(14.30 hodin)
(pokračuje Kováčik)
Jak zamezit i tomu, aby se nemohl najít někdo, kdo by třeba eventuálně mohl podlehnout svodům korupce, jak co nejvíce omezit možnost, že vůbec bude korupce možná uvažovat jako jeden z hráčů ve vztazích politiky, ekonomiky atd.
I tyto minulé aféry mějme na paměti. My jsme je měli na paměti vždycky, když jsme zde v této Poslanecké sněmovně hovořili o nezbytné nutnosti přijetí zákona o majetkových přiznáních, a to co nejplošnějšího - nejen týkajícího se nějaké úzké vrstvy, protože peníze do korupce přece nevstupují pouze mezi politiky nebo pouze mezi ústavními činiteli. Nebo v posledních týdnech a měsících, když se zde na půdě této Sněmovny nebo Senátu sváděl boj o podobu zákona o střetu zájmu. Vzpomeňme si, jak tento boj vypadal, než ten zákon ztratil všechny možné zuby, např. na nejbližší či vzdálenější příbuzné. Co vlastně z toho vyšlo? A i to málo, co zákon o střetu zájmu obsahoval, kolegové v Senátu zahodili do ztracena.
Jsem připraven jménem poslaneckého klubu KSČM v okamžiku, kdy to bude vhodné, tedy kdy tento bod bude otevřen a bude projednán, předložit návrh usnesení Poslanecké sněmovny - a avizuji jej zcela záměrně dopředu - který by měl dva body, resp. dvou usnesení Poslanecké sněmovny. První usnesení Poslanecké sněmovny by znělo: Poslanecká sněmovna žádá vládu České republiky, aby do konce prvního pololetí tohoto roku předložila návrh zákona o plošných majetkových přiznáních. Druhý návrh usnesení by zněl: Poslanecká sněmovna žádá vládu České republiky, aby do konce prvního pololetí tohoto roku předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona, který by účinně řešil problematiku střetu zájmu nejen u ústavních činitelů, ale i u všech veřejných činitelů a u jejich rodinných příslušníků.
Kdyby totiž tyto zákony byly a byly účinné, tak jsme se dnes tady nemuseli zabývat takovýmito potupnými diskusemi a mohli jsme dnes pracovat, jak je to u mě zvykem. Pan kolega Kopecký by zase vyzýval "soudruzi, ke strojům". - Roberte, mluvím s tebou prostřednictvím předsedajícího. (Ohlas v sále.) Nemuseli jsme se zabývat tímto, ale mohli jsme skutečně odvádět to, proč tady jsme, svoji práci.
V závěru douška. Chtěl bych poprosit a poprosit třeba i vládu - a nebudu to navrhovat jako usnesení - a možná nás všechny, všechny poslanecké kluby, abychom se také zamysleli nad situací, kdy v této republice kdykoliv, kdokoliv, proti komukoliv, kdo sedí zde, ve vládě, v Senátu nebo na radnici a kdekoli jinde, může cokoli a jakkoli vytáhnout, a protože neexistuje účinný mechanismus, jak by tento člověk v případě, že se prokáže, že neměl pravdu, ale myslím tím skutečně účinný mechanismus, nesl také, aby také zodpovědnost, aby mohl plně vyvážit, vyrovnat se s tím, kterého napadl, pošpinil apod., aby nebylo napříště možné, že např. když už to vypadá, že novináři, kteří napíší nějakou pomluvu, by mohli nést také zodpovědnost u soudu, nedostali v poslední fázi projednávání milost od prezidenta republiky, jak se to stalo v případě - nyní konkrétně nevím, co to bylo za list, jehož novinářům pan bývalý prezident Havel dal milost. Myslím si, že v tomto případě a v těchto dalších bychom skutečně měli bez ohledu na jakoukoli politickou příslušnost, nebo možná i náboženské vyznání, držet skutečně dohromady. A přímo v těchto třech oblastech - majetková přiznání, střet zájmu a také otázku nikoliv cenzury médií, ale zodpovědností médií za to, jakým způsobem zachází s lidmi v této zemi - se domluvit.
Děkuji vám za pozornost, kterou jste mi věnovali. (Potlesk z řad poslanců KSČM a ČSSD.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: V této chvíli mám dva přihlášené do diskuse. Je to ministr Pavel Dostál a místopředseda Sněmovny Ivan Langer. Prosím pana ministra Dostála, které jsem viděl jako prvního.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál Dobré odpoledne, vážené dámy, vážení pánové. Rád bych navázal na pana předsedu poslaneckého klubu KSČM, protože on vnesl do debaty to, co souvisí přímo s případem pana premiéra, a přitom to má obecný charakter, obecnou dimenzi, tj. otázka, zda existuje u nás právní norma, podle které by se jakýkoli občan - včetně politiků - mohl bránit nepravdivým tvrzením tisku. Odpovím, že tato norma neexistuje, protože byla to tato Sněmovna, která v roce 2000 ultraliberalizovala tiskový zákon natolik, že je zákonem bezzubým a nelze ho vůbec používat.
Současná právní úprava je opravdu naprosto měkká a nedostačující. Pokud se totiž dnes rozhodne vydavatel nezveřejnit odpověď či dodatečné sdělení osoby, jejíž dobré jméno či pověst utrpěly, nebo toto zveřejnění je v rozporu se zákonem, zbývá dnes dotčené osobě pouze možnost soudního řešení. To však trvá dnes velmi dlouho, několik měsíců. Znám případy i několik let.
Sdělovací prostředky navíc bohužel nezřídka využívají soudní pře k dalším veřejným, tedy mediálním atakům na žalující fyzické či právnické osoby. Prostě skutečností, dámy a pánové, je, že problém tiskového zákona v ustanoveních o uveřejnění odpovědi je, že za dobu platnosti zákona, tedy od onoho roku 2000, o kterém jsem se zmínil, byl tento institut - a toho jste svědky - minimálně využíván, protože s ohledem na naprostou absenci sankce pro vydavatele, kterou poslanci vyhodili z tiskového zákona, který jsem předkládal Parlamentu, vydavatelé odpověď nezveřejňují. Právo na odpověď chápou jednoznačně tak, že až rozhodne soud. Jak jsem již řekl, soudní líčení trvá někdy měsíce a roky. Od roku 2000 jsem se skutečně setkal jen s minimem uveřejněných odpovědí. Jistě mi dáte za pravdu, že konkrétně elektronická média si vůbec nedělají nějakou starost s tím, aby právu na odpověď vyhověla. Vydavatelé se prostě spoléhají na to, že soudy trvají dlouho. Případně soudem nařízená odpověď, když je zveřejněna za půl roku, za tři čtvrtě roku nebo za rok, ztrácí naprosto smysl, protože čtenář už nezná souvislosti.
Domnívám se, že je mojí povinností, abych vás získal k tomu, že předložím - pokud to stihneme a pokud s tím vláda bude souhlasit - jakousi novelizaci tohoto tiskového zákona, která musí zohlednit nezadatelné právo osob na hájení svého dobrého jména, resp. pověsti. A to se vůbec netýká jen pana premiéra, ale opravdu se to týká každého občana. Nebudu jmenovat, ale moji kolegové z pravicové i levicové opozice kolikrát se mnou movili o tom, že by bylo potřeba něco udělat s tiskovým zákonem.
***