rozhodnutí, které se ho dotýká v čase matrimoniálních konfliktů nebo partnerských krizí, rodičovských krizí, tak samozřejmě to dítě vždycky poškozuje. Dítě je téměř vždycky triangulováno - přeloženo do českého jazyka to znamená, že dítě je vysíláno jako posel povětšinou bohužel špatných zpráv od jednoho rodiče za druhým rodičem. Dítě se stává jakýmsi trojským koněm, na kterém je využíván či zneužíván celý arzenál zbraní, téměř zbraní z psychologického hlediska hromadného ničení, které to dítě mohou nevratně na celý život poškodit. Ta triangulace samozřejmě, tedy to jakési zneužití dítěte pro vyřizování si vlastních účtů mezi rodiči v tom matrimoniálním nebo partnerském konfliktu, tak samozřejmě má největší šanci nebo je minimalizována v čase, kdy se rodiče dohodnou, tedy kdy tam je dohoda o společné výchově.
Paragraf 26 odstavec 2 návrhu, který předkládá kolega Staněk, prosím pěkně, říká, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte. Ta věta je vlastně strašně jednoduchá. Já jsem přesvědčen, že když si ji přečteme a nebudeme možná citovat odborné posudky, které nám píší různé organizace, které jsou partikulárním směrem zaměřené a které samozřejmě mají nějaké profesní zájmy, a ty jsou nezpochybnitelné, já se tady nechci navážet do žádných hnutí, ale nepochybně když si tuto větu přečteme, tak zjistíme, že se nevytváří tady žádná svěrací kazajka nebo právní kazajka, že se tady nesešněrovávají soudy k nějakému dogmatickému rozhodování bez vlastní vůle. Vždyť je-li to v zájmu dítěte a jsou-li oba rodiče schopní a způsobilí vychovávat a mají o výchovu zájem, soud svěří. Není-li to v zájmu dítěte, soud nesvěří.
Čili tato pravomoc stále zůstává v kompetenci a musí zůstat v kompetenci soudu. Obávám se, že ani neplatí to, že by to mohlo vyjádřit naši nedůvěru k soudům, jak říkala paní poslankyně Rujbrová. Právě naopak. Ten paragraf nebo ten odstavec ve skutečnosti říká: my máme k těm soudům důvěru.
Já uzavřu své vystoupení slovy nebo s vědomím člověka, že my nebudeme schopni jako Poslanecká sněmovna přijít s nějakým zázračným geniálním řešením. Já možná za vůbec nejpodstatnější považuji, že se návrh zákona dostane do druhého čtení a bude diskutován na všech možných výborech, které s touto tematikou blízce nebo vzdáleně souvisí, že se stane toto téma součástí jakéhosi mediálního diskursu a že následně samozřejmě po všech těchto jednáních budeme mít na stole možná více argumentů, možná budeme poučenější. A v každém případě budeme nepochybně s větší rezervovaností hlásit nebo hlásat, že známe a víme, jaký je ten zájem dítěte.
Řekl jsem si také, že se pokusím do této Poslanecké sněmovny zavést novou praxi, a tou novou praxí je ocenění. Dovolím si tedy na závěr ocenit dvakrát tuto Poslaneckou sněmovnu.
Nejprve ocenit skutečnost a fakt, že vystupující jsou genderově vyvážení, a že jak to tak vypadá názorově z určitého úhlu pohledu, zjednodušujícího úhlu pohledu, by si člověk mohl říct: no to hlasování bude jednoduché - spočítají se dámy, spočítají se pánové a s velkou pravděpodobností se dostaneme v nějakém hlasování v promítnutí do kvora k pravděpodobnému závěru. Ne, to se tady ukazuje, že se tady nestane, a to je dobrá zpráva.
Ta druhá zpráva - já si dovolím ocenit za to tuto Sněmovnu - to druhé ocenění je všem vystupujícím opozičním poslancům za to, že přestože přicházejí s kritikou nebo s jistou mírou rezervovanosti, tak že jste připraveni o návrhu zákona diskutovat ve druhém čtení. Za to děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu poslanci Bémovi. Nyní je ještě přihlášena paní kolegyně Langšádlová. Já bych se ráda ještě zeptala, zda chce někdo vystoupit v rozpravě k tomuto bodu. Pokud ano... Ano.
Takže dámy a pánové, já nejprve požádám Sněmovnu - paní poslankyně, promiňte - požádám Sněmovnu, že bychom si odhlasovali, že pro dokončení tohoto bodu budeme pokračovat v hlasování ještě po 19. hodině. Je to možná otázka pěti minut, ale abychom tedy ten bod doprojednali. Poté bychom zahájili onen blok smluv.
Zahajuji hlasování číslo 58 s tím, že žádám Sněmovnu o vyjádření, kdo souhlasí s tím, abychom doprojednali tento bod i po 19. hodině a hlasovali o něm. Kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování pořadové číslo 58. Přítomno 154, pro 112, proti 2. Děkuji vám.
A nyní prosím o slovo paní poslankyni Helenu Langšádlovou. ***