(9.40 hodin)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji vám, pane ministře. Rozpočtový výbor, který projednával pochopitelně předložený návrh zákona, předložil zprávu o projednání, kterou máme rozdánu jako sněmovní tisk 52/Z. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj rozpočtového výboru pan poslanec Bohuslav Sobotka.

 

Poslanec Bohuslav Sobotka: Dobrý den, vážené poslankyně, vážení poslanci. Jako zpravodaj rozpočtového výboru bych vás chtěl informovat o tom, že rozpočtový výbor projednal po úvodním slově náměstka ministra financí pana Hejduka a zpravodajské zprávě vládní návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2007, ale projednal také návrh usnesení, ovšem ve svém hlasování návrh usnesení nepřijal. Čili rozpočtový výbor nepřijal v této věci návrh usnesení, přesto tento návrh usnesení máte k dispozici. Je součástí tisku 52/Z - zpráva rozpočtového výboru číslo 67 ze dne 24. října 2006. Čili toto usnesení bylo rozdáno do lavic a kterýkoli z poslanců Poslanecké sněmovny si toto usnesení může osvojit tak, aby v závěrečném hlasování měla Poslanecká sněmovna konkrétní návrh, o kterém se bude moci vyslovit.

Tolik velmi stručně, pokud jde o zpravodajskou zprávu. Já se domnívám, že pan ministr popsal poměrně podrobně návrh rozpočtu, jak je předložen. Já bych potom dále vystoupil v rozpravě. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Mám to brát jako vaši přihlášku do rozpravy bez přednostního práva zpravodaje? Zřejmě ano.

Otevírám obecnou rozpravu. Mám přihlášky od pana poslance Kalouska, místopředsedy Filipa, pana poslance Jiřího Dolejše a pana poslance Bohuslava Sobotky. V tomto pořadí prosím pány, aby se připravili. Jako první vystoupí pan poslanec Kalousek.

 

Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo. Pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, každý, kdo někdy pracoval s veřejnými rozpočty, dobře ví, v jaké situaci je jakákoli vláda, která se začátkem září ujímá mandátu a do konce září má předložit návrh státního rozpočtu na příští rok. V zásadě přebírá návrh rozpočtu již hotový. Přebírá ho v neodvolatelné struktuře výdajů obligatorního charakteru a má jenom velmi malou možnost, spíše pouze kosmetickou možnost měnit výdaje fakultativní. Jsme si dobře vědomi toho, že manévrovací schopnost vlády, aby předložila rozpočet podle svých politických priorit, se limitně blížila k nule. Z tohoto hlediska odpovědnost za předložený návrh nese minulá vláda a minulá Sněmovna přinejmenším stejnou, možná ještě větší než vláda, která tento návrh zákona předkládá. To říkám proto, abych se i za klub KDU-ČSL přihlásil k velkému dílu odpovědnosti za předložený návrh rozpočtu.

V přeneseném slova smyslu by se k tomu dílu odpovědnosti měly přihlásit všechny politické reprezentace od roku 1993, od samotného vzniku České republiky, protože rozpočet není veličinou statickou. Je veličinou dynamickou, je výpovědí o trendech v rozpočtové politice státu. Tady je objektivním faktem, že již na začátku devadesátých let byl ten hlavní problém, problém trendu nárůstu mandatorních výdajů založen tak, že jejich nárůst sice postupně, ale nezadržitelně otevíral nůžky tak, že jejich nárůst je rychlejší než jakékoliv myslitelné příjmy státního rozpočtu. Dlouhou dobu to nebylo vidět, protože dlouhou dobu dokonce státní rozpočty vykazovaly v devadesátých letech vyrovnanou bilanci, dokonce v jednom či dvou letech bilanci přebytkovou. A bylo to ze dvou základních důvodů: za prvé, až do roku 2000 jsme vykazovali deficit pouze státního rozpočtu a ostatní dluhy jsme ukrývali do jiných segmentů veřejných rozpočtů, za druhé se pravidelně opakovala situace, kdy se oproti pravidelně se opakujícím výdajům v bilanci státního rozpočtu zapojovaly mimořádné a neopakovatelné příjmy, především z prodeje majetku. Vzpomínám si na rok 2002, kdy ještě odstupující vláda Miloše Zemana se pyšnila tím, že její deficit nebyl větší než 46 miliard korun. Nebyla to pravda. Deficit byl vyšší než 106 miliard korun, protože na straně příjmů bylo zapojeno 60 miliard mimořádných a neopakovatelných příjmů z prodeje majetku. To znamená, že skutečný strukturální deficit nebyl 46, ale byl 106. To byly dva základní důvody, které dlouhou dobu v prosté účetní bilanci zkreslovaly onen veřejný údaj, jak složitá, obtížná a negativní situace ve vývoji veřejných rozpočtů České republiky je.

Do určité míry se to opakuje i v letošním návrhu rozpočtu. I letošní návrh, dámy a pánové, není 91,3, ale je to 122, protože na straně příjmů je zapojeno 31 miliard mimořádných, neopakovatelných příjmů z prodeje majetku.

Přiznám se bez mučení, že bych raději hlasoval pro deficit ve výši 122 miliard korun, a to ne proto, že bych si myslel, že to je výhodnější, že by ten rozpočet byl nějak lepší, ani ne proto, že bych měl nějaký zásadní odpor proti prodeji akcií ČEZ, ale prostě proto, že by to číslo bylo mnohem více vypovídající o velmi neutěšené situaci českých veřejných rozpočtů. Koneckonců metodika Eurostatu nám stejně těch 31 neuzná, takže podle Eurostatu deficit tohoto návrhu rozpočtu bude 122.

Důvod, proč tomu tak je, je stále jeden a ten samý a vedeme o něm vášnivé, ale bohužel zatím nikam nevedoucí diskuse už nejméně deset let. A je to onen nárůst mandatorních výdajů, rychlejší každoročně, než je nárůst jakýchkoli myslitelných příjmů dokonce i prosperující ekonomiky.

Vzpomínám na rok 1998, když jsem na tomto místě vysvětloval, proč poslanecký klub KDU-ČSL podpoří vládní návrh rozpočtu tehdy vlády Miloše Zemana s tehdy nepředstavitelně vysokým deficitem 31 miliard korun. Ekonomičtí redaktoři šíleli, k jak obludně vysokému deficitu dochází. Zdůrazňuji, že ve skutečnosti však byl vyšší, neboť tehdy nezahrnoval ztráty konsolidační agentury, ale přesto samozřejmě nebyl zdaleka tak vysoký, jak je ten letošní. A zdůvodňoval jsem, že to učiníme za to, že se vláda zaváže neprodleně přikročit ke strukturálním reformám v oblasti výdajů obligatorního charakteru, tedy v oblasti mandatorních výdajů. Příslib zazněl, společně jsme se k té práci zavázali - a tím to také skončilo. Tehdejší vláda ani vládnoucí strana nenalezla odvahu až do roku 2002 přikročit k jakékoliv strukturální změně. Budiž řečeno, že přes původně smělé, potom velmi nesmělé, potom už jenom kosmetické pokusy v letech 2003 a 2004 k tomu nenašla odvahu ani vláda následující. Přitom je to ten jediný a zásadní kardinální problém. Každý rok podíl mandatorních výdajů vyjídá větší a větší část celkového objemu příjmů. Pak zůstává logicky méně a méně prostředků na výdaje fakultativního charakteru, tedy na výdaje rozpočtové politiky vlády, na politické priority, na rozvojové priority. A tam roste ten tlak na deficit.

***


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP